Spolek přátel hudby nabídl letošním předplatitelům svého Komorního cyklu jako prémii mimořádný koncert s Bachovou sbírkou klavírních preludií a fug, která obsahuje v každém ze svých obou dílů (na pořadu byl první) čtyřiadvacet dvojic v durové a mollové tónině každého z dvanácti tónů chromatické stupnice.
Barokní mistr chtěl původně prokázat výhody temperovaného ladění korigujícího kmitočtové nepravidelnosti durové stupnice (objevil je už Pythagoras) a zajišťujícího rovnoměrnou použitelnost všech existujících tónin; nadto však vytvořil něco, co lze označit jako summu barokní klavírní kompozice a hry – a čemu se právem říká (podle Hanse Bülowa) Starý zákon klavírní hry (Novým zákonem jsou Beethovenovy sonáty). Rozumí se, že muzikologická literatura s různými výklady tohoto díla už dávno mnohonásobně přesáhla jeho vlastní rozsah a že v dnešní době jsou běžně přístupné jeho realizace pořízené hvězdami pianistického nebe.
Dnešní interpret má tedy z čeho se poučit; na druhé straně už těžko může přijít s něčím zásadně novým a tak je vystaven námitkám, že kopíruje cizí předlohu. Jedinou cestou je přesvědčit publikum, že přesně ví, co hraje, jak to hraje a proč to hraje právě tak; že jeho pojetí vychází z jeho osobnosti, takže to prostě jinak hrát nemůže. Myslím, že to Jiraského úterní publikum v Besedním domě takto pochopilo: v pauzách mezi jednotlivými skladbami, obvykle plných kašle, vrzání židlí a uvolňujícího pohybu, panovalo ticho téměř přízračné.
Bachovu kontrapunktickou dikci, někdy velmi složitou, činil Jiraský srozumitelnou nikoli schematicky, nýbrž s porozuměním pro ustavičně se měnící sdělnou funkci jednotlivých hlasů a dávaje důraz na rozmanitý výrazový charakter fugových témat – posluchač si uvědomoval, že každá fuga je o něčem jiném. Technické pasáže a pohyblivé figurace, jež někdy bývají jen příležitostí k předvádění prstové techniky, mají v jeho pojetí přesnou funkci obsahovou s porozuměním pro jejich občasný tematický význam a ovšem výrazový účin – od perlivé zdobnosti po bouřlivé dramatické nápory.
V souvislosti s Bachovou hudbou se zřídka hovořívá o poezii; Jiraský ji však hraje poeticky a používá – k pohoršení historicky poučených interpretů – častých rubat, zachovávaje přísnou tempovou kázeň jen tam, kde je nutná pro porozumění kontrapunktickému předivu. Zvlášť působivě hraje několikataktové kódové doslovy, míříci (většinou s ritardandem) k závěrečnému durovému (s jedinou výjimkou) akordu: ten někdy působí jako vyústění předchozího vývoje, jindy jako osvobozující překvapení.
Vnímavý posluchač odcházel z Jiraského recitálu s poznáním, že mezi úvodním Preludiem C dur (stereotypní osmitónová figura nabývá harmonickými posuny výrazového smyslu, jenž od úvodní naivní otevřenosti vede dramatickým vývojem k představě myšlenkové hloubky) a závěrečnou Fugou h moll, jejíž téma obsahuje všech dvanáct tónů chromatické řady a jež je plna neuvěřitelných disonancí, leží takřka nepředstavitelné bohatství výrazových odstínů zachycujících duchovní svět pozdního baroka. Jiraský tak znova dokázal, že tento svět lze tlumočit soudobému posluchači soudobými interpretačními prostředky, to jest bez úsilí o historicky poučené faksimile. A že je sám dnes jedním ze špičkových pianistů nejen brněnských.
Uznání zasluhují také dámy-pořadatelky Komorního cyklu SPH; ten se sice netěší zvláštní přízní nadřízených míst, ale zatím jako jediný v Brně projevuje soustavnou péči o prezentaci hodnotné komorní hudby. Dodatečně zorganizovaný Jiraského recitál je toho důkazem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..