Pět minut před začátkem: Špilberk

Nedobytná pevnost plná přehnaných povídaček. Špilberk je nejen dominantou Brna, ale v jistém smyslu i jeho symbolem a koncentrovaným obrazem.

Baron Trenck prchající z vězení v rakvi pod rouškou zdánlivé smrti. Nevěrné ženy zazděné v mokrých lůžkách, kde je voda kapající na hlavu přivádí před smrtí k šílenství. Krysí kanál, kde obzvlášť těžké zločince nechávali spoutané na pospas potkanům. Propadlo, kterým se vězni znenadání ocitali o patro níž v mučírně. A laskavý císař Josef II., který se nechal v nejtěžších podzemních kobkách na hodinu zakovat do želez, aby pak krutý trest navěky zrušil. I v dospělém věku člověk pocítil stín zklamání, když se dozvěděl, že to všechno není pravda. Trenck smířen s osudem možnost útěku nevyužil, nevěrné ženy byly pěkně v suchu, potkani lidské maso nedostávali, propadlem se dopravovaly zásoby, mučírna tu nebyla a Josef II. trest zakování v podzemí naopak zavedl jako náhradu za zrušený trest smrti. Úpění vězňů, skřípění zubů, nadávky a rozličný řev se ale jako běžná zvuková kulisa dávného Špilberku dá jistě přijmout i bez těchto specialit.

V dospělém věku si člověk – snad aspoň občas některý – už tolik nepotřebuje prohlížet kašírované náhražky neexistujících mučíren a představovat si lidská těla našponovaná na skřipci nebo zkroucená v důmyslných zařízeních. Na takové fantazie poskytuje koneckonců dnešní doba zcela beztrestně použitelné služby, byť jsou o něco dražší než vstupné do kasemat (zase ale obsahují praktické ukázky). Na Špilberku je šance lépe si uvědomit, že ztráta svobody sama o sobě je trest dost krutý i v dobách, které rozvoji individuality dvakrát nepřejí. Není vůbec nutné jej navíc kořenit dalším trápením, i když mně to v dětství přišlo samozřejmé. V lehčí – nicméně stejně dobře zavřené – části hradu seděli italští karbonáři. Nejslavnější z nich, Silvio Pellico, o tom napsal knihu Mé žaláře, v níž mimo jiné popisuje, jak jeho spoluvězni Pieru Maroncellimu museli kvůli nádoru amputovat nohu. Vzpomínám si, že jsem tu událost při dávné návštěvě hradu viděl ztvárněnou na obraze, a myslel si zcela automaticky, že mu ji uřízli za trest. Inu, dítě.

Pověsti provázely i úpravy, které proměnily dominantu Brna během druhé světové války. Žádný systém plynových komor, popravčí cela a sekyrárna tu ale nejspíš také nebyly v plánu, i když se tu věznilo pořád velmi intenzivně a nevesele. Když návštěvník odhlédne od všech legend i lidových skazek, přestane přemýšlet nad svobodou a nezapomene svetr, aby mu v podzemí nebyla zima, může dnes obdivovat kasematy jako nádhernou ukázku barokní architektury. Potom obejít hrad ze všech stran, zastavit se u pamětních desek v různých jazycích, které připomenou nehezké přízvisko „žalář národů“. V parku potkat kozy, které tam pase Fikta Kaprál, a nakonec vyjít po schodech k hradnímu příkopu a přes něj na hlavní nádvoří.

01-spilberk-2015-08-006 02-spilberk-2015-08-009 03-spilberk-2015-08-014 04-spilberk-2015-08-026 05-spilberk-2015-08-035 06-spilberk-2015-08-023 07-spilberk-2015-08-024 08-spilberk-2015-08-030 09-spilberk-2015-08-031

To skýtá asi nejvíc zvukových zážitků dneška, aspoň pokud mluvíme o zvucích konsolidovaných a organizovaných, nebo lépe řečeno hudebních. Festival Špilberk si vymyslela Filharmonie Brno před šestnácti lety jako prázdninovou akci pod širým nebem, což je příležitost jako stvořená pro lehčí a zábavný repertoár – to ale nebylo vždy pravidlem. Slyšeli jsme tu taky Natalii Gutman hrát Šostakovičův první violoncellový koncert a dvakrát tu hostoval i Gustav Mahler Jugendorchester. Při jeho druhé návštěvě se hrála Mahlerova Symfonie č. 4, dirigoval Iván Fischer, sopránové sólo zpívala Iris Vermillion – to nebyly žádné prázdniny, ale plnokrevný luxus, i když lilo jako z konve. Letošní ročník festivalu začal včera a do pátku ještě potrvá, tak si současný koncertní zvuk Špilberku můžete vyzkoušet, pokud vám nahrávka běžného okolního ruchu nestačila. Třeba cestou potkáte i současného správce hradu Jiřího Pejchala, který kdysi vládl pevnou rukou kapele Ser un Peyjalero➚.

Na hlavním nádvoří nehrávají jen filharmonici, najdou se i lecjaké jiné zábavy, občas se tu hrála také opera a svoje první máje tu slaví Českomoravská konfederace odborových svazů. Udeří jejich hodina, otevřou se brány a zahrají si na feudálního sídla pány. Nejspíš nad tím ale ideově nepřemýšlejí, místo je pro jejich zábavy vhodné a prostě se jim líbí. Při odchodu se můžete ještě zastavit na vyhlídce u busty Raduita de Souches, pod jehož velením se Brno ubránilo Švédům – před dvěma dny to bylo právě 370 let. Někde v dálce se ukrývá i stadion Zbrojovky, na který jsme podle slibu z minulého týdne měli jít dnes, ale výročí brněnského válečného úspěchu nás místo toho vyhnalo na Špilberk. O Zbrojovku se ale nepřipravíme, příště už k ní určitě dojdeme.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.  více

Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.  více

Podvečerní procházka se psem, projížďka na kole, koupání na Říčkách, to je dnešní Mariánské údolí. Není to ale tak dávno, kdy tu davy prostého lidu vytřeštěně sledovaly vystoupení Michala Davida, Hany Zagorové i sovětských souborů písní a tanců. Mírové slavnosti vždy udělaly z Líšně na pár dní centrum celého města.  více



U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více