Radim Hanousek: Rozhodně se nenudím

Radim Hanousek: Rozhodně se nenudím

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´Roots, Didrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.

Pocházíte z hudební rodiny (či přímo z muzikantského rodu), nebo je vaše nynější profese ve vaší rodině výjimečná?

Celá jedna rodová, ostravská větev Hanousků je kompletně hudební, počínaje strýcem (tátův bratr), tetou, všemi třemi jejich syny a jejich dětmi. A děda z máminy strany hrával na klavír.

Jak jste se propracoval k hudbě jako k profesi? Bylo jasno už od dětství (ZUŠ, konzervatoř)?

Cesta to byla velmi klikatá. ZUŠ jsem absolvoval v rodném Ústí nad Orlicí na klarinet. Můj učitel Zdeněk Černý mě přivedl ke swingu a tradičnímu jazzu. Měli jsme díky němu malou žákovskou jazzovou kapelu a bigband. A potom jsem se, ještě jako žák ZUŠ, dostal do výborného Junior Bigbandu v Lanškrouně, který dodnes vede Josef Pilný. V sedmnácti jsem se na hraní vykašlal, ale hodně jsem poslouchal všechno možné: Bacha, romantismus, metal, punk, art rock. Soudruzi se tenkrát snažili přísně dohlížet na to, co se poslouchat smí a co ne, ale i tak se dala sehnat spousta hudby. Občas něco u nás vyšlo, k tomu se desky vozily z Maďarska, Jugoslávie. Existovaly burzy, desky mezi kamarády neustále kolovaly. Všechno možné jsme natáčeli na kazety, třeba i pořady z rakouského a polského rádia. Na vysoké škole (studoval jsem počítače na FE VUT) jsem začal s bigbeatem - hrál jsem na klávesy, saxofon a občas i něco řval do mikrofonu. Bylo mi hodně přes dvacet, když jsem znovu poznal jazz (Return to Forever Chicka Corey byl ten impulz) a začal konečně pořádně cvičit na saxofon. Pak jsem se spřátelil s Vilémem Spilkou, který byl v té době pozoruhodný úkaz, protože uměl jazzovou teorii. Takže jsem díky němu začal cvičit i systematicky. To už jsem hrával jazz veřejně a současně pracoval jako programátor. A potom přišel zásadní okamžik: otevřela se jazzová katedra na Hudební fakultě JAMU. Já na ni vstoupil a přestal být programátorem. A na JAMU setrvávám již deset let.

Většina mnou oslovených studentů nebo absolventů Hudební fakulty JAMU uvádí dobu svých studií jako iniciační pro své další hudební směřování. Platí to i pro vaši hudební dráhu?

Ano. Začal jsem hudbu psát, to byl zásadní obrat. A překročil jsem jako interpret hranice mainstreamového jazzu. Otevřel se mi nekonečný hudební prostor.

Jaký je váš vztah k soudobému hudebnímu školství?

Zásadní je vždy funkční vztah učitel-žák. Dobrý učitel vypěstuje v žákovi lásku k hudbě a radost ze hry i poslechu hudby bez ohledu na osnovy. Asi pořád existuje přehnaný stupnicový a etudový dril, ale hodně se to mění. Ale já na hudebce neučím a na JAMU jsem měl a mám štěstí na výborné pedagogy.

Jiří Kotača s oblibou označuje členy svého bigbandu, kde také hrajete, za „zběhlé dechovkáře“. Platí to i na vás?

To není můj případ. Dechovku vůbec neumím hrát. Kdysi jsem hrál záskok v taneční kapele, střídaly se swingové, popové a dechovkové sady. Spoluhráči byli ze mě při dechovkové sadě zoufalí, pořád jsem swingoval. Dechovka má jako každý žánr široké rozpětí. Na Balkáně zní jinak než v Bavorsku.

hanousek_radim_foto_Iva Vlesivafoto Iva Vlesiva

Do mého povědomí jste se dostal jako člen „bílé dechové sekce“ skvělé romské rodinné funky kapely Gulo čar…

Současně s Gulo čar jsem hrál i v Chorchestru, který vedl Jirka Hradil (dnes např. Tata Bojs).  - to byla také dobře rozjetá kapela. Hrával jsem ale v různých jazzových sestavách. Rád vzpomínám na kvinteto se skvělým kubánským trumpetistou žijícím v Kroměříži Lázaro Cruzem. A před jazzem jsem hrával bigbeat, jak už jsem zmiňoval. Jedna tvrdá kapela, ve které jsem hrál a křičel, se jmenovala Vlky z lesů žene hlad.

Kde a s kým vás můžeme slyšet dnes?

Od roku 2014 vedu svůj autorský projekt Dust in the Groove. Jsem šťastný, že můžu pracovat s tak skvělými, kreativními hudebníky (slovo hudebnice se mi nelíbí, pardon, ale ženy byly vždy důležitou součástí sestavy). Spolupracuji také s výtvarníky a tanečními performery ze sdružení Orbita a organizuji hudebně-výtvarné workshopy pro děti a klienty s mentálním postižením.

Další dlouhotrvající projekt je norsko-české kvarteto NOCZ, které vede norský trumpetista a skladatel Didrik Ingvaldsen. NOCZ také příležitostně spolupracuje s dalšími hudebníky z Česka, Norska nebo Německa, občas s námi vystupuje Iva Bittová, se kterou jsme natočili naši v pořadí druhou desku. Také jsem od začátku členem Cotatcha Orchestra, bigbandu, který velmi aktivně (v pozitivním smyslu) vede Jirka Kotača. Neměl bych zapomenout ani na svérázného bluesmana a výrobce kytar Jana Fice, s jehož kapelou už přes rok hrávám.

A baví mě současná improvizační scéna, patřím mj. ke sdružení improvizátorů z celé Evropy Just music. Základna je ve Vídni, ale koncerty a setkávání probíhají na různých místech Evropy. Vloni jsme na Chilli jazz festivalu v rámci Just music odehráli koncert v náhodně sestaveném triu s rumunskou zpěvačkou Claudií Cervencou a švýcarským bubeníkem Samuelem Dühslerem. Trio jsme se rozhodli zachovat a letos plánujeme několik koncertů po Evropě.

Rád bych ještě zmínil svou práci pro Café Ponava. Vítek Kalvoda, který oblíbenou kavárnu v největším brněnském parku Lužánky vede, je velmi pracovitý milovník kultury a sdružuje a řídí kolem kavárny spoustu aktivit. Já se starám už několik let o dramaturgii jazzové části Ponavafestu. Letos by měl festival proběhnout 21.-23. května. Uvidíme! Mohl by to být po kulturním vakuu pěkný restart. Připravený program obsahuje i některé zahraniční lahůdky pro hudební fajnšmekry. A také chystáme brzké spuštění nového internetového Rádia Ponava, kde jsem opět něco jako dramaturg. Rádio bude zaměřené na podcasty ze světa progresivní a kreativní hudby a mělo by u posluchače vyvolat chuť po poslechu něčeho nového, neznámého. A krásná spolupráce je s Rolandem Dahindenem, švýcarským skladatelem, trombonistou a hráčem na alpský roh. S Rolandem vystoupím v červnu na Expozici nové hudby v Brně a v srpnu na švýcarském festivalu Alpentône. Dlouhodobě také spolupracuji s tanečním sdružením Orbita. Kromě společných improvizací a koncertů jsme dali dohromady tanečně-pohybové představení Děti dětí, které je fyzickou reflexí tří postholokaustových generací. Premiéra proběhla v září v Domě umění, ale předpokládáme několik dalších repríz i na dalších místech.

Opravdu se nenudíteJeště mě zajímá vaše poněkud utajené působení v pozoruhodném kvartetu s kořeny ve world music – Fabio Delvo´Roots. A také jeden bezdotykový hudební nástroj – theremin –, na který v kapele hraje Edgar Mojdl.

S italským saxofonistou Fabiem Delvem jsme přátelé už od roku 2011. Odehráli jsme spolu od té doby řadu koncertů u nás i v Itálii. Do svého posledního projektu Roots chtěl Fabio theremin a požádal mě, jestli bych mu někoho nedoporučil. A já věděl, že Edgar Mojdl, geniální mozek, na theremin, stejně jako ostatně na cokoliv, co už existuje nebo si to teprve sám vyrobí, umí hrát. Theremin je opravdu zajímavý a vlastně hrozně jednoduchý elektronický nástroj, pochází už z 20. let minulého století. Desku Roots jsme natočili v říjnu 2019 v hudebním studiu JAMU Na Orlí a hraje na ní kromě nás tří i violoncellistka Dina Kadysheva. Poslední koncert Roots proběhl v kostele ve Varese v půlce února loňského roku. To už v Itálii řádil Covid, ale my jsme tenkrát ještě vůbec žádnou hrozbu nevnímali a užili si krásný týden v epidemií zasažené Itálii.

hanousek_radim_foto_eva_svobodova_1foto Eva Svobodová

Mnozí tvůrčí muzikanti vedle působení v jednom či dvou stálých seskupeních volí stále častěji formu (dočasného, uzavřeného) projektu, který vymyslí, seženou spoluhráče, nazkoušejí, provedou koncertně, popřípadě pořídí či vydají nahrávku – a rozchod … Tvoříte obdobně, nebo se u vás obě cesty prolínají?

Rád poznávám nové hudebníky a vstupuji do nových projektů, i jednorázových, pokud mě přitahují. Některé projekty ani nelze udržet dlouhodobě, třeba z finančních nebo organizačních důvodů. Teď právě dokončuji album ESCAPE, na kterém hraje kromě členů Dust in the Groove i pět portugalských hudebníků různého hudebního zaměření (klasická hudba, jazz, folklór, volná improvizace). Asi se mi nikdy nepodaří tento ansámbl představit koncertně, a už vůbec nepředpokládám nějaké jeho pokračování, přesto má tato nahrávka pro mě velký význam. Ale v zásadě se soustředím hlavně na svůj projekt Dust in the Groove. Věřím, že tento ansámbl zahraje skvěle vše, co se zrodí v mé hlavě, a nepotřebuji v tomto případě hledat jiné hudebníky. Ani mě nijak zvlášť nezajímají projekty, které si pozvou hvězdu jen kvůli zájmu festivalů. Obecně je pro mě porozumění, radost a přátelství v jakémkoliv projektu, jehož jsem součástí, důležitější než supervýkon.

Skládáte průběžně, čekáte na nápad nebo si ho „vysedíte“ podle zakázky? Nebo pomáhá až nízko visící Damoklův meč krátícího se termínu?

Při běhání, chůzi nebo na kole mě napadají různé hudební situace. Dělám si poznámky, schovávám si nápady. Ale do finální práce se pustím, až když musím, tlačí mě čas. Pro mě je důležité vědět, proč něco píšu. Musím si v hlavě srovnat celý systém, formu, koncept, zvuk. Potom si skladbu kreslím, počmárám hromady papírů. A samotné noty přijdou až nakonec. Nebo ani nepřijdou, někdy stačí vše jen nakreslit. Záleží na tom, pro koho je skladba určená.

Každý jazzman více či méně staví na improvizaci, u vás je ovšem tento stavební prvek hry i kompozice posunut hluboko do základů, mám pravdu?

Improvizace je hodně široký pojem, pro hudebníky různého žánrového zaměření znamená něco odlišného. Jinak vnímá improvizaci hudebník v oblasti volné improvizace či elektronické hudby, jinak rockový či jazzový hráč, jinak interpret barokní hudby a pak je tu celá oblast různé etnické hudby se svou improvizací. A přechod mezi kompozicí a improvizací může být také někdy velmi nejasný. Pokud píšu hudbu pro hudebníky, kteří umí improvizovat a rádi to dělají, což je třeba právě případ DITG, dávám improvizaci velký prostor. Rád kombinuji neurčité noty, instrukce a obrázky s klasickým hudebním zápisem. Vznikají tak nepředvídatelné hudební okamžiky a každé provedení skladby je výjimečné.

Když odpočíváte, preferujete poslech muziky, nebo ticho (a jiné „ruchy“, třeba přírody)? Jaké hudební žánry máte oblíbené jako posluchač?

Preferuji poslech hudby na koncertech. Doma často poslouchám spousty hudby jen tak, jak se na mě valí ze sociálních sítí. To snadno dostupné množství hudby v digitální podobě je trochu děsivé. Spousta zajímavé hudby je potom odbyta povrchním jednorázovým poslechem. Ale mám rád vinyly. Pustit si desku, sednout si, držet ten velký obal a po necelých dvaceti minutách ji otočit… to je jiný zážitek než u počítače.

Jako posluchač příliš neřeším žánry. Mám rád hudbu, která mě překvapí, je chytrá, originální, zvukově přitažlivá. A to stejné platí i pro interpretaci. V poslední době jsem propadl poslechu zvuků, které mě obklopují. Koncert tak probíhá neustále, jen je třeba zapnout uši.

Většina muzikantů má ke sportu velmi rezervovaný vztah – ať už z obavy o prsty, nebo z vrozené lenosti. To ale není váš případ: jezdíte na kole, věnujete se orientačnímu běhu. Je v tom něco víc než snaha udržet si kondici?

Nejsem žádný velký sportovec. Ale sezení u počítače a lásku k pivu je třeba něčím vykompenzovat. Běhání a jízda na kole mě baví. Kolo je navíc dokonalý dopravní prostředek pro pohyb ve městě, rychlý, ekologický.

Máte zálibu v netradičních formách hudebního zápisu. Jednou z inspirací se vám stala i mapa orientačního běhu – nejen v rámci projektu Klínem 2020. Oč přesně jde – dá se to stručně vysvětlit? Se kterými výtvarníky jste navázal spolupráci – a bude projekt dál pokračovat?

Grafické partitury mě přitahují už dlouho. Pro některé hudební nápady běžné noty nestačí. To ostatně řešili skladatelé už v 50. letech minulého století. Záleží potom, kolik informací chce skladatel interpretovi předat a kolik toho nechá na jeho kreativitě a představivosti. V případě Klínem 2020 mě napadlo využít pravidla mého oblíbeného orientačního běhu a práci s mapou pro vznik nové kompozice. Hudebník stejně jako závodník pracuje se souřadnicemi, oblastmi, popiskami ke kontrolám, měřítkem. Pravidla jsou poměrně rozsáhlá, ale dají se poměrně rychle zvládnout. Při lockdownu se tréninky orientačního běhu organizovaly tak, aby se účastníci navzájem na startu nepotkali. Já jsem postupoval stejně. Každý hudebník hrál sám za sebe, s nikým dalším se “nepotkal”. Přesto díky danému hudebnímu materiálu vznikla zajímavá kolektivní hudba. A doufám, že i zábavná. K jedné nahrané disciplíně – štafetě - vytvořila dvojice výtvarnice Veronika Vlková a animátor Kryštof Kučera krásný animovaný videoklip.

Grafické partitury často interpretujeme i s Dust in the Groove na koncertech. Partitury promítáme na plátno, aby mohl divák sledovat inspirační zdroj hudby s námi. Některé partitury jsem nahrál i sám, třeba s Olgou Piperovou jsme vytvořili celý cyklus interpretovaných kreseb. Kromě Olgy spolupracuji i s dalšími výtvarníky - Natalií Perkof, Lenkou Pilařovou, Rose Vindou, Robertou Legros Štěpánkovou, Irenou Iškievovou. Výsledky společné práce jsou zavěšeny na webu www.malujemehudbu.cz.

hanousek-radim-2014-11-001foto archiv

Muzikanti tvořící pro dětského posluchače jej málokdy zapojí coby spolutvůrce, ale pro vás je to samozřejmé. Vidím dvě verze: Namaluj hudbu/Zahraj obraz. Jakou máte odezvu?

Interaktivní web Malujeme hudbu vznikl jako reakce na přerušení workshopových aktivit z důvodu uzavření škol a přechod výuky na on-line režim. Měl jsem dobrou zkušenost z hudebně-výtvarných workshopů pro děti. Při toliko hudebních workshopech jsou děti trochu ztuhlé, nesmělé, zatímco výtvarný projev je jim přirozenější. Při spojení hudby a malování ztrácí ostych a pozorně poslouchají hudebníky, kteří hrají vlastně soudobou či experimentální hudbu. Na letním workshopu v Domě pánů z Kunštátu děti pod vedením Olgy Piperové Taušové společně pomalovaly dlouhé role papíru a potom tyto role odvíjely před námi hudebníky. Vznikl vlastně takový hudební film. Další silný zážitek mám z výtvarné dílny pro klienty s mentálním či duševním postižením v Galerii 13, který vedla výtvarnice Irena Iškievová. Hned první klientka přinesla obrázek s minimalistickou kresbou kapek vody. Do této chvíle malovala podle Ireny pouze zvířata podle fotek.

Web Malujeme hudbu je vlastně jednoduché prostředí, kam můžete vložit obrázek anebo hudbu, tedy můžete vytvořit hudbu pro jakýkoliv obrázek z galerie anebo můžete vložit k jakékoliv uložené hudbě vlastní obrázek. Anebo se jen můžete dívat a poslouchat. Na jedné ploše tak leží vedle sebe obrázky dětí i profesionálních výtvarníků a stejně tak je to i s hudbou. Přál bych si, aby příspěvků od dětí bylo víc, překvapivě vedou dospělí.

Loni jste s Dust in the Groove vydali velmi dobře přijaté album, dokonce jste ho stačili i pokřtít. Chystá tato (opět obměněná) sestava nějaký nový projekt?

Křty desky proběhly hned dva, oba v srpnu 2020, v krátké pauze mezi nekoncertováním. První byl na mezinárodní showcase Hevhetia (slovenský label, u kterého deska vyšla, a také vydali všechna čtyři alba NOCZ) v Košicích. Koncert je zaznamenán zde. A druhý křest proběhl ve všech výstavních prostorách i chodbách brněnského Domu umění. Desku pokřtila výtvarnice Natalie Perkof, autorka nádherného obalu alba, a norský trumpetista Didrik Ingvaldsen z NOCZ, který s námi speciální program pro křest i nazkoušel. Součástí byl i tanec Roberty Legros Štěpánkové.

S DITG v červnu doufám, zahrajeme skladbu Rolanda Dahindena Chat to Charlie pod vedením autora na Expozici nové hudby. Celý srpen budeme na rezidenčním pobytu ve švýcarském Poschiavu. Zde by měl vzniknout nový program kombinující elektroniku, field recordings a akustické nástroje. Rezidence je spojena s koncerty ve Švýcarsku a Itálii. Se zajímavým nápadem spojeným s brněnskou Káznicí mě oslovili Viktor Pantůček a Pavel Strašák. Projekt, který by se měl uskutečnit v září, zahrnuje zvukový průzkum varhan, které byly z káznické kaple odvezeny, zvukovou instalaci v kapli a s ní spojenou skladbu pro DITG.

A určitě bych také chtěl pokračovat ve workshopech pro děti a pro klienty s mentálním postižením.

Doba covidová působí na mnohé muzikanty (a umělce vůbec) značně dusivě a depresivně, přesto někteří nedostatek příležitostí k tradiční interakci s posluchači a čas nevyplněný zkoušením využili k práci na dalších kompozicích nebo ke koncertování na sociálních sítích. Jak ten už více než rok bez koncertů trávíte vy – chystáte něco nového?

Objevil jsem díky nucené hudební izolaci nové možnosti – svět field recordings. Nahrávám si zvuky, které mě zaujmou, ať už jsou to zvuky přírodní nebo civilizační. Se zvuky potom následně pracuji, spojuji je do rytmicko-melodických motivů nebo noisových ploch. Zajímavé je pro mě propojení těchto zvuků se zvuky hudebních nástrojů. Pořídil jsem si nějaké základní vybavení pro studiovou práci a trávím spoustu času prozkoumáváním jeho možností.

Právě teď dokončuji práci na albu ESCAPE, které jsem už zmínil. Album vyjde v květnu u nového labelu Ma Records. Jde o koláž mých field recordings z Portugalska, kde jsem byl v listopadu loňského roku, s nahrávkami pěti portugalských a šesti domácích improvizátorů – převážně členů DITG.

Jak vlastně probíhá taková virtuální přeshraniční práce na desce, když se nemůžete sejít ve studiu?

Hudebníci mi poslali nahrávky podle přiložené partitury. Kvalita nahrané hudby, kterou jsem získal pouze emailovou komunikací, mě překvapila. Všichni vložili do nahrávek obrovskou energii, kreativitu, osobitost. Celý projekt od začátku do konce jsem konzultoval se skladatelem, saxofonistou a profesorem kompozice na California Institute of the Arts v Los Angeles Ulrichem Kriegerem, což bylo bezvadné. Ulrich si pozorně poslechl velkou část mé dosavadní kompoziční práce, takže dobře znal mé hudební myšlení. Práce mi šla pod jeho vedením rychle. Začal jsem s hromadou nevytříděných zvukových nahrávek a během pár dnů jsem měl naprosto jasnou představu o výsledku. Pracovali jsme velmi intenzivně, každý můj krok Ulrich podrobně rozebral, ale ponechával mi volnost v rozhodování o dalším postupu a velmi mě motivoval. Vzhledem k americkému časovému posunu mi chodily jeho rozsáhlé zprávy ve tři ráno, takže jsem se hned dopoledne pustil do další práce. Když pracoval takhle intenzivně on, nezbývalo mi než pěkně máknout taky. Nikdy jsem nebyl s tak rozsáhlou prací tak rychle hotov, a navíc s dobrým pocitem, že jsem nic nezanedbal. Nyní s Tomášem Vtípilem (to je další člověk, který velmi pozitivně a významně vstoupil do ESCAPE) dokončujeme finální mix a master. Tomáš dokonale pochopil můj záměr a bez dlouhého vysvětlování dotáhnul práci k mému vysněnému cíli. Mám z tohoto projektu, vlastně takového dítěte covidu, velkou radost. Je to zcela něco jiného, než jsem dělal doposud.

Taky jsem nedávno začal pracovat na mikroopeře ve veřejném prostoru. Mikroopera vzniká v týmu Jana Vondrů, Lenka Sedláčková, Ivan Palacký a Petr Kačírek. Těším se i na tuto novou zkušenost, je to pro mě další vstup na nové území.

Rozhodně se nenudím. A navíc vnímám i některé pozitivní covidové projevy: cvičím na basklarinet, denně běhám v lese, čtu, dívám se na filmy a trávím víc času se synem.

S Hudební fakultou JAMU jste provázán nadvakrát – stále ještě studujete, a přitom sám vedete další studenty. Co učíte a co se učíte?

Moje aktuální studium na JAMU souvisí s hraničním územím mezi kompozicí a improvizací, mezi jazzem a soudobou vážnou hudbou, mezi hudbou a hlukem. Mám už pár let na triku studentský mezioborový ansámbl, se kterým se právě na tomto území pohybujeme. Zvu si i různé hosty ze zahraničí (Franz Hautzinger, Roland Dahinden a Frank Gratkowski).

A mám velké štěstí, že mi disertační práci vede Jaroslav Šťastný alias Peter Graham, člověk nesmírně vzdělaný, vtipný a s radikálními názory. Hlavně díky němu se vyvíjím tak, jak se vyvíjím.

Titulní foto Eva Svobodová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.  více

Milovníkům komorní hudby nejspíše nebude třeba představovat cyklus koncertů Štěpán Filípek & Friends (dříve známo jako Štěpán Filípek a jeho hosté) hlouběji. Původně open-air projekt pořádaný festivalem Léto na Staré radnici stavěl díla světových autorů po bok současným brněnským skladatelům. Po letech vývoje se cyklus osamostatnil, podoba jeho dramaturgie se však nezměnila. Změnila se však forma – živý koncert sdílela na svém YouTube kanálu platforma NOWA – New Open Way of Arts. Violoncellista, propagátor soudobé hudby a organizátor cyklu Štěpán Filípek si na sobotní (15. Května) vystoupení pozval houslistku Olgu Šroubkovou a slovenského klavíristu a dirigenta Ondreje Olose. Program večera tvořilo Klavírní trio Miloslava Ištvana, skladba Štěpána Filípka Sen o Gabrielovi pro sólový klavír a Klavírní trio č. 2, Op. 100 Franze Schuberta.  více

Přestože také kultura vyhlíží pozvolné rozvolňování protiepidemických restrikcí, úterní koncert komorního tělesa Ensemble Opera Diversa v brněnské vile Löw-Beer se ještě musel obejít bez přítomnosti obecenstva. Pohyb – dokonce ani tanec – však na programu hudebního večera s tematickým názvem Movere (lat. hýbat se) nechyběl. Kromě hudebníků orchestru Ensemble Opera Diversa a hostujícího violoncellisty Jozefa Luptáka totiž vystoupili také tanečníci Kristýna Křemenáková a Martin Dvořák z tanečně-hudebně-divadelního souboru ProART Company, který koncert na svém YouTube kanálu posluchačům streamoval. O hudební nastudování a vedení orchestru se postarala dirigentka ansámblu Gabriela Tardonová. Živý přenos režírovali Martin a Jana Vágnerovi a Alex Lapin.  více

Umělecké jméno Ód evokuje zpěv, vyprávění, poezii, ódy… Zároveň jde o návod, jak v češtině vyslovit křestní jméno protagonistky, v Brně usazené francouzské zpěvačky Aude Stulírové Martin. Na Moravě žije už deset let, česky mluví výborně. Spoluzakládala kapelu Šarivary a divadelní spolek Le Cabaret Nomade, byla dramaturgyní festivalu Bonjour Brno. Bébé Lune je její druhé album. A její aktuální album s ukolébavkami z celého světa vzniklo díky vítězství v soutěži inovativních projektů Expats for Brno. Třebaže jde tedy o projekt svým obsahem mezinárodní, s Brnem souvisí velmi úzce.  více

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´RootsDidrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.  více

Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

Nejčtenější

Kritika

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více