Janáček vítězně soupeřící s Janáčkem

Janáček vítězně soupeřící s Janáčkem

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina Kněžíková, Pavol Kubáň, Roman Hoza, Peter Berger, Gianluca Zampieri a další.

Idea spojit operu Z mrtvého domu s Glagolskou mší do jednoho souvislého narativu pochází od dirigenta Jakuba Hrůši, který ji nabídnul mj. Jiřímu Heřmanovi. Ten tomuto spojení, dle slov dirigenta, jako jediný porozuměl, což nakonec vyústilo v nezvyklý titul. Výsledkem se stalo hutné, tematicky silné a na symboly extrémně bohaté ztvárnění obou Janáčkových děl. A právě na případě této novinky (snad ještě mnohem více než u jiných děl) je patrný střet operního provozu a hudební publicistiky. Nestačí vidět inscenaci jednou, ba dokonce ani dvakrát, aby posluchač dokázal zpracovat, a především patřičně docenit jednotlivé režijní symbolické nuance. Jedno lze však říci bez sebemenšího váhání – spojení obou děl je hudebně i tematicky nosné a zpracování v tandemu Hrůša–Heřman odhalilo svěží a novátorský způsob, jakým lze na Z mrtvého domu a Glagolskou mši pohlížet.

glagolska_z_mrtveho_domu_janacek_2022_foto_marek_olbrzymek_02

Již samotné zahájení je nebývale silné: sotva se rozhrne opona, jevišti vévodí visící zmučená postava. Příznačné vězeňské řetězy poutají člověka (v symbolice snad přímo Krista?) ke stropu a pomalu jej za zvuků předehry spouštějí dolů do hlubin jeviště. Takřka hororová scéna získává ještě hrůzostrašnější konotace, když se na dalších desítkách okovů objevují (s opět stoupajícím jevištěm) samotní odsouzenci. Následná šikana od rudých lampasáků – podoba jistě není čistě náhodná – tak ještě umocňuje bezvýchodnost trestanců, která je v Heřmanově pojetí doslova hmatatelná. (Ostatně právě řetězy, které zde režisér se scénografem Tomášem Rusínem tak příhodně použili, se objevují i přímo v Janáčkově instrumentaci.)

Děj opery Z mrtvého domu není vůbec tradiční. Namísto běžných milostných zápletek či příběhů čerpajících z antických námětů zde tvoří hlavní vyprávěcí kostru oddělené monology vězňů, přerušované jen tu a tam zvídavými otázkami ostatních odsouzenců. Jejich vylévání srdce je stejnou měrou hodno pochopení a politování, jako odporu a zavržení. Z Heřmanovy inscenace a samotné jevištní akce čiší prázdnota a bezvýchodnost, zloba i prostopášnost, nejvíce jsou však patrné věčně pálící vina a osamění. Heřman spolu s kostymérkou Zuzanou Štefunkovou Rusínovou dali trestancům pokrývky hlavy simulující vězeňské vyholené lebky. Toto řešení všechny odsouzené (mučedníky?) určitým způsobem spojilo, o to ostřejší však bylo vyznění jejich samoty. Skoro jako by Heřmanovo vyprávění zdůrazňovalo, že v davu je každý sám. Z počátku mi stylizace kostýmů (a ruku v ruce s ní i jevištní akce) zcela nevyhovovala – vězeňské hadry zahalily každého z trestanců do neproniknutelné anonymity a mnohdy pouze zpěvní hlasy dávaly tušit, který z Dostojevského recidivistů se právě chopil slova. Jenomže Janáčkova opera Z mrtvého domu není o lidech samotných; je o univerzálním utrpení, nešťastném osudu i shodě náhod. Jsou to univerzální příběhy, které nepotřebují konkrétního člověka a Heřmanova režie tento všelidský koncept nepodbízivě, avšak nepřehlédnutelně akcentuje. Tuto bezmála snovou odlidštěnost umocňuje i práce se symboly. Kupříkladu scénické rozebírání lodi na břehu Irtyše ve druhém jednání koresponduje i s obecným rámcem příběhu, jeho symbolická hodnota coby osobních břemen, která si jednotliví odsouzenci nesou dále s sebou, přesahuje tradiční interpretace. Působivé byly i drobné detaily jako dvojice hráčů na tympány, která usedla po obou bocích jeviště a to také v krvavě rudých mundúrech.

glagolska_z_mrtveho_domu_janacek_2022_foto_marek_olbrzymek_03

Spojení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše logicky vzbuzuje mnoho otázek i očekávání. Glagolská mše měla náhle utlému opernímu příběhu dodat katarzi a logické i tematické vyústění. Samotný přechod byl dle mého jedním z nejlepších hudebních střihů, které jsou v podobných mashupech vůbec možné. Je to bezesporu i tím, že obě díla vznikla v Janáčkově vrcholném skladatelském období. Dirigent Hrůša si uvědomil, že Janáček může soupeřit pouze s Janáčkem. Jeho skladatelský odkaz totiž stojí zcela mimo tvorbu jeho předchůdců, současníků, ale i těch, co přišli po něm.

Pakliže Z mrtvého domu bylo plné symbolů, tak Glagolská mše jimi přímo hýřila. Inscenační tým totiž musel překlenout propast mezi původně jevištním a koncertním dílem a současně zachovat návaznost tematickou i stylovou. Probouzení mrtvých na samém počátku bylo bezesporu utěšující tečkou za osudy vězňů Z mrtvého domu. Brzy se Glagolská mše změnila spíše v choreografickou přehlídku než v tematicky navazující dílo. Po syrovém a expresivním ztvárnění nehostinného žaláře působila plátna (s podobiznou Ježíše?) jako snahy dodat Glagolské mši více pohybu…

Z hlediska hudebního nastudování i vedení orchestru si není na co stěžovat. Jakub Hrůša prokázal maximální porozumění nejen Janáčkově hudebnímu jazyku, ale i onomu těsnému, a přitom na první pohled neexistujícímu spojení Janáčkovy poslední opery a Glagolské mše. Orchestr byl intonačně vybroušený a extrémně emotivní. Kouzelná byla obzvláště sóla koncertní mistryně Lenky Kuželové. Je to nicméně hudební jazyk pozdního mistra, který předurčuje, že obě díla mohou zaznívat bok po boku, a přitom vytvářet vlastní atypickou harmonii. Pěvecké obsazení premiéry bylo výtečně zvoleno, ačkoliv od některých zpěváků se vyžadovalo mnohem méně herectví než je běžné. Fantastický byl především Pavol Kubáň v roli Šiškova, jehož trýznivý příběh o Akulině dominoval závěru díla. Ohromnou pochvalu si ale zasloužily všechny výtečné výkony, mezi které se řadí ztvárnění Alexandra Petroviče Gorjančikova Romanem Hozou, temná role Luky / Filky Morozova v podání Gianlucy Zampieriho či Skuratov / Popová v nastudování Petera Bergera. V Glagolské mši pak konečně vítězily ženské hlasy v podobě sopranistky Kateřiny Kněžíkové a altistek Jarmily Balážové a Jany Hrochové.

Společné uvedení děl Z mrtvého domu a Glagolské mše patří k nejzajímavějším a nejambicióznějším hudebním počinům poslední doby. Nejedná se sice ani v nejmenším o snadno přístupné představení (což ostatně akcentuje i Janáčkova i po více než devadesáti letech stále moderní partitura). Jeho výpovědní hodnota je však věčná. Je to zvláštní pocit: Z mrtvého domu patří nejen mezi Janáčkova nejdepresivnější díla, ale také mezi nejbezradnější kusy operní tvorby vůbec. Přesto mi umělecké ztvárnění tandemu Hrůša–Heřman učarovalo a jistě jsem výsledek neviděl poprvé a naposled. A to nejen kvůli skvělé hudební interpretaci a emočně vypjaté režii, ale také kvůli té celé řadě skrytých symbolů, které je ještě třeba objevit!

Autor: Leoš Janáček

Dirigent: Jakub Hrůša

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Tomáš Rusín

Světelný design: Jiří Heřman

Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová

Sbormistr: Pavel Koňárek, Martin Buchta

Dramaturgie: Patricie Částková

Alexandr Petrovič Gorjančikov – Roman Hoza

Luka (Filka Morozov) – Gianluca Zampieri

Skuratov – Peter Berger

Šiškov – Pavol Kubáň

Vězeň malý/vězeň 1/kovář/Čekunov – Lukáš Bařák

Placmajor – Jan Šťáva

Aljeja – Jarmila Balážová

Vězeň vysoký/mladý vězeň + hlas z kirgizské stepi/vězeň herec/vězeň 3 – Zbigniew Malak

Šapkin/opilý vězeň/veselý vězeň – Eduard Martynyuk

Vězeň s orlem/vězeň 2/Kedril/Čerevin – Vít Nosek

Stařeček – Petr Levíček

Vězeň/Don Juan/Brahmín – Tadeáš Hoza

Duchovní – Josef Škarka

Kuchař – Kornél Mikecz

Vězeň b/urputný vězeň – David Nykl

Poběhlice – Jana Hrochová

Stráž 1 – Vilém Cupák

Luisa – Edit Antalová

Orel – Michal Heriban

Matka Aljeji – Eva Novotná

Soprán – Kateřina Kněžíková

Alt – Jarmila Balážová, Jana Hrochová

Tenor – Peter Berger, Eduard Martynyuk

Bas – Jan Šťáva, Josef Škarka

Soubor: Janáčkova opera Národního divadla Brno

Premiéra 2. listopadu 2022

Janáčkovo divadlo, 19:00

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

V úterý 22. listopadu uplynulo 20 let od úmrtí významného muzikologa, pedagoga, redaktora a vedoucího Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity – profesora Jiřího Fukače (15. ledna 1936 – 22. listopadu 2002).  více

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce

Folklor sice ve své prapůvodní podobě patří na venkov, ale už od roku 1892, kdy Leoš Janáček zorganizoval známý Lidový koncert, ho mohou Brňané vídat i v honosných městských sálech. Stejně tomu bylo i 19. listopadu, kdy v Mahenově divadle oslavil své třicátiny slovenský folklorní soubor Púčik.  více

Dvě velké inscenace Janáčkových oper na letošní festival Janáček Brno přijely z ciziny, a to s kompletním ansámblem včetně orchestrů. V obou případech se orchestry představily i na samostatných koncertech. Oba večery byly interpretačně špičkové, ale také osobitě pojaté. Oba večery řídili přední světoví dirigenti střední generace, oba původem z Moravy.  více

Minulou středu měli návštěvníci mezinárodního festivalu Janáček Brno možnost shlédnout skladatelovu operu Káťa Kabanová v nastudování Národního divadla Praha. Následujícím operním představením, které se v rámci 8. ročníku přehlídky uskutečnilo, se v Janáčkově divadle stala opět Káťa Kabanová v interpretaci Grand Théâtre de Genève a v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg a souboru Orchestre de la Suisse Romande. Režie se chopila Tatjana Gürbaca, scénu navrhl Henrik Ahr, kostýmy připravila Barbara Drosihn a světelný design Stefan Bolliger. V titulní roli se představila Corinne Winters, jejího milého Borise Grigorjeviče ztvárnil Aleš Briscein, manžela Tichona Magnus Vigilius a jeho matku Kabanichu Elena Zhidkova. Role mladičké Varvary se ujala Ena Pongrac, učitele Váňy Kudrjáše Sam Furness a postavy kupce Dikoje Tomas Tomasson. Sbor vystoupil pod vedením Alana Woodbridge a hudebního nastudování, stejně jako samotného řízení, se chopil dirigent Tomáš Netopilvíce

Osmý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2022 nabízí několik dramaturgických linií. Jedna z nich poukazuje na Janáčkovu lásku k Rusku, které také několikrát navštívil, a na skladatelovu náklonnost k myšlence panslavismu. Není tedy divu, že letošní program nesoutěžní přehlídky se zaměřil na uvádění děl ruských skladatelů. Týkalo se to také koncertu v divadle Reduta, kde v režii ansámblu Brno Contemporary Orchestra zazněl různorodý program zahrnující skladby ovlivněné pozdním romantismem.  více

Festival Janáček Brno není pouze přehlídkou rozmanitých režisérských a dirigentských interpretací Janáčkových operních děl. Mohli se o tom návštěvníci jeho osmého ročníku přesvědčit při sobotním Duchovním koncertu v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Program sestávající z Janáčkovy Chorální fantazie, proslulého Otčenáše a neméně pozoruhodných kompozic Hospodine! a Zdrávas Maria doplnila Mše Igora Stravinského. V rámci večera vystoupili harfenistka Dominika Svozilová, tenorista Aleš Briscein, basista Ondřej Musil, sbor Canticum Ostrava se sólisty Marcelou Gurbaľovou (soprán), Janem Rychtářem (alt), Petrem Němcem (tenor), Alešem Pirnosem (tenor) a Romanem Vlkovičem (bas), dále pak posluchači Hudební Fakulty Janáčkovy akademie múzických umění: Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), trumpetisté Petr ČižinskýRadek Juračka a Radek Hrdlička, trombonisté Ondřej MotalRadim HromádkoJaroslav Petráš a Jaroslav Broža, tubista Vít Andrýsek, fagotistky Teresa Bínová a Natálie Khemlová, hobojistky Alexandra Bláhová a Amaliia Ivanus, hráčka na anglický roh Yelyzaveta Chkhartishvili, houslista Marián Hrdlička a varhanice Petra Kujalová. Sbor řídil Jurij Galatenko. Vše znělo pod taktovkou Jakuba Kleckeravíce

Hostování Symfonického orchestru Českého rozhlasu (SOČR) s ambiciózním programem na festivalu Janáček Brno patřil páteční večer. Janáčkovo koncertní dílo není obsáhlé a pro jeho festivalovou prezentaci je důležité, aby se mu dostalo jasných dramaturgických souvislostí. Po Šumařově dítěti tak následoval čtvrtý klavírní koncert Antona Rubinštejna, jeden z hitů doby, kdy Janáček teprve tříbil svůj hudební jazyk. Po pauze pak přítomní slyšeli Vokální symfonii Vladimíra Sommera, jejíž vznik a první provedení po uplynutí tří dekád od Janáčkovy smrti podstatně ovlivnily chápání soudobého českého symfonismu.  více

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina KněžíkováPavol KubáňRoman HozaPeter BergerGianluca Zampieri a další.  více

Nejnovějším přírůstkem do koncertní řady pořádané brněnským souborem Ensemble Opera Diversa se stal komorní recitál houslisty Milana Paľy a klavíristky Kataríny Paľové s názvem Pokánie. Program, který v neděli 30. října ve vile Stiassni zazněl, představil v rámci dušičkového diptychu díla skladatelů Valentina Bibika a nedávno zesnulého Romana Bergera, jehož Adagio č. 2 „Pokánie“ inspirovalo i název večera.  více

Lidověk je první sólové album Matěje Metoděje Štrunce, mladého herce, zpěváka a hudebníka původem z Brna, frontmana kapely Ateliér, syna cimbalisty Dalibora a houslistky Kateřiny Štruncových ze skupin Cimbal Classic a Javory. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, ale zároveň se přiblížilo ke stromům jiným a zabarvilo se originálními barvami.  více

Městské divadlo Brno uvedlo na své Hudební scéně českou premiéru muzikálu Medicus španělských autorů Ivána Macíase a Félixe Amadora. Režisér Stanislav Moša před diváky postavil současné dílo, které v mnoha ohledech snese přívlastek velké. Nešetří se tady hudbou, počtem postav a výpravou. Bombastický výsledek naštěstí nepřekryl základní téma ambiciózního, hudebně i výtvarně velkolepého opusu, kterým je síla vědění i lásky.  více

První koncert z nové, komorně laděné linie souboru Ensemble Opera Diversa včera nabídl v kavárně PF Café domácí i zahraniční tvorbu. Dramaturgickým specifikem bylo využití nového smyčcového kvarteta Diversa Quartet, sestaveného z vedoucích nástrojových sekcí smyčcového orchestru ve složení: 1. housle – Barbara Tolarová, 2. housle – Jan Bělohlávek, viola – David Křivský, violoncello – Iva Wiesnerová. Projekt vzešel z nedostatku provádění i tvoření kvartetní tvorby v českém hudebním prostoru a proto je kladený důraz na uvádění především tuzemských skladatelů.  více

Brazilský písničkář s (nejen) japonskými kořeny Luiz Murá se na Moravě poprvé představil před pěti lety, kdy vystoupil na Folkových prázdninách v Náměšti se svou tehdejší mezinárodní kapelou Miramundo. Letos v létě přijel do Brna. Nikoli jako hudebník, ale jako pořadatel klubových koncertů v Barceloně, kde posledních několik let žije. Jako oficiální zahraniční delegát se zúčastnil dvoudenního Central European Jazz Showcase v divadle Husa na provázku. Během jeho pobytu v Brně jsme sympatickému světoběžníkovi, který je stále v první řadě hudebníkem, položili několik otázek. Už proto, že Luizův minulý pobyt na Moravě se odrazil na jeho nejnovějším sólovém albu.  více

V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro zahájení své 11. koncertní sezony v sále Divadla Husa na provázku si hudební soubor Brno Contemporary Orchestra vybral tématiku Ticha – a to nejen jako akustického jevu, ale i stejnojmenné rodiny. Tímto oslím můstkem dramaturgie večera propojila nejen Eufemias mysterion – Tajemství ticha – Miloslava Kabeláče, ale i světovou premiéru písně Jany Vöröšové Bau mir ein Haus, jejíž námětem a inspirací se stala brněnská rodačka Anna Ticho. Na koncertě Inkluze ticha (21. listopadu) vystoupili jako sólisté sopranistka Irena Troupová a violoncellista Josef Klíč, orchestr řídil kmenový dirigent souboru Pavel Šnajdrvíce