Festivalové uvedení inscenace opery Káťa Kabanová v režii Roberta Carsena a v podání operního souboru NdB v pátek nalákalo diváky do Janáčkova divadla. Intimní drama Leoše Janáčka (1854-1928) zaznělo jako šestá opera v programu mezinárodního festivalu Janáček Brno. Na tomto festivalu odezní hned dvě provedení tohoto titulu – hostující soubor Bayerische Staatsoper z Mnichova představí Káťu Kabanovou v režii Krzysztofa Warlikowského 13. listopadu 2026.
Festival Janáček Brno se letso koná od 13. října do 17. listopadu; těžiště programu tkví v uvedení všech devíti oper Leoše Janáčka. Letošní motto „Kořeny“ cílí na hudební tradici a inspiraci, které formovaly jak Janáčka, tak ostatní světové autory. Mimo jmenovanou operní linku však nabízí také koncerty, výstavy, přednášky a workshopy spojené s tímto tématem.
Káťa Kabanová je inspirována Ostrovského dramatem Bouře z roku 1860. Ruský námět nadchl Janáčka v roce 1919, kdy už měl světové renomé coby operní skladatel. Tragédie utrápené Káti jejím vlastním okolím, je v Janáčkově verzi redukovaná v dialogu i v počtu postav na minimum. Vzniklo tak velmi intimní dílo. Světová premiéra zazněla 23. listopadu 1921 v divadle Na hradbách v Brně (dnešní Mahenovo divadlo), kde byla přijata s velkým uznáním.
Režisér Robert Carsen, který má na svém kontě nastudování nespočtu Janáčkových děl, zvolil pro inscenaci z roku 2016 nekonvenční vodní plochu přes celé jeviště. Symbolika vody se proplétá celým dramatem a její charakter se využil na několika úrovních. Nutno zmínit scénografii Patricka Kinmontha, která vodu naprosto podmanila svým minimalistickým vzhledem. Společně se světelným designem (Robert Carsen, Peter van Praet) vytvořili magický odraz rozvířených vln, které vytvořily pohyblivé vzory na tmavé zadní stěně. Ve třetím dějství na podobném principu zacházeli se stínohrou, například při loučení milenců jeden stál ve světle, druhý ve stínu a zadní stěna obkreslovala jejich obrys. Unikátním způsobem byla ztvárněna úvodní choreografie Philippa Giraudeau, kdy baletky ležíce na dřevěných deskách vytvářely předobraz Kátiného osudu utopením. Vedené pomyslně jako loutky se trhanými pohyby postupně zvedaly a kácely do vody. Následně rozmístily dřevěné desky do formace nadcházející scény. Jako symbol osudu se tanečnice objevovaly mezi jednotlivými akty připomínající nevyhnutelnou záhubu hlavní aktérky, simultánně fungovaly jako hybatelé hrací plochy.
Jako první z ústředních postav se představil Vít Nosek v roli učitele Kudrjáše, který je zamilovaný do Varvary. Průzračný hlas tenoristy rozzářil temnou scénu, kde se za chvíli rozpoutal divoký dialog mezi nezletilým Borisem a strýcem Dikojem. Boris ztvárněný Peterem Bergerem byl již dávno vyzrálý muž, avšak náročný pěvecký i herecký part vyžadoval zkušeného zpěváka. Umělecky nejaktivnější pěvec na festivalu Janáček Brno Jan Šťáva se dokázal vcítit do všemožných rolí, jež za poslední dva týdny na přehlídce předvedl. Tentokrát se zhostil role buranského strýce Dikoja, který jen nadává a pije. Ani tato role mu nebyla cizí a ostré urážky či flirtující návrhy dokázal divákům předat naprosto přesvědčivě, nemluvě o fantastickém pěveckém přednesu. Další ikonickou dvojicí byla matka Kabanicha a syn Tichon Kabanov v podání Jany Hrochové a Aleše Brisceina. Pohyb na scéně a ostrá gesta despotické Kabanichy ovládaly celé jeviště, její střídání hlasových rejstříků a špičková výslovnost dominovaly prostorem. Nevýraznému Tichonovi vtělil Aleš Briscein pevný hlas a jasnou dikci. Úchvatná a sladká sestra Varvara získala charakterovou hloubku díky sopranistce Václavě Krejčí Houskové. Přestože se jednalo o vedlejší roli, v zamilovaných scénách s Kudrjášem a upřímných momentech s Káťou figurovala jako neoddělitelný článek příběhu. Hlavní postavy Káti se ujala Kateřina Kněžíková, jejíž výkon posunul celé představení na vyšší úroveň. Vnitřní prožívání, které se během večera rapidně proměňovalo, dokázala předat divákům velmi věrohodně. Křehká tužebná láska ve druhém dějství a morální boj sama se sebou v dějstvím třetí představilo Kněžíkovou v krajních polohách výrazu, jež znázornila opravdu autenticky.
V této opeře je sbor spíše upozaděný, v závěru zoufalá Káťa slyší ve své hlavě hlasy zpívané z portálu. O to více aktivní roli měl orchestr, který zvukově dokresloval jednotlivé obrazy na poloprázdném jevišti. Pod vedením dirigenta Ondreje Olose byl orchestr skvělým výrazovým prostředkem. Velkou škodou byla rytmická neshoda hráčů ve finální pasáži, kdy lidé nalézají tělo Káti v řece. Koncepční investice Roberta Carsena do implementace vodní plochy byla odvážná, díky čistotě vizuálu a důrazu na pěvecké výkony se její provedení však naprosto vyplatilo.
Inscenační tým:
Dirigent – Ondrej Olos
Režie – Robert Carsen
Scéna – Patrick Kinmonth
Kostýmy – Patrick Kinmonth
Světelný design – Robert Carsen, Peter van Praet
Choreografie – Philippe Giraudeau
Sbormistr – Pavel Koňárek
Dramaturgie – Patricie Částková
Účinkující:
Káťa – Kateřina Kněžíková
Boris Grigorjevič – Peter Berger
Tichon Ivanyč Kabanov – Aleš Briscein
Varvara – Václava Krejčí Housková
Savěl Prokofjevič Dikoj – Jan Šťáva
Kabanicha – Jana Hrochová
Váňa Kudrjaš – Vít Nosek
Kuligin – Tadeáš Hoza
Glaša – Jitka Klečanská
Fekluša – Hana Kopřivová Šumpíková
Žena z lidu – Dorota Lišková
Pátek 30. října 2026 v 19:00, Janáčkovo divadlo, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..