Její pastorkyňa mezi jablky a šedými zdmi s Karitou Mattilou

Její pastorkyňa mezi jablky a šedými zdmi s Karitou Mattilou

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.

Glaserova inscenace Janáčkovy opery byla premiérována 2. října 2015 a publikum ji má pravděpodobně stále ještě v živé paměti. Jmenovaný inscenační tým slavný příběh o nechtěném dítěti, pěstounčině zločinu a milostném trojúhelníku oblékl zprvu do hřejivých barev podzimního jablečného sadu, aby ve druhém dějství představil realitu mnohem chladnější, šedivější a především odcizenější. Vizuální stránka je jednou z prvních kvalit večera, které jsou zřetelné okamžitě po rozevření opony. Scéna Pavla Boráka je rozumně rozložená, působí přirozeně, je plná drobných detailů, a přesto není přeplácaná, dává tušit živou práci – nadúroda jablek povalující se na zemi, lis a drtič připraveny k moštování a postavy se pozvolna dávají do sbírání a krájení plodů. Idylické orámování situace, která pod povrchem neklidně klokotá a hrozí vyostřením. Ono pnutí však není dílem scény – ta je veskrze harmonická a oku lahodící – nýbrž úzkostlivou interakcí jednotlivých postav, a především hereckým a pěveckým výkonem Petera Bergera v roli Lacy Klemeňe. Jeho naléhavý, neklidný a v dobrém slova smyslu vypjatý projev dává tušit, že se brzy „něco nepěkného semele“. Stejně tak příchod opilého Števy (Richard Samek) přilévá v celé situaci olej do ohně a z idealizovaného venkova se stává venkov skutečný. A právě příchodem čtveřice hlavních postav se stává zřetelnou i další z kvalit brněnské inscenace – výtečné herecko-pěvecké obsazení. Peter Berger je ve své vášnivosti a prchlivosti stejně uvěřitelný jako Števa ve svém bonvivánství. Tyto charakterové vady jsou středobodem obou těchto pánských interpretací. Jenůfa v nastudování výborné Pavly Vykopalové se dovede se stejnou lehkostí laškovně posmívat zuřivému Lacovi jako zoufale napomínat na svého nezdárného nastávajícího.

jeji_pastorkyna_Foto Marek Olbrzymek_02

Zásadní změnou v inscenaci se stává druhý akt, v němž jsme přeneseni do těsných komůrek Jenůfčina a Kostelniččina příbytku. Plurál je zde na místě: scéně vévodí čtveřice zcela identických prostor a operní inscenace Martina Glasera se dostává ke stěžejnímu sdělení. Osamělé, uzavřené a spolu nekomunikující postavy stojí za osudným rozhodnutím, které stojí Jenůfu syna a Kostelničku svědomí, rozum a dost možná i život. Je to právě druhé dějství, které tvoří osu příběhu a ve kterém probíhá nejzásadnější část dramatu. A zpěváci jsou si toho dobře vědomi – právě zde mohla naplno uplatnit svůj herecký a pěvecký talent představitelka Kostelničky, finská sopranistka Karita Mattila. Ve své zoufalé snaze ochránit čest své schovanky i svoji vlastní promlouvá se Števem i s Lacem a dospívá k vlastnímu rozhodnutí, že Jenůfčino dítě musí zemřít. Kostelnička patří mezi náročné, vnitřně rozervané role, které pro svůj maximální účinek vyžadují neskutečnou míru emocionality. A hostující Karita Mattila v tomto ohledu obstála bez chyby. Její emocemi prodchnutý, zoufalý a mnohdy zlomený zpěv člověka stojícího před hrůzostrašnou volbou publiku až svíral dech. Pavla Vykopalová jí byla více než zdatným protipólem – něžné chování svého syna, zasněné představy o Števovi, stejně jako následná hrůza a rezignace – to vše s intonační přesností a s dechberoucí citovostí. Ve spojení těchto dvou zpěvaček tak dosáhla opera nejvypjatější a pěvecky nejpůsobivější podoby. Přestože se třetí dějství nese v tísnivé atmosféře již od samého počátku, teprve až když Kostelniččin hrůzný skutek vyjde na povrch, nastává prostor pro samotnou katarzi a vrchol opery. Vyznání Karity Mattily nechybělo z interpretačního hlediska zhola nic – výborná práce s výrazem i herecký výkon zlomené ženy stižené vlastním svědomím. Pochvalu si zaslouží také perfektní výslovnost českého jazyka, která není (z pochopitelných důvodů) u mnoha zahraničních interpretů samozřejmostí. Závěrečný duet Pavly Vykopalové a Petera Bergera zbavený rekvizit a odehrávající se pouze v temném prostředí jinak prázdného jeviště dokázal, že záměrně a vkusně užitá „prázdnota“ dokáže v některých případech sloužit stejně dobře jako vyšperkovaná a do detailu propracovaná scéna.

jeji_pastorkyna_Foto Marek Olbrzymek_03

Orchestr pod taktovkou Marka Ivanoviće šel ruku v ruce s Glaserový pojetím a místy výraznější expresivita tak povedeně podepřela intenzivní a vyhrocenou jevištní akci. Obecně vzato byl však orchestr umírněnější a sloužil spíše celkovému propojení, než že by se ujímal hlavního slova. Výjimkou byla bezchybná hra sólových houslí v provedení koncertní mistryně Lenky Koplové – její lyrické, něžné a srdceryvné vstupy ve druhém aktu výtečně dotvářely bezbrannou a trýznivou atmosféru dějství.

Její pastorkyňa patří k Janáčkovým nejoblíbenějším a nejinscenovanějším operám. Způsobů, jak tento klenot uchopit a zpracovat, už na jevištích byla celá řada. Glaserova režie se k předloze staví citlivě a umně balancuje na pomezí mezi modernějšími přístupy (2. dějství) a těmi tradičnějšími. Tím, co posouvá brněnské nastudování na pomyslný interpretační piedestal, jsou však pěvecké a herecké výkony ústřední čtveřice postav. 

Dirigent: Marko Ivanovič

Režie: Martin Glaser

Scéna: Pavel Borák

Kostýmy: Markéta Sládečková

Projekce: Martin Špetlík

Choreografie: Mário Radačovský

Dramaturgie: Olga Šubrtová

OBSAZENÍ:

Stařenka Buryjovka: Jitka Zerhauová

Laca Klemeň: Jaroslav Březina

Števa Buryja: Richard Samek

Kostelnička: Karita Mattila

Jenůfa: Pavla Vykopalová

Stárek: Jiří Sulženko

Rychtář: Ladislav Mlejnek

Rychtářka: Jarmila Balažová

Karolka: Tereza Kyzlinková

Pastuchyňa: Jitka Klečanská

Barena: Jana Hrochová

Jana: Martina Mádlová

Tetka: Ivona Špičková

sobota, 3. října, Janáčkovo divadlo, 19:00

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • Jolana Němcová

    4. říjen 2020, 22:44
    Byla jsem opětovně na zmíněné - a opravdu úžasné - Janáčkově Jenůfě a to v rámci Festivalu Janáček Brno v sobotu 3. října a jen bych ráda opravila ve výčtu osob a to jméno představitele: Laca skvěle zpíval Peter Berger, j.h. Jméno Jaroslava Březiny bylo uvedeno na webu FJB.

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více