Sólové album si ke svým padesátým narozeninám nadělil Jarda Svoboda. Kapelník Trabandu má stále co říct a se zvyšujícím se věkem se rozhodně nevyčerpává.
V roce 2006 kapelník skupiny Traband Jarda Svoboda, v té době čerstvý čtyřicátník, připravoval nový repertoár a sliboval nový zvuk. Zatímco na předchozím řadovém albu Hyjé! objevoval zvukové možnosti baskytary, po pauze se mělo jeho hlavním nástrojem stát harmonium. Půdu si připravoval mimo jiné demonahrávkou, která kolovala mezi známými a na které byste už našli všechny zásadní skladby alba Přítel člověka, s nímž se Traband v roce 2007 ve velkém stylu vrátil na scénu.
Svobodovo demo však vedle písní jako V hořícím keři, Tichý muž, Dej mi, Bože, dobrou ženu, Milovaný syn nebo Partyzán obsahovalo i písně, které se na Přítele člověka nevešly. Zatímco Princezna Lada se objevila v roce 2011 na albu Neslýchané!, skladby Jsi a především zásadní vyznání Moje volba čekaly na oficiální zveřejnění až do dne autorových padesátin. Právě 31. května 2016 totiž vychází první sólové album Jardy Svobody.
Píseň Moje volba je osobním manifestem, který slušel Svobodovi čtyřicátníkovi, člověku v plné síle, ale výtečně se hodí i k padesátiletému autorovi, který – slovy stejně starého Marka Orka Váchy – „pomalu začíná sestupovat po svahu dolů“. Přitom zdůrazňuji slovo „pomalu“ – nejen vzhledem k převažujícímu tempu Jardova sólového alba, ale i proto, že jako textař a hudebník-kazatel má kapelník Trabandu stále co říct a se zvyšujícím se věkem se rozhodně nevyčerpává. „Dobře je mi na světě bez opratí / bez chomoutu bez vozky a bez biče,“ zpívá svobodomyslně, přičemž svobodu (nomen omen!) obsahovou pojí se svobodou formální – ve svých verších sice pracuje s rýmy (nebo velmi často s asonancemi), ale nedělá si starosti s chybějící nebo přebývající slabikou. Zdánlivě klopýtající rytmus hravě vyfrázuje tak, že výpověď zní přirozeně.
Ale zpět k vyznáním. Duchovní tematika se na Svobodových albech, minimálně v druhém či třetím plánu, vždy objevovala. Zde autor své směřování jasně deklaruje veršem „A když pána, tak jen toho s pastýřskou holí / co člověka nenutí jít sehnutý / který k sobě volá všechny ztahaný voly / Pojďte ke mně, dám vám odpočinutí!“ Píseň pak končí starozákonním zvoláním „Na pastvách zelených / k vodám tichým“, které navazuje na jiný obraz z žalmu, kterým Jarda celé album zahájil: „Pozvedám své oči k horám.“
Úvodní píseň K horám je mimořádně dobře vybraná nejen pro tento biblický verš, ale i celkově pro obraz krajiny, důležité topos Svobodovy tvorby. „Fotografické“ záběry ze svých starších písní Krajina v obrazech nebo V oku dravce zde autor nahrazuje „vyostřenou“ metaforou („Země se točí jako kotouč pily / hory si zuby nebrousily“), která krásně vyvažuje umírněné aranže alba. Závěrečná sloka o tom, jak „hora mraku břicho rozpárá a dál po nebi letí mraky dva“, pak otevírá prostor dalšímu tématu, který je – nejen – pro Jardu Svobodu klíčový, životu ve dvou.
O lásce k ženě zpíval kapelník Trabandu nejrůznějším způsobem – od parafráze starozákonní Písně písní až po kontroverzní příběh Kalná řeka – a svůj vztah k ženě i v rámci jedné písně propojoval se vztahem k Bohu (dvojí možné čtení textu Tak to mám rád). Na novém albu se k intimnímu tématu vrací Svatební písní s refrénem „Mě nesmyješ, mě nevypereš, mě ze sebe nesmažeš“, jako by tím reagoval na vzpomínky osamělého Černého pasažéra z alba Hyjé! na ztracenou rodinu. Velmi silným (prozatímním?) završením tématu je pak epicko-lyrické vyznání Kristýno!, jejíž hrdina „v náručích žen všech barev a vůní / ovíván vějíři nahých stehen a paží / všechny opojné nápoje světa okusil“, než si uvědomil, „jak jsem sám sobě pro smích“.
Název alba Solo v sobě skrývá intimitu výpovědi člověka samotného, bez kapely. Ale podvědomě si jej spojujeme také se zápalkami a píseň Otče ohně! je dalším Svobodovým vyznáním, tentokrát nikoli člověku nebo personifikovanému Bohu, ale silám přírody. Jak už víme ze starší písně Trabandu, není dobře, když člověk „pálí, doutná, nehoří“.
Jardův důvěrně známý hlas a dikce i zvuk harmonia spojují toto intimní album s tvorbou Trabandu. Klidné tempo, minimalistické aranže a už zmíněná formální rozvolněnost však vyžadují jiný poslech. Že na sólové skladby Jardy Svobody nebudou fanoušci divoce tančit, se rozumí samo sebou. Možná k nim celkově budou hledat cestu hůře, nebudou si je prozpěvovat jako Černého pasažéra nebo Partyzána.
Na druhou stranu Solo není čistě sólová nahrávka. Svoboda si dovolil lehce narušit její intimitu přizváním několika málo hostů. Z nich je nejdůležitějším písničkář a muzikant Fanda Holý, který do písní nahrál baskytaru a – což je na Jardových albech novinka – autoharfu. Například ve skladbě Slova, věnované Václavu Havlovi, vytváří propojení harmonia, autoharfy a houslí (také Fanda Holý) velmi originální doprovod v pozadí za zásadním textem. Přitom navzdory hyperkorektní výslovnosti [slova jsou…] a zmíněnému doprovodu zde nejde o formu, ale opět především o obsah, který tentokrát čerpá z novozákonního poselství: „Slova jsou zrnka obilí, který zasívat chcem / Jen jestli padnou, nebo nepadnou na úrodnou zem? […] Slova jsou milosrdní Samaritáni / kteří se k tobě skloní, když tě bolest poraní.“
Že však ani slova někdy nestačí, dokládá Jarda Svoboda závěrečnou písní Jsi, která se po letech stala šťastnou syntézou jeho prvního sólového alba. Znovu se zde objevuje oheň, „mužova síla i ženin klín“, krajina protkaná řekami plynoucími do moře a „nekonečnou cestou plnou překážek“. A vše končí naprosto jasným: „Jsi otázka, která se v odpověď nemění. Jsi mlčení.“ Dál už opravdu není třeba slov.
Jarda Svoboda – Solo; vydavatel: Indies Scope 2016. 10 skladeb, celková stopáž: 37:16
Zatím nebyl přidán žádný komentář..