Inscenace Káti Kabanové: památný začátek festivalu Janáček Brno 2016

9. říjen 2016, 13:00

Inscenace Káti Kabanové: památný začátek festivalu Janáček Brno 2016

Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.

Scéna (Patrick Kinmonth) je prostá a efekty až asketicky skromné: stěny holé a na zemi několikacentimetrová vrstva vody, jejíž hladina se zrcadlí na zadní stěně. K tomu atraktivní světla (Peter van Praet), ovšem bez výrazných či příliš symbolických barev. Z desítek obdélníkových dřevěných palet staví dav tanečnic v andělsky bílých šatech (choreografie Philippe Giraudeau) pevný povrch pro jednající smrtelníky a neváhají u toho cákat na všechny strany. Pak už jen pár nezbytných kusů židlí a typově i vizuálně co nejméně nápadné kostýmy (opět Patrick Kinmonth). Výsledný efekt násobí spojení s Janáčkovou hudbou a ukazuje, jak důležité je režírovat operu v její rozmanitosti, nikoliv jen její libreto, jak je dnes obvyklé.

Nesporný úspěch Carsenovy působivé minimalistické režie však skýtá i nebezpečí: jedná se přece jen o výklad neobjektivní, jaksi něžně umanutý a vyhraněný. Zcela správně zdůrazňuje snový charakter partitury, jde zde ovšem také o potlačení ostatních aspektů dramatu. Prostý účinek dominantního zdůraznění vodního živlu je nesmírný. Byla by však škoda, kdyby jej tuzemští mladí režiséři, už tak dost ovlivnění úsporným řešením lecčeho, začali napodobovat. V tomto ohledu je volba Carsenovy režie počinem neprogresivním a měla by zůstat osamocena, jakkoliv je divadelně požehnaná.

Celý večer byl vlastně přehlídkou věcí střídavě skvělých, vydařených a parádních. Přesto považuji dva momenty za úplně nejdůležitější. Jedním z nich je nedostižný výkon Pavly Vykopalové v titulní roli. Po léta jsme byli zvyklí slýchat pěvce zahraniční, kteří mívali propracovaný a technicky zvládnutý projev, zápasili ale s češtinou a narušovali tím konzistenci pěveckého výrazu. Jindy šlo o pěvce domácí, kteří vynikali překrásnou kantilénou, k výstředním janáčkovským finesám v rytmu a melodice ale přistupovali jen přibližně a s jistou laxností. Poměry se především v posledních letech na obou stranách narovnávaly. Nesázel bych však nikdy na to, že jeden z prvních opravdu vzorových janáčkovských výkonů vzejde právě z českého prostředí, a navíc z Brna. Vykopalová dokázala s překvapivou lehkostí a bez zjednodušování partu ovládnout zrádnou rytminku i těkavou nápěvkovou melodiku a k tomu osvědčit i výjimečný hudebně-dramatický talent. Její hlasový projev přitom není bůhvíjak masivní a nemůže poutat pozornost okázalými „silovými“ efekty. Hledat, kdo je ten úplně nejlepší, je vždycky dětinské. I tak lze tvrdit, že žádnou výrazně lepší Káťu, než jak ji ztvárnila Vykopalová, svět nepoznal.

Druhý skvost večera představoval orchestr Janáčkovy opery pod vedením Ondreje Olose. Na janáčkovském dramatickém orchestrálním projevu jsou důležitější jiné momenty, než občasná pochybení jednotlivých hráčů, která se tady ale neobjevila. Kapela hrála kompaktně, jednotně, s dokonalou pregnancí, bez „urovnávání“ nepřehledných Janáčkových rytmických zvláštností. Navzdory těmto nemalým starostem udržel Olos na vysoké úrovni přirozenou muzikální spontaneitu hráčů a celkový obrovský emoční náboj. Zde vidím ohromný přínos nejen z hlediska ryze hudebního, ale i osvětového: Janáčka má mnoho hudbymilovných Brňanů za rozjíveného experimentátora, kterého více nebo méně respektují. Ty největší emoční prožitky ale zdejší posluchači hledají v operách tradičně především italské provenience. Přesvědčit většinu brněnského publika o prominentní pozici Janáčka mezi mistry operního prožitku se nikdy nikomu nepodařilo a nedaří se to ani nyní. Nepamatuji ovšem, že by k tomu kdy bylo tak skvěle nakročeno.

Je až dojemné, jaký ohromný interpretační skok vpřed operní orchestr urazil v tomto tisíciletí. Po Marku Ivanovićovi (Věc Makropulos, Její pastorkyňa) je Olos další zdejší dirigent, který dokáže výrazně promlouvat do janáčkovské interpretace v celosvětovém kontextu. Když byl festival Janáček Brno v roce 2004 založen, měl zjevnou ambici udělat z Brna unikátní globální janáčkovskou destinaci. Že se tak stane i díky kvalitám zdejších dirigentů a orchestru, to asi čekal málokdo.

Ani herecká stránka nesmí u Carsena rušit dominanci scény, proto zůstávají jednající postavy bez výraznějších gest. Z hostujících pěvců zaujal Kátin milenec Boris v podání Magnuse Vigilia perfektní českou dikcí i vyrovnaným suverénním projevem. Gianluca Zampieri, kterého brněnské publikum zná jako Gregora ve starší inscenaci Věci Makropulos, před přesností pěveckého projevu upřednostnil zdařilý obraz Kátina manžela Tichona jako alkoholem rozervané trosky na pomezí hněvu a rezignace. Poněkud hlasově matná a herecky nevěrohodná byla Eva Urbanová, ze zlostné Kabanichy v podstatě udělala vedlejší roli. Petr Levíček byl patřičně rozjíveným a pěvecky mladistvým Kudrjášem, jakkoliv v souhře poněkud netrpělivým. Jeho milá a Kátina nejbližší důvěrnice Varvara (Lenka Čermáková) dala své roli správný elán. Jiří Sulženko ukázal Dikoje v patřičné směsi jedovatosti a oplzlosti a tato jeho herecká přednost zřejmě vedla k jeho angažování, hlasově je na něj ale role posazena příliš hluboko, jakkoliv ve vyšších polohách exceloval.

Z organizačních záležitostí je velkým pokrokem celková propagace a vizuální styl festivalu. Obrovský dík, že se vše odehrálo bez patetických proslovů. Půvabnou nápodobou bayreuthských zvyklostí je žesťová fanfára ve foyer před začátkem představení - píseň Ondraš, Ondraš z Janáčkových Ukvalských písní. Velmi vítám i zařazení obsahu na začátek celkově zdařilého tištěného programu. Kam se ale poděly medailony pěvců? Nakonec lze zmínit i tradiční, nicméně překvapivou absenci pořadatelské služby v auditoriu Janáčkova divadla, uvaděčky jsou z nějakého důvodu všechny venku. Často se mezi diváky objeví někdo, kdo neví, že hlasitý hovor je nepřípustný, a máte-li ho/ji za zády, dokáže Vám zkazit celé představení. Když naopak někdo náhle potřebuje opustit sál, je třeba mu asistovat, tak aby vše proběhlo klidně a za minimálního vyrušování. V Brně se v publiku běžně hovoří a práská dveřmi, při festivalové premiéře (balkon vpravo) proběhlo obojí.

Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán.

Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Dirigent – Marko Ivanović. / Káťa: Pavla Vykopalová /  Boris Grigorjevič: Magnus Vigilius / Tichon Ivanyč Kabanov: Gianluca Zampieri / Varvara: Lenka Čermáková / Savël Prokofjevic Dikój: Jiří Sulženko / Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Váňa Kudrjáš: Petr Levíček / Kuligin: Igor Loškár / Glaša: Jitka Klečanská 

Režie: Robert Carsen, scéna a kostýmy: Patrick Kinmonth, světelný design: Peter van Praet, choreografie: Philippe Giraudeau, asistent režie: Maria Lamont

Káťa Kabanová - NdB/ Foto (c) NdB opera / Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • Milan

    9. říjen 2016, 18:36
    Janáček je především hudba. To inscenátoři trochu upozadili. Neodpovídající "vodní scéna" a máchající se dívky jako "kulisačky" určitě neznalé diváky ohromí, působí však proti lyrice díla. Scéna, ani režie však Janáčkovu záměru určitě neodpovídá a je lepší představení jen poslouchat se zavřenýma očima. Naštěstí volba hereckého obsazení a tím podaných výkonů pěvců a orchestru je světlou stránkou této inscenace. Pavla Vykopalová opravdu vynikala.

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více