Libuše proti lži a nenávisti

Libuše proti lži a nenávisti

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.

Smetanova opera Libuše je sama o sobě národním symbolem – její první inscenace při příležitosti otevření Národního divadla roku 1881 představovala vyvrcholení snah národa o svobodný a ryze český kulturní život. O třicet sedm let později jí naslouchal první Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk v nově vzniklém státě, sen o národní suverenitě se stal skutečností. Jak jinak tedy oslavit sto let od založení první republiky než operou, kterou sám Smetana považoval za dílo obzvláště vhodné k těm nejslavnostnějším příležitostem.

libuse_NdB_2018_foto_marek_olbrzymek_02

Libuše představuje z inscenačního hlediska jedno z nejnáročnějších Smetanových děl a režisér Jiří Heřman si nelehký úkol ještě znesnadnil a dal si za cíl propojit operu s událostmi uplynulého století. Opera začíná přehlídkou politiků, kteří od dob Masaryka zastávali prezidentský úřad – hlavy státu (doslova!) nastupují za zvuků úvodních taktů díla a usedají na levou a pravou stranu jeviště, symbolicky reprezentující dva odlišné politické tábory. Již od této chvíle je zřejmé, že inscenace se nesnaží pouze oslavit stoleté výročí, ale také reflektovat, čím vším si národ této země prošel a kam dále směřuje.

Jiří Heřman tak musel vytvořit režisérské pojetí natolik fluidní, proměnlivé a přitom organické, aby se mu inscenace sestávající z mnoha různých rovin nerozsypala. Masaryk přijíždějící na koni, hlavy politických představitelů zasahující do průběhu hry, samotný příběh kněžny Libuše a reflexe dob nedávných – to vše musel Heřman propojit do funkčního a celistvého sdělení, a přitom k minulosti (i přítomnosti) zaujmout stanovisko. Příběh o sváru dvou bratří tak doprovázely výjevy připomínající temné doby protektorátu, nadšenou spartakiádu, hašteření politiků, ale i sokolský slet, revoluci či převrat. Při některých spojeních naskakovala husí kůže.

libuse_NdB_2018_foto_marek_olbrzymek_03

Pavilon P na brněnském výstavišti nabízí ohromný prostor, který režisér nijak uměle neohraničil, a tak kromě scény byl vidět i celý sál kolem herců. Toto vizuální pojetí s relativně minimalistickou scénou se ve spojení s režisérským uchopením prokázalo jako funkční a nosné. Scéně dominovala rozkládací maketa Národního divadla, jejíž kusy rozmístěné do jinak víceméně prázdného prostoru připomínaly snové krajiny z obrazů Salvadora Dalího. V tomto spojení se dalo snadno přistoupit na snad až mystické a nerealistické skloubení rozdílných vizuálních prvků, a především různých interpretačních rovin.

Samotné zakomponování politických figur do děje Smetanovy opery mohlo působit kontroverzně, jak se dalo vytušit z několika nesouhlasných výkřiků, které se prolínaly potleskem na konci jednotlivých jednání. Heřman se pozitivně staví k ideálům Václava Havla, jehož postava poklidně prochází dějem a navazuje blízké přátelství s Masarykem. Naopak komunističtí představitelé jsou karikování jako směšné, vztahovačné a po pozornosti lačnící postavy. Snad největší pozdvižení mohlo způsobit zobrazení prezidentů Klause a Zemana, kteří nakonec taktéž stanuli na straně u komunistických pohlavárů.

Nebyla by to však opera, kdyby nejdůležitějšími složkami nebyly hudba a zpěv. Prostory pavilonu P nejsou z akustického hlediska nejvhodnějším místem k inscenování operních představení. Naneštěstí se momentálně jedná o jediné prostory, kde je možné dílo takového rozsahu (a v takové režii) inscenovat. Pro hudebníky i zpěváky šlo o nesmírně náročný úkol, neboť v některých případech dělily obě skupiny desítky metrů. Pod vedením dirigenta Roberta Kružíka a sbormistra Pavla Koňárka se však podařilo udržet zvukovou a po většinu času i rytmickou rovnováhu. Jediné skutečně zásadní rozdělení se objevilo ve scéně mohutného sboru s orchestrem, kde se obě skupiny rytmicky rozešly. Vzhledem k podmínkám sálu je však bezmála zázrak, že se všechno nerozpadlo již mnohem dříve. Každý jednotlivý hudebník a zpěvák si tak zaslouží velkou pochvalu.

Sólisté podali velmi kvalitní výkon a vesměs všichni dokázali dodat svým rolím plasticitu a uvěřitelnost. Svár dvou bratří byl díky nesmlouvavému a až agresivnímu projevu Pavoľa Remenára a mírnému a pokornému zpěvu Dušana Růžičky vyobrazen nanejvýš věrně. Znamenitým a jasným projevem zaujal také Roman Hoza, který dodal svým postavám život také díky výraznějšímu zapojení herecké složky a gestiky. Jiří Hájek v podání Přemysla ze Stadic byl šťastnou volbou, jeho klidný, a přitom majestátní projev budil respekt i pokoru. Lucie Hájková v roli Libuše působila v první třetině mírně nepřesvědčivě, ve zbývajících dvou částech však dokázala, že pro ztvárnění Libuše má ty nejlepší předpoklady. Tiché a křehké melodie, stejně jako vítězoslavné výšky korunovaly její úspěch.

Brněnská Libuše navzdory akustickým podmínkám Pavilonu P nabídla jedinečné uchopení díla s aktuálním přesahem a kvalitním zpracováním. Zcela jistě se nejedná o inscenaci pro každého, přesto se jedná o duchaplný a pokorný počin, který svým vlastním způsobem děkuje nejen Smetanovi a Masarykovi, ale také těm, kteří přišli po nich a kteří pracovali pro blaho národa. Inscenátoři se však nebáli zdůraznit, že vše, co národu škodí, zůstane odloženo a zapomenuto. Osobně pak děkuji Jiřímu Heřmanovi a celému týmu za to, že oslavují morální principy, na kterých byla tato republika založena.

Libuše: Lucie Hájková j. h.

Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek j. h.

Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár j. h.

Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička

Lutobor: Jan Šťáva

Radovan: Roman Hoza

Krasava: Alžběta Poláčková j. h.

Radmila: Václava Krejčí Housková

žnec: Andrea Široká

žnec: Daniela Straková-Šedrlová

žnec: Jitka Klečanská

žnec : Petr Levíček

G. Masaryk: Marek Pospíchal

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více