Druhý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Improvizační liga. Během jarních měsíců Brno jazzem doslova žije a to nejen díky festivalům JazzFestBrno a Jazz Jaro, letos je tomu však jinak. Pro zkrácení čekání na živé jazzové koncerty pro vás dnes máme jazzové čtení.
Jazz
„Jaká je moje definice jazzu? Je to bezpečný sex na nejvyšší úrovni,“ prohlásil americký spisovatel Kurt Vonnegut. Brno se tomuto druhu erotiky věnuje s náruživostí, která připomíná orgie – v současnosti má nejméně tři pravidelné jazzové festivaly, kvalitní big band i jazzovou katedru na JAMU. Zatímco dříve jazzmani infiltrovali do tančíren a nočních podniků, dnes se ukazují v klubech všeho druhu, věnují se tradičnímu jazzu i zcela volným improvizacím. Velcí promotéři jsou ve městě doma stejně jako individuální jazzoví aktivisté. Klidně se může stát, že v rozmezí několika dnů v Brně koncertuje orchestr Wyntona Marsalise a domácí improvizační big band Divergent Connections Orchestra. Vzdálenými kmotry brněnského jazzu jsou saxofonisté Gerry Mulligan a Charlie Parker. Kapela prvního z nich výrazně ovlivnila formování Orchestru Gustava Broma. Parkerovi se zase říkávalo Bird (Pták, latinsky Ornis). Tak se také jmenoval první a jediný brněnský jazzový klub, který vydržel déle než pár sezón.
Orchestr Gustava Broma vedl jeho zakladatel až do své smrti roku 1995. Foto: archiv orchestru
Talenty hlásí odchod a příchod
Skladatel Erich Wolfgang Korngold se ještě jako talentovaný chlapec odstěhoval s rodiči z Brna do Vídně, stal se světoznámým skladatelem a proslavil se v Hollywoodu. Méně se ale ví, že měl také staršího bratra Hanse Roberta, který už v roce 1928 účinkoval v divadle Wiener Kammerspiele se svým H. R. Korngolds Minstrel Jazzbandem. S rodinou Korngoldových tedy odešel z Brna nejen budoucí slavný skladatel, ale také potenciální tvůrce jazzové tradice.
Meziválečné Brno mělo hodně starostí s rozvojem domácí kultury a dnešního zmlsaného fanouška jazzu by tehdejší produkce sotva něčím zaujala. Na vznik první opravdové a dodnes nejvýznamnější brněnské jazzové kapely by si musel počkat až do roku 1940, a ještě si kvůli tomu zajet do Rožnova pod Radhoštěm. Právě tam byl totiž založen Orchestr Gustava Broma.
Sedmikrásky, Gagarin a třetí proud
Hvězdy jako sedmikrásky nad Brnem oslavil ve své písni básník Josef Kainar a její melodie dodnes funguje jako znělka hlášení na brněnských nádražích. První notový zápis Kainarovy písně pořídil Gustav Brom (1921–1995), a to údajně ve čtyři ráno, když ho kvůli tomu Kainar vytáhl z postele. To už byl ale rok 1955 a Bromův orchestr měl v té době renomé, které dalece přesahovalo rámec města.
První sestava, která vznikla v Rožnově, byla pouze šestičlenným zárodkem budoucího big bandu. Bromova kapela hrávala za války v hotelu Passage (dnešním Slovanu na Lidické ulici), postupně se rozrůstala a měnila z kavárenského bandu na regulérní rozhlasové těleso. Hrávala také v dávno zaniklém legendárním varieté Rozmarýn na rohu dnešní Kounicovy a Koliště nebo na Jakubském náměstí v rovněž zaniklé kavárně Savoy (dnes je tu vegetariánská jídelna).
Do jazzové historie se ovšem Bromův orchestr nezapsal tanečními produkcemi ani dodnes populární písní Pozdrav astronautovi čili „Dobrý den, majore Gagarine“. Pravým důvodem byla vytrvalá inklinace k náročnějším jazzovým projektům. Orchestr se rozrůstal o vynikající hráče jako Luděk Hulan, Josef Audes nebo Ivan Dominák. S nimi přicházela láska k baryton- saxofonistovi Gerrymu Mulliganovi, kterou dodnes živí brněnský saxofonistický projekt Mulligang.
Později se orchestr zaměřil také na skladby takzvaného „třetího proudu“, tedy komponované hudby v jazzové estetice. Jednou z nejvýraznějších postav orchestru byl Jaromír Hnilička, jehož Jazzovou mši Bromův orchestr v 60. letech premiéroval a nedávno s ní úspěšně bodoval současný brněnský B-Side Band. Zásadní postavou zdaleka ne pouze brněnského jazzu byl dramaturg Bromova orchestru Max Wittmann (1941–2011). Časopis Downbeat zařadil v 70. letech Bromův orchestr mezi pět nejlepších big bandů světa.
Na ptačích křídlech
Nebyl tu ale jen Bromův orchestr – už v roce 1957 vznikl jazzový klub Ornis, který našel první útočiště v Domě umění a věnoval se vzdělávacím pořadům i živému hraní. Klub fungoval na různých místech až do roku 1988 a byl to jediný stálý jazzový klub, který kdy Brno mělo.
Intenzita zájmu byla pochopitelně různá a poněkud poklesla v 60. letech – pravděpodobně zásluhou invaze rockové hudby. Mezi organizátory a tvůrci pořadů se pravidelně objevoval mimo jiné Jan Beránek – jazzový houslista a fanatik, známý též jako jazzový policajt. Jeho jméno sice v současnosti zní Jan Dalecký, ale jeho osoba je nezaměnitelná a návštěvníci dnešního JazzFestBrno ho dobře znají jako osobitého konferenciéra.
Jazzové kapely se jinak angažovaly v kavárnách a barech, ať už to byly odpolední „čaje“ v hotelu Evropa na Jánské, večerní hraní v Belvederu u Lužánek nebo noční podniky jako Baroko, Bolero a další – z posledně jmenovaných je ovšem časem vytlačily popové kapely a nová taneční hudba. Fantastickým místem pro jazzmany bývala kavárna Bohéma, kde se dokonce v roce 1987 podařilo uspořádat Jazztival Brno – první domácí jazzový festival. Právě do festivalů se zkoncentrovalo jazzové dění v Brně, i když se zároveň rozprostřelo po celém městě.
Festivaly, koncertní řady a jazzoví všudybylové
Nejvýraznější festivalovou položkou je bezesporu JazzFestBrno, který se od roku 2002 vypracoval na mezinárodně uznávaný podnik se špičkovými hosty. Hráli na něm Chick Corea, Bobby McFerrin, Wynton Marsalis a mnozí další, jeho klíčovými postavami jsou ale Vilém Spilka a Vlastimil Trllo. Oba dva v sobě spojují schopnosti manažerů i aktivních hudebníků, první z nich v roce 2010 založil a dodnes vede na JAMU první českou katedru jazzové interpretace.
Bobby McFerrin. Foto: Martin Zeman
Jarní a podzimní série koncertů pod názvem Jazz Jaro a Jazz Brno začal od roku 1998 vytvářet manažer Jiří Švéda – nejdřív v klubu Alterna, později ve Staré Pekárně.
Na pomezí mezi velkým festivalem a sérií komorních koncertů byl Moravia Jazz Fest, který v roce 2018 změnil jméno na Groove Brno a skokově se posunul v kvalitě i rozsahu. Ředitel festivalu Josef Buchta ale posouvá jazzový život především díky svému B-Side Bandu. Ten převzal po Bromově legendární kapele úlohu špičkového jazzového big bandu, který se dotýká jak taneční hudby, tak komplikovanějších projektů.
Vzhledem k absenci čistě jazzového klubu hrají brněnští jazzmani všude – od Sono Centra až po miniaturní restauraci Ebisu. Je v tom kus věčné nejistoty, ale také hodně improvizace, která k jazzu přirozeně patří.
Jaromír Hnilička: Boží jazzman z nouze
Jaromír Hnilička se narodil v Bratislavě, ale celý život byl pevně srostlý na jedné straně s Brnem, na druhé straně s jazzem.
„Chtěl jsem být elektroinženýrem,“ vzpomínal na svoje dávné touhy skladatel a trumpetista Jaromír Hnilička (1932–2016). Jeho otec byl přesvědčený masarykovský důstojník, druhé světové války se účastnil s americkou armádou, takže ho komunisté po únoru 1948 zavřeli na Mírově a jediná škola, na kterou byli Hniličku mladšího ochotni přijmout, byla bratislavská konzervatoř.
Nebylo to samozřejmě Hniličkovo první setkání s hudbou – na klavír a na harfu se učil už od osmi let. Klavíristů ale bylo na konzervatoři dost, a tak se dostal k trubce. Dnes to zní jako smyšlené historky, vždyť Jaromír Hnilička z dnešní perspektivy vypadá, že přišel na svět s trubkou v ruce a rovnou jako člen Orchestru Gustava Broma. Do slavného brněnského big bandu nastoupil v roce 1956 a strávil v něm více než půl století.
Jaromír Hnilička
Rok po jeho nástupu hrál Orchestr Gustava Broma Egyptskou suitu, kterou Hnilička složil společně s Luďkem Hulanem. Sklony mladého trumpetisty k větším konceptům se projevovaly od samého počátku. Zvuk orchestru obohatil nejen osobitou hrou na trubku, ale také vynálezem nástroje zvaného „hnilofon“ – jednalo se o kombinaci trubky, lesního rohu a tuby.
Byl autorem hudby k pozdravu majoru Gagarinovi, ale sám jej sotva pokládal za důležitý. Jeho mistrovským dílem je Missa Jazz – rozsáhlá kompozice na liturgický text, která stojí hudebně, obsahově i duchovně na zcela opačném pólu než banální popěvek pro sovětského kosmonauta.
Na zahraničních workshopech se Hnilička setkal s Milesem Davisem i Woodym Hermanem. Jako interpret si vyžádal u skladatele Pavla Blatného Studii pro čtvrttónovou trubku. S Karlem Velebným připravili řadu jazzových úprav lidových písní a s desetičlennou kapelou je nahráli na album Týnom tánom.
Hniličkovou poslední velkou skladbou je Brněnská suita z roku 2012 – symbolicky se v ní potkává jeho nejmilovanější město s nejmilovanějším hudebním žánrem.
lapis
28. říjen 2023, 5:54