Začátek Roku české hudby oslavila Filharmonie Brno tradičním novoročním koncertem v Janáčkově divadle, kde posluchačům nabídla program složený z děl českých a amerických skladatelů. Výběr skladeb právě z těchto dvou zemí symbolizoval propojení českého tělesa s americkým dirigentem Dennisem Russellem Daviesem, který stojí v čele brněnské filharmonie již šestou sezonu a taktovky se ujal i při tomto vystoupení.
Ještě než odstartoval samotný program, ujala se slova ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, která poděkovala divákům za přízeň a krátce shrnula filharmonické události roku minulého. Připomněla 150. výročí Besedního domu, festivaly organizované filharmonií a pochválila povedené zahraniční zájezdy, zejména turné po Spojených státech amerických, které označila za historické. Zmínila také důležité skladby a sólisty, kteří s Filharmonií Brno v minulém roce vystoupili a také ty, kteří s ní vystoupí tento rok. Upozornila také na blížící se Velikonoční festival duchovní hudby, který se uskuteční od 24. března do 7. dubna. Poté poděkovala všem muzikantům, managementu a politikům, kteří přispěli ke skvělému fungování Filharmonie Brno. Vyslovila také opakovaně přání, aby se už začal stavět slibovaný koncertní sál. Na závěr představila program a divákům popřála vše nejlepší do nového roku.
Následně už zazněla Suita A dur „Americká“ Antonína Dvořáka (1841–1904), která vznikla původně jako sólová kompozice pro klavír, později ji ale sám autor zinstrumentoval pro orchestr. Hned při prvních tónech zaujala filharmonie pod Daviesovým vedením plným a měkkým tónem, který si udržela po celý večer. Zaujaly také velmi dobré změny dynamiky, nálad a tempa. Lehká zaváhání přišla pouze v první větě, kdy činelista při náhlé tempové proměně lehce zaklopýtnul, a ve větě čtvrté, kdy krátký okamžik trvalo, než se mezi sebou sehrály smyčce a žestě. Tyto chyby byly ovšem hned záhy napraveny a neznamenaly pro diváky žádné velké ochuzení o celkový zážitek.
Následující Koncert pro step a orchestr amerického skladatele Mortona Goulda (1913–1996) představoval pravděpodobně největší lákadlo koncertu. Tato kompozice v sobě kombinuje jazzové rytmy a harmonie, tradiční „klasické“ formy (I., III. a VI. věta nesou označení Toccata, Minuet a Rondo) a sólový part v podobě stepu, jehož rytmus je přísně zapsán v partituře a volnou ruku nechává sólistovi pouze v choreografii, kterou může cvakání bot dle libosti doplnit. Samotný stepový part, kterého se při brněnském provedení zhostila tanečnice Martina Konečná, představuje pro sólistu velice náročnou výzvu, jelikož se skládá ze složitých a velice rychlých rytmických skupin. Zejména ze začátku skladby bylo slyšet několik nepřesností, kdy orchestr byl sice sám o sobě sehraný perfektně, ovšem step s ním vždy úplně přesně neladil. To se ale postupně upravilo a na to, jak je tento part náročný, si s ním tanečnice poradila obstojně. Svoje stepařské umění ukázala zejména v kadenci v první větě, jenž byla plná akcentů a velice rychlých rytmů. V druhé větě Pantomima dokonce Konečná prokázala i herecké schopnosti. Na pódium přinesla židli, kterou stepařka použila jako rekvizitu i jako prostředek k vytvoření nových stepových zvuků. Výrazy ve tváři pak vtipně komentovala, co se hudebně odehrávalo v orchestru.
Druhou půli večera zahájila orchestrální suita z jazzové opery Porgy a Bess amerického skladatele a klavíristy George Gershwina. Toto jeho nejambicióznější a nejzávažnější dílo upravil do podoby suity Morton Gould, který zcela odstranil zpěv a vokální linky předal různým nástrojům, přičemž původní sazbu a instrumentaci doprovodu téměř nezměnil. Bylo až překvapivé, jak tento styl Daviesovi a Filharmonii Brno vyhovoval. S jazzovými rytmy a celkovou přednesovou náročností díla si hráči velmi dobře poradili a bez problému zvládli i ty nejprudší změny tempa. K tomu se navíc přidalo i skvělé ladění a perfektní nasazení všech muzikantů, kteří tak dali vyniknout nádherným Gershwinovým melodiím.
Třešničkou na dortu byla krátká humorná kompozice Le Jazz z pera Bohuslava Martinů (1890–1959). Podobně jako v případě Porgy a Bess se hudebníci museli potýkat s netypickým frázováním a těžkými rytmy. Ani v tomto případě jim to všem nečinilo problém. V závěru se navíc muzikanti ukázali také jako zpěváci, když začali sketovat. Dennis Russell Davies se v tento moment otočil na diváky a vyzval je, aby se k orchestru přidali. A ačkoliv se připojilo pouze několik odvážlivců, na konci zpívané části jim dirigent vyjádřil pochvalu zdviženým palcem.
Novoroční koncert Filharmonie Brno představuje více než šedesát let fungující tradici a každoročně nabízí brněnskému publiku krásný kulturní vstup do nového roku. V případě letošního roku tomu nebylo jinak. Orchestr pod vedením Dennise Russella Daviese hrál celou dobu s chvályhodným nasazením, výborně ladil a skvěle si poradil s tempovými, náladovými i dynamickými kontrasty. Divákům nabídl originální program, který spojení české a americké klasické hudby dochutil velkou špetkou jazzu. Celkový zážitek byl, až na několik výše zmíněných drobností, velice příjemný a nezbývá než doufat, že v případě letošních koncertů Filharmonie Brno bude platit: Jak na Nový rok, tak po celý rok.
Program:
Antonín Dvořák: Suita A dur ,,Americká” Morton Gould: Koncert pro stepaře a orchestr George Gershwin, arr. Morton Gould: Porgy a Bess, orchestrální suita Bohuslav Martinů: Le Jazz Martina Konečná - step Filharmonie Brno Dennis Russell Davies - dirigent Janáčkovo divadlo, 1. 1. 2024, 19 hodin
Zatím nebyl přidán žádný komentář..