Joe Hisaishi a rytmické extrémy s Filharmonií Brno

Joe Hisaishi a rytmické extrémy s Filharmonií Brno

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).

Večer zahájila Prokofjevova Sedmá symfonie, s jejímž uvedením však Filharmonie Brno kvůli ruské válečné agresi zpočátku váhala. V současné době sledujeme u nejednoho hudebního tělesa vyřazování ruských skladatelů z koncertních programů. Brněnská filharmonie však tuto nebezpečnou generalizaci odmítla, a přestože vyjádřila maximální podporu Ukrajině, díla vybraných ruských autorů na svých programech ponechala. Jak ostatně osvětlil dramaturg tělesa Vítězslav Mikeš: „Činíme tak z uměleckých pohnutek a s myšlenkami na řadu odvážných ruských lidí – hudebníky nevyjímaje –, kteří se vzpírají represivnímu režimu. Není od věci připomenout, že podobným nátlakům byli vystaveni už v dřívějších dobách četní ruští skladatelé jako třeba Dmitrij Šostakovič nebo právě Prokofjev.Symfonie č. 7 cis moll je charakteristická nejen svojí niternou melancholií, která dodává osobitý kontext pozitivněji laděným částem skladby, ale také svojí řemeslně bezchybnou instrumentací. Jako dirigent se Joe Hisaishi projevil účelnými a rytmicky jasnými gesty bez výrazně expresivních poloh. Spíše než efektnímu představení se věnoval dynamicky srozumitelnému hudebnímu obrazu. Jednotlivé orchestrální sekce zazářily tam, kde si skladatel přál, avšak nikdy neopustily kontext zbytku instrumentace. Také celkový dynamický ambitus skladby byl zvolen tak, aby si jednotlivé gradace opravdu obhájily svůj hudební účinek. Uměřený byl Hisaishiho projev také v lyričtějších částech Prokofjevovy symfonie, což však osobně nevnímám jako negativum. Výsledek byl emocionálně nabitý, přesto prostý prázdného patosu a přeslazené monstrozity. Právě zde mohl Hisaishi projevit své porozumění křehké a nepřepjaté hudební melancholii, která neoddělitelně provází také jeho vlastní díla. Orchestr se až na pár drobných intonačních a rytmických nepřesností držel bez větších problémů a šel dirigentovi na ruku. A to i přesto, že byli hudebníci rozesazeni atypickým způsobem (první a druhé housle naproti sobě; violoncella a kontrabasy uprostřed), který Hisaishi jako dirigent upřednostňuje, ale který je současně pro hráče akusticky nezvyklým.

Joe Hisaishi své Variace 57 napsal speciálně pro šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese a jeho choť, klavíristku Maki Namekawu. Původní verze, kterou skladatel před třemi lety s oběma sólisty uvedl v Tokiu, byla pro účely brněnské filharmonie instrumentačně mírně upravena. Původní sazba pro smyčcové kvinteto (a další orchestrální nástroje) byla rozšířena tak, aby více využila plného obsazení sekcí smyčcového orchestru. Variace 57 prověřily rytmickou sehranost orchestru ještě více než Prokofjevova symfonie. Minimalistické běhy klavírů, tvořící první třetinu díla, doplňují náhlé a rytmicky náročné vstupy jednotlivých orchestrálních sekcí. Instrumentalisté zvládli i tyto komplexní komplementární rytmy poměrně dobře. I mírně nejistá místa se jim podařilo vždy rychle stmelit. A přestože v některých okamžicích hrozilo, že dojde i k výraznějšímu rytmickému rozjetí, podařilo se Hisaishimu hudebníky vždy rychle synchronizovat. Neméně náročné byly také klavírní party obou sólistů. Minimalistické pobublávání impresionisticky laděných melodických úseků vyžadovalo maximální soustředění a souhru obou interpretů, stejně jako intimní duet bez účasti orchestru v prostřední části díla. Závěrečná sekce skladby Variace 57 se vrací k minimalistickému hudebnímu jazyku i plnému orchestrálnímu zvuku, který se nese v duchu dialogů klavírů s ostatními instrumentalisty. Třetí část je nicméně mnohem barevnější a z hlediska kompozice také tradičnější a melodičtější. Působivé a celkovou náladu skladby obohacující byly také náhlé sólistické výstupy orchestrálních hudebníků. Zatímco v původní tokijské verzi tento kontrast není tolik zřejmý, jelikož každý smyčcový nástroj je reprezentován sólistou, brněnská orchestrální podoba dodala těmto vstupům zcela novou barevnou jedinečnost.

Závěrečná skladba koncertu Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery byla dle mého nejsilnějším a zároveň nejlépe zvládnutým dílem večera, a to jak z hlediska nastudování, tak i samotné interpretace. Jednotlivé orchestrální sekce byly i v enormně náročných plochách rytmicky sladěné a dynamicky i výrazově pestré. Hisaishiho uchopení bylo v lyrických plochách citlivé, přesto střízlivé a prosté kýče. Dvojice harfenistek, exponujících již na počátku kompozice hudební materiál, který se následně stal hlavním tělem celé skladby, byla prakticky bezchybná a zvládala skvěle jak rychlé figurace a běhy, tak i melancholické a lyrické pasáže. Perfektní uzavření posledního koncertu abonentního cyklu Filharmonie v divadle II.

O tom, že Joe Hisaishi přilákal na koncert brněnské filharmonie spoustu návštěvníků, kteří tuto tvorbu tradičně nesledují, asi není třeba příliš pochybovat. Osobně to vnímám jako ideální způsob, jak oslovit mladší generaci posluchačů a současně jim (i ostatním) nabídnout výtečnou dramaturgii, která navíc akcentuje nejen instrumentačně pestrou hudbu (Prokofjevova Sedmá symfonie), ale i modernější kompoziční postupy, které dominovaly druhé polovině večera. Přídavek ve formě Merry-Go-Round of Life z animovaného filmu studia Ghibli Zámek v oblacích (Howl’s Moving Castle) pak učinil něžnou (a zcela přirozenou) tečku za dramaturgicky skvěle vystavěným večer.

SERGEJ PROKOFJEV

Symfonie č. 7 cis moll op. 131

JOE HISAISHI

Variace 57, česká premiéra

LEPO SUMERA

Symfonie č. 2, česká premiéra

Maki Namekawa klavír

Dennis Russell Davies klavír

Filharmonie Brno

dirigent Joe Hisaishi

Janáčkovo divadlo,

čtvrtek 28. dubna 2022

Foto Vojtěch Kába

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Nejčtenější

Kritika

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce