Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.
Čtvrteční večer zahájila Symfonie č. 2 Ervína Schulhoffa (1894–1942), který by letos v červnu oslavil své 130. narozeniny. Jeho Druhá symfonie v sobě spojuje vlivy vídeňského klasicismu, které jsou ovšem kombinovány s dráždivými disonancemi a vlivy populární hudby, zejména jazzu. Filharmonie Brno skladbu odstartovala přesným začátkem v ukázkovém pianu. To byla ovšem jedna z posledních ukázek výraznější dynamické bohatosti. Daviesovo uchopení nebylo špatné, postrádalo ale silnější náboj a energii. Muzikanti přesto ladili a byli vcelku sehraní. Pochvalu si zaslouží především sólové vstupy, kterých je v díle hned několik. Nejvýraznější bylo trubkové sólo, které vévodilo III. tedy nejjazzovější větě. Sólu není co vytknout. Technicky bylo zahráno perfektně a svým tónem a výrazem skvěle pasovalo do jazzového charakteru věty. Celkově skladba nevyzněla špatně, určitě by jí ale neublížila větší energie a silnější zápal do hry. Schulhoffova Symfonie č. 2 je vskutku výborná kompozice, jejíž potenciál ale nebyl plně využitý.
Jako druhá přišla na řadu Rapsodie v modrém George Gershwina (1898–1937). Dílo, které dalo celému koncertu název, mělo svoji premiéru 12. února 1924 v podání orchestru Paula Whitemana a skladatele jako sólisty. Rapsodie v modrém je dnes nejčastěji hrána ve verzi pro klavír a symfonický orchestr, kterou zaranžoval, stejně jako verzi původní – pro piano a jazzový orchestr, Whitemanův aranžér a klavírista Ferde Grofé. Filharmonie Brno se společně s Dennisem Russellem Daviesem coby sólistou v předvečer stého výročí premiéry vrátila k původní verzi. Zhostit se dvojrole dirigent/sólista, jak to s oblibou praktikoval například americký dirigent Leonard Bernstein, bylo velice odvážné. Je ale bohužel nutno konstatovat, že tento krok nevyšel. Když účinkoval sám orchestr, neobjevila se výraznější závada. Úvodní tempo nebylo zvoleno špatně a nástroje ladily. To samé se dá říci o místech, kde Davies přednesl klavírní vstupy sólo, které byly, až na pár chyb, zahrány obstojně. Problém ale nastal, když hrál klavír s orchestrem dohromady, neboť již v prvním tutti byl rozdíl mezi sólistou a filharmonií téměř půl doby. V místech s výraznější rytmikou, která tempo držela, byla pak sehranost obstojná. Tyto pasáže ale bohužel celou skladbu nezachránily.
Dennis Russell Davies, v místech, kde také hrál, orchestru téměř vůbec neukazoval nástupy ani neudával tempo. Je samozřejmé, že rukama ani ukazovat nemohl, přesto by bylo záhodno, kdyby hlavou či zbytkem těla dirigování alespoň naznačoval. V několika místech, zejména těch technicky náročnějších, navíc občas přišlo neočekávatelné ritardando, které souhru ještě více rozhodilo. Celkovému zvuku nepomohl ani fakt, že filharmonie byla rozesazena až v zadní části pódia a mezi klavírem a orchestrem tak vznikla velká mezera. Ke zmíněným výtkám se pak přidalo také utopení klavíru v celkovém zvuku. Tento part vyžaduje od sólisty opravdu velkou energii, aby dílo vyznělo tak, jak má. Toho se ale Rapsodie v modrém v podání Dennise Russella Daviese nedočkala.
Po přestávce přišla na řadu Symfonie in fis, jediná symfonie brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda (1897–1957). Ten začal na díle pracovat ve Vídni v roce 1950 a dokončil jej o dva roky později v Los Angeles. Premiéry se Symfonie in fis dočkala 17. října 1954 a letos tedy oslaví sedmdesát let od prvního provedení. Oproti konci první poloviny koncertu přišlo výrazné zlepšení. Muzikanti byli sehraní, ve většině místech výborně ladili, sólové vstupy muzikantů nebo časté záseky v první větě byly povedené a tempa zvolená Dennisem Russellem Daviesem fungovala dobře. Podobně jako v Schulhoffově symfonii ale kompozici chyběla přidaná hodnota v podobě větší energie. Výraznější zápal do hry se začal postupně objevovat až ve třetí větě, jenž v podání Filharmonie Brno vyzněla velmi pěkně. Taktéž závěrečné Finale se poměrně povedlo. Kdyby Davies spolu s orchestrem vložil takovou energii do celé skladby jako do posledních několika taktů, provedení by se dalo označit za velice povedené.
Filharmonie Brno pod vedením jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese připravila program složený ze zajímavých děl, včetně známé a velmi oblíbené Rapsodie v modrém. Kdyby se její provedení povedlo alespoň tak, jak se podařily další dvě kompozice čtvrtečního programu, jednalo by se o poměrně příjemný večer, i když by neuškodilo, kdyby muzikanti a zejména dirigent vložili do hry více emocí. Zmíněné rapsodii ublížilo zejména sloučení rolí dirigenta a sólisty, na které si moc lidí netroufá. Davies se tohoto odvážného úkolu zhostil, výsledek ale bohužel neobstál.
Ervín Schulhoff – Symfonie č. 2
George Gershwin – Rapsodie v modrém
Erich Wolfgang Korngold – Symfonie in Fis op. 40
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent, klavír
čtvrtek 11. dubna 2024 v 19 hodin, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..