Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).
Spojení tvorby Leoše Janáčka (1854–1928) s tvorbou starých mistrů přelomu 16. a 17. století mnohým může připadat jako nesourodé či kontrastní. V tomto případě je však opak pravdou. Vybrané sborové kusy odkazují na skladatelova léta strávená ve fundaci augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde se mu věnoval učitel, sbormistr a skladatel Pavel Křížkovský. Janáček tak získal základy generálbasu a kontrapunktu: mimo jiné i ze studia barokních a renesančních kompozičních technik. Skladby jako In nomine Iesu, Suscepimus Deus, Regnum mundi a další, které na koncertě zazněly, potvrzují autorovu znalost polyfonní hudby, ale i starého tzv. palestrinovského stylu pěstovaného pod tíhou ceciliánské reformy církevní hudby. U vybraných kompozic si Marek Štryncl s ansámblem dovolil obohatit varhanní doprovod o smyčcovou instrumentaci. Ta však nijak výrazně nezasahovala do záměru autora, ba naopak podpořila jeho zvukový i stylový aspekt. Zpěváci zachovávali při provedení Janáčkových skladeb kulatý průzračný zvuk s jemnou barvou a na určitá díla se přemístili pod klenbu/oltář v sále, kde vědomě (a vítaně) pracovali s akustickými změnami. Jediná ryze instrumentální věc, která od Leoše Janáčka na koncertě zazněla, byla Fuga A dur pro klavír napsaná během skladatelova studijního pobytu v Lipsku mezi lety 1879–1880. Avšak i zde si těleso dovolilo zasáhnout do instrumentace. Skladebná struktura v zásadě nebyla nijak narušená, jelikož šlo o pouhou transkripci, tedy rozepsání jednotlivých hlasů fugy do partů houslí, violy, violoncella a kontrabasu. Tento experiment způsobil impozantní střet či snad křížení starého slohu výrazného v kontrapunktu a interpretační rovině se soudobým smýšlením charakteristickým pro brněnského skladatele. Zvláště líbivě působila místa, v nichž vynikala měkká lehce zaostřena barva violoncella a kontrabasu unisono.
Pro posluchače méně známá kompoziční rovina Leoše Janáčka dramaturgicky prokládala jednotlivé raně barokní kusy povětšinou tanečního, fantazijního, ale i duchovního rázu. Z tohoto repertoáru bych ráda upozornila na vybraná díla, která hudebně předbíhají svou dobu. Marek Štryncl během krátkých promluv nazval Giovanniho Valentiniho (1582–1649) „Janáčkem své doby“ pro jeho netradiční moderní harmonii místy plnou nečekaných zvratů v díle Sonata á 5, jež bychom po pouhé poslechové stránce těžce rozpoznávali od tvorby autorů 20. století. Provedení dominovala energie, odpich a technická pregnantnost muzikantů, jež byla výrazná primárně při rychlém sledu kontrastních ploch. Pozornost si zasloužily tako dvě duchovní kompozice – Falsobordone – Miserere od Gregoria Allegriho (1582–1652) a Falsobordone – Magnificat ze sbírky Giovanniho Battisty Bovicelliho (1550–1594). Obě jsou totiž vystavěny na podobném půdorysu – soprán sólo, chorální předzpěv a sbor ukončen instrumentální mezihrou. V Miserere se jako sólistka představila slovenská sopranistka Stanislava Mihalcová, která zaujala technikou v náročných zdobných koloraturách a citlivým projevem. V pěveckém ansámblu (sboru) sytými silnými hlasy a barvou zaujali pánové Hasan El Dunia a Jaromír Nosek. Instrumentální vložky kořenila pizzicata theorbisty Přemysla Vacka a virtuózní pasáže houslistek Magdalena Malé, Simony Tydlitátové a violoncellisty Marka Štryncla. Obdobně bychom mohli popsat nastudování skladby Magnificat, jež je speciální svým osudem. Byť se nachází v Bovicelliho traktátu, autorství je rozděleno mezi několik skladatelů – zmíněni jsou kupříkladu Gabucci a Giovanelli. Sopránového sólového partu se v tomto případě ujala Barbora Kabátková, u níž posluchače zaujala průrazná barva hlasu dobře se nesoucí nad orchestrem, precizní deklamace a opět skvěle technicky zdařilá virtuózní melismata. Ocenění si zaslouží nejen hudebníci, ale vůbec celý nápad a koncepce projektu, při kterém je oživen nový a více než zajímavý repertoár.
Program:
Leoš Janáček – Introitus In nomine Iesu
Giovanni Gabrielli – Canzona á 5
Leoš Janáček – Suscepimus Deus, Regnum mundi
Alessandro Grandi – Sonata SOPRA DUES MISERATUR NOSTRI
Gregorio Allegri – Falsobordone – Miserere
Giovanni Valentini – Sonata á 5
Leoš Janáček – Exaudi Deus
Leoš Janáček – Fuga A dur
Leoš Janáček – Exurge Domine, Communio – Fidelis servus
Marco Uccellini – Sinfonia decima nona á 4
Giovanni Battista Bovicelli/(Gabucci,Giovanelli) – Falsobordone – Magnificat
Musica Florea:
Housle – Magdalena Malá, Simona Tydlitátová
Viola – Lýdie Cillerová
Violoncello – Marek Štryncl (um. vedoucí)
Kontrabas – Ondřej Štajnochr
Varhanní pozitiv – Filip Dvořák
Theorba – Přemysl Vacek
Soprán – Barbora Kabátková, Stanislava Mihalcová
Alt – Daniela Čermáková
Tenor – Hasan El Dunia
Bas – Jaromír Nosek
Středa 10. dubna 2024 v 19h, Sál Milosrdných bratří
Zatím nebyl přidán žádný komentář..