Korman, Uhlíř, Liška: hvězdy jazzového kontrabasu spojují svá autorská alba s Brnem

Korman, Uhlíř, Liška: hvězdy jazzového kontrabasu spojují svá autorská alba s Brnem

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.

Rodák z Liptovského Mikuláše Peter Korman má momentálně k brněnskému jazzovému prostředí nejblíže: po absolutoriu banskobystrické konzervatoře vystudoval kontrabas na Katedře jazzové interpretace Hudební fakulty JAMU s rozšiřujícím studijním pobytem na Jazz Institutu v Berlíně. Téměř okamžitě se začlenil do několika brněnských jazzových formací (mj. Martin Konvička Trio, Jiří Kotača/Alf Carlsson Quartet), po Tomáši Liškovi podědil kontrabasový part v projektu Milokraj, hrává i v Triu Davida Dorůžky. Citlivě a pozvolna převzal i kontrabas v modernizujícím se Cotatcha Orchestra po jazzovém guru Vincenci Kummerovi. Už během studií zúročil herní dovednosti získané nikoli pouze oficiálním studiem, ale též mnohaletou praxí ve folklórních souborech rodného Liptova jako přínos pro nahrávání několika studiových alb různých žánrů. V rámci doktorandského studia vytvořil několik vlastních kompozic, které se staly základem pro jeho albovou prvotinu Root System. Nenápadný debut nebyl prostým „skládáním basových groovů na sebe a za sebou“. Jak skromně popisuje sám autor; je naopak zdařilou osobní výpovědí s průmětem všech možných fúzí i mimojazzových žánrů, se kterými se Peter na své muzikantské cestě potkal (např. do úvodní skladby Eastern Herbs promítl inspiraci folklorem, Balad a Blues 218 představují svébytné pokusy o uchopení těchto hudebních forem) do zralého, osobitého hudebního jazyka na bázi hardbopu. Jak autor podotýká ve sleevenote, jde o zhudebněný popis cesty od muzikantských začátků až po současnost („kým jsem se stal“). Kromě řady příležitostí, které na albu poskytl svým pěti spoluhráčům, většinou kolegům ze studií na JAMU (Marek Kotača altsax, Radek Zapadlo a Martin Uherek tenorsax, Martin Konvička piano, Kristián Kuruc bicí), si vytvořil sám pro sebe řadu nádherných kontrabasových sól, hravých a vtipně rozvinutých do dialogů s ostatními nástroji. Humor je vůbec kořením tohoto skvělého alba (viz zhudebněná životní peripetie s názvem Hernie a především nádherně klenutá závěrečná Apprentice, k jejímuž motivu se Korman vrátil a dopracoval ho po dlouhých letech). Je tu slibný kontrabasový autor, snad si Peter Korman při veškeré herní vytíženosti najde tvůrčí prostor a k debutu brzy připojí další díl hledání svých muzikantských kořenů.

petr korman root system_booklet

Další, nepoměrně zralejší a „vážnější“ reflexi své muzikantské dráhy měl Brnu na Jazzfestu představit čerstvý jubilant František Uhlíř, jenž svou neuvěřitelnou vitalitu doložil hned trojicí vloni souběžně vydaných alb. Nejmladší z tria světoznámých představitelů české kontrabasové školy (mimo Uhlíře o něco starší dvojice Jiří/George Mráz a Miroslav Vitouš) je typickým příkladem rodinné muzikantské tradice: děda František - kapelník dechovky, otec František - učitel hudby a kapelník jazzového bigbandu na orlickoústecké LŠU, kde začínal jako pianista a varhaník i loňský oslavenec, pochopitelně rovněž František. K rozhodnutí studovat na konzervatoř do Brna následovala roční „přípravka“ na kontrabas u profesora Julia Ventruby. Na brněnskou konzervatoř František III. nastoupil v roce 1965, v roce 1971 absolvoval; jako mnoho jiných talentovaných hráčů si během studia zahostoval v brněnské filharmonii i v orchestru Janáčkovy opery. Po studiích se v rámci vojenské služby stěhoval do Prahy, do symfonické složky AUSu; brzy poznal Emila Viklického, Karla Velebného a celoživotní lásku: jazz. Hraje po celý život jako výrazný sideman i vůdčí osobnost v celé řadě jazzových formací (jeho domovským ansámblem byl téměř dvě desetiletí FUT – František Uhlíř Team). Svůj jubilejní rok oslavil František Uhlíř dvěma alby svých přeshraničních projektů: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Lights, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) téhož roku 2020 v Rakousku deskou Old Souls s vídeňským jazzovým kytaristou Edi Kohldorferem; v obou případech se kontrabasista s frontmany dělí o autorství skladeb na albech zhruba napůl. A jsou to velmi vydařená alba – pohodová, plnokrevná šlapající muzika, pro kterou tam česká dvojka (Helešic-bicí. Uhlíř-kontrabas) není jenom jako pár zastupitelných sidemanů. V triu je slyšet každá nota a je zde opravdu co poslouchat. Vrcholem Uhlířova hudebního svátku je multimediální CD Story of My Life -velkolepá sedmidílná suita pro jazzový septet (sestavený speciálně pro tento jubilejní projekt). Pojmenování album se pro tuto výjimečnou desku hodí - nejde totiž pouze o hudební dílo, ale o dokonale propracovanou kompozici s průvodním komentářem ke každé ze sedmi vět suity a s ilustračními fotografiemi. Je zřejmá spolupráce s grafickým designérem (Šimon Blabla-ateliér Degas) a výtvarníkem a grafikem Jiřím Anderlem. (Škoda, že autoři nezanesli datovou/grafickou stopu přímo na CD – některé fotografie volají po zvětšenině.) Hudební nahrávka pak snese ta nejpřísnější měřítka jak na kompozici (vyváženou, propracovanou, pestrou a zábavnou), tak na interpretaci: zvolený septet kromě autora-oslavence za kontrabasem obnáší Františka Tomšíčka (trubka, křídlovka), Přemka Tomšíčka (trombon), Andy Schofielda (altsaxofon), Suzanne Higgins (tenorsaxofon), Stanislava Máchu (piano) a Marka Urbánka (bicí) – to vše v symbolickém generačním rozpětí Uhlíř (*1950)-Urbánek(*1992). Každý jednotlivý Part autobiografické suity připadá na jedno desetiletí života muzikanta Františka Uhlíře a každá kapitola je charakterizována jiným odstínem jazzu, jiným tempem, dominantním nástrojem i atmosférou. Hlavní protagonista se v množství sól a hudebních expozé nijak neodbývá – kontrabas arco i pizzicato slyšíme sólovat, vést hudební dialog i doprovázet. Story of my Life bude zajímavé poslechnout si v živém provedení – snad také v Brně, jak bylo plánováno.

uhlir_frantisek_Story of my Life_booklet

Brněnská stopa v hudebním životě kontrabasisty a jedné z nejvýraznějších a nejinvenčnějších autorských osobností českého jazzu Tomáše Lišky má podobu jeho nejdelší kapelové spolupráce: už třináct let je sidemanem kapely Druhá tráva (oceněné letos Andělem v žánrové kategorii Folk za album Díl první). A na JazzFestu v Brně postupně představil celou řadu svých nadžánrových projektů, ve kterých propojil jazz v řadě fúzí s bluegrassem, world music apod. Do letošního roku držel zajímavý, pro něj samotného však nepříliš radostný primát: každé z jeho předchozích čtyř autorských alb (od debutového Invisible World v roce 2009 přes Bercheros Odyssey, Fragile Bliss a Invisible Faces) získalo nominaci na cenu Anděl v žánrové kategorii Jazz, kterou doposud ani jednou neproměnilo. Letošní novinka z jeho autorské dílny, album Hope (Naděje), natočené původně na zakázku pro významné evropské vydavatelství, si nakonec na vydání počkala půldruhého roku – až do založení vlastního labelu (Invisible Records). Do toho přišel covid a komplikace s plánovaným křestním koncertem. Dva Liškovi spoluhráči z kapely Invisible World mají své domovy daleko za hranicemi možného cestování: srbský akordeonista Nikola Zarič v Bosně, houslista Efe Turumtay v Turecku. Dostupný tak zůstal jen moravský parťák, hráč na bicí, cajón a perkuse Kamil Slezák. Samotné nahrávání alba v březnu 2019 ve studiu Sono ho přesvědčilo, že připravený materiál na album je dobrý a on se svými spoluhráči na sebe slyší jako sehraná kapela. Kvůli covidové prodlevě a peripetiím s vydavatelstvím se k hotovému materiálu alba stihl připojit i kouzelný „pátý nástroj“, vokál kurdské zpěvačky usazené ve Vídni SakinyTeyny. Album Hope je v mnohém specifické; k písním, které byly „vytažené ze šuplíku“ (např. Another Thing to Think About byla původně píseň pro Janu Koubkovou) a bylo je potřeba upravit pro netradiční nástrojové obsazení, se připojily novinky psané přímo pro akordeon, housle, kontrabas a bicí nebo perkuse. Balkánský styl akordeonu Nikoly Zariče propojuje „východní“ melancholii s typickým temperamentem a skvělou technikou hry na housle tureckého spoluhráče Efeho. „Spíš než skladby skládám písničky – najdu si melodii, kterou se pak snažím vypiplat,“ charakterizuje Liška svou tvůrčí metodu. Jednotlivá čísla odkazují k osobám a zážitkům kapele blízkým – jsou k nim připojeny i konkrétní dedikace. Celek je souladný a poslechově velmi přátelský; příkladem celkového souznění je např. aranž písně Soundtrack, kde si akordeon a housle notují s cajonem a posluchač unášený osvobozenou myslí dostává inspiraci a prostor vytvořit si ve vlastních představách „film“, jemuž tvoří poslouchaná píseň hudební doprovod. A tak je tomu vlastně se všemi osmi skladbami. Dalším kladem alba Hope je absence okázalých sólových ploch jednotlivých nástrojů – ne, že by sólo občas neproblesklo, ale vždy se jako dobrý plavec nakrátko vynoří nad hladinu, aby vzápětí splynulo s proudem. Tomáš Liška ostatně v nějakém rozhovoru přiznal, že má stále méně ambicí psát kontrabasová sóla, že ho stále víc baví role kontrabasu jako přirozeného supportu spoluhráčů, jako se k tomu propracoval např. Charlie Haden.

liska_tomas_hope_booklet

Závěr tohoto reportu za mě vymyslela dramaturgie letošních Cen Anděl a hudební akademici (včetně mě samotné), kteří jako Album roku v žánrové kategorii Jazz zvolili Hope autora Tomáše Lišky & Invisible World! Od věčně nominovaného k šťastnému (a zaslouženému) vítězi. Šňůra koncertů k albu je plánována na podzim letošního roku.

Tomáš Liška/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce