Láskou na dálku dosáhlo Národní divadlo ke světové klasice

25. březen 2017, 10:00

Láskou na dálku dosáhlo Národní divadlo ke světové klasice

Láska na dálku je současná opera, která už je nicméně jasnou klasikou. Národní divadlo Brno nastudováním skvělého díla Kaiji Saariaho sáhlo do světového repertoáru. Výběrem i realizací inscenace v tuzemském kontextu jedinečně a výrazně zabodovalo.

Libreto evokující středověkou legendu je dílem libanonského spisovatele Amina Maaloufa žijícího ve Francii. Finská skladatelka, která je doma také převážně ve Francii, podpořila příběh o hledání ideálu mimořádně působivou hudbou, barevnou, snovou a fantazijní, neoposlouchanou a přitom dostatečně komunikativní. Je s autorem textu vzácně zajedno, tvořili ostatně zřejmě v úzkém kontaktu. Jejich operní báseň měla premiéru na Salcburském festivalu v roce 2000 a hrála se už i v newyorské Met.

Režisér Jiří Heřman a dirigent Marko Ivanović na základě partitury připravili pro páteční premiéru magické, pomalu plynoucí představení s nadčasovým přesahem. Pro interprety ani pro publikum nejde o úplně snadnou záležitost - opera má hodně textu, hudební plochy nejsou budovány úplně tradičně, zvuk je velmi svébytný… - a celek tedy vyžaduje na straně posluchačů opravdové soustředění, protože předpokládá opravdu hluboký prožitek. Inscenátorům se nicméně podařilo naladit na vlnu, kterou divák nemůže nezachytit. Zaujali a udrželi pozornost. Inscenace má jasnou myšlenku a sloh, není bezbarvá ani bezradná. Nejvlastnějšímu stylu Jiřího Heřmana odpovídá toto dílo samo o sobě i v daném výsledku přesně.

Trubadúr Jaufré Rudel, postava mimochodem nikoli smyšlená, si vysní ideální ženu - a když se dozví, že v Tripolisu podobná žije, rozhodne se za ní vydat. Příběh si všímá oboustranného očekávání, váhání, touhy, nejistoty… a končí smutně krásným melodramatickým nenaplněním z rodu jakoby až tristanovské tragédie. Jaufré bezprostředně po příjezdu do Tripolisu v náručí Cleménce umírá, v pokojném, jímavě hlubokém okamžiku, aniž by došel jejich vztah klasického uzavření. Ale možná byl přesto naplněn? Libretistovi se podařilo zůstat na vlně symbolismu, vystihnout podstatu trubadúrské poezie i přidat přesah k možným současným výkladům. A vše zůstává na scéně ve vzácně duchovní rovině, která má křesťanský základ, ale vyhýbá se jakémukoli klerikalismu. U ženy, která nedošla naplnění tušené lásky, je tak i finální rozhodnutí vstoupit do kláštera prosto církevní mystiky a přibližuje se téměř antické vznešenosti.

Opera je v této inscenaci koncipována spíše jako scénické oratorium, jako mysteriózní sled obrazů, v nichž se především vypráví – a pokud se něco předvádí, tak jen stylizovaně, ve vynalézavé divadelních náznacích. Je k takovému přístupu však nastavena už samotnými autory a Jiří Heřman to mohl právě rád zvýraznit. Text je reflexivní, podněcuje představivost a přemýšlení. A příběh se posouvá především jeho prostřednictvím, nikoli prvoplánově dějově. Hudba neilustruje zvraty děje, ale nabízí, podbarvuje a maluje scény, obrazy. K nejúžasnějším místům patří čtvrté dějství evokující plavbu po moři, zastavení s krásnými úvahami i s nádherně velebně vyjádřenými vlnami, větrem, rozlehlým prostorem i vesmírnou hloubkou noční oblohy.

Kaija Saariaho má v partituře i elektroniku, ale nijak takové momenty samoúčelně nezvýrazňuje, vše integruje, ze zvuků klasických nástrojů i dalších zdrojů vytváří podmanivé plochy.

Monumentálně vyznívající dílo má kupodivu jen tři důležité sólisty: opěvovaná dáma Clémence se rozezpívá v závěru ke klasickému, bohatě rozkročenému lamentu. Pavla Vykopalová byla při premiéře uvěřitelná - zoufalá i důstojná. Její zprvu jemnější part stoupá nakonec dramaticky v odvážných melodických křivkách ke vznešenému patosu. Velkou úlohu má po celou dobu Jaufré, který je stále na jevišti – a mladý barytonista Roman Hoza dostal v této úloze v aktuálním momentu své začínající umělecké dráhy životní příležitost. Zahrál a zazpíval rozsáhlý part impozantně. Jeho protihráčkou byla v dokonale zralém projevu mezzosopranistka Markéta Cukrová v roli Poutníka – přítele, důvěrníka, hybatele děje. Významný a důležitý je ovšem sbor, ať už jen podbarvuje symfonický zvuk, nebo zastupuje jednající postavy. Angažován byl Pěvecký sbor Masarykovy univerzity se sbormistrem Michalem Vajdou a dostál svému důležitému úkolu výborně, nejen hlasově, ale i pohybově. Nešlo si nevšimnout tabletů, které sboristům sloužily zřejmě jako milosrdné vodítko s notami, ale ještě víc fungovaly jako výtvarný prvek i jako zdroj osvětlení v okamžicích, kdy měly být zdůrazněny jejich tváře.

S Heřmanovou koncepcí, přesahující režii až k choreografii, jsou v tomto projektu plně v souladu scéna Tomáše Rusína a kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové. Scénografie je podobně minimalistická a přitom monumentální jako režisérovo vedení. A prolíná se nenásilně s bohatým světelným designem Daniela Tesaře, který je celou polovinou vizuálních dojmů. V navozování atmosféry hrají podstatnou úlohu jak posuvné stěny, tak rozměrné bílé látky visící z provaziště a využívané s velkou nápaditostí několikerým způsobem – jako zástěny, jako abstraktní hmota i jako lodní plachty.

Marko Ivanović provedl orchestr i zpěváky celým dílem bezpečně, s jistotou, která dokázala hudebními prostředky přesně navodit potřebný charakter díla a v divadle zároveň atmosféru skutečné, zcela mimořádné umělecké události. Láska na dálku se nyní hraje jen několikrát na přelomu března a dubna. Na jeviště Janáčkova divadla, které se zanedlouho zavírá pro rekonstrukci, se má vrátit až v roce 2019. Dá se rozhodně vidět i víc, než jednou.

Láska na dálku/ foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více