Filharmonie konečně naživo, velkolepě a (naposled) bez roušek

Filharmonie konečně naživo, velkolepě a (naposled) bez roušek

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.

Všechna tři díla večera v sobě kromě primárního hudebního vyjádření skrývají také výtvarné umění. Nejlépe to bezpochyby vyjadřují Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, které koncert zahájily. Díky orchestrální úpravě původně klavírního cyklu Mauricem Ravelem orchestr provedl diváky pomyslnou výstavou děl skladatelova přítele Viktora Hartmanna tak, jak ji Musorgskij opravdu vnímal. Jednotlivé obrazy pak rondovou formou propojují promenády, znějící vždy v charakterově odlišné variaci. Tu úvodní, z celého cyklu nejproslulejší, majestátně a spolehlivě zahájily žestě, které se velkých nároků celého cyklu zhostily s jistotou a přehledem. Programní účinek charakterově odlišných částí orchestr vyjádřil patřičně a kvalitně, podpořen citlivým vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.

Nejen díky námětům skladeb se večer přibližoval k výtvarnému umění. Zvukovou složku totiž doplnily ojedinělé vizualizace na plátně v pozadí, jež jsou dílem Cori O´Lana a organizace Ars Electronica. Právě ta spolu s Dennisem Russellem Daviesem po několik let pracuje na vývoji doprovodných vizualizací, které vychází přímo ze znějícího zvukového materiálu a reagují tak na dynamiku, tempo i charakter hudby. Na první pohled možná zvláštní, nepatřičné a komplikované vizualizace tak v sobě skrývají velmi promyšlenou a netradiční technologii, která tomuto nezvyklému obrazovému doprovodu dává nový rozměr. Obrázky z výstavy pojal autor čistě abstraktně, každá z částí se lišila grafickým zpracováním. Ne všechny svým vzhledem zapadaly do kontextu klasické hudby, například vyjádření úvodní Promenády působilo příliš ostře a agresivně, našly se však také vhodněji zvolené výjevy, třeba jemné geometrické křivky ztvárňující tajuplný Starý hrad nebo roztančený rej strašidel v Chýši Baby Jagy.

Po dlouhém a nadšeném potlesku publika, který na tváři šéfdirigenta i některých členů orchestru vyvolal zářivý a radostný úsměv, první polovina pokračovala – oproti původnímu programu – Bohuslavem Martinů a jeho Freskami Piera della Francesca. Tato změna koncertu určitě prospěla a už jen z hlediska délky obou polovin byla logickým řešením. Třídílná suita z vrcholného a zralého období skladatelovy tvorby vyšla opět z inspirace konkrétním výtvarným uměním. Jak název napovídá, byly to právě fresky renesančního malíře Piera della Francesca, které Martinů zaujaly na jeho cestě do Itálie, a které měli diváci možnost vidět díky zcela odlišným, zde i poučným vizualizacím. První ze tří částí zahájil disonantní úvod jakoby vytržený ze znějící melodie, která dále navázala kompaktním zvukem tutti částí i zdařilými sóly. Ve svém průběhu měla skladba i přes nápaditost a prokomponovanost v některých pasážích uspávající tendence, což však nelze klást za vinu provedení. To přesně následovalo charakter hudby tak, jak si to žádala. Třetí část pak v úvodu vhodně dokreslil obraz boje, který hudba vyjadřovala a první polovinu koncertu zakončilo smířlivé zklidnění.

Druhá polovina zůstala v duchu dvacátého století a představila ve své době snad nejvýznamnějšího německého skladatele – Paula Hindemitha. Ten se ve svých dílech výraznou měrou zabýval Matthiasem Grünewaldem, malířem období renesance, dnes proslulým zejména díky deskové oltářní trilogii v Isenheimu. Právě Malíř Mathis, jak se mu přezdívalo, se stal názvem opery a také včera uvedené symfonie, ve svých třech částech vycházející z operní předehry a meziher. Stejně jako u Martinů, i nyní hudbu doplnila vizualizace pohrávající si se skutečnými výtvarnými díly, zde samozřejmě vycházející z oné oltářní trilogie, avšak autorsky více propojené s mnohdy až snovou abstrakcí. Stěžejní hudební část v sobě pak kombinovala romanticky líbivé kantilény i moderně disonantní pasáže, ve kterých si orchestr udržel přesnou souhru i při zdánlivé rytmické nejistotě.

Celému koncertu pak prospělo citlivé a promyšlené nazvučení, které – ač se v ohraničeném prostoru velkého nádvoří může zdát možná až zbytečné a nepotřebné – vhodně vyzdvihlo zejména tišší pasáže orchestru a komornější vstupy jednotlivých nástrojů, a napomohlo tak vyniknout barevnosti celého tělesa.

I přes velkolepý závěr Hindemithova díla se nabízí otázka, zda by vůbec nejlepší variantou rozložení koncertu nebylo zakončení působivými a divácky přívětivějšími Obrázky z výstavy. Jde však o úvahu spíš malichernou, protože nadšený potlesk protkaný nejedním pochvalným Bravo vypovídal o dojmech publika dostatečně. A možná že byl tím pravým důvodem tohoto pořadí oslavný Slovanský tanec č. 8 Antonína Dvořáka, který zazněl jako přídavek. Právě on učinil tu skutečnou a pompézní tečku za celým, opravdu zdařilým večerem.

 

Mezinárodní hudební festival Špilberk

Obrázky z výstavy

MODEST PETROVIČ MUSORGSKIJ

Obrázky z výstavy

BOHUSLAV MARTINŮ

Fresky Piera della Francesca

PAUL HINDEMITH

Malíř Mathis

Dennis Russell Davies – dirigent

Filharmonie Brno

Velké nádvoří hradu Špilberk

Středa 19. 8. 2020

Foto Vojtěch Kába

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více