Janáček vítězně soupeřící s Janáčkem

Janáček vítězně soupeřící s Janáčkem

Ačkoliv osmý ročník představuje u hudebních festivalů většinou ještě stále ranou fázi vývoje, mezinárodní přehlídka Janáček Brno se za sedm ročníků své existence vypracovala v jednu z nejzásadnějších operních a hudebních akcí tohoto typu nejen u nás, ale i v širším evropském prostoru. Letošním programem se prolíná téma Quo vadis jakožto citace z duchovní kantáty Felikse Nowowiejského, oblíbeného díla Leoše Janáčka. Nese s sebou velké humanistické poselství, které se zrcadlí v Janáčkově tvorbě, zejména v dílech se slovanskou inspirací. Mezi ta patří i opera Z mrtvého domu, která ve spojení s Glagolskou mší zahájila ve středu 2. listopadu v Janáčkově divadle letošní třítýdenní oslavy skladatelova hudebního odkazu. Již tradičně patří zahájení festivalu souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno, který nyní na premiéře vystoupil pod taktovkou Jakuba Hrůši, který je zodpovědný také za samotné hudební nastudování. Režie, stejně jako světelného designu, se chopil Jiří Heřman, umělecký šéf opery Národního divadla Brno. Choreografii navrhnul Jan Kodet, scénu připravil Tomáš Rusín, kostýmy pak Zuzana Štefunková Rusínová. V hlavních pěveckých rolích vystoupili Kateřina Kněžíková, Pavol Kubáň, Roman Hoza, Peter Berger, Gianluca Zampieri a další.

Idea spojit operu Z mrtvého domu s Glagolskou mší do jednoho souvislého narativu pochází od dirigenta Jakuba Hrůši, který ji nabídnul mj. Jiřímu Heřmanovi. Ten tomuto spojení, dle slov dirigenta, jako jediný porozuměl, což nakonec vyústilo v nezvyklý titul. Výsledkem se stalo hutné, tematicky silné a na symboly extrémně bohaté ztvárnění obou Janáčkových děl. A právě na případě této novinky (snad ještě mnohem více než u jiných děl) je patrný střet operního provozu a hudební publicistiky. Nestačí vidět inscenaci jednou, ba dokonce ani dvakrát, aby posluchač dokázal zpracovat, a především patřičně docenit jednotlivé režijní symbolické nuance. Jedno lze však říci bez sebemenšího váhání – spojení obou děl je hudebně i tematicky nosné a zpracování v tandemu Hrůša–Heřman odhalilo svěží a novátorský způsob, jakým lze na Z mrtvého domu a Glagolskou mši pohlížet.

glagolska_z_mrtveho_domu_janacek_2022_foto_marek_olbrzymek_02

Již samotné zahájení je nebývale silné: sotva se rozhrne opona, jevišti vévodí visící zmučená postava. Příznačné vězeňské řetězy poutají člověka (v symbolice snad přímo Krista?) ke stropu a pomalu jej za zvuků předehry spouštějí dolů do hlubin jeviště. Takřka hororová scéna získává ještě hrůzostrašnější konotace, když se na dalších desítkách okovů objevují (s opět stoupajícím jevištěm) samotní odsouzenci. Následná šikana od rudých lampasáků – podoba jistě není čistě náhodná – tak ještě umocňuje bezvýchodnost trestanců, která je v Heřmanově pojetí doslova hmatatelná. (Ostatně právě řetězy, které zde režisér se scénografem Tomášem Rusínem tak příhodně použili, se objevují i přímo v Janáčkově instrumentaci.)

Děj opery Z mrtvého domu není vůbec tradiční. Namísto běžných milostných zápletek či příběhů čerpajících z antických námětů zde tvoří hlavní vyprávěcí kostru oddělené monology vězňů, přerušované jen tu a tam zvídavými otázkami ostatních odsouzenců. Jejich vylévání srdce je stejnou měrou hodno pochopení a politování, jako odporu a zavržení. Z Heřmanovy inscenace a samotné jevištní akce čiší prázdnota a bezvýchodnost, zloba i prostopášnost, nejvíce jsou však patrné věčně pálící vina a osamění. Heřman spolu s kostymérkou Zuzanou Štefunkovou Rusínovou dali trestancům pokrývky hlavy simulující vězeňské vyholené lebky. Toto řešení všechny odsouzené (mučedníky?) určitým způsobem spojilo, o to ostřejší však bylo vyznění jejich samoty. Skoro jako by Heřmanovo vyprávění zdůrazňovalo, že v davu je každý sám. Z počátku mi stylizace kostýmů (a ruku v ruce s ní i jevištní akce) zcela nevyhovovala – vězeňské hadry zahalily každého z trestanců do neproniknutelné anonymity a mnohdy pouze zpěvní hlasy dávaly tušit, který z Dostojevského recidivistů se právě chopil slova. Jenomže Janáčkova opera Z mrtvého domu není o lidech samotných; je o univerzálním utrpení, nešťastném osudu i shodě náhod. Jsou to univerzální příběhy, které nepotřebují konkrétního člověka a Heřmanova režie tento všelidský koncept nepodbízivě, avšak nepřehlédnutelně akcentuje. Tuto bezmála snovou odlidštěnost umocňuje i práce se symboly. Kupříkladu scénické rozebírání lodi na břehu Irtyše ve druhém jednání koresponduje i s obecným rámcem příběhu, jeho symbolická hodnota coby osobních břemen, která si jednotliví odsouzenci nesou dále s sebou, přesahuje tradiční interpretace. Působivé byly i drobné detaily jako dvojice hráčů na tympány, která usedla po obou bocích jeviště a to také v krvavě rudých mundúrech.

glagolska_z_mrtveho_domu_janacek_2022_foto_marek_olbrzymek_03

Spojení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše logicky vzbuzuje mnoho otázek i očekávání. Glagolská mše měla náhle utlému opernímu příběhu dodat katarzi a logické i tematické vyústění. Samotný přechod byl dle mého jedním z nejlepších hudebních střihů, které jsou v podobných mashupech vůbec možné. Je to bezesporu i tím, že obě díla vznikla v Janáčkově vrcholném skladatelském období. Dirigent Hrůša si uvědomil, že Janáček může soupeřit pouze s Janáčkem. Jeho skladatelský odkaz totiž stojí zcela mimo tvorbu jeho předchůdců, současníků, ale i těch, co přišli po něm.

Pakliže Z mrtvého domu bylo plné symbolů, tak Glagolská mše jimi přímo hýřila. Inscenační tým totiž musel překlenout propast mezi původně jevištním a koncertním dílem a současně zachovat návaznost tematickou i stylovou. Probouzení mrtvých na samém počátku bylo bezesporu utěšující tečkou za osudy vězňů Z mrtvého domu. Brzy se Glagolská mše změnila spíše v choreografickou přehlídku než v tematicky navazující dílo. Po syrovém a expresivním ztvárnění nehostinného žaláře působila plátna (s podobiznou Ježíše?) jako snahy dodat Glagolské mši více pohybu…

Z hlediska hudebního nastudování i vedení orchestru si není na co stěžovat. Jakub Hrůša prokázal maximální porozumění nejen Janáčkově hudebnímu jazyku, ale i onomu těsnému, a přitom na první pohled neexistujícímu spojení Janáčkovy poslední opery a Glagolské mše. Orchestr byl intonačně vybroušený a extrémně emotivní. Kouzelná byla obzvláště sóla koncertní mistryně Lenky Kuželové. Je to nicméně hudební jazyk pozdního mistra, který předurčuje, že obě díla mohou zaznívat bok po boku, a přitom vytvářet vlastní atypickou harmonii. Pěvecké obsazení premiéry bylo výtečně zvoleno, ačkoliv od některých zpěváků se vyžadovalo mnohem méně herectví než je běžné. Fantastický byl především Pavol Kubáň v roli Šiškova, jehož trýznivý příběh o Akulině dominoval závěru díla. Ohromnou pochvalu si ale zasloužily všechny výtečné výkony, mezi které se řadí ztvárnění Alexandra Petroviče Gorjančikova Romanem Hozou, temná role Luky / Filky Morozova v podání Gianlucy Zampieriho či Skuratov / Popová v nastudování Petera Bergera. V Glagolské mši pak konečně vítězily ženské hlasy v podobě sopranistky Kateřiny Kněžíkové a altistek Jarmily Balážové a Jany Hrochové.

Společné uvedení děl Z mrtvého domu a Glagolské mše patří k nejzajímavějším a nejambicióznějším hudebním počinům poslední doby. Nejedná se sice ani v nejmenším o snadno přístupné představení (což ostatně akcentuje i Janáčkova i po více než devadesáti letech stále moderní partitura). Jeho výpovědní hodnota je však věčná. Je to zvláštní pocit: Z mrtvého domu patří nejen mezi Janáčkova nejdepresivnější díla, ale také mezi nejbezradnější kusy operní tvorby vůbec. Přesto mi umělecké ztvárnění tandemu Hrůša–Heřman učarovalo a jistě jsem výsledek neviděl poprvé a naposled. A to nejen kvůli skvělé hudební interpretaci a emočně vypjaté režii, ale také kvůli té celé řadě skrytých symbolů, které je ještě třeba objevit!

Autor: Leoš Janáček

Dirigent: Jakub Hrůša

Režie: Jiří Heřman

Scéna: Tomáš Rusín

Světelný design: Jiří Heřman

Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová

Sbormistr: Pavel Koňárek, Martin Buchta

Dramaturgie: Patricie Částková

Alexandr Petrovič Gorjančikov – Roman Hoza

Luka (Filka Morozov) – Gianluca Zampieri

Skuratov – Peter Berger

Šiškov – Pavol Kubáň

Vězeň malý/vězeň 1/kovář/Čekunov – Lukáš Bařák

Placmajor – Jan Šťáva

Aljeja – Jarmila Balážová

Vězeň vysoký/mladý vězeň + hlas z kirgizské stepi/vězeň herec/vězeň 3 – Zbigniew Malak

Šapkin/opilý vězeň/veselý vězeň – Eduard Martynyuk

Vězeň s orlem/vězeň 2/Kedril/Čerevin – Vít Nosek

Stařeček – Petr Levíček

Vězeň/Don Juan/Brahmín – Tadeáš Hoza

Duchovní – Josef Škarka

Kuchař – Kornél Mikecz

Vězeň b/urputný vězeň – David Nykl

Poběhlice – Jana Hrochová

Stráž 1 – Vilém Cupák

Luisa – Edit Antalová

Orel – Michal Heriban

Matka Aljeji – Eva Novotná

Soprán – Kateřina Kněžíková

Alt – Jarmila Balážová, Jana Hrochová

Tenor – Peter Berger, Eduard Martynyuk

Bas – Jan Šťáva, Josef Škarka

Soubor: Janáčkova opera Národního divadla Brno

Premiéra 2. listopadu 2022

Janáčkovo divadlo, 19:00

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více