Jedním z důvodů vzniku Dragounovy skupiny Futurum v roce 1983 prý byla touha dělat „kratší písničky“ v době, kdy se Progres zaměřoval na rozmáchlá pásma. Že se pak jedním z největších hitů Futura stala píseň Zdroj o délce až 10 minut, je jiná kapitola. Kratším písním je zakladatel Futura Roman Dragoun věrný i na své sólové dráze – od comebackového alba Stín mý krve z roku 1995 až po současnost.
To platí i na nové desce Samota, která se skládá z jednotlivých písní o délce 2–5 minut, ale současně tvoří sevřený celek. Ze všech řadových alb Romana Dragouna lze především o Samotě hovořit jako o albu konceptuálním. „Samota je dobrá, pokud si ji člověk může zvolit, ale když si ji zvolit nechce, je špatná,“ vystihl zpěvák a klávesista základní téma v nedávno zveřejněném rozhovoru➚. Ne že by jednotlivé písně přímo navazovaly jedna na druhou, ale od prvních veršů Milana Prince v titulní písni („Řídím si svou samotu / ale těžce se mi běží“) až po předposlední skladbu Dál po cestě sám se opakují dvě základní témata – samota a stárnutí. Však si také Dragoun album nadělil k letošním šedesátým narozeninám a v emblematické písni Šedesát konstatuje: „Šedesát zavání lehce stářím.“
Roman Dragoun je však po šedesátce aktivní jako málokterý z jeho vrstevníků. Vystupuje sólově a s pěti kapelami (Progres, Futurum, His Angels, T4, Supergroup) hostuje s kdekým, píše písně, jezdí na kole. A i když jej rocková veřejnost (odborná i laická) oceňuje především jako jednoho z našich nejlepších hráčů na klávesy, sám dává čím dál víc přednost zpěvu a textům písní. „Vyhledávám prostředí, kde je dobře rozumět textu, protože ten je pro mne podstatný. Nedokážu si představit, že bych ve svých šedesáti zpíval něco nesrozumitelného,“ říká a na novém albu skutečně obsah převažuje nad formou.
Dragoun si texty nepíše, ale jeho dlouholetou spolupráci s píseckým básníkem Milanem Princem lze vnímat jako dokonalou autorsko-interpretační symbiózu. Princ píše svá slova kamarádovi přímo do úst a málokterý rockový zpěvák dokáže přednést verše tak srozumitelně a důvěryhodně jako Dragoun. Pro zralé album, které je jakýmsi manifestem stárnoucího osamělého muže, zvolil střídmé aranže, které částečně vycházejí z bilančního alba Piano (2012). Vedle čistě klavírního doprovodu však tentokrát zazní i decentní elektrické klávesy (například v instrumentální skladbě Smíření) a v několika písních hostují hráči na dechové nástroje (Michal Žáček) a vibrafon (Radek Krampl). Mimochodem snad posté listuji bookletem a stále marně hledám jejich jména. Že by skutečně došlo k tak velkému opomenutí?
Ale zpět k obsahu alba. Za pozornost stojí varující skladba Prosím s tématem radikálního islámu a do kontrastu postavených sterilních televizních show. Mimochodem píseň s prvky modlitby („Tak Tě Pane snažně prosím“) vyznívá v Dragounově pojetí výrazně silněji než pochybné odkazy na téma islám, které zpěvák umisťuje na svůj facebookový profil➚. Zajímavá je také už zmíněná píseň Dál po cestě sám, mimochodem opět s prvky modlitby, která vznikla mírným přepracováním balady Písek—Paříž z autorského alba Milana Prince. Je zajímavé, že právě ústřední verš o dvou městech byl v nové verzi nahrazen jiným. Duchovní náplň má i jediný text Soni Smetanové (kdysi dvorní textařky Futura) Smím tě znát a o působivé finále se postarala pečlivě vybraná báseň Achilles z pozůstalosti zpěvákova otce, akademického malíře a básníka Františka Romana Dragouna.
Album Samota není úplným dokumentem o současné kondici a vkusu Romana Dragouna. Je to pouze jeden kamínek do mozaiky činorodého autora a interpreta, jeden z mnoha pohledů na jeho tvorbu a hudební život. I kdyby však Dragoun nic kromě sólových recitálů s klavírem nedělal, stálo by to při kvalitách jeho zpěvu za pozornost. Albu Samota však navíc prospívají epizodní role hostů, díky nimž se písně nespojují do jedné předlouhé klavírní balady. Spojuje-li totiž skladby jednotící textové téma, je dobré, když hudební složku něco přirozeně rozčlení.
Přes vítané vstupy saxofonu a vibrafonu však zůstává Samota především albem textových výpovědí, skoro by se dalo říct albem písničkářským (bereme-li tandem Dragoun—Princ jako jednoho autora). Po energií nabité koncertní desce Andělé ve studiu Sono je to zajímavé zpestření ve zpěvákově diskografii. Album, které navazuje na předchozí sólové nahrávky silnými výpověďmi a které více než předchozí kolekce potlačuje rockovou složku. Nezbývá než se těšit, ve které ze svých dalších podob se nám příště Roman Dragoun představí. Možná to bude opět bigbít, ale na hluboké texty si rád vsadím už teď.
Roman Dragoun – Samota. Vydal Pavel Kopřiva – FT Records 2016. 10 skladeb, celkový čas 37:04
Milan Tesař
17. května 2016, 17:23