Když děti nenosí čáp aneb Opera na Výstavišti

17. prosinec 2017, 15:00

Když děti nenosí čáp aneb Opera na Výstavišti

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.

Do holých stěn, pod stropem protkaným technologiemi, vestavělo divadlo trubkovou konstrukci hlediště s příkrou elevací. Hraje se uprostřed, méně v manéži vytvořené na zemi světlem, mnohem víc mimo tento kruh. Hraje se s minimem kulis a rekvizit, ale příběh je periferními ději posunován a komentován i na místech vzdálených desítky metrů. Prostor působí až neohraničeně. Ještě mnohem víc než na klasické divadelní scéně zde pomáhají proměny světla.

faust_a_marketa_2017_NdB_Olbrzymek_02

Stranou, zcela vpravo z pohledu diváka je netradičně umístěn orchestr. Dirigent Marko Ivanović má tak se sólisty povětšině kontakt hodně na dálku, ale nezdálo se, že by to vadilo. Směrem dál vpravo do otevřeného prostoru je orchestřiště z akustických důvodů ohraničeno přiměřeně nevysokou stěnou. Příjemně překvapila akustika prostoru – ani se nechce věřit, že orchestr opravdu není nazvučen, jeho zvuk se nikam neztrácel. Na druhou stranu – nezněl ani příliš hlasitě. Vlastně byl příjemně upozaděn, hlas sólistů se k publiku nemusel nést doslova i přeneseně přes něj, ale přímo. Podařilo se tak podpořit romanticky měkké, výrazně melodické hudební vyznění opery, aniž by přišla zkrátka dramatičtější nebo monumentálnější místa. A ve prospěch kontaktnosti a bezprostřední působivosti příběhu definitivně, vizuálně i pocitově, zmizela hranice mezi jevištěm a hledištěm.

Nazvučeni nejsou ani sólisté. Pavla Vykopalová, setrvale výborná brněnská diva, dala titulní postavě lyriku a plnou charakteristiku v hlase i patřičné proměny v chování. Tenorista José Manuel pěvecky úplně neoslňuje, ale zpíval a hrál spolehlivě a věrohodně. Pěveckou ozdobou premiérového večera byl Jiří Brückler, barytonista kultivovaného, jistého a nosného hlasu v nevelké roli Valentýna. Václava Krejčí-Housková skvěle zahrála i zazpívala kalhotovou roli mládence Siebela. A Jan Šťáva byl komplexně podaným Mefistem, na hranicích mezi bezcitností, lstivostí a cílevědomostí, projevem přesný, pohybově mladistvý a hlasově – až na jakousi malou „příhodu“ před závěrem – suverénní a výstižný, celkově dobře obsazený.

faust_a_marketa_2017_NdB_Olbrzymek_03

Ještě je ovšem třeba zmínit Jitku Zerhauovou, která v této inscenaci vytvořila a s chutí hrála rozkošnou postavičku postarší dámičky, znovu a znovu se objevující, příšerné tím, jak se všude snaží vetřít a ještě si nějak užít mužské přízně. Její vstupy jsou režisérem - jako koření celé opery- šťastně přidány navíc k jinak nevelkému zpívanému partu patřícímu roli Marty.

Zpěváci a sbor se hodně nachodí a naběhají, nejen při děkovačce, ale během celého představení, všechno nicméně působí přirozeně a ústrojně, inscenace nemá schválnosti nebo samoúčelnosti.  

Faust je titulním hrdinou, ale centrálním osudem znázorněným v opeře je ještě víc než on úděl Markétky. Nicméně opravdovou hlavní postavou a v čitelné symbolice skutečným hybatelem všeho osudového, co se kolem Markétky děje, je - jak ho Jiří Heřman jistou rukou stvořil – Mefistofeles. Manipuluje ostatními, aby dosáhl výhod pro Fausta. Našeptává. Podstrkuje jí šperky a nastavuje zrcadlo. A je to on, kdo položí na její postel v povijanu dítě, které se narodilo z krátkého vztahu s Faustem. V závěru sice netriumfuje, Markétka je ve spirituální scéně vykoupena, avšak alespoň Faustem Mefistofeles smýká kamsi pryč. Faust zůstává sám se sebou, píše se ve výkladu děje v tištěném programu. V tom okamžiku se pozornost na poslední okamžiky představení přece jen a logicky zcela vrací k němu.

faust_a_marketa_2017_NdB_Olbrzymek_04

Mefistofeles není pohádkovou čertovskou bytostí a není ani jen jakýmsi dvojníkem, zlým alter ego. Podařilo se ho divadelními prostředky - neschematicky, nepopisně, zároveň bez přehnaného mysticismu, s nadhledem, včetně určité dávky zlidšťujícího humoru - prezentovat jako skutečné nadčasové ztělesnění špatnosti v člověku, věčnou neodstranitelnou součást života, kterou lze buď potlačovat a přemáhat, nebo se jí naopak podvolovat a nechat působit.

Markétčin příběh končí, začarovaný kruh, v němž se často naše životy pohybují a který je po celý večer v hracím prostoru na zemi světlem znázorněn, konečně mizí, svět, do něhož byl divák téměř na čtyři hodiny vtažen, se v závěru ztrácí ve vesmírném nekonečnu.

Brněnský Gounodův Faust a Markétka, skutečné podobenství vyprávěné ruku v ruce s krásnou hudbou, je asi dosavadní nejlepší Heřmanovou režijní kreací.

Autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, hudební nastudování: Marko Ivanović, dirigent: Marko Ivanović, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Lenka Polášková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Otakar Blaha. Premiéra 16. prosice 2017 na BVV

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více