Korman, Uhlíř, Liška: hvězdy jazzového kontrabasu spojují svá autorská alba s Brnem

Korman, Uhlíř, Liška: hvězdy jazzového kontrabasu spojují svá autorská alba s Brnem

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.

Rodák z Liptovského Mikuláše Peter Korman má momentálně k brněnskému jazzovému prostředí nejblíže: po absolutoriu banskobystrické konzervatoře vystudoval kontrabas na Katedře jazzové interpretace Hudební fakulty JAMU s rozšiřujícím studijním pobytem na Jazz Institutu v Berlíně. Téměř okamžitě se začlenil do několika brněnských jazzových formací (mj. Martin Konvička Trio, Jiří Kotača/Alf Carlsson Quartet), po Tomáši Liškovi podědil kontrabasový part v projektu Milokraj, hrává i v Triu Davida Dorůžky. Citlivě a pozvolna převzal i kontrabas v modernizujícím se Cotatcha Orchestra po jazzovém guru Vincenci Kummerovi. Už během studií zúročil herní dovednosti získané nikoli pouze oficiálním studiem, ale též mnohaletou praxí ve folklórních souborech rodného Liptova jako přínos pro nahrávání několika studiových alb různých žánrů. V rámci doktorandského studia vytvořil několik vlastních kompozic, které se staly základem pro jeho albovou prvotinu Root System. Nenápadný debut nebyl prostým „skládáním basových groovů na sebe a za sebou“. Jak skromně popisuje sám autor; je naopak zdařilou osobní výpovědí s průmětem všech možných fúzí i mimojazzových žánrů, se kterými se Peter na své muzikantské cestě potkal (např. do úvodní skladby Eastern Herbs promítl inspiraci folklorem, Balad a Blues 218 představují svébytné pokusy o uchopení těchto hudebních forem) do zralého, osobitého hudebního jazyka na bázi hardbopu. Jak autor podotýká ve sleevenote, jde o zhudebněný popis cesty od muzikantských začátků až po současnost („kým jsem se stal“). Kromě řady příležitostí, které na albu poskytl svým pěti spoluhráčům, většinou kolegům ze studií na JAMU (Marek Kotača altsax, Radek Zapadlo a Martin Uherek tenorsax, Martin Konvička piano, Kristián Kuruc bicí), si vytvořil sám pro sebe řadu nádherných kontrabasových sól, hravých a vtipně rozvinutých do dialogů s ostatními nástroji. Humor je vůbec kořením tohoto skvělého alba (viz zhudebněná životní peripetie s názvem Hernie a především nádherně klenutá závěrečná Apprentice, k jejímuž motivu se Korman vrátil a dopracoval ho po dlouhých letech). Je tu slibný kontrabasový autor, snad si Peter Korman při veškeré herní vytíženosti najde tvůrčí prostor a k debutu brzy připojí další díl hledání svých muzikantských kořenů.

petr korman root system_booklet

Další, nepoměrně zralejší a „vážnější“ reflexi své muzikantské dráhy měl Brnu na Jazzfestu představit čerstvý jubilant František Uhlíř, jenž svou neuvěřitelnou vitalitu doložil hned trojicí vloni souběžně vydaných alb. Nejmladší z tria světoznámých představitelů české kontrabasové školy (mimo Uhlíře o něco starší dvojice Jiří/George Mráz a Miroslav Vitouš) je typickým příkladem rodinné muzikantské tradice: děda František - kapelník dechovky, otec František - učitel hudby a kapelník jazzového bigbandu na orlickoústecké LŠU, kde začínal jako pianista a varhaník i loňský oslavenec, pochopitelně rovněž František. K rozhodnutí studovat na konzervatoř do Brna následovala roční „přípravka“ na kontrabas u profesora Julia Ventruby. Na brněnskou konzervatoř František III. nastoupil v roce 1965, v roce 1971 absolvoval; jako mnoho jiných talentovaných hráčů si během studia zahostoval v brněnské filharmonii i v orchestru Janáčkovy opery. Po studiích se v rámci vojenské služby stěhoval do Prahy, do symfonické složky AUSu; brzy poznal Emila Viklického, Karla Velebného a celoživotní lásku: jazz. Hraje po celý život jako výrazný sideman i vůdčí osobnost v celé řadě jazzových formací (jeho domovským ansámblem byl téměř dvě desetiletí FUT – František Uhlíř Team). Svůj jubilejní rok oslavil František Uhlíř dvěma alby svých přeshraničních projektů: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Lights, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) téhož roku 2020 v Rakousku deskou Old Souls s vídeňským jazzovým kytaristou Edi Kohldorferem; v obou případech se kontrabasista s frontmany dělí o autorství skladeb na albech zhruba napůl. A jsou to velmi vydařená alba – pohodová, plnokrevná šlapající muzika, pro kterou tam česká dvojka (Helešic-bicí. Uhlíř-kontrabas) není jenom jako pár zastupitelných sidemanů. V triu je slyšet každá nota a je zde opravdu co poslouchat. Vrcholem Uhlířova hudebního svátku je multimediální CD Story of My Life -velkolepá sedmidílná suita pro jazzový septet (sestavený speciálně pro tento jubilejní projekt). Pojmenování album se pro tuto výjimečnou desku hodí - nejde totiž pouze o hudební dílo, ale o dokonale propracovanou kompozici s průvodním komentářem ke každé ze sedmi vět suity a s ilustračními fotografiemi. Je zřejmá spolupráce s grafickým designérem (Šimon Blabla-ateliér Degas) a výtvarníkem a grafikem Jiřím Anderlem. (Škoda, že autoři nezanesli datovou/grafickou stopu přímo na CD – některé fotografie volají po zvětšenině.) Hudební nahrávka pak snese ta nejpřísnější měřítka jak na kompozici (vyváženou, propracovanou, pestrou a zábavnou), tak na interpretaci: zvolený septet kromě autora-oslavence za kontrabasem obnáší Františka Tomšíčka (trubka, křídlovka), Přemka Tomšíčka (trombon), Andy Schofielda (altsaxofon), Suzanne Higgins (tenorsaxofon), Stanislava Máchu (piano) a Marka Urbánka (bicí) – to vše v symbolickém generačním rozpětí Uhlíř (*1950)-Urbánek(*1992). Každý jednotlivý Part autobiografické suity připadá na jedno desetiletí života muzikanta Františka Uhlíře a každá kapitola je charakterizována jiným odstínem jazzu, jiným tempem, dominantním nástrojem i atmosférou. Hlavní protagonista se v množství sól a hudebních expozé nijak neodbývá – kontrabas arco i pizzicato slyšíme sólovat, vést hudební dialog i doprovázet. Story of my Life bude zajímavé poslechnout si v živém provedení – snad také v Brně, jak bylo plánováno.

uhlir_frantisek_Story of my Life_booklet

Brněnská stopa v hudebním životě kontrabasisty a jedné z nejvýraznějších a nejinvenčnějších autorských osobností českého jazzu Tomáše Lišky má podobu jeho nejdelší kapelové spolupráce: už třináct let je sidemanem kapely Druhá tráva (oceněné letos Andělem v žánrové kategorii Folk za album Díl první). A na JazzFestu v Brně postupně představil celou řadu svých nadžánrových projektů, ve kterých propojil jazz v řadě fúzí s bluegrassem, world music apod. Do letošního roku držel zajímavý, pro něj samotného však nepříliš radostný primát: každé z jeho předchozích čtyř autorských alb (od debutového Invisible World v roce 2009 přes Bercheros Odyssey, Fragile Bliss a Invisible Faces) získalo nominaci na cenu Anděl v žánrové kategorii Jazz, kterou doposud ani jednou neproměnilo. Letošní novinka z jeho autorské dílny, album Hope (Naděje), natočené původně na zakázku pro významné evropské vydavatelství, si nakonec na vydání počkala půldruhého roku – až do založení vlastního labelu (Invisible Records). Do toho přišel covid a komplikace s plánovaným křestním koncertem. Dva Liškovi spoluhráči z kapely Invisible World mají své domovy daleko za hranicemi možného cestování: srbský akordeonista Nikola Zarič v Bosně, houslista Efe Turumtay v Turecku. Dostupný tak zůstal jen moravský parťák, hráč na bicí, cajón a perkuse Kamil Slezák. Samotné nahrávání alba v březnu 2019 ve studiu Sono ho přesvědčilo, že připravený materiál na album je dobrý a on se svými spoluhráči na sebe slyší jako sehraná kapela. Kvůli covidové prodlevě a peripetiím s vydavatelstvím se k hotovému materiálu alba stihl připojit i kouzelný „pátý nástroj“, vokál kurdské zpěvačky usazené ve Vídni SakinyTeyny. Album Hope je v mnohém specifické; k písním, které byly „vytažené ze šuplíku“ (např. Another Thing to Think About byla původně píseň pro Janu Koubkovou) a bylo je potřeba upravit pro netradiční nástrojové obsazení, se připojily novinky psané přímo pro akordeon, housle, kontrabas a bicí nebo perkuse. Balkánský styl akordeonu Nikoly Zariče propojuje „východní“ melancholii s typickým temperamentem a skvělou technikou hry na housle tureckého spoluhráče Efeho. „Spíš než skladby skládám písničky – najdu si melodii, kterou se pak snažím vypiplat,“ charakterizuje Liška svou tvůrčí metodu. Jednotlivá čísla odkazují k osobám a zážitkům kapele blízkým – jsou k nim připojeny i konkrétní dedikace. Celek je souladný a poslechově velmi přátelský; příkladem celkového souznění je např. aranž písně Soundtrack, kde si akordeon a housle notují s cajonem a posluchač unášený osvobozenou myslí dostává inspiraci a prostor vytvořit si ve vlastních představách „film“, jemuž tvoří poslouchaná píseň hudební doprovod. A tak je tomu vlastně se všemi osmi skladbami. Dalším kladem alba Hope je absence okázalých sólových ploch jednotlivých nástrojů – ne, že by sólo občas neproblesklo, ale vždy se jako dobrý plavec nakrátko vynoří nad hladinu, aby vzápětí splynulo s proudem. Tomáš Liška ostatně v nějakém rozhovoru přiznal, že má stále méně ambicí psát kontrabasová sóla, že ho stále víc baví role kontrabasu jako přirozeného supportu spoluhráčů, jako se k tomu propracoval např. Charlie Haden.

liska_tomas_hope_booklet

Závěr tohoto reportu za mě vymyslela dramaturgie letošních Cen Anděl a hudební akademici (včetně mě samotné), kteří jako Album roku v žánrové kategorii Jazz zvolili Hope autora Tomáše Lišky & Invisible World! Od věčně nominovaného k šťastnému (a zaslouženému) vítězi. Šňůra koncertů k albu je plánována na podzim letošního roku.

Tomáš Liška/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Expozice nové hudby bylo bezpochyby uvedení skladby Communicating Vessels v okouzlujících prostorách vodojemů na Žlutém kopci. Společné dílo Radima Hanouska (*1971), Michala Wróblewského (*1988), Františka Chaloupky (*1981), Iana Mikysky (*1994) a Kristýny Švihálkové (*1997) zaznělo ve čtvrtek 17. října v podání skladatelů samotných ve světové premiéře. Kompozice Communicating Vessels (Spojené nádoby) vznikla na objednávku festivalu a byla vytvořena speciálně pro prostor brněnských vodojemů. Spojené nádoby tematizují a „oslavují“ uchovávání látek různých fyzikálních skupenství, které se staly samozřejmostí našeho každodenního života až do míry, že je téměř nevnímáme. Za nádobu je také možné označit člověka vnímajícího a myslícího, jehož mysl může být naplněna různým obsahem. Za spojení nádob by se pak také dalo považovat spojení pěti muzikantů–skladatelů v tomto jedinečném projektu.   více