Začátek festivalu Janáček Brno 2016 se bezesporu stane památným. Premiéra opery Káťa Kabanová představovala zahájení, na jaké se nezapomíná. Namísto nové výrazné režie Janáčkova tragického rusofilského dramatu byla upřednostněna snad nejlíbivější a nejméně kontroverzní volba - dávná inscenace režiséra Roberta Carsena a jeho týmu, která již obletěla řadu evropských operních scén. A byla to volba opravdu šťastná. Její výjimečné kvality si rádo znovu vychutná znalé přespolní publikum, zatímco Brňané, ve „svém“ Janáčkovi stále spíše tápající, potřebují přesně toto: srozumitelnou a působivou inscenaci. Bylo by skvělé, kdyby se tato Káťa Kabanová udržela na repertoáru jako divácky oblíbený kus.
Scéna (Patrick Kinmonth) je prostá a efekty až asketicky skromné: stěny holé a na zemi několikacentimetrová vrstva vody, jejíž hladina se zrcadlí na zadní stěně. K tomu atraktivní světla (Peter van Praet), ovšem bez výrazných či příliš symbolických barev. Z desítek obdélníkových dřevěných palet staví dav tanečnic v andělsky bílých šatech (choreografie Philippe Giraudeau) pevný povrch pro jednající smrtelníky a neváhají u toho cákat na všechny strany. Pak už jen pár nezbytných kusů židlí a typově i vizuálně co nejméně nápadné kostýmy (opět Patrick Kinmonth). Výsledný efekt násobí spojení s Janáčkovou hudbou a ukazuje, jak důležité je režírovat operu v její rozmanitosti, nikoliv jen její libreto, jak je dnes obvyklé.
Nesporný úspěch Carsenovy působivé minimalistické režie však skýtá i nebezpečí: jedná se přece jen o výklad neobjektivní, jaksi něžně umanutý a vyhraněný. Zcela správně zdůrazňuje snový charakter partitury, jde zde ovšem také o potlačení ostatních aspektů dramatu. Prostý účinek dominantního zdůraznění vodního živlu je nesmírný. Byla by však škoda, kdyby jej tuzemští mladí režiséři, už tak dost ovlivnění úsporným řešením lecčeho, začali napodobovat. V tomto ohledu je volba Carsenovy režie počinem neprogresivním a měla by zůstat osamocena, jakkoliv je divadelně požehnaná.
Celý večer byl vlastně přehlídkou věcí střídavě skvělých, vydařených a parádních. Přesto považuji dva momenty za úplně nejdůležitější. Jedním z nich je nedostižný výkon Pavly Vykopalové v titulní roli. Po léta jsme byli zvyklí slýchat pěvce zahraniční, kteří mívali propracovaný a technicky zvládnutý projev, zápasili ale s češtinou a narušovali tím konzistenci pěveckého výrazu. Jindy šlo o pěvce domácí, kteří vynikali překrásnou kantilénou, k výstředním janáčkovským finesám v rytmu a melodice ale přistupovali jen přibližně a s jistou laxností. Poměry se především v posledních letech na obou stranách narovnávaly. Nesázel bych však nikdy na to, že jeden z prvních opravdu vzorových janáčkovských výkonů vzejde právě z českého prostředí, a navíc z Brna. Vykopalová dokázala s překvapivou lehkostí a bez zjednodušování partu ovládnout zrádnou rytminku i těkavou nápěvkovou melodiku a k tomu osvědčit i výjimečný hudebně-dramatický talent. Její hlasový projev přitom není bůhvíjak masivní a nemůže poutat pozornost okázalými „silovými“ efekty. Hledat, kdo je ten úplně nejlepší, je vždycky dětinské. I tak lze tvrdit, že žádnou výrazně lepší Káťu, než jak ji ztvárnila Vykopalová, svět nepoznal.
Druhý skvost večera představoval orchestr Janáčkovy opery pod vedením Ondreje Olose. Na janáčkovském dramatickém orchestrálním projevu jsou důležitější jiné momenty, než občasná pochybení jednotlivých hráčů, která se tady ale neobjevila. Kapela hrála kompaktně, jednotně, s dokonalou pregnancí, bez „urovnávání“ nepřehledných Janáčkových rytmických zvláštností. Navzdory těmto nemalým starostem udržel Olos na vysoké úrovni přirozenou muzikální spontaneitu hráčů a celkový obrovský emoční náboj. Zde vidím ohromný přínos nejen z hlediska ryze hudebního, ale i osvětového: Janáčka má mnoho hudbymilovných Brňanů za rozjíveného experimentátora, kterého více nebo méně respektují. Ty největší emoční prožitky ale zdejší posluchači hledají v operách tradičně především italské provenience. Přesvědčit většinu brněnského publika o prominentní pozici Janáčka mezi mistry operního prožitku se nikdy nikomu nepodařilo a nedaří se to ani nyní. Nepamatuji ovšem, že by k tomu kdy bylo tak skvěle nakročeno.
Je až dojemné, jaký ohromný interpretační skok vpřed operní orchestr urazil v tomto tisíciletí. Po Marku Ivanovićovi (Věc Makropulos, Její pastorkyňa) je Olos další zdejší dirigent, který dokáže výrazně promlouvat do janáčkovské interpretace v celosvětovém kontextu. Když byl festival Janáček Brno v roce 2004 založen, měl zjevnou ambici udělat z Brna unikátní globální janáčkovskou destinaci. Že se tak stane i díky kvalitám zdejších dirigentů a orchestru, to asi čekal málokdo.
Ani herecká stránka nesmí u Carsena rušit dominanci scény, proto zůstávají jednající postavy bez výraznějších gest. Z hostujících pěvců zaujal Kátin milenec Boris v podání Magnuse Vigilia perfektní českou dikcí i vyrovnaným suverénním projevem. Gianluca Zampieri, kterého brněnské publikum zná jako Gregora ve starší inscenaci Věci Makropulos, před přesností pěveckého projevu upřednostnil zdařilý obraz Kátina manžela Tichona jako alkoholem rozervané trosky na pomezí hněvu a rezignace. Poněkud hlasově matná a herecky nevěrohodná byla Eva Urbanová, ze zlostné Kabanichy v podstatě udělala vedlejší roli. Petr Levíček byl patřičně rozjíveným a pěvecky mladistvým Kudrjášem, jakkoliv v souhře poněkud netrpělivým. Jeho milá a Kátina nejbližší důvěrnice Varvara (Lenka Čermáková) dala své roli správný elán. Jiří Sulženko ukázal Dikoje v patřičné směsi jedovatosti a oplzlosti a tato jeho herecká přednost zřejmě vedla k jeho angažování, hlasově je na něj ale role posazena příliš hluboko, jakkoliv ve vyšších polohách exceloval.
Z organizačních záležitostí je velkým pokrokem celková propagace a vizuální styl festivalu. Obrovský dík, že se vše odehrálo bez patetických proslovů. Půvabnou nápodobou bayreuthských zvyklostí je žesťová fanfára ve foyer před začátkem představení - píseň Ondraš, Ondraš z Janáčkových Ukvalských písní. Velmi vítám i zařazení obsahu na začátek celkově zdařilého tištěného programu. Kam se ale poděly medailony pěvců? Nakonec lze zmínit i tradiční, nicméně překvapivou absenci pořadatelské služby v auditoriu Janáčkova divadla, uvaděčky jsou z nějakého důvodu všechny venku. Často se mezi diváky objeví někdo, kdo neví, že hlasitý hovor je nepřípustný, a máte-li ho/ji za zády, dokáže Vám zkazit celé představení. Když naopak někdo náhle potřebuje opustit sál, je třeba mu asistovat, tak aby vše proběhlo klidně a za minimálního vyrušování. V Brně se v publiku běžně hovoří a práská dveřmi, při festivalové premiéře (balkon vpravo) proběhlo obojí.
Autor byl do května 2016 členem nezávislé umělecké rady festivalu Janáček Brno, na vlastní žádost ji opustil a necítí se být festivalu ani Národnímu divadlu Brno ničím zavázán.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Dirigent – Marko Ivanović. / Káťa: Pavla Vykopalová / Boris Grigorjevič: Magnus Vigilius / Tichon Ivanyč Kabanov: Gianluca Zampieri / Varvara: Lenka Čermáková / Savël Prokofjevic Dikój: Jiří Sulženko / Marfa Ignatěvna Kabanová: Eva Urbanová / Váňa Kudrjáš: Petr Levíček / Kuligin: Igor Loškár / Glaša: Jitka Klečanská
Režie: Robert Carsen, scéna a kostýmy: Patrick Kinmonth, světelný design: Peter van Praet, choreografie: Philippe Giraudeau, asistent režie: Maria Lamont
Milan
9. říjen 2016, 18:36