„Všichni jednou umřem!“ sdělovala nemnohým, leč o to zapálenějším příznivcům všeho podzemního kapela Odvážní bobříci. Osmdesátá léta minulého století si ale s nezávislým rockem nerozuměla, přála spíš chalupaření a frontám na toaletní papír. V Brně se to tvrdě ukázalo v Pisárkách u hospody zvané Na Střeláku.
Pisárecký park zná pravděpodobně každý Brňák od dětství. Málokdo může říci, že by tu nebyl s maminkou, dědečkem nebo aspoň se školou v Anthroposu. Návštěva muzea věnovaného pravěku a vývoji člověka se obvykle shrnovala pod frázi „jdeme na mamuta“. Model pravěkého rezavě ochlupaceného veleslona byl největším tahákem expozice, rozhodně přitažlivějším než drobná, prasklá soška podivné paní s přehnanými proporcemi, které archeologové a jiní dospělí lidé přikládali bůhvíproč velkou důležitost. Dospělí lidé vůbec přikládají důležitost věcem, které dítě zhusta nechápe. Například mají pocit, že se mohou válet v parku, pít pivo a zajímat se o jinou hudbu, než jakou jim servíruje rádio. A navíc k tomu vypadat zarostle a neopečovaně, až slušným spoluobčanům splývají s obrázky neandrtálců v blízkém muzeu. Zkrátka mají dojem, že je to jejich věc. V roce 1982 jim policie, přesněji řečeno Veřejná bezpečnost přijela na Střelák vysvětlit, že to jejich věc ani v nejmenším není.
Pokud dnes uslyšíte v pisáreckém parku psa, pravděpodobně ho někdo z Pisárek nebo z Lískovce venčí. Psi, se kterými sem příslušníci VB tehdy přijeli, byli vycvičení k pronásledování a strhávání zločinců. To se začne jevit jako krajně přehnané v případě, kdy je zločinem vypadat nenormálně, a na to v praxi stačilo nechodit aspoň jednou měsíčně k holiči. Tyto i další neslýchaně svobodomyslné nápady se koncentrovaly kolem rockové hudby – za normalizace přinejlepším trpěné, ale spíš nechtěné, nepodporované, netolerované, zakazované a pronásledované. Jedním z triků, jak se vyhnout větší pozornosti úřadů a bezpečnostních složek, bylo pořádat akce na venkově. A tak se stalo, že do brněnského života, přesněji do jeho části pokoušející se o nezávislost, zasáhly v 80. letech Žabčice.
První ročník rockového festivalu se tu konal v roce 1981, všechno proběhlo víceméně bez potíží a zdálo se tedy, že opakování o rok později nic nebrání. Pořadatelé ale mínili a úřady měnily: druhý ročník žabčického festivalu byl zakázán několik hodin před začátkem. Vzhledem k vzácnosti takových akcí bylo normální, že se na ně sjížděli i lidé z hodně vzdáleného okolí a nemuselo jít ani o festival. Když o pár let později hráli na Musilce společný koncert Hrdinové nové fronty a Garáž – tehdy byla jejím členem i zásadní osobnost našeho undergroundu Mejla Hlavsa – přijeli lidé až z Prahy, aby je slyšeli. Na festival do Žabčic se – navzdory absenci zahraničních hvězd, o kterých tehdy nikdo ani nesnil – sjela spousta lidí. Jen aby slyšeli kapely, které nikdo nehrál v rádiu, neměly pořádné nahrávky, šířily se jen jejich mizerné záznamy přehrávané z kazety na kazetu. Jenže co si má ta spousta lidí počít, když zjistí, že v Žabčicích se nic konat nebude a další cesta z Brna je zbytečná. Aspoň v tomto bodu se nezměnilo vůbec nic – všichni se sebrali a šli do hospody.
Jenže takovou hospodu ani dnes nikdo nepostavil, aby se do ní všichni vešli. A koneckonců bylo léto, venku pěkně, hospodská zahrádka s velkým parkem okolo se jevila jako příznivé a příjemné řešení nenadálé změny v programu. Když se na to člověk podívá zpětně, dochází mu, jak bylo naivní, že se jádro publika zakázaného festivalu odebralo hromadně na jedno místo – konspirace by si říkala o přesný opak. Takto měla bezpečnost veřejná i tajná ulehčenou práci a politicky nespolehlivé příznivce undergroundu – protože o ten tu šlo především – všechny pěkně pohromadě. Inu, s odstupem třiatřiceti let se to radí. Veřejná bezpečnost si sem pro směsici mániček, začínajících pankáčů a jiných neškodných individuí přijela jako pro housku na krámě a seřezala je všechny na jednu hromadu. Důvod k tomu žádný nebyl, kromě toho, že existovali trošku jinak a bylo to na nich vidět. Kromě zmlácených lidí tu byli i pokousaní od psů, zadržení, souzení, a nakonec i odsouzení a zavření. Zátah to byl – z hlediska tehdejšího režimu – více než zdařilý.
Dnešní Střelák – pokud zůstaneme u samotné hospody, oficiálně restaurace Na Střelnici – pustne. Legendární brněnská zahrádka je zarostlá a zanedbaná, budova sama před lety vyhořela. Dnes je Zahrádka na Střeláku posunutá o nějakých dvě stě metrů od silnice směrem do parku. Pivo i jiné věci si tam samozřejmě dáte, ale od atmosféry starého „Střeláku“ jste vzdálení dvě stě světelných let, vůbec se ji tam nepokoušejte hledat. Díváte se na průčelí budovy střelnice, která dala místu jméno, kolem procházejí lidé se psy zcela neškodnými, míjejí cyklisté a běžci, odpočinková zóna všechno strávila. Zmizelo v ní i brněnské dělnické hnutí, které zde má svoje kořeny – v roce 1860 se tu účastníci dělnického shromáždění přihlásili k programu 1. internacionály a konala se tu o třicet let později i první brněnská oslava Prvního máje. Dnešní odboráři na to nedbají a raději se o svém svátku producírují na Špilberku. Usnuly i brněnské Protestfesty, které zde vždy po skončení protestů proti veletrhu obranné a bezpečnostní techniky IDET mívaly svůj závěrečný a zábavnější program. Je to tiché, klidné místo.
Je dobře, že tu policie nikoho nemlátí, to ano. Ale zároveň se tu ve vší té měšťácké pohodičce připomíná jiný text Odvážných bobříků: „Máš strach? Tak drž hubu!“
Končí prázdniny, začíná koncertní sezóna, už není potřeba postávat venku a čekat, co zaslechneme. Končí i prázdninový seriál Pět minut před začátkem ale k dalším brněnským místům spojeným tak či onak s hudbou se ještě určitě budeme vracet. Během devíti dosavadních zastávek jsme zatím navštívili Stadion na Kounicově ulici, Janáčkovo divadlo, Mariánské údolí, Besední dům, Spolkovou 8 – tedy Harlem a TetraHydroClub, Městské divadlo Brno, Špilberk a stadion Zbrojovky Brno za Lužánkami.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..