Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.
I když kapelou prošlo více muzikantů (mj. Pavel Fajt, Iva Bittová nebo Pavel Richter), v posledních letech své existence hrál Dunaj ve čtyřech: nepřehlédnutelného zpěváka s ostře řezaným hlasem Jiřího Kolšovského doprovázeli kytarista Josef Ostřanský, (nejen) baskytarista Vladimír Václavek a bubeník Pavel Koudelka. V roce 1998 úspěšná a pro tuzemskou alternativní rockovou scénu naprosto klíčová kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku 43 let zemřel Kolšovský. Možné obnovení Dunaje v původní podobě tím okamžitě ztratilo smysl podobně jako myšlenka na návrat Beatles po zavraždění Johna Lennona. Všichni tři zbylí hráči se po dvě dekády věnovali svým vlastním aktivitám – Ostřanský mimo jiné kapele Boo, duu/triu Kuzmich Orchestra nebo sólovému projektu Ostrak Mode; Václavek hraní s Ivou Bittovou v duu nebo v kapele Čikori, sólovým albům nebo skupině V.R.M.; a Koudelka bubnoval v nedoceněné Krutnavě (jejíž existenci ukončila tragická smrt zpěvačky Pavly Kapitánové), v kapele Mňága a Žďorp nebo ve společných bubenických projektech s Pavlem Fajtem.
Zárodkem obnoveného Dunaje byla skupina Dunajská vlna, která v roce 2015 natočila album Jednou. Václavka s Ostřanským v ní doplnila bubenice Michaela Antalová, na koncertech později Dano Šoltis. Aby si však kapela mohla opět říkat Dunaj, musel se k dvojici, která spolu už kdysi spolupracovala v akustické formaci Domácí lékař nebo v punkové kapele E, přisednout kolega Koudelka. Všechny tři dali dohromady tvůrci filmu Dunaj vědomí, kteří je pozvali na loď plující po Dunaji a následné hraní v rumunském Banátu. Jiskra mezi hudebníky znovu přeskočila, dokonce vznikly nové písně a restart Dunaje byl na světě. Zbývalo vyřešit „drobný detail“, před který stojí všechny kapely, které přijdou o výrazného frontmana (Queen by mohli vyprávět): hledat nového zpěváka podobného hlasu jako Kolšovský, nebo si vystačit sami? Na rozdíl od Mercuryho pohrobků pánové zvolili plán B a udělali dobře. V novém Dunaji – podobně jako v Dunajské vlně – zpívá sóla Vladimír Václavek a oba kolegové jej vydatně doprovázejí.
Že tento nový formát Dunaje může fungovat, přesvědčila kapela v Brně své někdejší fanoušky naprosto jednoznačně. Písně meditativnějšího charakteru jako stále silné Cassiniho dělení Václavkovi sednou bez diskuse. A výraznější hity jako Barvy nebo „nářez“ Jednou dostávají výměnou Kolšovského „ječáku“ za Václavkův civilnější a přesto rockový projev nové vnitřní napětí. Navíc zpěv či polorecitace není zdaleka to jediné, na čem písně Dunaje stojí. V nedávném rozhovoru všichni tři pánové hovořili o polyrytmech a je pravda, že dopočítat se dob nebo odhalit algoritmus proplétání všech tří nástrojových partů žádá soustředěného a poučeného posluchače. Ale stejně tak je možné nenamáhat rozumovou složku a jen se nechat unášet energií, které nový Dunaj přinesl požehnaně. Mám-li přirovnat k jiné znovuzrozené skupině, napadají mě australští Midnight Oil, kteří se předloni vrátili na světové turné po patnácti letech. I jejich comeback na Colours of Ostrava byl mimořádně silný. Ale zatímco Oils přijeli v původní sestavě, Dunaj dokázal hrát důvěryhodně a kvalitně od začátku do konce koncertu ve třech. A navíc vedle hitů z dob minulých nabídl pět nových písní, které kvalitou za staršími písněmi nezaostávaly. Těším se, až se potemnělé Vlny s výraznou Václavkovou basou, Dunaj s Koudelkovým bubenickým nářezem a Ostřanského kytarovými efekty nebo polyrytmická Potichu stanou součástí příštího studiového alba Dunaje.
Dvě desítky písní v hlavní části koncertu plus čtyři přídavky (což byly zopakované písně Barvy, Cassiniho dělení nebo Jednou, protože kapela prý zatím víc nacvičeno nemá) utekly velmi rychle. Ostatně písně Dunaje – navzdory gradacím a často opakovaným sloganům v úderných, ale ne příliš upovídaných textech – nejsou zpravidla moc dlouhé. Kapela se je nesnaží improvizací natahovat a někdy je závěr možná až příliš náhlý. Důležitější však je, že všichni tři pánové za dvacet let vyzráli, hrají s jistotou, vkládají do svých starých i nových skladeb zkušenosti z jiných projektů a zároveň nezapomněli reagovat jeden na druhého. A písně jako Prší, Na jih, Kobylky, My Dream, Barvy a moje zvlášť oblíbené Cassiniho dělení (s dobře zvolenou projekcí Saturnových prstenců) dávno patří do zlatého fondu tuzemského rocku. Bylo moc dobře slyšet je opět naživo od Dunaje. Nebyla to sice ta stejná řeka jako před dvaceti lety, ale o tom, že byla stejně dravá a krásná, nemám nejmenších pochyb. Byl to nejen kultovní zážitek pro určitou generaci (proto ty neplánované srazy spolužáků), ale něco mnohem víc… Koncert roku, řekl bych, kdyby nebyl teprve leden. Ale možná opravdu ano...
Dunaj, Brno, Fléda, 17. ledna 2019
Zatím nebyl přidán žádný komentář..