Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkové.
Pokud by se těleso rozhodlo uskutečnit postní koncert založený pouze na vlastním zpěvu či zpěvu a varhanních improvizacích, věřím, že i v takovém případě by se jednalo o zážitek. Versus v čele se svými sbormistry Patrikem Buchtou a Vladimírem Maňasem ale nezůstal u očekávatelného projevu. Ke spolupráci přizval operní režisérku Kateřinu Křivánkovou, jejíž uvažování nad prostorem kostela a postní tematikou se nápaditě a vkusně promítlo do choreografie. Koncert s podtitulem Zpívané postní rozjímání na způsob křížové cesty se opravdu členil na čtrnáct zastavení, ve kterých od začátku Křivánková naplno pracovala s akustickými a prostorovými vlastnostmi kostela sv. Augustina. Jednotlivá zastavení byla vždy ocitována členy sboru – šepotem, zvoláním nebo pouhým krátkým popisem. Na ně pohybově a scénicky navazovaly úkony jako poklekání, zapalování či zhasínání svící, přinášení a následné trhání roucha často explicitně vyjadřující jednotlivé momenty z křížové cesty Ježíše Krista. Uznání si zaslouží přirozenost a citlivé zpracování v oblasti režie i v samotném ztvárnění sboristů, které neprostupoval patos či sentiment.
Hudební čísla spjatá s jednotlivými zastaveními opět potvrzovala promyšlenou dramaturgii večera. Z hlediska repertoáru se jednalo o propojení několika linií: soudobé tvorby s gregoriánským chorálem, vícehlasu s jednohlasem, dále zpěvu a capella s varhanními (často virtuózními) improvizacemi. Ensemble Versus v případě koncertu opakovaně prokázal svou flexibilitu, co se repertoáru a provedení týče, podpořenou poučenou interpretací a stylovou čistotou, jež je podmíněna specifikem dvou kmenových sbormistrů věnujících se odlišným hudebním obdobím. Soudobá díla v nastudování Patrika Buchty vynikala propracovanou dynamikou; kupříkladu v dílech Eli, Eli (György Deák-Bárdos) a Ecce vidimus (Edmund Rubbra) zacházející do kýžených expresivních poloh. Nejednalo se o pouhou honbu za zvukovými – dynamickými efekty, ale o podtržení významu konkrétních slov a frází. Obdobné uvažování jsme měli možnost zaznamenat také v oblasti barvy hlasů. Uhlazené a měkce posazené začátky či konce skladeb (např. Popule meus, Ave verum corpus) tvořily působivé kontrasty k exponovaným částem. Není pochyb o technické zdatnosti sboru, kterou vybraná díla vyžadují, místy se však bohužel nastudování neobešlo bez intonačních nedokonalostí vyskytujících se primárně v sopránech. Nejkritičtějšími místy se jevily nástupy, a to především na vysokých tónech v harmonicky komplikovaných úsecích v dílech Ave verum corpus (Francis Poulenc) a O crux (Knut Nystedt). S přihlédnutím k náročnosti skladeb a především ke konkrétním místům, jež často neobsahovaly intonační oporu – přípravu pro snadněji odvoditelné nasazení hlasu, můžeme zmíněná zaváhání vnímat do jisté míry jako pochopitelná.
Chorální zpěvy vedené Vladimírem Maňasem charakterově představovaly jisté uzemnění a zklidnění, nesoucí se v duchu čistoty, pěvecké jednoty a průzračnosti vyvěrající z jednohlasu. O to více se do popředí dostávala frazeologie, při níž sboristé dokázali uzpívat dlouhé hudební věty (mnohdy proložené náročnou ornamentikou) na jeden dech, aniž by byla narušena plynulost hudebního toku. Instrumentálním vstupům Karla Martínka taktéž dominovala symbolika. Sólista pro vyjádření pádů Ježíše Krista pod křížem a doprovázející silný motiv bolesti zvolil známé funkční prvky jako sekundové průtahy, pomalé a pravidelné metrum, kráčivý bas, chromatismy, disonance a sestupné pasáže. Hudební rétorika varhaníka se však v průběhu večera proměňovala. Od hutné, disonantní faktury místy připomínající varhanní tvorbu Petra Ebena přes prosvětlená preludia Bachovského typu se hudební jazyk Martínka přetransformoval do závěrečné silně akordické struktury. Monumentálnost onoho vývoje varhanních improvizací byla dovršena v závěru koncertu, kdy zpěváci přešli na kůr. Odsud zaznělo Pärtovo Da pacem Domine a účinkující nechali posluchače rozjímat u stroze osvětleného kříže. Oceňuji odhodlání Ensemblu Versus vyjít ze zajetých kolejí a popřemýšlet nad koncepcí tematicky úzce zaměřeného večera z více optik. Režisérský um Kateřiny Křivánkové propojený s rozmanitým sborovým repertoárem a osobitým varhanním projevem se ukázal jako nadmíru umělecký počin neopomíjející liturgickou tradici, přesto však oslovující i neduchovně založenou část publika.
Program:
Lajos Bárdos: Popule Meus
Francis Poulenc: Ave verum corpus
Edmund Rubbra: Ecce vidimus
Knut Nystedt: O crux
György Deák-Bárdos: Eli, Eli
Arvo Pärt: Da pacem Domine
Ensemble Versus
Patrik Buchta – sbormistr
Vladimír Maňas – sbormistr
Karel Martínek – varhanní improvizace
Kateřina Křivánková – režie
Ve středu 28. února 2024 v 19h, kostel sv. Augustina
Zatím nebyl přidán žádný komentář..