Pět minut před začátkem: Spolková, Harlem, TetraHydroClub

Pět minut před začátkem: Spolková, Harlem, TetraHydroClub

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.

Brněnský Bronx. Dnes už zavedený termín pro maličkou oblast nalepenou ze severovýchodu na centrum Brna si vypůjčil jméno městské části New Yorku. Ta je proslulá zločinem, jak všichni dobře víme z amerických filmů, a žije v ní asi jeden a půl milionu lidí, ačkoli je rozlohou ze všech pěti částí „Velkého jablka“ druhá nejmenší. Jak moc je proslulý zločinem náš maličký domácí Bronx, není možné zjistit, protože se o tom žádné filmy netočí. Žádná Pevnost Apačů na Bratislavské➚ bohužel nevznikla, i když Paul Newman v roli hrdinného policajta pacifikujícího hlučící Romy v blízkém parčíku pod platanem je promáchnutá šance světové kinematografie. Začátkem 90. let by nejspíš neměl na starosti jen temperament místního obyvatelstva, ale také noční kravál v Harlemu. A nemusel by kvůli tomu na Manhattan – jmenoval se tak jeden z prvních rockových klubů v Brně. Paul Newman už bohužel nežije, ale i kdyby se našel nástupce: na Spolkové 8 by dnes nemusel řešit vůbec nic.

Asi v sobě máme nějaké skryté sklony k přehánění a nafukování vlastních problémů, možná si opravdu potřebujeme dokazovat, že i Brno patří do velkého světa. Harlem zněl dálkami a černou hudbou, bylo to jako říct trošku jinak „funky“. V tom pravém Harlemu stál Lou Reed na křižovatce Lexington Avenue se 125. ulicí a čekal tam na svého muže. Když se tam postavíte dnes, vidíte něco podobného jako křižovatku Křenová – Koliště, ale možná se vám přece jen zatřepe velvetovské srdce a bude přitom samo od sebe opakovat: „Tady to bylo.“ Budete stát u poslední zastávky metra před Bronxem a možná pochopíte, že nervozitu Reedova bílého feťáka nemělo zdaleka na svědomí jen čekání na dávku, ale také cizí, nepřátelské prostředí. Brněnský Harlem splnil pro spoustu lidí stejnou iniciační funkci: poprvé v životě se dočkali poznání, co je to rockový klub, pokud se jim to už nepřihodilo v Bumerangu nebo v Mersey.

Na Spolkovou 8 se ale chodilo už dávno předtím, býval tu za první republiky Dělnický dům a za socialistické republiky Závodní klub ROH Zbrojovky Brno. Sotva už žije nějaký pamětník ustavující schůze Brněnského Devětsilu v roce 1924. Na nějaký ten koncert Olympicu nebo ples si možná ještě leckdo vzpomene, pokud na to má věk. Možná si vzpomene i na to, že se ulice tehdy jmenovala Marxova. To první opravdové kouzlo, které jsme tu prožívali, ale přišlo až s klubem Harlem. Představu o vyvrhelské části New Yorku evokovala karosérie ze staré Volhy, nad níž stálo pódium. Klub to byl malý, zájem obrovský a ve vlastní klamné paměti ho vidím věčně narvaný. Začátek 90. let byl v tomto směru požehnaným časem: lidé byli hladoví po všem, co se do té doby nesmělo, na staré zákony se kašlalo a nové ještě nebyly, peníze ležely na ulici a málokdo s nimi uměl zacházet. Někdo divoce privatizoval, někdo přiváděl na svět českou klubovou scénu, podmínky byly pro obojí ideální.

spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-001 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-002 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-007 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-010 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-011 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-015 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-019 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-020 spolkova-marxova-thc-harlem-2015-07-025

Harlem fungoval jen krátce, ale místo samo s ním přece jen úplně nezemřelo. Přestěhovalo se sem osazenstvo Šedé litiny – polosquatterského klubu v bývalé slévárně Královopolské strojírny. Noví nájemníci se místo do New Yorku dívali spíš do Amsterdamu a na Spolkové začalo svůj provoz „TéHáCéčko“, správně TetraHydroClub. Zatímco Harlem poskytoval zázemí spíš rockové scéně, i když v širokém rozsahu od punku přes tehdy populární indie kytarovky až po electronic body music, s novou krví se sem postupně začaly stěhovat gramofony a jiné DJ mašinky. A také festival UnderPlunder, jehož první ročník se odehrál v galerijních prostorách na Staré radnici (špenát z marihuanového listí, který se tam tenkrát vařil, patří rovněž k neskutečnému snu z bláznivých devadesátek).

V TetraHydroClubu se částečně formovala brněnská DJ scéna paralelně s Mersey v Žabovřeskách – na Spolkové spíš její undergroundová větev. Frčel tu hlavně dub, jungle a break beaty, house byl terčem pohrdání. I tak se odsud tak trošku vylíhly brněnské Technivaly, vysoká míra otevřenosti byla klubu vlastní. S tou ale souviselo i časté ignorování reality a přeceňování vlastních sil s mlhavou představou, že Šiva se o všechno postará. V dobách své největší slávy tudy projela dubová špička Zion Train – jejich koncert pro dvacet lidí asi patří k historickým propadákům. Aparatuře výborné hiphopové party Fun-Da-Mental1 zase nestačila labilní elektroinstalace, která si vybrala svou chvíli nezlomného vzdoru a ukončila koncert hned po začátku.

TetraHydroClub se narozdíl od Harlemu roztáhl i do suterénu objektu – tedy do bývalého kina – i do zahrady, ale velkorysé plány umíraly na úbytě a hlavně na neschopnost dotáhnout je za stadium nápadu. Být u pomalého konce bylo bolestné, do klubu už nikdo nechodil, provozní s několika bezprizornými kamarády v něm bydleli, na zahradě se pásly krůty. Když se na ohni pekla ta poslední, bylo to jako zápalná oběť za mrtvou milenku.

Pomalý rozklad se nezastavil ani dnes, jak je vidět. Kdysi musely přestat koncerty ve staticky narušeném suterénu, dnes už bych si sotva troufnul vstoupit na schody, kdyby mě někdo pustil dovnitř. Za zamatlanými okny v přízemí už jenom tuším vycpanou lišku, která tam dřív z výšky zírala na hosty, ubohého kapra v nejšpinavějším akváriu na světě, zavoní zapálený joint, v ústech se střídá houbový čaj se sladkou chutí space drinku. Roman Holý pouští v kině Texaský masakr motorovou pilou i porno se Sylvestrem Stallonem a Barbarou Streisand a vzteká se, že nic nefunguje. Sibiřský šaman Vrež vrže na violoncello a na ulici parkuje autobus Tribal Drift. A nad vším visí těžká poklička dluhů, pod níž se obsah celého hrnce nakonec vydusil až do černa. K jídlu to není, vyčistit to taky nejde, tady už se čeká jen na někoho, kdo takový kus nádobí dokáže vyhodit.

Minulý týden jsme čekali na začátek koncertu před Besedním domem, příště nás čeká Městské divadlo Brno.


1 Nebyli to Delinquent Habits, jak jsem původně chybně uvedl

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat
  • JD

    28. duben 2016, 10:28
    my jsme tam už hodně krát byly mohli by sme poslat nejakou dokumentaci je to tam neuvěřitelný co tam bylo před tím a co s tam je ted z pozdravem JD
  • JmGy

    28. duben 2016, 10:25
    Zdareec lidi nedavno sem tam byl s partou a jeto neco fakt neuveritelneho !!! kdo by chtel nejakou fotodokumentaci ozvete se na email !
    • Pavel

      12. květen 2016, 10:49
      čauvec mohl bych te požadat o ty fotky :)
  • info.crew

    8. srpen 2015, 6:53
    A aby byla zkáza dokonána rychle, stává se klub terčem zlodějů kovů, kteří riskují pro nosné traverzy životy a budí okolí v 4:30 ráno rozbíjením oken a mlácením do železa. Už to asi dlouho trvat nebude a dům bude stržen.
  • Pišta

    7. srpen 2015, 21:22
    Ale Delinquent Habits tenkrát za 180,- byl mega koncert. A vůbec celý to místo.
  • ivo klecker

    5. srpen 2015, 23:03
    A to tu autor pozapomněl na Kotelníka s tatrami 613, který chtěl kulturák zachránit, nechal jej prohlásit kulturní památkou, leč marné bylo toto snažení a pět let úsilí jej koupit. Naštěstí mám na šest let života v této budově jen dobré vzpomínky. Mám spousty dobových artefaktů, než se do budovy zakousli romové. S pozdravem Kotelník
  • Jan Pavláček

    3. srpen 2015, 21:26
    tady jsem slyšel větu : a teď vystoupí začinající Plzeňská skupina Katapult

Dále si přečtěte

Podvečerní procházka se psem, projížďka na kole, koupání na Říčkách, to je dnešní Mariánské údolí. Není to ale tak dávno, kdy tu davy prostého lidu vytřeštěně sledovaly vystoupení Michala Davida, Hany Zagorové i sovětských souborů písní a tanců. Mírové slavnosti vždy udělaly z Líšně na pár dní centrum celého města.  více

Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.  více


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více