Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.
Největší překvapení celého koncertu se událo hned v úvodu. V prvním čísle tanečníky totiž nedoprovodila očekávaná cimbálovka, ale poměrně malá sestava dechovky nabitá energií. Podle programu jsem zjistila, že si říkají Tejstovjanka. Jde o folklorní odnož zcela nefolklorního bratislavského orchestru Taste of brass (od toho i samotný název dechovky). V dechových hudbách se příliš nevyznám, už vůbec ne v těch slovenských. Zeptala jsem se proto etnoložky Barbory Turčanové, kterou v tomto směru považuji za odborníka na slovo vzatého. Potvrdila mi, že můj dojem rodících se dechovkové hvězdy není daleko od pravdy. Musím Púčik pochválit za odvahu si dechovku pozvat. V choreografii z příhraniční obce Kubrá šlo o zážitek dosahující kvalit pravé venkovské zábavy.
Jednotlivá čísla neuváděl moderátor. Projekce starých fotografií byla doplněna komentářem Martina Kopora, na kterého jsem zvyklá už z jiných vystoupení tohoto souboru. Jeho cit pro slovo a barva hlasu jsou jedinečné, ovšem najít v jeho lidovém dada nějakou červenou nit, bylo poněkud náročné. Rozhodně vše splnilo účel: lehký patos v záplavě poetických slov nechal nahozený řetěz a představení nedrhlo.
Stejně jako při pětadvacátém výročí tvořilo tance více choreografů. Nejen Lucie Fabišíková, dcera vedoucího souboru Vlastimila Fabišíka, ale i další externí choreografové.
Bylo to odvážné minimálně jako pozvat dechovku. Spojit rukopis celkem výrazných choreografů v jeden smysluplný celek není nic snadného. V tomto případě se to Lucii Fabišíkové, která byla režisérkou celého programu, určitě povedlo.
Koncert sice neměl dějovou linku, která by diváka vedla, ale lepší je žádný děj než ten špatný.
Kromě zmíněné Lucie Fabišíkové se na programu choreograficky podíleli známé slovenské osobnosti jako například Marianna Svoreňová a Martin Topolovský nebo Peter Hrabovský a také v Brně působící Ondrej Mišík a Edita Marišinská. Poslední dva jmenovaní jsou zakladateli taneční školy Šej haj hop, která posledních pár let oživuje brněnský veřejný prostor tanečními školami a kurzy.
Výjimečný cit pro lidovou píseň předvedla také bývalá houslistka Púčiku Anežka Heinzlová. Zpěvy z Moravského Lieskového a z horehronské obce Vernár byly zpracovány citlivě a choreografie Andreje Bartoně sedla zpěvačkám z Kočičích jazýčků jako ulitá. Anežčini bratři a také bývalí členové Púčiku Vojtěch Konečný a Lubomír Graffe tentokrát více než svůj um primášský předvedli své hlasy. Jejich strýcovské kosecko-dřevorubecké duo klamalo tělem i kostýmem: zazpívali výborně i v montérkách.
Dalším sluchovým i vizuálním zážitkem bylo vystoupení Barbory Varmužové, která s Púčikem začala spolupracovat jako pěvecký pedagog. Její zpěvy nad mrtvým manželem byly tak syrové, až mohly být pro někoho hůře stravitelné. Do svého výkonu vložila cit, um i herecký talent v obrovské míře.
Téma svatby bývá na podobných koncertech poměrně časté a viděla jsem je už mnohokrát. Púčikovská svatba choreografky Lucie Fabišíkové mě i přesto bavila. Možná to bylo tím, že ho zpracovala z písní a zvyků z obce Kojšov, kde má kořeny.
Nesmím zapomenout také na výkony tanečníků. Nervozita a velké pódium způsobí i u těch nejlepších trému, ale na tomto koncertě jsem chybiček viděla minimum. Překvapily mě skvělé herecké výkony některých tanečníků. Zažila jsem totiž vystoupení, v nichž nepřirozené mluvené slovo kazilo celkový dojem z tance. Zde tomu bylo přesně naopak.
Začala jsem dechovkou a skončím cimbálovkou. V souborech se muziky mění poměrně často a pod stejným názvem můžete po pár letech slyšet úplně jiné hráče. Aktuální sestava pod vedením Adama Černíka sice nepatří k nejvýraznějším, ale aspoň svým projevem nepřeválcovala tanečníky. Jen při sólových číslech, kdy se zrak diváka přeci jen k muzice stočí, bych hledišti alespoň jeden pohled opětovala. Oční kontakt pomyslně přiblíží diváky k muzice, což je při podobných koncertech ve velkých sálech důležité a ve folkloru obzvláště.
Na souboru Púčik jde zřetelně vidět vývoj, kterým si pódiová interpretace folkloru prošla. Současný stav se snaží zachytit atmosféru, ducha i energii přirozenými prostředky. Na tomto výročním koncertě se to povedlo. Sdílím dojetí vedoucí souboru Vlastimila Fabišíka ze závěru koncertu a těším se na tento rozkvetlý Púčik za dalších pět let.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..