Inscenace Káti Kabanové: památný začátek festivalu Janáček Brno 2016

9. říjen 2016, 13:00

Inscenace Káti Kabanové: památný začátek festivalu Janáček Brno 2016

Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.

Scéna (Patrick Kinmonth) je prostá a efekty až asketicky skromné: stěny holé a na zemi několikacentimetrová vrstva vody, jejíž hladina se zrcadlí na zadní stěně. K tomu atraktivní světla (Peter van Praet), ovšem bez výrazných či příliš symbolických barev. Z desítek obdélníkových dřevěných palet staví dav tanečnic v andělsky bílých šatech (choreografie Philippe Giraudeau) pevný povrch pro jednající smrtelníky a neváhají u toho cákat na všechny strany. Pak už jen pár nezbytných kusů židlí a typově i vizuálně co nejméně nápadné kostýmy (opět Patrick Kinmonth). Výsledný efekt násobí spojení s Janáčkovou hudbou a ukazuje, jak důležité je režírovat operu v její rozmanitosti, nikoliv jen její libreto, jak je dnes obvyklé.

Nesporný úspěch Carsenovy působivé minimalistické režie však skýtá i nebezpečí: jedná se přece jen o výklad neobjektivní, jaksi něžně umanutý a vyhraněný. Zcela správně zdůrazňuje snový charakter partitury, jde zde ovšem také o potlačení ostatních aspektů dramatu. Prostý účinek dominantního zdůraznění vodního živlu je nesmírný. Byla by však škoda, kdyby jej tuzemští mladí režiséři, už tak dost ovlivnění úsporným řešením lecčeho, začali napodobovat. V tomto ohledu je volba Carsenovy režie počinem neprogresivním a měla by zůstat osamocena, jakkoliv je divadelně požehnaná.

Celý večer byl vlastně přehlídkou věcí střídavě skvělých, vydařených a parádních. Přesto považuji dva momenty za úplně nejdůležitější. Jedním z nich je nedostižný výkon Pavly Vykopalové v titulní roli. Po léta jsme byli zvyklí slýchat pěvce zahraniční, kteří mívali propracovaný a technicky zvládnutý projev, zápasili ale s češtinou a narušovali tím konzistenci pěveckého výrazu. Jindy šlo o pěvce domácí, kteří vynikali překrásnou kantilénou, k výstředním janáčkovským finesám v rytmu a melodice ale přistupovali jen přibližně a s jistou laxností. Poměry se především v posledních letech na obou stranách narovnávaly. Nesázel bych však nikdy na to, že jeden z prvních opravdu vzorových janáčkovských výkonů vzejde právě z českého prostředí, a navíc z Brna. Vykopalová dokázala s překvapivou lehkostí a bez zjednodušování partu ovládnout zrádnou rytminku i těkavou nápěvkovou melodiku a k tomu osvědčit i výjimečný hudebně-dramatický talent. Její hlasový projev přitom není bůhvíjak masivní a nemůže poutat pozornost okázalými „silovými“ efekty. Hledat, kdo je ten úplně nejlepší, je vždycky dětinské. I tak lze tvrdit, že žádnou výrazně lepší Káťu, než jak ji ztvárnila Vykopalová, svět nepoznal.

Druhý skvost večera představoval orchestr Janáčkovy opery pod vedením Ondreje Olose. Na janáčkovském dramatickém orchestrálním projevu jsou důležitější jiné momenty, než občasná pochybení jednotlivých hráčů, která se tady ale neobjevila. Kapela hrála kompaktně, jednotně, s dokonalou pregnancí, bez „urovnávání“ nepřehledných Janáčkových rytmických zvláštností. Navzdory těmto nemalým starostem udržel Olos na vysoké úrovni přirozenou muzikální spontaneitu hráčů a celkový obrovský emoční náboj. Zde vidím ohromný přínos nejen z hlediska ryze hudebního, ale i osvětového: Janáčka má mnoho hudbymilovných Brňanů za rozjíveného experimentátora, kterého více nebo méně respektují. Ty největší emoční prožitky ale zdejší posluchači hledají v operách tradičně především italské provenience. Přesvědčit většinu brněnského publika o prominentní pozici Janáčka mezi mistry operního prožitku se nikdy nikomu nepodařilo a nedaří se to ani nyní. Nepamatuji ovšem, že by k tomu kdy bylo tak skvěle nakročeno.

Je až dojemné, jaký ohromný interpretační skok vpřed operní orchestr urazil v tomto tisíciletí. Po Marku Ivanovićovi (Věc Makropulos, Její pastorkyňa) je Olos další zdejší dirigent, který dokáže výrazně promlouvat do janáčkovské interpretace v celosvětovém kontextu. Když byl festival Janáček Brno v roce 2004 založen, měl zjevnou ambici udělat z Brna unikátní globální janáčkovskou destinaci. Že se tak stane i díky kvalitám zdejších dirigentů a orchestru, to asi čekal málokdo.

Ani herecká stránka nesmí u Carsena rušit dominanci scény, proto zůstávají jednající postavy bez výraznějších gest. Z hostujících pěvců zaujal Kátin milenec Boris v podání Magnuse Vigilia perfektní českou dikcí i vyrovnaným suverénním projevem. Gianluca Zampieri, kterého brněnské publikum zná jako Gregora ve starší inscenaci Věci Makropulos, před přesností pěveckého projevu upřednostnil zdařilý obraz Kátina manžela Tichona jako alkoholem rozervané trosky na pomezí hněvu a rezignace. Poněkud hlasově matná a herecky nevěrohodná byla Eva Urbanová, ze zlostné Kabanichy v podstatě udělala vedlejší roli. Petr Levíček byl patřičně rozjíveným a pěvecky mladistvým Kudrjášem, jakkoliv v souhře poněkud netrpělivým. Jeho milá a Kátina nejbližší důvěrnice Varvara (Lenka Čermáková) dala své roli správný elán. Jiří Sulženko ukázal Dikoje v patřičné směsi jedovatosti a oplzlosti a tato jeho herecká přednost zřejmě vedla k jeho angažování, hlasově je na něj ale role posazena příliš hluboko, jakkoliv ve vyšších polohách exceloval.

Z organizačních záležitostí je velkým pokrokem celková propagace a vizuální styl festivalu. Obrovský dík, že se vše odehrálo bez patetických proslovů. Půvabnou nápodobou bayreuthských zvyklostí je žesťová fanfára ve foyer před začátkem představení - píseň Ondraš, Ondraš z Janáčkových Ukvalských písní. Velmi vítám i zařazení obsahu na začátek celkově zdařilého tištěného programu. Kam se ale poděly medailony pěvců? Nakonec lze zmínit i tradiční, nicméně překvapivou absenci pořadatelské služby v auditoriu Janáčkova divadla, uvaděčky jsou z nějakého důvodu všechny venku. Často se mezi diváky objeví někdo, kdo neví, že hlasitý hovor je nepřípustný, a máte-li ho/ji za zády, dokáže Vám zkazit celé představení. Když naopak někdo náhle potřebuje opustit sál, je třeba mu asistovat, tak aby vše proběhlo klidně a za minimálního vyrušování. V Brně se v publiku běžně hovoří a práská dveřmi, při festivalové premiéře (balkon vpravo) proběhlo obojí.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Dirigent – Marko Ivanović. / Káťa: Pavla Vykopalová /  Boris Grigorjevič: Magnus Vigilius / Tichon Ivanyč Kabanov: Gianluca Zampieri / Varvara: Lenka Čermáková / Savël Prokofjevic Dikój: Jiří Sulženko / Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Váňa Kudrjáš: Petr Levíček / Kuligin: Igor Loškár / Glaša: Jitka Klečanská 

Režie: Robert Carsen, scéna a kostýmy: Patrick Kinmonth, světelný design: Peter van Praet, choreografie: Philippe Giraudeau, asistent režie: Maria Lamont

Káťa Kabanová - NdB/ Foto (c) NdB opera / Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • Milan

    9. říjen 2016, 18:36
    Janáček je především hudba. To inscenátoři trochu upozadili. Neodpovídající "vodní scéna" a máchající se dívky jako "kulisačky" určitě neznalé diváky ohromí, působí však proti lyrice díla. Scéna, ani režie však Janáčkovu záměru určitě neodpovídá a je lepší představení jen poslouchat se zavřenýma očima. Naštěstí volba hereckého obsazení a tím podaných výkonů pěvců a orchestru je světlou stránkou této inscenace. Pavla Vykopalová opravdu vynikala.

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více