Její pastorkyňa mezi jablky a šedými zdmi s Karitou Mattilou

Její pastorkyňa mezi jablky a šedými zdmi s Karitou Mattilou

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.

Glaserova inscenace Janáčkovy opery byla premiérována 2. října 2015 a publikum ji má pravděpodobně stále ještě v živé paměti. Jmenovaný inscenační tým slavný příběh o nechtěném dítěti, pěstounčině zločinu a milostném trojúhelníku oblékl zprvu do hřejivých barev podzimního jablečného sadu, aby ve druhém dějství představil realitu mnohem chladnější, šedivější a především odcizenější. Vizuální stránka je jednou z prvních kvalit večera, které jsou zřetelné okamžitě po rozevření opony. Scéna Pavla Boráka je rozumně rozložená, působí přirozeně, je plná drobných detailů, a přesto není přeplácaná, dává tušit živou práci – nadúroda jablek povalující se na zemi, lis a drtič připraveny k moštování a postavy se pozvolna dávají do sbírání a krájení plodů. Idylické orámování situace, která pod povrchem neklidně klokotá a hrozí vyostřením. Ono pnutí však není dílem scény – ta je veskrze harmonická a oku lahodící – nýbrž úzkostlivou interakcí jednotlivých postav, a především hereckým a pěveckým výkonem Petera Bergera v roli Lacy Klemeňe. Jeho naléhavý, neklidný a v dobrém slova smyslu vypjatý projev dává tušit, že se brzy „něco nepěkného semele“. Stejně tak příchod opilého Števy (Richard Samek) přilévá v celé situaci olej do ohně a z idealizovaného venkova se stává venkov skutečný. A právě příchodem čtveřice hlavních postav se stává zřetelnou i další z kvalit brněnské inscenace – výtečné herecko-pěvecké obsazení. Peter Berger je ve své vášnivosti a prchlivosti stejně uvěřitelný jako Števa ve svém bonvivánství. Tyto charakterové vady jsou středobodem obou těchto pánských interpretací. Jenůfa v nastudování výborné Pavly Vykopalové se dovede se stejnou lehkostí laškovně posmívat zuřivému Lacovi jako zoufale napomínat na svého nezdárného nastávajícího.

jeji_pastorkyna_Foto Marek Olbrzymek_02

Zásadní změnou v inscenaci se stává druhý akt, v němž jsme přeneseni do těsných komůrek Jenůfčina a Kostelniččina příbytku. Plurál je zde na místě: scéně vévodí čtveřice zcela identických prostor a operní inscenace Martina Glasera se dostává ke stěžejnímu sdělení. Osamělé, uzavřené a spolu nekomunikující postavy stojí za osudným rozhodnutím, které stojí Jenůfu syna a Kostelničku svědomí, rozum a dost možná i život. Je to právě druhé dějství, které tvoří osu příběhu a ve kterém probíhá nejzásadnější část dramatu. A zpěváci jsou si toho dobře vědomi – právě zde mohla naplno uplatnit svůj herecký a pěvecký talent představitelka Kostelničky, finská sopranistka Karita Mattila. Ve své zoufalé snaze ochránit čest své schovanky i svoji vlastní promlouvá se Števem i s Lacem a dospívá k vlastnímu rozhodnutí, že Jenůfčino dítě musí zemřít. Kostelnička patří mezi náročné, vnitřně rozervané role, které pro svůj maximální účinek vyžadují neskutečnou míru emocionality. A hostující Karita Mattila v tomto ohledu obstála bez chyby. Její emocemi prodchnutý, zoufalý a mnohdy zlomený zpěv člověka stojícího před hrůzostrašnou volbou publiku až svíral dech. Pavla Vykopalová jí byla více než zdatným protipólem – něžné chování svého syna, zasněné představy o Števovi, stejně jako následná hrůza a rezignace – to vše s intonační přesností a s dechberoucí citovostí. Ve spojení těchto dvou zpěvaček tak dosáhla opera nejvypjatější a pěvecky nejpůsobivější podoby. Přestože se třetí dějství nese v tísnivé atmosféře již od samého počátku, teprve až když Kostelniččin hrůzný skutek vyjde na povrch, nastává prostor pro samotnou katarzi a vrchol opery. Vyznání Karity Mattily nechybělo z interpretačního hlediska zhola nic – výborná práce s výrazem i herecký výkon zlomené ženy stižené vlastním svědomím. Pochvalu si zaslouží také perfektní výslovnost českého jazyka, která není (z pochopitelných důvodů) u mnoha zahraničních interpretů samozřejmostí. Závěrečný duet Pavly Vykopalové a Petera Bergera zbavený rekvizit a odehrávající se pouze v temném prostředí jinak prázdného jeviště dokázal, že záměrně a vkusně užitá „prázdnota“ dokáže v některých případech sloužit stejně dobře jako vyšperkovaná a do detailu propracovaná scéna.

jeji_pastorkyna_Foto Marek Olbrzymek_03

Orchestr pod taktovkou Marka Ivanoviće šel ruku v ruce s Glaserový pojetím a místy výraznější expresivita tak povedeně podepřela intenzivní a vyhrocenou jevištní akci. Obecně vzato byl však orchestr umírněnější a sloužil spíše celkovému propojení, než že by se ujímal hlavního slova. Výjimkou byla bezchybná hra sólových houslí v provedení koncertní mistryně Lenky Koplové – její lyrické, něžné a srdceryvné vstupy ve druhém aktu výtečně dotvářely bezbrannou a trýznivou atmosféru dějství.

Její pastorkyňa patří k Janáčkovým nejoblíbenějším a nejinscenovanějším operám. Způsobů, jak tento klenot uchopit a zpracovat, už na jevištích byla celá řada. Glaserova režie se k předloze staví citlivě a umně balancuje na pomezí mezi modernějšími přístupy (2. dějství) a těmi tradičnějšími. Tím, co posouvá brněnské nastudování na pomyslný interpretační piedestal, jsou však pěvecké a herecké výkony ústřední čtveřice postav. 

Dirigent: Marko Ivanovič

Režie: Martin Glaser

Scéna: Pavel Borák

Kostýmy: Markéta Sládečková

Projekce: Martin Špetlík

Choreografie: Mário Radačovský

Dramaturgie: Olga Šubrtová

OBSAZENÍ:

Stařenka Buryjovka: Jitka Zerhauová

Laca Klemeň: Peter Berger

Števa Buryja: Richard Samek

Kostelnička: Karita Mattila

Jenůfa: Pavla Vykopalová

Stárek: Jiří Sulženko

Rychtář: Ladislav Mlejnek

Rychtářka: Jarmila Balažová

Karolka: Tereza Kyzlinková

Pastuchyňa: Jitka Klečanská

Barena: Jana Hrochová

Jana: Martina Mádlová

Tetka: Ivona Špičková

sobota, 3. října, Janáčkovo divadlo, 19:00

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat
  • Jolana Němcová

    4. říjen 2020, 22:44
    Byla jsem opětovně na zmíněné - a opravdu úžasné - Janáčkově Jenůfě a to v rámci Festivalu Janáček Brno v sobotu 3. října a jen bych ráda opravila ve výčtu osob a to jméno představitele: Laca skvěle zpíval Peter Berger, j.h. Jméno Jaroslava Březiny bylo uvedeno na webu FJB.

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více