Korman, Uhlíř, Liška: hvězdy jazzového kontrabasu spojují svá autorská alba s Brnem

Korman, Uhlíř, Liška: hvězdy jazzového kontrabasu spojují svá autorská alba s Brnem

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.

Rodák z Liptovského Mikuláše Peter Korman má momentálně k brněnskému jazzovému prostředí nejblíže: po absolutoriu banskobystrické konzervatoře vystudoval kontrabas na Katedře jazzové interpretace Hudební fakulty JAMU s rozšiřujícím studijním pobytem na Jazz Institutu v Berlíně. Téměř okamžitě se začlenil do několika brněnských jazzových formací (mj. Martin Konvička Trio, Jiří Kotača/Alf Carlsson Quartet), po Tomáši Liškovi podědil kontrabasový part v projektu Milokraj, hrává i v Triu Davida Dorůžky. Citlivě a pozvolna převzal i kontrabas v modernizujícím se Cotatcha Orchestra po jazzovém guru Vincenci Kummerovi. Už během studií zúročil herní dovednosti získané nikoli pouze oficiálním studiem, ale též mnohaletou praxí ve folklórních souborech rodného Liptova jako přínos pro nahrávání několika studiových alb různých žánrů. V rámci doktorandského studia vytvořil několik vlastních kompozic, které se staly základem pro jeho albovou prvotinu Root System. Nenápadný debut nebyl prostým „skládáním basových groovů na sebe a za sebou“. Jak skromně popisuje sám autor; je naopak zdařilou osobní výpovědí s průmětem všech možných fúzí i mimojazzových žánrů, se kterými se Peter na své muzikantské cestě potkal (např. do úvodní skladby Eastern Herbs promítl inspiraci folklorem, Balad a Blues 218 představují svébytné pokusy o uchopení těchto hudebních forem) do zralého, osobitého hudebního jazyka na bázi hardbopu. Jak autor podotýká ve sleevenote, jde o zhudebněný popis cesty od muzikantských začátků až po současnost („kým jsem se stal“). Kromě řady příležitostí, které na albu poskytl svým pěti spoluhráčům, většinou kolegům ze studií na JAMU (Marek Kotača altsax, Radek Zapadlo a Martin Uherek tenorsax, Martin Konvička piano, Kristián Kuruc bicí), si vytvořil sám pro sebe řadu nádherných kontrabasových sól, hravých a vtipně rozvinutých do dialogů s ostatními nástroji. Humor je vůbec kořením tohoto skvělého alba (viz zhudebněná životní peripetie s názvem Hernie a především nádherně klenutá závěrečná Apprentice, k jejímuž motivu se Korman vrátil a dopracoval ho po dlouhých letech). Je tu slibný kontrabasový autor, snad si Peter Korman při veškeré herní vytíženosti najde tvůrčí prostor a k debutu brzy připojí další díl hledání svých muzikantských kořenů.

petr korman root system_booklet

Další, nepoměrně zralejší a „vážnější“ reflexi své muzikantské dráhy měl Brnu na Jazzfestu představit čerstvý jubilant František Uhlíř, jenž svou neuvěřitelnou vitalitu doložil hned trojicí vloni souběžně vydaných alb. Nejmladší z tria světoznámých představitelů české kontrabasové školy (mimo Uhlíře o něco starší dvojice Jiří/George Mráz a Miroslav Vitouš) je typickým příkladem rodinné muzikantské tradice: děda František - kapelník dechovky, otec František - učitel hudby a kapelník jazzového bigbandu na orlickoústecké LŠU, kde začínal jako pianista a varhaník i loňský oslavenec, pochopitelně rovněž František. K rozhodnutí studovat na konzervatoř do Brna následovala roční „přípravka“ na kontrabas u profesora Julia Ventruby. Na brněnskou konzervatoř František III. nastoupil v roce 1965, v roce 1971 absolvoval; jako mnoho jiných talentovaných hráčů si během studia zahostoval v brněnské filharmonii i v orchestru Janáčkovy opery. Po studiích se v rámci vojenské služby stěhoval do Prahy, do symfonické složky AUSu; brzy poznal Emila Viklického, Karla Velebného a celoživotní lásku: jazz. Hraje po celý život jako výrazný sideman i vůdčí osobnost v celé řadě jazzových formací (jeho domovským ansámblem byl téměř dvě desetiletí FUT – František Uhlíř Team). Svůj jubilejní rok oslavil František Uhlíř dvěma alby svých přeshraničních projektů: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Lights, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) téhož roku 2020 v Rakousku deskou Old Souls s vídeňským jazzovým kytaristou Edi Kohldorferem; v obou případech se kontrabasista s frontmany dělí o autorství skladeb na albech zhruba napůl. A jsou to velmi vydařená alba – pohodová, plnokrevná šlapající muzika, pro kterou tam česká dvojka (Helešic-bicí. Uhlíř-kontrabas) není jenom jako pár zastupitelných sidemanů. V triu je slyšet každá nota a je zde opravdu co poslouchat. Vrcholem Uhlířova hudebního svátku je multimediální CD Story of My Life -velkolepá sedmidílná suita pro jazzový septet (sestavený speciálně pro tento jubilejní projekt). Pojmenování album se pro tuto výjimečnou desku hodí - nejde totiž pouze o hudební dílo, ale o dokonale propracovanou kompozici s průvodním komentářem ke každé ze sedmi vět suity a s ilustračními fotografiemi. Je zřejmá spolupráce s grafickým designérem (Šimon Blabla-ateliér Degas) a výtvarníkem a grafikem Jiřím Anderlem. (Škoda, že autoři nezanesli datovou/grafickou stopu přímo na CD – některé fotografie volají po zvětšenině.) Hudební nahrávka pak snese ta nejpřísnější měřítka jak na kompozici (vyváženou, propracovanou, pestrou a zábavnou), tak na interpretaci: zvolený septet kromě autora-oslavence za kontrabasem obnáší Františka Tomšíčka (trubka, křídlovka), Přemka Tomšíčka (trombon), Andy Schofielda (altsaxofon), Suzanne Higgins (tenorsaxofon), Stanislava Máchu (piano) a Marka Urbánka (bicí) – to vše v symbolickém generačním rozpětí Uhlíř (*1950)-Urbánek(*1992). Každý jednotlivý Part autobiografické suity připadá na jedno desetiletí života muzikanta Františka Uhlíře a každá kapitola je charakterizována jiným odstínem jazzu, jiným tempem, dominantním nástrojem i atmosférou. Hlavní protagonista se v množství sól a hudebních expozé nijak neodbývá – kontrabas arco i pizzicato slyšíme sólovat, vést hudební dialog i doprovázet. Story of my Life bude zajímavé poslechnout si v živém provedení – snad také v Brně, jak bylo plánováno.

uhlir_frantisek_Story of my Life_booklet

Brněnská stopa v hudebním životě kontrabasisty a jedné z nejvýraznějších a nejinvenčnějších autorských osobností českého jazzu Tomáše Lišky má podobu jeho nejdelší kapelové spolupráce: už třináct let je sidemanem kapely Druhá tráva (oceněné letos Andělem v žánrové kategorii Folk za album Díl první). A na JazzFestu v Brně postupně představil celou řadu svých nadžánrových projektů, ve kterých propojil jazz v řadě fúzí s bluegrassem, world music apod. Do letošního roku držel zajímavý, pro něj samotného však nepříliš radostný primát: každé z jeho předchozích čtyř autorských alb (od debutového Invisible World v roce 2009 přes Bercheros Odyssey, Fragile Bliss a Invisible Faces) získalo nominaci na cenu Anděl v žánrové kategorii Jazz, kterou doposud ani jednou neproměnilo. Letošní novinka z jeho autorské dílny, album Hope (Naděje), natočené původně na zakázku pro významné evropské vydavatelství, si nakonec na vydání počkala půldruhého roku – až do založení vlastního labelu (Invisible Records). Do toho přišel covid a komplikace s plánovaným křestním koncertem. Dva Liškovi spoluhráči z kapely Invisible World mají své domovy daleko za hranicemi možného cestování: srbský akordeonista Nikola Zarič v Bosně, houslista Efe Turumtay v Turecku. Dostupný tak zůstal jen moravský parťák, hráč na bicí, cajón a perkuse Kamil Slezák. Samotné nahrávání alba v březnu 2019 ve studiu Sono ho přesvědčilo, že připravený materiál na album je dobrý a on se svými spoluhráči na sebe slyší jako sehraná kapela. Kvůli covidové prodlevě a peripetiím s vydavatelstvím se k hotovému materiálu alba stihl připojit i kouzelný „pátý nástroj“, vokál kurdské zpěvačky usazené ve Vídni SakinyTeyny. Album Hope je v mnohém specifické; k písním, které byly „vytažené ze šuplíku“ (např. Another Thing to Think About byla původně píseň pro Janu Koubkovou) a bylo je potřeba upravit pro netradiční nástrojové obsazení, se připojily novinky psané přímo pro akordeon, housle, kontrabas a bicí nebo perkuse. Balkánský styl akordeonu Nikoly Zariče propojuje „východní“ melancholii s typickým temperamentem a skvělou technikou hry na housle tureckého spoluhráče Efeho. „Spíš než skladby skládám písničky – najdu si melodii, kterou se pak snažím vypiplat,“ charakterizuje Liška svou tvůrčí metodu. Jednotlivá čísla odkazují k osobám a zážitkům kapele blízkým – jsou k nim připojeny i konkrétní dedikace. Celek je souladný a poslechově velmi přátelský; příkladem celkového souznění je např. aranž písně Soundtrack, kde si akordeon a housle notují s cajonem a posluchač unášený osvobozenou myslí dostává inspiraci a prostor vytvořit si ve vlastních představách „film“, jemuž tvoří poslouchaná píseň hudební doprovod. A tak je tomu vlastně se všemi osmi skladbami. Dalším kladem alba Hope je absence okázalých sólových ploch jednotlivých nástrojů – ne, že by sólo občas neproblesklo, ale vždy se jako dobrý plavec nakrátko vynoří nad hladinu, aby vzápětí splynulo s proudem. Tomáš Liška ostatně v nějakém rozhovoru přiznal, že má stále méně ambicí psát kontrabasová sóla, že ho stále víc baví role kontrabasu jako přirozeného supportu spoluhráčů, jako se k tomu propracoval např. Charlie Haden.

liska_tomas_hope_booklet

Závěr tohoto reportu za mě vymyslela dramaturgie letošních Cen Anděl a hudební akademici (včetně mě samotné), kteří jako Album roku v žánrové kategorii Jazz zvolili Hope autora Tomáše Lišky & Invisible World! Od věčně nominovaného k šťastnému (a zaslouženému) vítězi. Šňůra koncertů k albu je plánována na podzim letošního roku.

Tomáš Liška/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce