Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky. Toto plynutí času má mnoho společného s hudbou; ta, pokud zní, existuje jen v okamžitém a hned zanikajícím pohybu zvukových vln a jako hudba se realizuje teprve v lidském nitru, vnímána člověkem, jenž si tak či onak, vědomě či podvědomě, pamatuje její průběh a uvědomuje si ji jako skladbu, hudební kus, který má jakýsi tvar a smysl. Takto také vnímáme příběhy, víceméně uzavřené historky, na něž lze vzpomínat a jež lze vyprávět. A pokud svými důsledky nějak zasahují naši přítomnost nebo budoucnost, stávají se historií.
Ale jak poznáme, co k nám z těch dávných i nedávných příběhů hovoří tak, aby to ovlivnilo naše přítomné konání? A co ty, na které se už dávno zapomnělo? Chodíce svým městem uvědomujeme si občas jeho historii zapsanou v jeho podobě, v konfiguraci jeho náměstí a ulic, v jednotlivých stavbách, chrámech, palácích, hradu, veřejných a obytných budovách, novodobých sídlištích. Ale co s hudbou? Co z ní vůbec patří do velké historie velkého města? Slavní rodáci, velcí skladatelé, významné skladby, jejich premiéry, jistě. Ale stejně tak možná i drobné historky, často s osudovým podtextem, uchovávaným někdy jen v těžko sdělitelných podrobnostech. Právě ty nám však mohou poskytnout představu o tom, co a jak se událo a jaký to mělo smysl. Zkusme se zamyslet, patří-li do brněnské hudební historie také třeba
Te Deum zpívané zuboženými Brňany v poničeném chrámu poté, co znechucený Torstenson se svou přesilou odtáhl,
nebo československá premiéra Schönbergovy Komorní symfonie s Vídeňskými filharmoniky v Německém domě, jejíž publikum tvořili z velké části brněnští Židé,nebo příběh o tom, kterak okupace československého pohraničí v roce 1938 a rozpad republiky v dalším přispěly k velkoměstskému charakteru brněnského hudebního života,
nebo seznam posluchačů brněnské konzervatoře, kteří škole něco opomněli vrátit nebo naopak si vyzvednout, vyvěšovaný každý rok na vyhláškové tabuli a pokaždé upozorňující jistého Rudolfa Firkušného, aby si vyzvedl absolventské vysvědčení,
nebo často připomínaná dvojí cesta malého Mozarta, prchajícího přes Brno do Olomouce před smrtonosnou epidemií, jejíž zárodky měl na svém brněnském vystoupení už v sobě; odolal jí, ale zůstal poznamenán po celý další život,
nebo Janáčkův první kvartet, uvedený jedním z brněnských souborů v tisíciletém kostelíku na strmém skalním žebru u italské horské vsi s tajemným jménem, jež nikdo neuměl vysvětlit,
nebo koncerty brněnského rozhlasového orchestru na Stadiu v roce 1945, jejichž návštěva mohla stát posluchače – ve městě už rozbíjeném nečekanými nálety – život a na něž chodili čeští Brňané v potřebě společně se sejít – na ulici bylo shromažďování víc než tří osob zakázáno,
nebo Brňan Mirek Jílek, tatranský chatár a mezinárodně proslulý horolezec, který dovlekl s několika přáteli do nejvýše položené tatranské chaty pod Rysy terénem už málem horolezeckým harmonium, aby se mohl se svými hosty kochávat zvukem Bachových chorálů v křišťálově čistém vzduchu mezi nejvyššími tatranskými štíty,
nebo těžko uvěřitelný příběh dvojí generální rekonstrukce Besedního domu s nejkrásnějším brněnským koncertním sálem v rozmezí necelých dvou desetiletí,
nebo podivuhodná historie takzvaného Hudebního pavilonu v Lužánkách, postaveného týmž Hansenem, který navrhl Besední dům; málokdo ví o symfonických koncertech, jež se tam prováděly,
a nekonečná řada dalších historek, jež se ovšem mohly odehrát a také se odehrály na pozadí města, jehož obyvatele (s jejich složením historie pořádně zamíchala) muzika v dávné i nedávné historii spíš sjednocovala a jejichž zásluhou se Brno stalo městem hudby.
Některé z těch příběhů vstoupily do jeho velké historie a stoji proto za to občas si je připomenout.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..