Konceptuální hříčky s hudbou Leoše Janáčka i osobou samotného skladatele jsou v Brně doma. Album For Leoš’s Piano dává Janáčkův klavír i hudbu do rukou skladatelů a interpretů Alvina Currana a Gordona Monahana. Výsledkem je směs dvou zcela odlišných přístupů balancující na rozhraní pestrosti a nesourodosti.
Pokud někdo přijede do Brna jako do Janáčkova města a má tu smůlu, že to bude v čase mimo festival Janáček Brno, pravděpodobně si moc tematických zážitků neodveze. Svou roli v tom hrají důvody „objektivně-dramaturgické“ – Janáčkovo dílo není možné obehrávat pořád dokola na turistické úrovni, jak je tomu třeba ve Vídni nebo v Praze s Mozartem, opera taky nemůže hrát Janáčka pořád. Turista si za běžných okolností může projít Památník Leoše Janáčka v domku, kde skladatel žil, a tím pravděpodobně všechno skončí. Zvukové nahlédnutí do Janáčkova domku tvoří jednu polohu konceptuálního alba For Leoš’s Piano – Alvin Curran hraje na Janáčkův klavír několik vlastních skladeb a jednu upravenou muzikálovou melodii. Druhou polohu vytvořil Gordon Monahan svými digitálními reinterpretacemi Janáčkova zdrojového materiálu.
Producent alba Jozef Cseres nerozdělil obě polohy na dvě pomyslné strany desky, ale promíchal je mezi sebou. Jednoznačný klad tohoto přístupu spočívá ve střídání nálad – obě polohy jsou emocionálně natolik rozdílné, že jejich změny připomínají střídání afektů v barokní hudbě. Po této stránce se ale pořád nejedná o nepřekročitelné propasti, spíš úkroky z nálady do nálady, které posluchače udržují v pozornosti. Jako zápor se jeví diametrálně odlišný zvukový svět Janáčkova starého klavíru, jak na něj hraje Curran, a Monahanova digitálního instrumentáře.
Janáčkův klavír Ehrbar je na jedné straně málem cosi jako relikvie, ale na druhé také pěkná hipsteřinka. Je to až posvátný pocit zasednout ke stejnému nástroji, u nějž velký skladatel pracoval, a dotýkat se stejných kláves. Může to být i poučné – Kirill Gerstein➚ na základě této praktické zkušenosti přišel na to, jak hrát v Janáčkových klavírních skladbách co nejvěrněji pedál. Druhá věc je, že je to klavír opravdu starý, oproti současným nástrojům má mnoho zvukových i mechanických nedostatků, trošku jako kolo bez brzd a přehazovačky proti lesklému modernímu stroji.
Monahanova digitální výbava je naopak zvukově dokonale čistá. Akoustik Piano Software, který autor používá jako zdroj zvuku, má nasamplované čtyři typy klavíru: Steinway, Bösendorfer, Bechstein a Steingraeber. Ve všech případech se jedná o samply velkých koncertních nástrojů. Gordon Monahan se pravděpodobně záměrně nesnažil ani náznakem předstírat, že používal skutečný akustický klavír. Jedná se o umělou hmotu zcela okatě (nebo snad ušatě) přiznanou, místy až zdůrazňovanou. To je rozumný přístup, ale přechody ze stejně výrazného, sto let starého analogového světa působí místy až bolest. Ze starého klavíru je cítit oprýskaný lak, z digitálního instrumentu stříká desinfekce. Oba nástroje paradoxně spojuje to, že už jsou věcí minulosti. Technologie dnešních klavírů pokročila úplně jinam a Akoustik Piano Software je zrušený produkt nahrazený modernější alternativou.
Dva autorské přístupy zvolené pro album For Leoš’s Piano hovoří dvěma charakteristickými jazyky. Alvin Curran tu vystupuje jako interpret vlastních skladeb. Americký skladatel u Janáčkova klavíru pochopitelně odkazuje k Janáčkovu setkání s americkým avantgardistou Henrym Cowellem (1897–1965), které v mystifikační operní formě zpracovala trojice Piňos – Medek – Štědroň (Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán➚). Curran sice nehraje „pravítkem po klaviře“, ale doplňující elektronika a skřípání omšelého nástroje se o dostatek harmonicky nepopsatelných ruchů postarají. Úryvky z jeho Inner Cities dostávají úplně jinou atmosféru než ve zvukově vytříbeném podání Daana Vandewalla. I sladká píseň I Didn’t Know What Time It Was z muzikálu Too Many Girls Richarda Rodgerse získává pouliční nádech „do it yourself“. Jako by na provedení z dálky dohlížel Harry Partch.
Gordon Monahan se zmocňuje motivů z Janáčkových skladeb, někde zřetelně přiznaných (Glagolská mše, Frydecká Panna Maria), jinde důkladně ukrytých ve vlastních „nánosech“. Všechny Monahanovy skladby mají dovětek „altered“, původní materiál je tu spíš proměněný než pozměněný, zahlcený extrémně rychlými běhy a často hnaný dopředu minimalistickým spodním proudem. Zvláště v bězích je silně patrný digitální zvuk, který uhýbá od klavíru spíš k jakési podivné marimbě, téměř bez dozvuku a hrané s nelidsky automatickou virtuozitou. Koncepčně se Monahan s Janáčkem stýká jak příklonem ke zvukovým extrémům, tak stručností – jeho devět kompozic zabere na albu asi 14 minut.
Zásadní vadou nahrávky je, že ji prakticky není možné nalézt, pokud se po ní posluchač cíleně nepídí. Booklet s texty autorů, producenta i muzikologa Jiřího Zahrádky je pouze v angličtině. To by pro předpokládané příjemce této hudby neměl být problém, ale jak se k nim album dostane, to je záhada. Ke koupi je pouze v knihkupectví ArtMap➚ v Moravské galerii a potom u Jozefa Cserese osobně. Ignorování této stránky věci k brněnskému konceptualismu bohužel také zcela samozřejmě patří.
For Leoš’s Piano. Alvin Curran (piano, electronics), Gordon Monahan (Digital Performer Software, Native Instruments Akoustik Piano software). Produkce Josef Cseres. Vydalo Hermes’ Ear v roce 2015. HE CD 014. 14 skladeb, celková stopáž 53 min.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..