Brněnský debutant Otakar Mařák

Brněnský debutant Otakar Mařák

Český Caruso, hlas podobný křídlovce, tak psávala kritika o českém tenoristovi Otakaru Mařákovi. Dnes si připomínáme 75 let od jeho úmrtí.

Synovec malíře Julia Mařáka studoval původně na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a poté na malířské akademii u Václava Brožíka. Zároveň se ale soukromě učil zpěvu u Olgy Paršové-Zikešové. Zpěv nakonec zvítězil a dovedl ho ke světové slávě. Narodil se v Ostřihomi 5. ledna 1872 a patřil tedy již ke genereci, která budovala obraz českého operního pěvce ve světě. Její předchůdci svázaní s Prozatímním divadlem a začátky Národního divadla vytvářeli českou interpretační tradici samu o sobě. Mařák byl současníkem Emy Destinnové a Karla Buriana, tedy pěvců, kteří se stejně jako on probojovali do největších divadel světa – on i Burian začínali shodou okolností v Brně.

Otakar Mařák tu debutoval 1. února 1899 jako Faust ve stejnojmenné Gounodově opeře, zároveň byl ale angažován do Národního divadla v Praze (debutoval jako Tamino), kde působil jako řádný člen do roku 1901 a potom v letech 1903–7. Hostoval na zahraničních scénách a v roce 1908 odjel do Paříže, kde dokončil pěvecké školení. Největších úspěchů se dočkal v Covent Garden a Komické opeře v Berlíně. Byl to tenor krásné, kovově lesklé barvy, kterou dobová kritika přirovnávala ke křídlovce, a s úžasnou kantilénou. V souladu se svým hlasem byl výborným představitelem Tamina v Kouzelné flétně, Dona Ottavia v Donu Giovannim, Vévody v Rigolettovi nebo Alfreda Germonta v Traviatě, ale často také zpíval Dona José v Carmen, byl to také první český Cavaradossi v Tosce. Jako parádní role ho celou kariérou provázel Lohengrin.Věnoval se samozřejmě i smetanovskému repertoáru a od mladistvé role Vítka v Daliborovi se v padesáti pěti letech propracoval až k titulní úloze. O pět let později nastudoval dokonce i Wagnerova Tannhäusera. Za řízení Antonína Dvořáka zpíval tenorový part při světové premiéře Svatebních košil. Ztvárnil i Pelopa ve třtím dílu Fibichova melodramu Hippodamie a účinkoval ve zvukovém filmu Fidlovačka (1930) jako slepý houslista Mareš.

V roce 1934 odcestoval Mařák do USA, kde vystupoval koncertně – mimo jiné ve Verdiho Requiem pod taktovkou Artura Toscaniniho – a vyučoval zpěv. V roce 1937 jej ranila mrtvice a ochrnul na pravou část těla. K návratu do vlasti mu pomohli američtí Češi a pěvkyně Marta Krásová, která tam tehdy pobývala. Otakar Mařák zemřel v Praze 2. července 1939, pohřben byl na Olšanech. 11. října 1962 byly jeho ostatky převezeny na vyšehradský Slavín.

Otakar Mařák, foto atelier Langhans, zdroj: Sbírka Scheufler, www.scheufler.cz

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

V dějinách české hudby je několik jmen, při jejichž vyslovení se člověka zmocní jakýsi posvátný pocit. Každý z nás má asi v tomto směru nějaké osobní preference, ale o jiných to platí univerzálně. Jsou to obvykle lidé považovaní za něco víc než pouhé hudebníky. Jsou to vyslanci české hudby spojovaní nejen se skladatelskými a interpretačními úspěchy, ale také s morální autoritou a pevnými, třeba i osobně nevýhodnými postoji ve chvíli, kdy je to třeba. Bedřich Smetana, Ema Destinnová, Václav Talich a také Rafael Kubelík, jehož sté výročí narození jsme si včera připomněli.  více

Manželé Bakalovi tvořili zvláštní dvojici. On vypadal v každém okamžiku – snad i doma v pyžamu – jako šéfdirigent velkého orchestru. Ne tak paní Marie; kamkoli přišla, hned jí bylo všude plno, s každým si měla co říci a – co bylo důležité – člověk měl pocit, že její srdečnost je upřímná.  více


O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více