Spodní proudy: Na honoráře se většinou nehraje

Spodní proudy: Na honoráře se většinou nehraje

Patnáctý ročník festivalu Potulný dělník se blíží. Je to sice festival poezie, ale hudba na něm hraje také velkou roli, stejně jako v dalších počinech sdružení Spodní proudy. O pořádání festivalů, multižánrových večerů a vydávání knih i nahrávek jsme mluvili s Honzou Bartoněm a Jirkou Slavíčkem. Klíčová osobnost veškeré jejich činnosti Jaroslav Erik Frič se dlouhou dobu potýká s vážnými zdravotními problémy, takže u rozhovoru nebyl, ale řeč se k němu stáčela hodně často.

Festival Potulný dělník založil před patnácti lety Jaroslav Erik Frič a mohli bychom začít rovnou u něj: jak je na tom?
Jirka Slavíček: V současné době docela dobře, zdravotní stav se zlepšuje, ale je pořád krizový. Zítra za ním jedeme do nemocnice v Hradci Králové a budeme vědět víc, zatím to ale vypadá, že by mohl být časem v pořádku.
Honza Bartoň: Když jsme za ním byli na konci července, tak nás skoro nevnímal, málem ani neotevřel oči, nevydal hlásku. Teď ale tvrdil básník Petr Hruška, že s ním dokonce vypil pivo.

Jak to bez jeho přímé účasti jde s festivaly i vydavatelstvím?
HB: Erik Frič stál na začátku všeho, co děláme, reálně to teď vede Fido – Igor Látal. Noviny, knížky, cédéčka a festivaly s ním dělám já, koncerty, divadla a vernisáže má na starosti především Jirka Slavíček.
JS: Já jen doplním, že všechny tyhle činnosti se dějí pod hlavičkou sdružení Christiania. To je obecně prospěšná společnost, kterou Erik založil v roce 2006.
HB: A vydavatelství se jmenuje Ears & Wind Records – to je podle snu, který se kdysi zdál Erikovi. Viděl v něm ceduli s tímto nápisem a nazval podle něj večery Potulné akademie. Erik Frič vydával knížky pod značkou Vetus Via, dříve pod Votobií. Vetus Via byla kvůli jeho zdravotním potížím poslána do likvidace a my ve vydavatelské činnosti pokračujeme. Letos jsme vydali asi deset knížek, minulý rok čtyři a každý rok tak pět cédéček. Fungujeme jako malé samizdatové vydavatelství, na nákladech se obvykle podílíme s autorem napůl či jinak. Pokračujeme také ve vydávání novin Uši a vítr.

Jak ses k Potulnému dělníkovi dostal ty jako dramaturg?
HB: To bylo skrze Erikovy zdravotní potíže. On byl dramaturgem všech večerů Potulné akademie sedm let v kuse, každý čtvrtek, nevynechal ani jednou. Od roku 2000 pořádá ještě festival poezie Potulný dělník a posledních deset let festival Napříč – na konci léta ve mlýně u Skaláka. Dramaturgii Potulného dělníka i Skaláka dělám poslední tři roky já, protože Erik už toho nebyl schopen ze zdravotních důvodů. Využívám jeho i Fidových kontaktů a všechno pokračuje za stejných podmínek.

Změnilo se něco s tvým příchodem, nebo je Erikův duch pořád určující?
HB: Erikův duch je určující, ale zároveň i chybějící. On vždy celým festivalem provázel, uváděl ho, staral se o kapely. Já mám na každou scénu moderátory a starám se o kapely jen organizačně: dám jim peníze, pivenky, komunikuju s nimi a to je tak všechno. Erik tam chybí jako sjednocující osoba, která je u všeho.

Festival se koná čtvrtým rokem bez sponzorů a dotací. Proč je nemáte – nechcete se prosit, nebo vám stejně nikdo nic nedá, je to ctnost, nebo znouzectnost?
HB: Dotace rozjel taky Erik a byl s nimi vždycky problém. Já jsem s nimi neměl nic společného, Fido jen částečně, ale bylo s tím obrovské papírování a získané peníze byly tak nízké, že se všechnu tu administratrivu nevyplatilo podstupovat. Poslední dotace, kterou si pamatuji, byla asi třicet tisíc na akci v Lipnici, kde se konal festival Napříč. Erik na to nějakou kombinací zázraku a svých schopností dostal ty peníze. Festival ale nemohl proběhnout a dotace se musela vyčerpat, tak se udělala akce v hospodě a díky ní vznikla u Skaláka malá scéna, kam pozval ikony české undergroundové poezie: Hrušku, Jirouse, Krchovského, Kozelku a další.

Ty k tomu, Jirko, něco nemáš?
JS: Já do všech akcí vnáším nějaké názory a poznámky, ale jinak dělám sólově každý měsíc tak zvané Večery napříč. Snažím se tam propojovat poezii s hudbou a výtvarným uměním, takže v rámci večera je vernisáž obrazů nebo fotografií, potom autorské čtení s uváděním známých i méně známých básníků a nakonec hudební produkce – většinou to bývají dvě kapely. Vyvrcholením těchto akcí je festival Napříč u Skaláka.
HB: Všechny naše akce děláme nejen bez sponzorů a dotací, ale žádný z našich účinkujících není ani registrovaný v OSA. A pokud je, tak se stává spoluorganizátorem.
JS: V dnešní době není ani tak moc problém si zažádat o dotace, ale je s tím náročná administrativa a někdo by se musel věnovat jenom tomu.
HB: Poslední městské dotace byly Erikovi zamítnuty v plné výši. Asi tak 5 let zpátky si stěžoval na to, jak magistrát rozděluje peníze a financuje z kulturních zdrojů věci, které by měly dostávat podporu spíš ze sociálních fondů. Postavil se proti tomu, napsal jim dopis, a nedostal nic.

Potulný dělník je především festival poezie, ale hudba má v programu taky velký podíl. Vybíráš kapely s větším zřetelem k textům než jindy?
HB: Rozhodně. Na festival poezie zpravidla nezvu instrumentální kapely ani takové, pro které texty nejsou stěžejní.

Má současný český underground tak zásadní autory textů jako byli Homér nebo Milan Kozelka?
HB: Určitě má, zmínil bych například brněnského Tomáše Lotockiho, martínkovského Pavla Herota, dál samozřejmě Pavel Zajíček z Prahy, z Ostravy Ivan Motýl a Petr Hruška. Dále např. lidi kolem Welesu, Umu pakultury, Herberku, královopolské školy Víta Slívy a lidí kolem něj.

Zůstaňme ještě u básníků: nejkratší historii z vašich festivalů má Homér’s Memorial. Co znamenal Pavel „Homér“ Ambrož pro nezávislé umění?
JS: On měl v podstatě vlastní kapelu Já jsem poznal, která léta zhudebňuje jeho básnickou tvorbu. Momentálně je v útlumu, ale připravují nové věci. Homér ovlivnil spoustu lidí, vydávají se knížky, cédéčka.
HB: Spousta kapel se k Homérovi hlásila a hlásí, s některými i vystupoval: Idiot Crusoe, Čočka, Lambrechtův psychometr, NicMoc kvintet, Česnekový hlavy…

Pořádáte několik akcí v průběhu celého roku – kde se vás sejde nejvíc, která z nich je vaše pilotní?
HB: Nejvíc se nás sejde jednoznačně na Krákoru. Má nejdelší tradici, Fido ho založil před sedmnácti lety a daří se ho už pátým rokem dělat u dálnice v Ostopovicích díky podpoře starosty Ostopovic Honzy Symona. Tam se většinou sejde dost lidí na to, aby se zaplatily všechny náklady.

Takže je zvládnete pokrýt ze vstupného?
HB: Ze vstupného a z toho, co se vypije a projí, vychází to tak půl napůl.
JS: Tyhle akce jsou samozřejmě možné jen díky obrovské vstřícnosti vystupujících. Ti muzikanti a básníci si vezmou jen peníze na benzín, na honoráře se většinou nehraje.
HB: Máme většinou nějaké tři nebo čtyři hvězdy, kterým se zaplatí víc než cesťák, a zároveň chceme, aby tam nebylo předražené pivo a jídlo jako na jiných festivalech. A taky rozumné vstupné – na dvoudenní akci dáváme dvě stovky, což je hodně málo.

Provozujete taky internetové rádio Dráťák – vysíláte nonstop?
JS: Dráťák je momentálně v útlumu. Fungoval tak, že se natáčely pořady, některé se vysílaly i živě, měl přehledný web s audioarchivem včetně popisů. Momentálně jsou tam pozvánky na některé připravované akce a běží audio archiv skladeb.

Jednou jste se mě v anketě ptali na můj postoj k autorským právům, tak se na oplátku zeptám: „Jaký je váš?“
HB: My je respektujeme, ale chceme o nich mluvit přímo s vystupujícími a jednáme o honorářích přímo s nimi. Nechceme platit dvakrát ještě někomu jinému, takže kapely zastupované OSA nebereme, pokud se nedohodneme jinak. A pokud kapely hrají nějaký cover, tak autora osloví samy.
JS: My se systémem, který OSA vede, zásadně nesouhlasíme. Pokud by chtěl umělec něajké právo na svoji věc, tak by to mělo být něco jako ochranná známka – aby to nemohl nikdo zneužít. Veškerá práva by měl ale uplatňovat sám umělec.

Co pro vás znamená underground? Nechci definici, ale váš osobní postoj – mluvíte tak o sobě, cítíte se jako součást nějakého hnutí…
HB: Já to tak nevnímám, cítím to, co dnes děláme, jako pokračování a logické vyústění starších věcí. Necítím se ale, že bych žil někde v undergroundu. Vydávám, pořádám, poslouchám a čtu věci, které se mi líbí a mají pro mě smysl, ať už je to cokoliv.
JS: Já na to mám prakticky stejný názor. Dělám samozřejmě věci, které jsou spojené s alternativní kulturou a vím, že je spojená s určitými lidmi, kteří se v ní pohybují. Ti jsou většinovou společností často považováni až za spodinu, ač neprávem.

Nepřipadne vám někdy undergroundová scéna příliš uzavřená?
JS: Ta scéna je otevřená, většinová společnost se spíš uzavírá vůči ní. Potom to vypadá, že uzavřenost vychází zevnitř, ale to není zdaleka pravda.
HB: Když se kdysi ptali Erika Friče, co pro něj znamená underground, tak říkal, že londýnské metro.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Já mám dost sprostou písničku Kamil a všichni si myslí, že je o mém současném klukovi. Ale ona vznikla šest roků zpátky. Někdy se to tak sejde a je to jeden z lepších paradoxů mýho života.“ Písničkářka Nikola Muchová byla nedávno na festivalu v Banátu, který podporuje české osady v Rumunsku, dnes v Kabinetu múz hraje pro lidi, kteří pomáhají uprchlíkům. Mluvili jsme spolu o tom, co se jí v hudbě i životě poslední dobou schází i neschází.  více

Hrozně měli donedávna na svém kontě několik demonahrávek a polooficiálních snímků, avšak Už není čas je jejich první skutečné album, oficiálně vydané a skvěle vypravené včetně fotografií v bookletu a textů všech písní.  více

Letošní dotace pro kulturu v Brně jsou schváleny a spokojeni mohou být v této chvíli jejich zastánci i odpůrci. Zastánci jásají, protože se povedlo změnit k lepšímu systém přidělování grantů a zastupitelé se nepokusili zpochybnit návrhy odborné komise. Odpůrci z řad zarputilých libertariánů mohou jásat taky: rozdělovala se tak malá částka, že ani nemá cenu o ní mluvit a nadávat na zlodějský stát, daně a přerozdělování.  více

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více

Nejlíp ji charakterizuje odpor k trendům a módním stylům, k nimž se staví odmítavě od počátku své kariéry až dodnes. „Říkejte mi Lady Gaza,“ požadovala v narážce na popovou hvězdu, která podle Lydie Lunch společně s Madonnou vykrádá underground a progresivní proudy. „Jedná se o kompletní defraudaci na všech frontách, jsou to mí nepřátelé,“ dodává ještě.  více




Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více