Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina Kněžíková, Pavol Kubáň, Roman Hoza, Peter Berger, Gianluca Zampieri a další.
Idea spojit operu Z mrtvého domu s Glagolskou mší do jednoho souvislého narativu pochází od dirigenta Jakuba Hrůši, který ji nabídnul mj. Jiřímu Heřmanovi. Ten tomuto spojení, dle slov dirigenta, jako jediný porozuměl, což nakonec vyústilo v nezvyklý titul. Výsledkem se stalo hutné, tematicky silné a na symboly extrémně bohaté ztvárnění obou Janáčkových děl. A právě na případě této novinky (snad ještě mnohem více než u jiných děl) je patrný střet operního provozu a hudební publicistiky. Nestačí vidět inscenaci jednou, ba dokonce ani dvakrát, aby posluchač dokázal zpracovat, a především patřičně docenit jednotlivé režijní symbolické nuance. Jedno lze však říci bez sebemenšího váhání – spojení obou děl je hudebně i tematicky nosné a zpracování v tandemu Hrůša–Heřman odhalilo svěží a novátorský způsob, jakým lze na Z mrtvého domu a Glagolskou mši pohlížet.
Již samotné zahájení je nebývale silné: sotva se rozhrne opona, jevišti vévodí visící zmučená postava. Příznačné vězeňské řetězy poutají člověka (v symbolice snad přímo Krista?) ke stropu a pomalu jej za zvuků předehry spouštějí dolů do hlubin jeviště. Takřka hororová scéna získává ještě hrůzostrašnější konotace, když se na dalších desítkách okovů objevují (s opět stoupajícím jevištěm) samotní odsouzenci. Následná šikana od rudých lampasáků – podoba jistě není čistě náhodná – tak ještě umocňuje bezvýchodnost trestanců, která je v Heřmanově pojetí doslova hmatatelná. (Ostatně právě řetězy, které zde režisér se scénografem Tomášem Rusínem tak příhodně použili, se objevují i přímo v Janáčkově instrumentaci.)
Děj opery Z mrtvého domu není vůbec tradiční. Namísto běžných milostných zápletek či příběhů čerpajících z antických námětů zde tvoří hlavní vyprávěcí kostru oddělené monology vězňů, přerušované jen tu a tam zvídavými otázkami ostatních odsouzenců. Jejich vylévání srdce je stejnou měrou hodno pochopení a politování, jako odporu a zavržení. Z Heřmanovy inscenace a samotné jevištní akce čiší prázdnota a bezvýchodnost, zloba i prostopášnost, nejvíce jsou však patrné věčně pálící vina a osamění. Heřman spolu s kostymérkou Zuzanou Štefunkovou Rusínovou dali trestancům pokrývky hlavy simulující vězeňské vyholené lebky. Toto řešení všechny odsouzené (mučedníky?) určitým způsobem spojilo, o to ostřejší však bylo vyznění jejich samoty. Skoro jako by Heřmanovo vyprávění zdůrazňovalo, že v davu je každý sám. Z počátku mi stylizace kostýmů (a ruku v ruce s ní i jevištní akce) zcela nevyhovovala – vězeňské hadry zahalily každého z trestanců do neproniknutelné anonymity a mnohdy pouze zpěvní hlasy dávaly tušit, který z Dostojevského recidivistů se právě chopil slova. Jenomže Janáčkova opera Z mrtvého domu není o lidech samotných; je o univerzálním utrpení, nešťastném osudu i shodě náhod. Jsou to univerzální příběhy, které nepotřebují konkrétního člověka a Heřmanova režie tento všelidský koncept nepodbízivě, avšak nepřehlédnutelně akcentuje. Tuto bezmála snovou odlidštěnost umocňuje i práce se symboly. Kupříkladu scénické rozebírání lodi na břehu Irtyše ve druhém jednání koresponduje i s obecným rámcem příběhu, jeho symbolická hodnota coby osobních břemen, která si jednotliví odsouzenci nesou dále s sebou, přesahuje tradiční interpretace. Působivé byly i drobné detaily jako dvojice hráčů na tympány, která usedla po obou bocích jeviště a to také v krvavě rudých mundúrech.
Spojení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše logicky vzbuzuje mnoho otázek i očekávání. Glagolská mše měla náhle utlému opernímu příběhu dodat katarzi a logické i tematické vyústění. Samotný přechod byl dle mého jedním z nejlepších hudebních střihů, které jsou v podobných mashupech vůbec možné. Je to bezesporu i tím, že obě díla vznikla v Janáčkově vrcholném skladatelském období. Dirigent Hrůša si uvědomil, že Janáček může soupeřit pouze s Janáčkem. Jeho skladatelský odkaz totiž stojí zcela mimo tvorbu jeho předchůdců, současníků, ale i těch, co přišli po něm.
Pakliže Z mrtvého domu bylo plné symbolů, tak Glagolská mše jimi přímo hýřila. Inscenační tým totiž musel překlenout propast mezi původně jevištním a koncertním dílem a současně zachovat návaznost tematickou i stylovou. Probouzení mrtvých na samém počátku bylo bezesporu utěšující tečkou za osudy vězňů Z mrtvého domu. Brzy se Glagolská mše změnila spíše v choreografickou přehlídku než v tematicky navazující dílo. Po syrovém a expresivním ztvárnění nehostinného žaláře působila plátna (s podobiznou Ježíše?) jako snahy dodat Glagolské mši více pohybu…
Z hlediska hudebního nastudování i vedení orchestru si není na co stěžovat. Jakub Hrůša prokázal maximální porozumění nejen Janáčkově hudebnímu jazyku, ale i onomu těsnému, a přitom na první pohled neexistujícímu spojení Janáčkovy poslední opery a Glagolské mše. Orchestr byl intonačně vybroušený a extrémně emotivní. Kouzelná byla obzvláště sóla koncertní mistryně Lenky Kuželové. Je to nicméně hudební jazyk pozdního mistra, který předurčuje, že obě díla mohou zaznívat bok po boku, a přitom vytvářet vlastní atypickou harmonii. Pěvecké obsazení premiéry bylo výtečně zvoleno, ačkoliv od některých zpěváků se vyžadovalo mnohem méně herectví než je běžné. Fantastický byl především Pavol Kubáň v roli Šiškova, jehož trýznivý příběh o Akulině dominoval závěru díla. Ohromnou pochvalu si ale zasloužily všechny výtečné výkony, mezi které se řadí ztvárnění Alexandra Petroviče Gorjančikova Romanem Hozou, temná role Luky / Filky Morozova v podání Gianlucy Zampieriho či Skuratov / Popová v nastudování Petera Bergera. V Glagolské mši pak konečně vítězily ženské hlasy v podobě sopranistky Kateřiny Kněžíkové a altistek Jarmily Balážové a Jany Hrochové.
Společné uvedení děl Z mrtvého domu a Glagolské mše patří k nejzajímavějším a nejambicióznějším hudebním počinům poslední doby. Nejedná se sice ani v nejmenším o snadno přístupné představení (což ostatně akcentuje i Janáčkova i po více než devadesáti letech stále moderní partitura). Jeho výpovědní hodnota je však věčná. Je to zvláštní pocit: Z mrtvého domu patří nejen mezi Janáčkova nejdepresivnější díla, ale také mezi nejbezradnější kusy operní tvorby vůbec. Přesto mi umělecké ztvárnění tandemu Hrůša–Heřman učarovalo a jistě jsem výsledek neviděl poprvé a naposled. A to nejen kvůli skvělé hudební interpretaci a emočně vypjaté režii, ale také kvůli té celé řadě skrytých symbolů, které je ještě třeba objevit!
Autor: Leoš Janáček
Dirigent: Jakub Hrůša
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Tomáš Rusín
Světelný design: Jiří Heřman
Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
Sbormistr: Pavel Koňárek, Martin Buchta
Dramaturgie: Patricie Částková
Alexandr Petrovič Gorjančikov – Roman Hoza
Luka (Filka Morozov) – Gianluca Zampieri
Skuratov – Peter Berger
Šiškov – Pavol Kubáň
Vězeň malý/vězeň 1/kovář/Čekunov – Lukáš Bařák
Placmajor – Jan Šťáva
Aljeja – Jarmila Balážová
Vězeň vysoký/mladý vězeň + hlas z kirgizské stepi/vězeň herec/vězeň 3 – Zbigniew Malak
Šapkin/opilý vězeň/veselý vězeň – Eduard Martynyuk
Vězeň s orlem/vězeň 2/Kedril/Čerevin – Vít Nosek
Stařeček – Petr Levíček
Vězeň/Don Juan/Brahmín – Tadeáš Hoza
Duchovní – Josef Škarka
Kuchař – Kornél Mikecz
Vězeň b/urputný vězeň – David Nykl
Poběhlice – Jana Hrochová
Stráž 1 – Vilém Cupák
Luisa – Edit Antalová
Orel – Michal Heriban
Matka Aljeji – Eva Novotná
Soprán – Kateřina Kněžíková
Alt – Jarmila Balážová, Jana Hrochová
Tenor – Peter Berger, Eduard Martynyuk
Bas – Jan Šťáva, Josef Škarka
Soubor: Janáčkova opera Národního divadla Brno
Premiéra 2. listopadu 2022
Janáčkovo divadlo, 19:00
Zatím nebyl přidán žádný komentář..