Radim Hanousek: Rozhodně se nenudím

Radim Hanousek: Rozhodně se nenudím

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´Roots, Didrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.

Pocházíte z hudební rodiny (či přímo z muzikantského rodu), nebo je vaše nynější profese ve vaší rodině výjimečná?

Celá jedna rodová, ostravská větev Hanousků je kompletně hudební, počínaje strýcem (tátův bratr), tetou, všemi třemi jejich syny a jejich dětmi. A děda z máminy strany hrával na klavír.

Jak jste se propracoval k hudbě jako k profesi? Bylo jasno už od dětství (ZUŠ, konzervatoř)?

Cesta to byla velmi klikatá. ZUŠ jsem absolvoval v rodném Ústí nad Orlicí na klarinet. Můj učitel Zdeněk Černý mě přivedl ke swingu a tradičnímu jazzu. Měli jsme díky němu malou žákovskou jazzovou kapelu a bigband. A potom jsem se, ještě jako žák ZUŠ, dostal do výborného Junior Bigbandu v Lanškrouně, který dodnes vede Josef Pilný. V sedmnácti jsem se na hraní vykašlal, ale hodně jsem poslouchal všechno možné: Bacha, romantismus, metal, punk, art rock. Soudruzi se tenkrát snažili přísně dohlížet na to, co se poslouchat smí a co ne, ale i tak se dala sehnat spousta hudby. Občas něco u nás vyšlo, k tomu se desky vozily z Maďarska, Jugoslávie. Existovaly burzy, desky mezi kamarády neustále kolovaly. Všechno možné jsme natáčeli na kazety, třeba i pořady z rakouského a polského rádia. Na vysoké škole (studoval jsem počítače na FE VUT) jsem začal s bigbeatem - hrál jsem na klávesy, saxofon a občas i něco řval do mikrofonu. Bylo mi hodně přes dvacet, když jsem znovu poznal jazz (Return to Forever Chicka Corey byl ten impulz) a začal konečně pořádně cvičit na saxofon. Pak jsem se spřátelil s Vilémem Spilkou, který byl v té době pozoruhodný úkaz, protože uměl jazzovou teorii. Takže jsem díky němu začal cvičit i systematicky. To už jsem hrával jazz veřejně a současně pracoval jako programátor. A potom přišel zásadní okamžik: otevřela se jazzová katedra na Hudební fakultě JAMU. Já na ni vstoupil a přestal být programátorem. A na JAMU setrvávám již deset let.

Většina mnou oslovených studentů nebo absolventů Hudební fakulty JAMU uvádí dobu svých studií jako iniciační pro své další hudební směřování. Platí to i pro vaši hudební dráhu?

Ano. Začal jsem hudbu psát, to byl zásadní obrat. A překročil jsem jako interpret hranice mainstreamového jazzu. Otevřel se mi nekonečný hudební prostor.

Jaký je váš vztah k soudobému hudebnímu školství?

Zásadní je vždy funkční vztah učitel-žák. Dobrý učitel vypěstuje v žákovi lásku k hudbě a radost ze hry i poslechu hudby bez ohledu na osnovy. Asi pořád existuje přehnaný stupnicový a etudový dril, ale hodně se to mění. Ale já na hudebce neučím a na JAMU jsem měl a mám štěstí na výborné pedagogy.

Jiří Kotača s oblibou označuje členy svého bigbandu, kde také hrajete, za „zběhlé dechovkáře“. Platí to i na vás?

To není můj případ. Dechovku vůbec neumím hrát. Kdysi jsem hrál záskok v taneční kapele, střídaly se swingové, popové a dechovkové sady. Spoluhráči byli ze mě při dechovkové sadě zoufalí, pořád jsem swingoval. Dechovka má jako každý žánr široké rozpětí. Na Balkáně zní jinak než v Bavorsku.

hanousek_radim_foto_Iva Vlesivafoto Iva Vlesiva

Do mého povědomí jste se dostal jako člen „bílé dechové sekce“ skvělé romské rodinné funky kapely Gulo čar…

Současně s Gulo čar jsem hrál i v Chorchestru, který vedl Jirka Hradil (dnes např. Tata Bojs).  - to byla také dobře rozjetá kapela. Hrával jsem ale v různých jazzových sestavách. Rád vzpomínám na kvinteto se skvělým kubánským trumpetistou žijícím v Kroměříži Lázaro Cruzem. A před jazzem jsem hrával bigbeat, jak už jsem zmiňoval. Jedna tvrdá kapela, ve které jsem hrál a křičel, se jmenovala Vlky z lesů žene hlad.

Kde a s kým vás můžeme slyšet dnes?

Od roku 2014 vedu svůj autorský projekt Dust in the Groove. Jsem šťastný, že můžu pracovat s tak skvělými, kreativními hudebníky (slovo hudebnice se mi nelíbí, pardon, ale ženy byly vždy důležitou součástí sestavy). Spolupracuji také s výtvarníky a tanečními performery ze sdružení Orbita a organizuji hudebně-výtvarné workshopy pro děti a klienty s mentálním postižením.

Další dlouhotrvající projekt je norsko-české kvarteto NOCZ, které vede norský trumpetista a skladatel Didrik Ingvaldsen. NOCZ také příležitostně spolupracuje s dalšími hudebníky z Česka, Norska nebo Německa, občas s námi vystupuje Iva Bittová, se kterou jsme natočili naši v pořadí druhou desku. Také jsem od začátku členem Cotatcha Orchestra, bigbandu, který velmi aktivně (v pozitivním smyslu) vede Jirka Kotača. Neměl bych zapomenout ani na svérázného bluesmana a výrobce kytar Jana Fice, s jehož kapelou už přes rok hrávám.

A baví mě současná improvizační scéna, patřím mj. ke sdružení improvizátorů z celé Evropy Just music. Základna je ve Vídni, ale koncerty a setkávání probíhají na různých místech Evropy. Vloni jsme na Chilli jazz festivalu v rámci Just music odehráli koncert v náhodně sestaveném triu s rumunskou zpěvačkou Claudií Cervencou a švýcarským bubeníkem Samuelem Dühslerem. Trio jsme se rozhodli zachovat a letos plánujeme několik koncertů po Evropě.

Rád bych ještě zmínil svou práci pro Café Ponava. Vítek Kalvoda, který oblíbenou kavárnu v největším brněnském parku Lužánky vede, je velmi pracovitý milovník kultury a sdružuje a řídí kolem kavárny spoustu aktivit. Já se starám už několik let o dramaturgii jazzové části Ponavafestu. Letos by měl festival proběhnout 21.-23. května. Uvidíme! Mohl by to být po kulturním vakuu pěkný restart. Připravený program obsahuje i některé zahraniční lahůdky pro hudební fajnšmekry. A také chystáme brzké spuštění nového internetového Rádia Ponava, kde jsem opět něco jako dramaturg. Rádio bude zaměřené na podcasty ze světa progresivní a kreativní hudby a mělo by u posluchače vyvolat chuť po poslechu něčeho nového, neznámého. A krásná spolupráce je s Rolandem Dahindenem, švýcarským skladatelem, trombonistou a hráčem na alpský roh. S Rolandem vystoupím v červnu na Expozici nové hudby v Brně a v srpnu na švýcarském festivalu Alpentône. Dlouhodobě také spolupracuji s tanečním sdružením Orbita. Kromě společných improvizací a koncertů jsme dali dohromady tanečně-pohybové představení Děti dětí, které je fyzickou reflexí tří postholokaustových generací. Premiéra proběhla v září v Domě umění, ale předpokládáme několik dalších repríz i na dalších místech.

Opravdu se nenudíteJeště mě zajímá vaše poněkud utajené působení v pozoruhodném kvartetu s kořeny ve world music – Fabio Delvo´Roots. A také jeden bezdotykový hudební nástroj – theremin –, na který v kapele hraje Edgar Mojdl.

S italským saxofonistou Fabiem Delvem jsme přátelé už od roku 2011. Odehráli jsme spolu od té doby řadu koncertů u nás i v Itálii. Do svého posledního projektu Roots chtěl Fabio theremin a požádal mě, jestli bych mu někoho nedoporučil. A já věděl, že Edgar Mojdl, geniální mozek, na theremin, stejně jako ostatně na cokoliv, co už existuje nebo si to teprve sám vyrobí, umí hrát. Theremin je opravdu zajímavý a vlastně hrozně jednoduchý elektronický nástroj, pochází už z 20. let minulého století. Desku Roots jsme natočili v říjnu 2019 v hudebním studiu JAMU Na Orlí a hraje na ní kromě nás tří i violoncellistka Dina Kadysheva. Poslední koncert Roots proběhl v kostele ve Varese v půlce února loňského roku. To už v Itálii řádil Covid, ale my jsme tenkrát ještě vůbec žádnou hrozbu nevnímali a užili si krásný týden v epidemií zasažené Itálii.

hanousek_radim_foto_eva_svobodova_1foto Eva Svobodová

Mnozí tvůrčí muzikanti vedle působení v jednom či dvou stálých seskupeních volí stále častěji formu (dočasného, uzavřeného) projektu, který vymyslí, seženou spoluhráče, nazkoušejí, provedou koncertně, popřípadě pořídí či vydají nahrávku – a rozchod … Tvoříte obdobně, nebo se u vás obě cesty prolínají?

Rád poznávám nové hudebníky a vstupuji do nových projektů, i jednorázových, pokud mě přitahují. Některé projekty ani nelze udržet dlouhodobě, třeba z finančních nebo organizačních důvodů. Teď právě dokončuji album ESCAPE, na kterém hraje kromě členů Dust in the Groove i pět portugalských hudebníků různého hudebního zaměření (klasická hudba, jazz, folklór, volná improvizace). Asi se mi nikdy nepodaří tento ansámbl představit koncertně, a už vůbec nepředpokládám nějaké jeho pokračování, přesto má tato nahrávka pro mě velký význam. Ale v zásadě se soustředím hlavně na svůj projekt Dust in the Groove. Věřím, že tento ansámbl zahraje skvěle vše, co se zrodí v mé hlavě, a nepotřebuji v tomto případě hledat jiné hudebníky. Ani mě nijak zvlášť nezajímají projekty, které si pozvou hvězdu jen kvůli zájmu festivalů. Obecně je pro mě porozumění, radost a přátelství v jakémkoliv projektu, jehož jsem součástí, důležitější než supervýkon.

Skládáte průběžně, čekáte na nápad nebo si ho „vysedíte“ podle zakázky? Nebo pomáhá až nízko visící Damoklův meč krátícího se termínu?

Při běhání, chůzi nebo na kole mě napadají různé hudební situace. Dělám si poznámky, schovávám si nápady. Ale do finální práce se pustím, až když musím, tlačí mě čas. Pro mě je důležité vědět, proč něco píšu. Musím si v hlavě srovnat celý systém, formu, koncept, zvuk. Potom si skladbu kreslím, počmárám hromady papírů. A samotné noty přijdou až nakonec. Nebo ani nepřijdou, někdy stačí vše jen nakreslit. Záleží na tom, pro koho je skladba určená.

Každý jazzman více či méně staví na improvizaci, u vás je ovšem tento stavební prvek hry i kompozice posunut hluboko do základů, mám pravdu?

Improvizace je hodně široký pojem, pro hudebníky různého žánrového zaměření znamená něco odlišného. Jinak vnímá improvizaci hudebník v oblasti volné improvizace či elektronické hudby, jinak rockový či jazzový hráč, jinak interpret barokní hudby a pak je tu celá oblast různé etnické hudby se svou improvizací. A přechod mezi kompozicí a improvizací může být také někdy velmi nejasný. Pokud píšu hudbu pro hudebníky, kteří umí improvizovat a rádi to dělají, což je třeba právě případ DITG, dávám improvizaci velký prostor. Rád kombinuji neurčité noty, instrukce a obrázky s klasickým hudebním zápisem. Vznikají tak nepředvídatelné hudební okamžiky a každé provedení skladby je výjimečné.

Když odpočíváte, preferujete poslech muziky, nebo ticho (a jiné „ruchy“, třeba přírody)? Jaké hudební žánry máte oblíbené jako posluchač?

Preferuji poslech hudby na koncertech. Doma často poslouchám spousty hudby jen tak, jak se na mě valí ze sociálních sítí. To snadno dostupné množství hudby v digitální podobě je trochu děsivé. Spousta zajímavé hudby je potom odbyta povrchním jednorázovým poslechem. Ale mám rád vinyly. Pustit si desku, sednout si, držet ten velký obal a po necelých dvaceti minutách ji otočit… to je jiný zážitek než u počítače.

Jako posluchač příliš neřeším žánry. Mám rád hudbu, která mě překvapí, je chytrá, originální, zvukově přitažlivá. A to stejné platí i pro interpretaci. V poslední době jsem propadl poslechu zvuků, které mě obklopují. Koncert tak probíhá neustále, jen je třeba zapnout uši.

Většina muzikantů má ke sportu velmi rezervovaný vztah – ať už z obavy o prsty, nebo z vrozené lenosti. To ale není váš případ: jezdíte na kole, věnujete se orientačnímu běhu. Je v tom něco víc než snaha udržet si kondici?

Nejsem žádný velký sportovec. Ale sezení u počítače a lásku k pivu je třeba něčím vykompenzovat. Běhání a jízda na kole mě baví. Kolo je navíc dokonalý dopravní prostředek pro pohyb ve městě, rychlý, ekologický.

Máte zálibu v netradičních formách hudebního zápisu. Jednou z inspirací se vám stala i mapa orientačního běhu – nejen v rámci projektu Klínem 2020. Oč přesně jde – dá se to stručně vysvětlit? Se kterými výtvarníky jste navázal spolupráci – a bude projekt dál pokračovat?

Grafické partitury mě přitahují už dlouho. Pro některé hudební nápady běžné noty nestačí. To ostatně řešili skladatelé už v 50. letech minulého století. Záleží potom, kolik informací chce skladatel interpretovi předat a kolik toho nechá na jeho kreativitě a představivosti. V případě Klínem 2020 mě napadlo využít pravidla mého oblíbeného orientačního běhu a práci s mapou pro vznik nové kompozice. Hudebník stejně jako závodník pracuje se souřadnicemi, oblastmi, popiskami ke kontrolám, měřítkem. Pravidla jsou poměrně rozsáhlá, ale dají se poměrně rychle zvládnout. Při lockdownu se tréninky orientačního běhu organizovaly tak, aby se účastníci navzájem na startu nepotkali. Já jsem postupoval stejně. Každý hudebník hrál sám za sebe, s nikým dalším se “nepotkal”. Přesto díky danému hudebnímu materiálu vznikla zajímavá kolektivní hudba. A doufám, že i zábavná. K jedné nahrané disciplíně – štafetě - vytvořila dvojice výtvarnice Veronika Vlková a animátor Kryštof Kučera krásný animovaný videoklip.

Grafické partitury často interpretujeme i s Dust in the Groove na koncertech. Partitury promítáme na plátno, aby mohl divák sledovat inspirační zdroj hudby s námi. Některé partitury jsem nahrál i sám, třeba s Olgou Piperovou jsme vytvořili celý cyklus interpretovaných kreseb. Kromě Olgy spolupracuji i s dalšími výtvarníky - Natalií Perkof, Lenkou Pilařovou, Rose Vindou, Robertou Legros Štěpánkovou, Irenou Iškievovou. Výsledky společné práce jsou zavěšeny na webu www.malujemehudbu.cz.

hanousek-radim-2014-11-001foto archiv

Muzikanti tvořící pro dětského posluchače jej málokdy zapojí coby spolutvůrce, ale pro vás je to samozřejmé. Vidím dvě verze: Namaluj hudbu/Zahraj obraz. Jakou máte odezvu?

Interaktivní web Malujeme hudbu vznikl jako reakce na přerušení workshopových aktivit z důvodu uzavření škol a přechod výuky na on-line režim. Měl jsem dobrou zkušenost z hudebně-výtvarných workshopů pro děti. Při toliko hudebních workshopech jsou děti trochu ztuhlé, nesmělé, zatímco výtvarný projev je jim přirozenější. Při spojení hudby a malování ztrácí ostych a pozorně poslouchají hudebníky, kteří hrají vlastně soudobou či experimentální hudbu. Na letním workshopu v Domě pánů z Kunštátu děti pod vedením Olgy Piperové Taušové společně pomalovaly dlouhé role papíru a potom tyto role odvíjely před námi hudebníky. Vznikl vlastně takový hudební film. Další silný zážitek mám z výtvarné dílny pro klienty s mentálním či duševním postižením v Galerii 13, který vedla výtvarnice Irena Iškievová. Hned první klientka přinesla obrázek s minimalistickou kresbou kapek vody. Do této chvíle malovala podle Ireny pouze zvířata podle fotek.

Web Malujeme hudbu je vlastně jednoduché prostředí, kam můžete vložit obrázek anebo hudbu, tedy můžete vytvořit hudbu pro jakýkoliv obrázek z galerie anebo můžete vložit k jakékoliv uložené hudbě vlastní obrázek. Anebo se jen můžete dívat a poslouchat. Na jedné ploše tak leží vedle sebe obrázky dětí i profesionálních výtvarníků a stejně tak je to i s hudbou. Přál bych si, aby příspěvků od dětí bylo víc, překvapivě vedou dospělí.

Loni jste s Dust in the Groove vydali velmi dobře přijaté album, dokonce jste ho stačili i pokřtít. Chystá tato (opět obměněná) sestava nějaký nový projekt?

Křty desky proběhly hned dva, oba v srpnu 2020, v krátké pauze mezi nekoncertováním. První byl na mezinárodní showcase Hevhetia (slovenský label, u kterého deska vyšla, a také vydali všechna čtyři alba NOCZ) v Košicích. Koncert je zaznamenán zde. A druhý křest proběhl ve všech výstavních prostorách i chodbách brněnského Domu umění. Desku pokřtila výtvarnice Natalie Perkof, autorka nádherného obalu alba, a norský trumpetista Didrik Ingvaldsen z NOCZ, který s námi speciální program pro křest i nazkoušel. Součástí byl i tanec Roberty Legros Štěpánkové.

S DITG v červnu doufám, zahrajeme skladbu Rolanda Dahindena Chat to Charlie pod vedením autora na Expozici nové hudby. Celý srpen budeme na rezidenčním pobytu ve švýcarském Poschiavu. Zde by měl vzniknout nový program kombinující elektroniku, field recordings a akustické nástroje. Rezidence je spojena s koncerty ve Švýcarsku a Itálii. Se zajímavým nápadem spojeným s brněnskou Káznicí mě oslovili Viktor Pantůček a Pavel Strašák. Projekt, který by se měl uskutečnit v září, zahrnuje zvukový průzkum varhan, které byly z káznické kaple odvezeny, zvukovou instalaci v kapli a s ní spojenou skladbu pro DITG.

A určitě bych také chtěl pokračovat ve workshopech pro děti a pro klienty s mentálním postižením.

Doba covidová působí na mnohé muzikanty (a umělce vůbec) značně dusivě a depresivně, přesto někteří nedostatek příležitostí k tradiční interakci s posluchači a čas nevyplněný zkoušením využili k práci na dalších kompozicích nebo ke koncertování na sociálních sítích. Jak ten už více než rok bez koncertů trávíte vy – chystáte něco nového?

Objevil jsem díky nucené hudební izolaci nové možnosti – svět field recordings. Nahrávám si zvuky, které mě zaujmou, ať už jsou to zvuky přírodní nebo civilizační. Se zvuky potom následně pracuji, spojuji je do rytmicko-melodických motivů nebo noisových ploch. Zajímavé je pro mě propojení těchto zvuků se zvuky hudebních nástrojů. Pořídil jsem si nějaké základní vybavení pro studiovou práci a trávím spoustu času prozkoumáváním jeho možností.

Právě teď dokončuji práci na albu ESCAPE, které jsem už zmínil. Album vyjde v květnu u nového labelu Ma Records. Jde o koláž mých field recordings z Portugalska, kde jsem byl v listopadu loňského roku, s nahrávkami pěti portugalských a šesti domácích improvizátorů – převážně členů DITG.

Jak vlastně probíhá taková virtuální přeshraniční práce na desce, když se nemůžete sejít ve studiu?

Hudebníci mi poslali nahrávky podle přiložené partitury. Kvalita nahrané hudby, kterou jsem získal pouze emailovou komunikací, mě překvapila. Všichni vložili do nahrávek obrovskou energii, kreativitu, osobitost. Celý projekt od začátku do konce jsem konzultoval se skladatelem, saxofonistou a profesorem kompozice na California Institute of the Arts v Los Angeles Ulrichem Kriegerem, což bylo bezvadné. Ulrich si pozorně poslechl velkou část mé dosavadní kompoziční práce, takže dobře znal mé hudební myšlení. Práce mi šla pod jeho vedením rychle. Začal jsem s hromadou nevytříděných zvukových nahrávek a během pár dnů jsem měl naprosto jasnou představu o výsledku. Pracovali jsme velmi intenzivně, každý můj krok Ulrich podrobně rozebral, ale ponechával mi volnost v rozhodování o dalším postupu a velmi mě motivoval. Vzhledem k americkému časovému posunu mi chodily jeho rozsáhlé zprávy ve tři ráno, takže jsem se hned dopoledne pustil do další práce. Když pracoval takhle intenzivně on, nezbývalo mi než pěkně máknout taky. Nikdy jsem nebyl s tak rozsáhlou prací tak rychle hotov, a navíc s dobrým pocitem, že jsem nic nezanedbal. Nyní s Tomášem Vtípilem (to je další člověk, který velmi pozitivně a významně vstoupil do ESCAPE) dokončujeme finální mix a master. Tomáš dokonale pochopil můj záměr a bez dlouhého vysvětlování dotáhnul práci k mému vysněnému cíli. Mám z tohoto projektu, vlastně takového dítěte covidu, velkou radost. Je to zcela něco jiného, než jsem dělal doposud.

Taky jsem nedávno začal pracovat na mikroopeře ve veřejném prostoru. Mikroopera vzniká v týmu Jana Vondrů, Lenka Sedláčková, Ivan Palacký a Petr Kačírek. Těším se i na tuto novou zkušenost, je to pro mě další vstup na nové území.

Rozhodně se nenudím. A navíc vnímám i některé pozitivní covidové projevy: cvičím na basklarinet, denně běhám v lese, čtu, dívám se na filmy a trávím víc času se synem.

S Hudební fakultou JAMU jste provázán nadvakrát – stále ještě studujete, a přitom sám vedete další studenty. Co učíte a co se učíte?

Moje aktuální studium na JAMU souvisí s hraničním územím mezi kompozicí a improvizací, mezi jazzem a soudobou vážnou hudbou, mezi hudbou a hlukem. Mám už pár let na triku studentský mezioborový ansámbl, se kterým se právě na tomto území pohybujeme. Zvu si i různé hosty ze zahraničí (Franz Hautzinger, Roland Dahinden a Frank Gratkowski).

A mám velké štěstí, že mi disertační práci vede Jaroslav Šťastný alias Peter Graham, člověk nesmírně vzdělaný, vtipný a s radikálními názory. Hlavně díky němu se vyvíjím tak, jak se vyvíjím.

Titulní foto Eva Svobodová

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce