Inscenace Káti Kabanové: památný začátek festivalu Janáček Brno 2016

9. říjen 2016, 13:00

Inscenace Káti Kabanové: památný začátek festivalu Janáček Brno 2016

Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.

Scéna (Patrick Kinmonth) je prostá a efekty až asketicky skromné: stěny holé a na zemi několikacentimetrová vrstva vody, jejíž hladina se zrcadlí na zadní stěně. K tomu atraktivní světla (Peter van Praet), ovšem bez výrazných či příliš symbolických barev. Z desítek obdélníkových dřevěných palet staví dav tanečnic v andělsky bílých šatech (choreografie Philippe Giraudeau) pevný povrch pro jednající smrtelníky a neváhají u toho cákat na všechny strany. Pak už jen pár nezbytných kusů židlí a typově i vizuálně co nejméně nápadné kostýmy (opět Patrick Kinmonth). Výsledný efekt násobí spojení s Janáčkovou hudbou a ukazuje, jak důležité je režírovat operu v její rozmanitosti, nikoliv jen její libreto, jak je dnes obvyklé.

Nesporný úspěch Carsenovy působivé minimalistické režie však skýtá i nebezpečí: jedná se přece jen o výklad neobjektivní, jaksi něžně umanutý a vyhraněný. Zcela správně zdůrazňuje snový charakter partitury, jde zde ovšem také o potlačení ostatních aspektů dramatu. Prostý účinek dominantního zdůraznění vodního živlu je nesmírný. Byla by však škoda, kdyby jej tuzemští mladí režiséři, už tak dost ovlivnění úsporným řešením lecčeho, začali napodobovat. V tomto ohledu je volba Carsenovy režie počinem neprogresivním a měla by zůstat osamocena, jakkoliv je divadelně požehnaná.

Celý večer byl vlastně přehlídkou věcí střídavě skvělých, vydařených a parádních. Přesto považuji dva momenty za úplně nejdůležitější. Jedním z nich je nedostižný výkon Pavly Vykopalové v titulní roli. Po léta jsme byli zvyklí slýchat pěvce zahraniční, kteří mívali propracovaný a technicky zvládnutý projev, zápasili ale s češtinou a narušovali tím konzistenci pěveckého výrazu. Jindy šlo o pěvce domácí, kteří vynikali překrásnou kantilénou, k výstředním janáčkovským finesám v rytmu a melodice ale přistupovali jen přibližně a s jistou laxností. Poměry se především v posledních letech na obou stranách narovnávaly. Nesázel bych však nikdy na to, že jeden z prvních opravdu vzorových janáčkovských výkonů vzejde právě z českého prostředí, a navíc z Brna. Vykopalová dokázala s překvapivou lehkostí a bez zjednodušování partu ovládnout zrádnou rytminku i těkavou nápěvkovou melodiku a k tomu osvědčit i výjimečný hudebně-dramatický talent. Její hlasový projev přitom není bůhvíjak masivní a nemůže poutat pozornost okázalými „silovými“ efekty. Hledat, kdo je ten úplně nejlepší, je vždycky dětinské. I tak lze tvrdit, že žádnou výrazně lepší Káťu, než jak ji ztvárnila Vykopalová, svět nepoznal.

Druhý skvost večera představoval orchestr Janáčkovy opery pod vedením Ondreje Olose. Na janáčkovském dramatickém orchestrálním projevu jsou důležitější jiné momenty, než občasná pochybení jednotlivých hráčů, která se tady ale neobjevila. Kapela hrála kompaktně, jednotně, s dokonalou pregnancí, bez „urovnávání“ nepřehledných Janáčkových rytmických zvláštností. Navzdory těmto nemalým starostem udržel Olos na vysoké úrovni přirozenou muzikální spontaneitu hráčů a celkový obrovský emoční náboj. Zde vidím ohromný přínos nejen z hlediska ryze hudebního, ale i osvětového: Janáčka má mnoho hudbymilovných Brňanů za rozjíveného experimentátora, kterého více nebo méně respektují. Ty největší emoční prožitky ale zdejší posluchači hledají v operách tradičně především italské provenience. Přesvědčit většinu brněnského publika o prominentní pozici Janáčka mezi mistry operního prožitku se nikdy nikomu nepodařilo a nedaří se to ani nyní. Nepamatuji ovšem, že by k tomu kdy bylo tak skvěle nakročeno.

Je až dojemné, jaký ohromný interpretační skok vpřed operní orchestr urazil v tomto tisíciletí. Po Marku Ivanovićovi (Věc Makropulos, Její pastorkyňa) je Olos další zdejší dirigent, který dokáže výrazně promlouvat do janáčkovské interpretace v celosvětovém kontextu. Když byl festival Janáček Brno v roce 2004 založen, měl zjevnou ambici udělat z Brna unikátní globální janáčkovskou destinaci. Že se tak stane i díky kvalitám zdejších dirigentů a orchestru, to asi čekal málokdo.

Ani herecká stránka nesmí u Carsena rušit dominanci scény, proto zůstávají jednající postavy bez výraznějších gest. Z hostujících pěvců zaujal Kátin milenec Boris v podání Magnuse Vigilia perfektní českou dikcí i vyrovnaným suverénním projevem. Gianluca Zampieri, kterého brněnské publikum zná jako Gregora ve starší inscenaci Věci Makropulos, před přesností pěveckého projevu upřednostnil zdařilý obraz Kátina manžela Tichona jako alkoholem rozervané trosky na pomezí hněvu a rezignace. Poněkud hlasově matná a herecky nevěrohodná byla Eva Urbanová, ze zlostné Kabanichy v podstatě udělala vedlejší roli. Petr Levíček byl patřičně rozjíveným a pěvecky mladistvým Kudrjášem, jakkoliv v souhře poněkud netrpělivým. Jeho milá a Kátina nejbližší důvěrnice Varvara (Lenka Čermáková) dala své roli správný elán. Jiří Sulženko ukázal Dikoje v patřičné směsi jedovatosti a oplzlosti a tato jeho herecká přednost zřejmě vedla k jeho angažování, hlasově je na něj ale role posazena příliš hluboko, jakkoliv ve vyšších polohách exceloval.

Z organizačních záležitostí je velkým pokrokem celková propagace a vizuální styl festivalu. Obrovský dík, že se vše odehrálo bez patetických proslovů. Půvabnou nápodobou bayreuthských zvyklostí je žesťová fanfára ve foyer před začátkem představení - píseň Ondraš, Ondraš z Janáčkových Ukvalských písní. Velmi vítám i zařazení obsahu na začátek celkově zdařilého tištěného programu. Kam se ale poděly medailony pěvců? Nakonec lze zmínit i tradiční, nicméně překvapivou absenci pořadatelské služby v auditoriu Janáčkova divadla, uvaděčky jsou z nějakého důvodu všechny venku. Často se mezi diváky objeví někdo, kdo neví, že hlasitý hovor je nepřípustný, a máte-li ho/ji za zády, dokáže Vám zkazit celé představení. Když naopak někdo náhle potřebuje opustit sál, je třeba mu asistovat, tak aby vše proběhlo klidně a za minimálního vyrušování. V Brně se v publiku běžně hovoří a práská dveřmi, při festivalové premiéře (balkon vpravo) proběhlo obojí.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Dirigent – Marko Ivanović. / Káťa: Pavla Vykopalová /  Boris Grigorjevič: Magnus Vigilius / Tichon Ivanyč Kabanov: Gianluca Zampieri / Varvara: Lenka Čermáková / Savël Prokofjevic Dikój: Jiří Sulženko / Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Váňa Kudrjáš: Petr Levíček / Kuligin: Igor Loškár / Glaša: Jitka Klečanská 

Režie: Robert Carsen, scéna a kostýmy: Patrick Kinmonth, světelný design: Peter van Praet, choreografie: Philippe Giraudeau, asistent režie: Maria Lamont

Káťa Kabanová - NdB/ Foto (c) NdB opera / Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • Milan

    9. říjen 2016, 18:36
    Janáček je především hudba. To inscenátoři trochu upozadili. Neodpovídající "vodní scéna" a máchající se dívky jako "kulisačky" určitě neznalé diváky ohromí, působí však proti lyrice díla. Scéna, ani režie však Janáčkovu záměru určitě neodpovídá a je lepší představení jen poslouchat se zavřenýma očima. Naštěstí volba hereckého obsazení a tím podaných výkonů pěvců a orchestru je světlou stránkou této inscenace. Pavla Vykopalová opravdu vynikala.

Ve zrekonstruovaném sále největší české Sokolovny na Kounicově ulici v Brně se setkali folklorní nadšenci z celé Moravy. Tradiční už sedmdesátý první ples zde v sobotu 21. ledna uspořádal Slovácký krúžek Brno. Propojily se tak dva spolky s hlubokou prvorepublikovou tradicí. Dohromady jim to ladilo, jako by po celou tu dobu až dodnes patřily k sobě.  více

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více

Noam Vazana, vystupující pod přezdívkou Nani, je izraelská zpěvačka, která se věnuje písním v židovském jazyce ladino. Na album Andalusian Brew z roku 2017 shromáždila lidové písně, z nichž některé slýchala jako malá od své babičky. V roce 2021 natočila své první autorské album s písněmi v ladinu, nazvané Ke Haber. Na podzim 2022 vystoupila v Brně v klubu Music Lab v duu s brněnským perkusistou Jakubem Škrhou. Před koncertem vznikl následující rozhovor.  více

Drama, filozofii nebo zajímavě nastíněnou psychologii děl nabízel poslední velký koncert Filharmonie Brno v Janáčkově divadle. Posluchačsky přívětivý program s příhodným názvem Dávné nordické příběhy nastudoval a s orchestrem provedl dánský dirigent Michael Schønwandt (*1953), nynější šéfdirigent Orchestru Národní opery Montpellier. Jeho obliba propagování soudobých skladatelů se projevila v samotné dramaturgii. Kromě známých děl od Edvarda Griega nebo Jeana Sibelia měli posluchači možnost se seznámit i s dánským autorem Hansem Abrahamsenem (*1952). Publiku se v jeho díle představila také americká sopranistka Nicole Chevaliervíce

Na předvánočním koncertu kapely Musica Folklorica v klubu Stará pekárna nečekaně oznámil svůj odchod do důchodu vydavatel a zakladatel vydavatelství Indies Milan Páleš. Stalo se tak symbolicky při křtu posledního loňského folklorního počinu, který nese název Rok na Slovácku. Jaké jsou jeho plány v důchodovém režimu? A nezmizí folklor z edičního plánu tohoto prestižního vydavatelství?  více

Dvacet let spolupráce ve skupině Květy slavili nedávno Martin Kyšperský a Aleš Pilgr. Zatímco spoluhráči a nástroje kolem nich se během dvou dekád měnili, oni dva zůstávají konstantou jedné z nejzásadnějších kapel brněnské scény tohoto století. Jde ovšem o konstantu – řekněme – dynamickou –, protože oba protagonisté střídají různé nástroje a přístupy. Martin si od kytary odskakuje k dalším nástrojům a Aleš se z bubeníka stal kontrabasistou a od roku 2023 bude znovu bubeníkem. Tento kontext je pak důležitý i pro pochopení nového alba Duo, které natočili Kyšperský s Pilgrem jako – ano, duo.  více

Rumunská skupina Fanfare Ciocărlia, přezdívaná „nejrychlejší dechovka světa“, pochází z malé vesnice Zece Prajini, ležící na severovýchodním okraji Rumunska, u hranic s Moldavskem. Vznikla před čtvrtstoletím, v roce 1997. Skupina romských hudebníků s tubami, tenorovými rohy, trubkami a saxofony se tehdy rozhodla šířit balkánskou dechovou hudbu po světě. V rámci svého zdánlivě nekonečného turné přijela v létě 2022 také do Brna, kde vystoupila na festivalu Maraton Hudby. Koncert, který byl ozdobou festivalové Balkánské scény, si připomeneme v rozhovoru se saxofonistou Oprică Ivanceou. Z rumunštiny tlumočil a odpovědi spontánně doplňoval Henry Ernst, původně německý zvukař, který kapelu pro svět objevil a dodnes je jejím manažerem a také vydavatelem.  více

Saucējas je ženský vokální soubor z Lotyšska, který se věnuje lidovým písním z této pobaltské země. V repertoáru má mimo jiné písně pastýřské, pracovní, písně na oslavu dobré úrody, případně písně k jednotlivým ročním obdobím. V létě 2022 skupina vystoupila živě na festivalu Maraton Hudby v Brně a tam jsme s nimi také natočili rozhovor, který vám nyní nabízíme jako ohlédnutí za koncertním létem v Brně. Na naše otázky odpovídají členky souboru Vineta Romāne a Elīna Ellene.  více

O tom že fake news nejsou záležitostí pouze našeho století se mohli přesvědčit návštěvníci závěrečného koncertu letošního 19. ročníku cyklu Barbara Maria Willi uvádí... – v sále Konventu Milosrdných bratří 14. prosince s programem Renesanční fake news pro potěchu dneška aneb Lenguas Malas (zlé jazyky) vystoupil španělský vokální soubor Cantoría sestávající ze sopranistky Inés Alonso, altisty Oriola Guimery, tenoristy a uměleckého vedoucího souboru Jorgeho Losana a basisty Oriola Quintana. Vokální kvarteto je součástí prestižního mezinárodního projektu EEEMERGING+.  více

Třetí adventní pondělí 12. prosince vystřídal hudební klub Stará pekárna rock za folklor, když hostil kapelu Musica Folklorica, která zde pokřtila své další album s názvem Rok na Slovácku. Booklet představuje litografie Františka Pavlici, které jsou přiřazeny každému měsíci v roce a tvoří kalendář. Ten pak tematicky doplňují jednotlivé sady písní.  více

Masarykova univerzita v čele s rektorem Martinem Barešem každý rok pořádá adventní koncert, který se po tříleté odmlce uskutečnil ve středu 7. prosince v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Kromě domácího Pěveckého sboru Masarykovy univerzity se také představil VOX IUVENALIS, působící pod Vysokým učením technickým v Brně, a smíšený sbor Kantiléna. Všechna jmenovaná tělesa vystoupila pod vedením sbormistra Jana Ocetkavíce

Prvního prosince brněnský klub Fléda nabídl koncert ukrajinského kvartetu DakhaBrakha inspirovaného lidovou hudbou. „Dávat“ a „brát“ je překlad názvu kapely (v originále ДаxаБраxа), vyňatého ze staré ukrajinštiny. Co člověku může dát setkání s válkou poznamenaným národem? Zejména poznání, co vše bere válka. Avšak nejen proto byl tento koncert jednou z neopakovatelných příležitostí zažít hudbu plnou silných emocí na jevišti i v hledišti.  více

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno vyrukovalo s českou premiérou muzikálu Matilda podle slavné, stejnojmenné knihy Roalda Dahla, jednoho z nejprodávanějších autorů světa. Rodinné představení v režii Petra Gazdíka v hledišti aspiruje na podívanou pro všechny věkové kategorie. Na jevišti však v této náročné produkci vítězí děti v čele s představitelkou hlavní role Maruškou Juráčkovou, jejíž výkon budí nejen co do kvantity textu, kvality zpěvu a zvládání pohybu respekt. Pro spravedlnost: dětské role jsou však třikrát alternovány a jejich představitelé prošli stejnou přípravou.  více