Sledovat životní osudy Ludwiga van Beethovena je stejně fascinující jako ponořit se do jeho hudby. Život jednoho z největších skladatelů všech dob se odráží v jeho symfoniích i klavírních sonátách, nejdůvěrněji ale ve smyčcových kvartetech. Ty jsou tématem letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae. Slovo má festivalový dramaturg Jiří Beneš.
Smyčcové kvarteto se v dějinách evropské hudby jako historický fenomén objevuje takříkajíc naráz – kolem roku 1760, což by samo o sobě nebylo nic tak neobvyklého, nebýt toho, že se stovkami skladeb takřka okamžitě stalo módou, dosáhlo dvacetiletým vývojem prvého ze svých vrcholů (Mozart) a zařadilo se trvale mezi nástrojovou sonátu a symfonii jako jeden ze tří hlavních projevů instrumentální hudby. Svou technickou i hmotnou přístupností přitom vycházelo vstříc nejširší amatérské praxi, skýtajíc hráčům i posluchačům prožitek ušlechtilé hudby, který byl většině z nich jinak těžko dostupný.
Nepopsatelný požitek z aktivní souhry v nejpřirozenější hlasové sestavě představoval ovšem jen jednu stranu toho, co hráčům skýtalo. Druhou stranou je paradoxně skutečnost, že právě nejoblíbenější forma domácího muzicírování se postupně stala prostředkem nejsložitějších sdělení skladatelova vnitřního života: skladby, jež vznikaly po tuctech na cizí objednávku, posloucháme dnes jako milníky, které vyznačují tvůrčí a někdy i životní dráhu svého autora. Počet Beethovenových smyčcových kvartetů se udává číslem šestnáct (nebo sedmnáct – Beethoven dodatečně oddělil od jednoho ze svých posledních kvartetů příliš objemné fugové finále jako další samostatnou skladbu); jejich sled je zároveň nejsouvislejším, nejvýmluvnějším a nejvíc vzrušujícím svědectvím o skladatelově lidské i tvůrčí pouti.
Mladému Beethovenovi, příchozímu z provinčního Bonnu do Vídně, tehdy hlavního hudebního města světa, stačilo pár let, aby se stal doslova módním oblíbencem hudbymilovného publika. První šesticí kvartetů, zahrnutou pod opusové číslo 18 a věnovanou knížeti Lobkovicovi, dovršil sotva třicetiletý právě na přelomu století přípravné údobí svého tvůrčího zrání a vykročil na vlastní stezku, po níž před ním ještě nikdo nekráčel. Smyčcový kvartet jako typ i jako forma je v opusu 18 na nejvyšší úrovni, k jaké ho dovedlo osmnácté století: původně nenáročný tvar domácí hudby, určený diletantskému muzicírování, vyspěl během necelého půlstoletí v pěstěný umělecký projev, nesoucí všechny znaky osobní výpovědi, aniž by se ovšem odcizil své původní intimní atmosféře a požitek ze souhry skýtajícímu určení.
Jinak je tomu už v dalším, třídílném Beethovenově kvartetním cyklu (opus 59, věnovaném knížeti Razumovskému, z roku 1806): kvarteto je v něm prostředníkem složitého subjektivného sdělení, protějškem k „objektivně“ formulované symfonii. Změny v tvaru a poslání skladby se ovšem nesetkaly s porozuměním u hudební veřejnosti, jež předtím tak nadšeně přijala Beethovenova prvá kvartetní díla; skladatel však objevil v kvartetu možnosti citlivého a složitého vnitřního záznamu, jaké mu nemohl poskytnout žádný jiný obor. stanovil tak už definitivně nové poslání komorní hudby v novém století a zároveň určil kvartetu jeho výsadní postavení.
Kvartet se pak v jeho díle objevuje vždy jako řešení vnitřní krize: v roce 1809 značí opus 74 (v Es-dur, Harfový) životodárný návrat k tvorbě po ochromení vyvolaném napoleonskou okupací Vídně (ta ovlivnila všechen Beethovenův další život víc, než se na první pohled zdá); o rok později pak zaznamenává opus 95 (v f-moll, Serioso) Beethovenovo dramaticky vůbec nejsevřenější dílo, komorní protějšek Osudové symfonie, hluboký otřes z posledního milostného zklamání.
Posledních pět kvartetů z let 1824–26 patří k Beethovenovu pozdnímu údobí, onomu tajemnému a nečekanému vzplanutí tvůrčích sil po řadě „psích let“ úpadku a deprese; po gigantických vzepětích Deváté symfonie a Slavnostní mše píše stárnoucí a nemocný, vždy však znovu povstávající a neporazitelný bojovník Beethoven ještě tři, čtyři, pět obrovských kvartetních skladeb, vlastně šest opusových čísel (127, 130–133 a 135, jedno z nich patří vzpomenuté oddělené fuze), jako své poslední poselství, stěží už srozumitelné rozpravy s věčností o životě a smrti, stále se obnovující závazek pro každou další generaci interpretů a posluchačů, to nejvýznamnější, co kdy bylo v komorní hudbě vytvořeno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..