Libuše proti lži a nenávisti

Libuše proti lži a nenávisti

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.

Smetanova opera Libuše je sama o sobě národním symbolem – její první inscenace při příležitosti otevření Národního divadla roku 1881 představovala vyvrcholení snah národa o svobodný a ryze český kulturní život. O třicet sedm let později jí naslouchal první Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk v nově vzniklém státě, sen o národní suverenitě se stal skutečností. Jak jinak tedy oslavit sto let od založení první republiky než operou, kterou sám Smetana považoval za dílo obzvláště vhodné k těm nejslavnostnějším příležitostem.

libuse_NdB_2018_foto_marek_olbrzymek_02

Libuše představuje z inscenačního hlediska jedno z nejnáročnějších Smetanových děl a režisér Jiří Heřman si nelehký úkol ještě znesnadnil a dal si za cíl propojit operu s událostmi uplynulého století. Opera začíná přehlídkou politiků, kteří od dob Masaryka zastávali prezidentský úřad – hlavy státu (doslova!) nastupují za zvuků úvodních taktů díla a usedají na levou a pravou stranu jeviště, symbolicky reprezentující dva odlišné politické tábory. Již od této chvíle je zřejmé, že inscenace se nesnaží pouze oslavit stoleté výročí, ale také reflektovat, čím vším si národ této země prošel a kam dále směřuje.

Jiří Heřman tak musel vytvořit režisérské pojetí natolik fluidní, proměnlivé a přitom organické, aby se mu inscenace sestávající z mnoha různých rovin nerozsypala. Masaryk přijíždějící na koni, hlavy politických představitelů zasahující do průběhu hry, samotný příběh kněžny Libuše a reflexe dob nedávných – to vše musel Heřman propojit do funkčního a celistvého sdělení, a přitom k minulosti (i přítomnosti) zaujmout stanovisko. Příběh o sváru dvou bratří tak doprovázely výjevy připomínající temné doby protektorátu, nadšenou spartakiádu, hašteření politiků, ale i sokolský slet, revoluci či převrat. Při některých spojeních naskakovala husí kůže.

libuse_NdB_2018_foto_marek_olbrzymek_03

Pavilon P na brněnském výstavišti nabízí ohromný prostor, který režisér nijak uměle neohraničil, a tak kromě scény byl vidět i celý sál kolem herců. Toto vizuální pojetí s relativně minimalistickou scénou se ve spojení s režisérským uchopením prokázalo jako funkční a nosné. Scéně dominovala rozkládací maketa Národního divadla, jejíž kusy rozmístěné do jinak víceméně prázdného prostoru připomínaly snové krajiny z obrazů Salvadora Dalího. V tomto spojení se dalo snadno přistoupit na snad až mystické a nerealistické skloubení rozdílných vizuálních prvků, a především různých interpretačních rovin.

Samotné zakomponování politických figur do děje Smetanovy opery mohlo působit kontroverzně, jak se dalo vytušit z několika nesouhlasných výkřiků, které se prolínaly potleskem na konci jednotlivých jednání. Heřman se pozitivně staví k ideálům Václava Havla, jehož postava poklidně prochází dějem a navazuje blízké přátelství s Masarykem. Naopak komunističtí představitelé jsou karikování jako směšné, vztahovačné a po pozornosti lačnící postavy. Snad největší pozdvižení mohlo způsobit zobrazení prezidentů Klause a Zemana, kteří nakonec taktéž stanuli na straně u komunistických pohlavárů.

Nebyla by to však opera, kdyby nejdůležitějšími složkami nebyly hudba a zpěv. Prostory pavilonu P nejsou z akustického hlediska nejvhodnějším místem k inscenování operních představení. Naneštěstí se momentálně jedná o jediné prostory, kde je možné dílo takového rozsahu (a v takové režii) inscenovat. Pro hudebníky i zpěváky šlo o nesmírně náročný úkol, neboť v některých případech dělily obě skupiny desítky metrů. Pod vedením dirigenta Roberta Kružíka a sbormistra Pavla Koňárka se však podařilo udržet zvukovou a po většinu času i rytmickou rovnováhu. Jediné skutečně zásadní rozdělení se objevilo ve scéně mohutného sboru s orchestrem, kde se obě skupiny rytmicky rozešly. Vzhledem k podmínkám sálu je však bezmála zázrak, že se všechno nerozpadlo již mnohem dříve. Každý jednotlivý hudebník a zpěvák si tak zaslouží velkou pochvalu.

Sólisté podali velmi kvalitní výkon a vesměs všichni dokázali dodat svým rolím plasticitu a uvěřitelnost. Svár dvou bratří byl díky nesmlouvavému a až agresivnímu projevu Pavoľa Remenára a mírnému a pokornému zpěvu Dušana Růžičky vyobrazen nanejvýš věrně. Znamenitým a jasným projevem zaujal také Roman Hoza, který dodal svým postavám život také díky výraznějšímu zapojení herecké složky a gestiky. Jiří Hájek v podání Přemysla ze Stadic byl šťastnou volbou, jeho klidný, a přitom majestátní projev budil respekt i pokoru. Lucie Hájková v roli Libuše působila v první třetině mírně nepřesvědčivě, ve zbývajících dvou částech však dokázala, že pro ztvárnění Libuše má ty nejlepší předpoklady. Tiché a křehké melodie, stejně jako vítězoslavné výšky korunovaly její úspěch.

Brněnská Libuše navzdory akustickým podmínkám Pavilonu P nabídla jedinečné uchopení díla s aktuálním přesahem a kvalitním zpracováním. Zcela jistě se nejedná o inscenaci pro každého, přesto se jedná o duchaplný a pokorný počin, který svým vlastním způsobem děkuje nejen Smetanovi a Masarykovi, ale také těm, kteří přišli po nich a kteří pracovali pro blaho národa. Inscenátoři se však nebáli zdůraznit, že vše, co národu škodí, zůstane odloženo a zapomenuto. Osobně pak děkuji Jiřímu Heřmanovi a celému týmu za to, že oslavují morální principy, na kterých byla tato republika založena.

Libuše: Lucie Hájková j. h.

Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek j. h.

Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár j. h.

Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička

Lutobor: Jan Šťáva

Radovan: Roman Hoza

Krasava: Alžběta Poláčková j. h.

Radmila: Václava Krejčí Housková

žnec: Andrea Široká

žnec: Daniela Straková-Šedrlová

žnec: Jitka Klečanská

žnec : Petr Levíček

G. Masaryk: Marek Pospíchal

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.  více

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více