Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-Verhoeven, Dominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.
Koncert byl rozdělen na dvě poloviny po třech skladbách, které oddělovala pauza s drobným občerstvením. První půle večera obsahovala „klasiku“ z děl a autorů 20. století, kterou započala transkripce Pěti preludií op. 74 od Alexandera Scriabina z pera samotného dirigenta Pavla Šnajdra. Ten kompozičně překvapil invencí, co se barevnosti a zvukovosti týče. Potvrdil takto, že dobře zná svůj orchestr a naplno jeho potenciál v transkripci využil. Slavná kompozice Edgara Varese Octandre je napsána pro osm nástrojů ve formě tří vět s kontrastními tempy. Precizní provedení vynikalo právě v sólových výstupech, a to především hoboje, flétny, klarinetu, fagotu a kontrabasu. První trojici skladeb zakončil jeden z dalších oktetů večera Anaktoria z roku 1969 řeckého skladatele, architekta a vizionáře Iannise Xenakise. Naprosto strhujícím provedením v podání Brno Contemporary Orchestra (BCO) prostupovala absolutní koncentrace hráčů. Kromě znatelné racionality v kompoziční metodě Xenakise dominovaly skladbě nejrůznější hráčské techniky dotýkající se jistého extrému v oblasti interpretace. Díky tomu komicky místy ansámbl svým zvukem připomínal ladění rádiopřijímačů.
Po krátké přestávce večer pokračoval kompozicí francouzského matematika a skladatele Joëla-Francois Duranda s názvem Trios Melodies pro mezzosoprán a pět nástrojů. Tři zhudebněné básně Yvese Bonnefoy autor přetvořil do hudebních miniatur, kde výborně uplatnila svou tajemně zastřenou barvu hlasu Marie Kopecká-Verhoeven. Lyricko-melancholicky zabarvené verše ve druhé části doplnily jemné kontrabasové flažolety zdůrazňující křehkost básní. Závěrečnou třetí větu témbrem a rytmikou podpořily bicí. Dílo amerického tvůrce Toma Johnsona usazeného v Paříži se skladatelskou technikou navrací ke Stevu Reichovi a minimalismu. Eight patterns for eight instruments je osm miniatur pro stejný počet nespecifikovaných nástrojů, s nimiž si autor hraje s vlastními metro-rytmickými vzorci. Hudební tok založený na mírném obměňování pulzace po určité době z hlediska tónového materiálu nepřináší nic nového, nicméně díky zvolené kombinaci smyčcového kvarteta a dechů dostalo dílo impozantní dynamický tvar. Kouzlo momentu se ukrývalo v přelévání patternů napříč sekcemi i jednotlivými nástroji. Z pohledu posluchačského kvituji výběr skladby, která i díky bravurnímu nastudování v kontextu ostatních – poslechově velmi náročných děl – zapůsobila jako taková jednohubka na uvolnění.
Prostor kavárny Pole Rebelbean nebyl zvolen náhodně. Dříve ve zvýšeném přízemí a otevřeném suterénu fungoval Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS) jako první a nejrozsáhlejší pracoviště v Československu zabývající se vývojem výpočetní techniky. Velká betonová stěna, která je společně se schodištěm dominantou tohoto prostoru, představuje dílo výtvarnice – sochařky Evy Kmentové. Zeď na svých vertikálách nese bílé a zlaté kopule symbolizující počítačovou techniku doby. Umělecký subjekt inspiroval orchestr, který oslovil skladatele Jana Krejčíka žijícího ve Francii s objednávkou zkomponovat dílo inspirované tvorbou Evy Kmentové. Tak vznikla čtyřvětá kompozice Světy Evy Kmentové, která v sobě propojuje nejen výtvarné umění a hudbu, ale také soubory BCO a skladatelův domovský kolektiv Rés(O)nances. Sochařka po sobě zanechala několik poetických textů, v nichž je hojně zastoupena tematika vody. Proto skladatel Jan Krejčík využil přenosné řeky ovládané Dominiquem Defontaines pro vizuál vodního toku, jež se promítal na zeď, a také unikátního nástroje kofonu – kontinuálního vibrafonu trefně doplňující netradiční kombinaci obrazových a zvukových efektů. Zpěvu přednášejícího texty se opět ujala mezzosopranistka Kopecká-Verhoeven. Občasná vokalíza v první větě prostupuje i instrumentálními party fagotu či flétny. Melodie však má sestupnou tendenci, kdy zpěvačka spíše recituje na jednom tónu a postupně s orchestrem rozsahově klesá. Polovinu skladby oznamuje mezihra, ve které hlavní roli hrají bicí udávající rytmický charakter. Zrytmizované klastry jsou tak velice náchylné na rozsypání orchestru, které však naštěstí nenastalo. Grotesknost a laškování se projevuje v jásotu na samohláskách (i, á, u) doprovázeném unisonem sólových nástrojů. Celá faktura se postupně rytmicky tříští, přitom zahušťuje, až se zde opět (zvukově) valí voda. Efekt podpořila také přenosná řeka, při jejímž spuštění a při hlubším zaposlouchání se měli diváci možnost slyšet reálný zvuk tekoucí vody. „Nic. A přece všechno.“ Takto končí poslední, čtvrtá část díla svou vzestupnou melodickou linií představující protipól počáteční věty.
BCO se svými hosty publiku připomnělo, jak jsou si hudba a matematika velice blízké nejen neotřelou dramaturgií, ale také famózními výkony.
Program:
Alexander Scriabin – Pět preludií op. 74 (1914) – transkripce pro BCO Pavla Šnajdra
Edgar Varese – Octandre
Iannis Xenakis – Anaktorie
Joël-Francois Durand – 3 melodies
Tom Johnson – Eight Patterns for Eight Instruments
Jan Krejčík – Světy Evy Kemntové (objednávka BCO)
Marie Kopecká-Verhoeven – mezzosoprán
Dominique Defontaines – přenosná řeka, videoprojekce
Rés(O)nances
Brno Contemporary Orchestra
Pavel Šnajdr – dirigent
Čtvrtek 18. dubna 2024 v 19h, kavárna Pole Rebelbean
Zatím nebyl přidán žádný komentář..