Už čtvrtý rok za sebou se mohli diváci vydat na nádvoří hradu Špilberk a vychutnat si taneční umění Vojenského uměleckého souboru Ondráš z Brna v seriálu nazvaném Večery s Ondrášem. Letos ve dvou dnech 15. a 16. června zájemci opět viděli to nejlepší, co má soubor aktuálně v nabídce. Koncerty byly navíc benefiční a peníze, které se při nich vybraly, putují na Vojenský fond solidarity. Přehlédnu druhý, páteční večer, při kterém si Ondráš na pódium přizval přátele z plzeňského souboru Mladina.
Celý koncert byl koncipovaný jako vlaková projížďka křížem krážem Českem a Slovenskem. Slovem provázel a pomyslný folklorní expres vedl průvodčí večera Zdeněk Sklenář. Průvodní (nebo průvodčí) slovo u diváků sice nepůsobilo záchvaty smíchu, ale rozhodně bylo vkusné, vtipné a přiměřené.
Orchestr souboru Ondráš se představil v poměrně nové, teprve půl roku staré sestavě. Na postu primášském Štěpána Blinku nahradil další Valach Dominik Orság. Změny ale nastaly i v jiných nástrojových sekcích. Například bývalý kontrabasista Ondřej Vinkler nahradil u violoncella mnohaletého člena orchestru Róberta Lacka. Na base ho vystřídal ostřílený brněnský muzikant Kamil Kristen, kterého můžeme z dřívějších let znát například z muziky souboru Púčik. Nová tvář seděla také za cimbálem, ke kterému usedl Michal Baláž. V houslové sekci přibyl a nového primáše nahradil Michal Trkan.
Orchestr se předvedl v obvykle výborné formě, ať už jako doprovod tanečníků, tak i v sólových číslech. Snad jen ve tvářích některých stálic orchestru už jsem neviděla takový zápal jako u jejich čerstvějších kolegů. Jedinou výjimkou je Věra Špačková, jejíž úsměv je pořád stejně odzbrojující a upřímný. Je takovou malou jistotou, na kterou se vždy těším.
Ondráš se představil v sedmi výstupech. Většinou šlo o starší čísla. Jedinou choreografií, kterou jsme od Ondráše ještě neměli možnost vidět byly Trnky. Nejde však o nové číslo v pravém slova smyslu. Chorografii vytvořila už před asi třiceti lety Libuše Hynková. Stáří tance bylo znát, nejsem velkým zastáncem opakování stále stejných stereotypů a zrovna tako choreografie je jich plná. Konstatované stáří to nejen omlouvá, ale dokonce z tance dělá půvabnou zajímavost. Kde jinde bychom měli možnost porovnat rukopis minulých a současných choreografů tady v technicky výborném provedení Ondráše.
Dalším číslem, které krom dobré taneční průpravy vyžadovalo také průpravu hereckou, byl tanec Na salaši. Obvykle si vychutnám spíše taneční výstupy než divadelní, ale toto číslo je milou výjimkou. Jeho originalita a rozmilost pořád baví a působí úsměv. Nutno dodat, že současné obsazení taneční složky zvládá herecké pasáže bravurně.
Další výstupy v podání Ondráše byly například z obligátní Myjavy, ale také známé hudební číslo Klobučtí primáši.
Výstupy Ondráše se střídaly s šesti tanci souboru Mladina. Ač je tento plzeňský ansámbl zcela amatérský, svojí taneční připraveností a technickou propracovaností jednotlivých čísel zdatně konkuroval svému hostiteli. Jde vidět, že regiony a typické české pohupování mají v krvi. Zajímavá byla choreografie Na tři strany, kde jsme mohli porovnat kroje z Doudleb, Postřekova a Chrudimi. Pobavil mne i tanec z prostředí staré Prahy nazvaný Do hospody.
Muzika Mladiny využívá jak tradičních nástrojů, tak i hudební úpravy jsou vytvořeny s citem k původnímu materiálu. Ač zvládl Ondráš charakter českého tance i zpěvu nacvičit velmi věrohodně, ve zpěvu bylo znát, že nejsou místní. Kdybych ovšem v posledním tanci večera neměla přímé srovnání s Mladinou, ani by mě nenapadlo to zmiňovat.
Jedinou věcí, která opravdu zdařilý program trochu znepříjemnila, byla zima. Kovové židle, které nejsou příliš pohodlné a dost studí, nekomfortní divácký pocit jenom zdůraznily. Program byl navrch dost dlouhý. Rozmary počasí ale nechme stranou. Mám velkou radost, že jsem zažila povedený koncert, kde se předvedly dva soubory v opravdu dobré formě. Co víc si na začátek festivalové sezóny přát?
Zatím nebyl přidán žádný komentář..