Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.
Trampská hudba, folk, country
„Je na západ cesta dlouhá, zbytečná a marná touha,“ zpívalo se v první z kovbojských písní, kterou vydalo nakladatelství R. A. Dvorského v roce 1939. To už byl fenomén trampingu tak silný, že pronikl do populární hudby a na dlouho se v ní zabydlel. Atmosféra amerického západu k nám ale přišla už s básníkem Josefem Václavem Sládkem – autor známé básně o křišťálové studánce byl především velký romantik a ze svých cest po Americe napsal řadu fejetonů. Kovbojská romantika a představy o svobodném životě v prérii pronikaly v průběhu času nejen do písní Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a Waldemara Matušky, ale také do společenského života: jen málo zemí v Evropě má tak liberální pravidla pro přenocování nebo dokonce táboření v lese. V Brně si mladý člověk kdysi mohl vybrat, jestli bude „štatlař“ z diskoték, nebo „vandrák“, který jde každý pátek odpoledne nebo sobotu na nádraží a vydá se směrem na Jihlavku, na Oslavku, na Bílý potok… podle toho, kam jede vlak dřív.
Zvláštní znamení Woodcraft
Trampové, folkáči, countrymani – nejspíš to způsobil festival Porta, že tyto tři skupiny splývají mnoha lidem do jednoho celku, kterému se občas s despektem říká „kotlíkáři“. Tomu se ovšem první z této trojice můžou leda tak smát: trampové tvoří jedinou skutečně původní domácí subkulturu, která nemá obdobu na celém světě. Dlouhé kořeny a nesmírnou vytrvalost prokazují trampská hudba, folk i country – tři žánry, které jsou u nás navzdory všem rozdílům nerozlučně provázané.
Brněnský tramping má svoje počátky někdy kolem roku 1937, kdy vznikla osada Mládí. Její zakládající člen Ladislav „Fidler“ Krevňák letos oslavil pětadevadesáté narozeniny a stále je členem trampské skupiny Žízeň. Překonal – stejně jako tramping – doby nacistické i komunistické perzekuce a zažil také nástup domácích brněnských kapel s původním repertoárem. Hudba prvních brněnských trampů sice pronikla i do společných vystoupení s brněnskými opereťáky, ale kapely s vlastní tvorbou se začaly objevovat až mnohem později. V prvních ročnících festivalu Porta s úspěchem vystoupili jak klasičtější Vavasatch (1969), tak modernější a lehce swingující Příboj (1973). Kapela Karabina naopak dokázala, že i bez ocenění z Porty se lze stát legendou.
Brněnští trampové – „Zpívá zelená sedma“. Foto: Motol
Trampové proti uniformitě
Normalizační šeď v Brně významně rozháněla skupina Ozvěna, jejíž písničky Diego, Nádraží a Strom v podstatě zlidověly. Stejně důležitá byla koncertní řada Přátelé táborových ohňů, kterou Ozvěna organizovala. Symbolem prolínání žánrů i lidí v Brně by mohla být zpěvačka Pavla Střechová (Dvořáčková), která po odchodu z Ozvěny spoluzakládala folkovou Bokomaru a prošla i skupinou Progres-Pokrok. Stálicí vzešlou z trampingu je brněnský Kamelot, jehož vedoucí Roman Horký se v nedávné době také účinně angažoval v zastavení plánů na vybudování přehrady na Oslavce.
Folk a rock na jedné hromadě
Brno se v roce 1964 stalo první zastávkou československého turné amerického písničkáře Peta Seegera. Duše a legenda světového folkového hnutí s sebou přinesla ohromný impuls pro vznik české varianty folkové hudby, jejíž podoba vycházela opravdu spíš z amerických vzorů než z domácích tradic. To by se samotnému Seegerovi nejspíš moc nelíbilo – ale ani ten nejvlivnější zpěvák nedokáže zastavit masový trend, zvlášť když ho sám pomáhal vytvořit.
Cestu na vrchol českého folku zahájila v roce 1974 dodnes úspěšně fungující skupina Folk Team s osobitými autory Romanem Venclovským a Ivanem Huvarem. Kapelník Pavel Kopřiva se věnuje folku i jako vydavatel a manažer. Fenoménem brněnského folku je Jiří Vondrák, který inicioval vznik několika kapel. Hrával v duu Vondrák – Bodlák, v triu Bowle s ním vystupovali rockeři Pavel Váně a Richard Lašek z kapely Bronz. Na Vondrákových koncertech byly slyšet i české překlady písní Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého, trampingu a folku se věnuje také jako scénárista a režisér dokumentárních filmů.
V Brně žil mnoho let jeden z našich nejvýraznějších písničkářů – Slávek Janoušek. Jako sólová písničkářka s kytarou ale začínala i Nikola Mucha a sólově hrává i frontman Květů Martin E. Kyšperský. Čím blíž je folk současnosti, tím hůř se ho daří charakterizovat jako samostatný žánr. Ke slovu tak přichází univerzální americký termín songwriter – autor písní, který si je interpretuje co nejpřiléhavějším způsobem a na stylové zařazení přitom příliš nehledí. Na pomezí folku a rocku se dlouhodobě pohybuje také Zdeněk Němeček, který se skupinou Quanti Minoris pěstuje písničkářský „hrad rock“ inspirovaný středověkou hudbou.
Banjo, které nezradí blue grass ani world music
Zároveň s označením songwriter v Brně zkrátka musí padnout jméno Robert Křesťan. Vynikající autor, který kromě vlastní tvorby věnoval jedno album překladům Boba Dylana a složil hold Leonardu Cohenovi písní Víla. Kdysi začal v trampské kapele Trapeři a v 80. letech přišel k bluegrassovým Poutníkům – z kombinace silného autora a instrumentálně skvěle vybavené kapely vzešel výsledek, který v českém kontextu neměl konkurenci. Kapela hrála parádně a fenomenální byly i přídavky, kdy v klasickém bluegrassovém kvintetu na jeden mikrofon pálila americké standardy.
Kapela Poutníci zažívala největší úspěch v 80. letech. Foto: Supraphon
Když v roce 1991 Křesťan s banjistou Lubošem Malinou odešli od Poutníků a založili Druhou trávu, vytvořili na bluegrassovém gruntu vynikající kapelu se současným a osobitým zvukem. Poutníky prošel také mandolínista Jiří Plocek, který po odchodu založil kapelu Tea Grass směřující k world music. Věnuje se i řadě dalších projektů, například založil vydavatelství Gnosis. Pravidelný přísun world music zajišťují také každoroční série koncertů Etno Brno v klubu Stará Pekárna.
Směrem k písničkářství občas zabrousí i skladatel a klavírista Zdeněk Král. Album Nůž na ticho, které natočil se zpěvačkou AndReou Buršovou a crossoverovým Indigo Quartetem, snese hodně vysoká měřítka a svým způsobem navazuje na nenápadnou legendu divadelního písničkářství Jiřího Bulise (1946–1993).
Svaz brněnských osad: Ve čtyřiceti se to lépe táhne
K trampingu patří mnoho vnějších atributů, romantických postojů i rituálů, které mohou při pohledu zvenčí vypadat směšně. Jeho podstatou je ale družnost a kde jsou trampové, tam také začnou vznikat osady.
V Brně a okolí začala tato samostatná společenství vznikat koncem 30. let a jejich dobrovolná vnitřní kázeň i nezávislost ležela v žaludku jak nacistům, tak komunistům. O to je překvapivější, že první rozmach trampského hnutí na brněnsku spadá do let blížící se německé okupace a začátku druhé světové války. Časem se také zrodily snahy propojit skupiny trampů ještě na vyšší úrovni a v roce 1943 vznikla myšlenka spojení brněnských osad. Zástupci šesti sportovních osad ji projednali v Zemanově kavárně na Kolišti (ta ovšem stávala poněkud jinde než současná replika Pavillon).
Dnes je vlastně těžké si představit, že se 10. dubna 1944 sjelo na louku u Bílovic nad Svitavou kolem stovky trampů, v jejichž čele stál šerif osady pojmenované Český lev. Zcela nepochopitelné je i to, jak mohla osada s takovým jménem unikat pozornosti protektorátních úřadů. Činnost brněnských osad utlumila stále tíživější válečná situace na přelomu let 1944–45.
Skutečná historie Svazu brněnských osad začíná 24. června 1945 – na den svatého Jana Křtitele svolali zástupci osad Caballeros a Rowers velký potlach do hospody U Macka mezi Adamovem a Svatou Kateřinou. Po válce byla mezi lidmi spousta zbraní, takže se konala i soutěž ve střelbě.
V srpnu téhož roku následoval sněm trampů na Chvojnici, kde byl vznik svazu oficiálně vyhlášen. Do roku 1948 se v něm sdružovalo přes 40 osad a na společné akce dostávali pozvánky trampové z celého Československa. Velký potlach na Bílém potoce na podzim 1948 měl charakter celostátního trampského sněmu.
Pozdější osudy Svazu brněnských osad jdou ruku v ruce s politickou situací. Samosprávná instituce byla po nástupu komunistů k moci nemyslitelná, stejně jako vydávání vlastního časopisu Tulák. Svaz se probudil až s uvolněním politické situace v 60. letech. Z jeho původních členů dodnes existují osady Rowers, Sosna a Netopýr. Na činnost svazu navázalo v roce 1987 volné sdružení Old Boys Brno.
HelenaB
15. květen 2020, 14:05