Mimořádná operní Alcina z Brna

Mimořádná operní Alcina z Brna

Uvedení opery Alcina Georga Friedricha Händela Národním divadlem Brno je mimořádné (minimálně) ze dvou důvodů – nejenže se jedná o vůbec první nastudování tohoto díla v historii brněnské opery, ale současně tvorba inscenace zavdala důvod ke spolupráci Janáčkovy opery NdB s orchestrem Collegium 1704 a sborem Collegium Vocale pod uměleckým vedením Václava Lukse. Na premiéře opery, která se uskutečnila 5. února 2022 v Janáčkově divadle, vystoupili jako sólisté Pavla Vykopalová (Alcina), Doubravka Součková j. h. (Morgana), Ray Chenez j. h. (Ruggiero), Václava Krejčí Housková (Bradamante), Andrea Široká (Oberto), Ondřej Koplík (Oronte) a Roman Hoza (Melisso). Mezi sólisty, kteří vystoupí 6. února v rámci alternace na druhé premiéře, jsou mj. světově uznávané osobnosti sopranistky Karina Gauvin, Mirella Hagen, nebo kupříkladu kontratenor Justin Kim. Režie se chopil Jiří Heřman, scénu navrhl Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař a choreografii Jan Kodet. Partnerem inscenace jsou i francouzská divadla v Caen a Versailles, kde Janáčkova opera Alcinu také uvede.

Händelova opera Alcina oplývá magií, láskou i výtečnou prací s charaktery jednotlivých postav – zatímco v původním libretu L’isola di Alcina Antonina Fanzagliho jsou osobnostní vlastnosti a motivace jednotlivých postav víceméně jasné, Händelova úprava (samotný libretista, který úpravy provedl, zůstává bohužel neznámý) vytvořila především z titulní postavy výrazně komplexnější a sympatičtější charakter. Kouzelnice Alcina, proměňující na svém ostrově ztroskotané milence, kteří ji přestanou bavit, do podoby zvířat a stromů, se totiž poprvé skutečně zamiluje. Objektem její lásky se stává rytíř Ruggiero, který však již dříve přislíbil svoji lásku rytířce Bradamante. Ta se svého Ruggiera vydává v přestrojení za rytíře Ricciarda hledat. Jednou z mnoha zásadních změn v Händelově pojetí se stalo například přidělení Bradamantiny dojemné árie Si, son quella právě Alcině, a tím obnažit nefalšovanou hloubku jejích citů k Ruggierovi. Dalšími podobnými záměnami postav a árií docílil Händel mnohem větší smysluplnosti a hloubky charakterů. A i díky tomu zůstává Alcina svěžím dílem, které na rozdíl od mnoha jiných a výrazně schematičtějších barokních oper promlouvá stejně jasně a srozumitelně i k současnému publiku. Současně tak dává i větší prostor režijnímu zpracování, které se nemusí pokoušet o násilnou aktualizaci či kontextualizaci.

Režie Jiřího Heřmana si tuto hloubku charakterů a skutečnost (stejně jako přelétavost) citů nejen uvědomuje, ale pracuje s ní jako se svého druhu hlavním aktérem díla a láska se v jeho pojetí nevyhýbá žádné ze svých podob – své právoplatné místo zde má frivolní a nestálá láska Morgany, hluboká a upřímná láska Alciny, stejně jako nešťastná, avšak nakonec vítězná láska Bradamante. Heřman si z tohoto spektra nevybírá, naopak se snaží o co nejvěrnější zachycení všech jejích podob a krás. Pozornost si zaslouží, jak samozřejmě a přirozeně kombinuje Heřman původní barokní estetiku se současným vkusem diváka 21. století. Výrazným pomocníkem je mu zde choreografie Jana Kodeta. Pavla Vykopalová v roli Alciny svou ladností pohybu a noblesou podtrhuje klidný, něžný a konečně šťastný charakter titulní postavy, naopak Morgana (Doubravka Součková) každým gestem, pohybem i výrazem akcentuje svoji rozpustilost, bezstarostnost, marnivost a bezpochyby také silnou smyslnost. Tyto výchozí stavy pochopitelně procházejí v průběhu opery výraznými změnami a stesk, vztek i bezmoc pocítí většina zúčastněných postav, nicméně preciznost propojení stavů mysli jednotlivých charakterů a jejich pohybů na scéně zůstává. Povedená byla také taneční složka, za jejíž vrchol lze pravděpodobně označit první setkání ztroskotanců Ricciarda/Bradamanty a Melissa s Alcinou a následný ples.

Také scéna (Dragan Stojčevski) a světelný design (Daniel Tesař) měly na celkové vyznění opery v uchopení Jiřího Heřmana zásadní vliv. Prolnutím realistických prvků (dům na pláži, člun, truhlice, rybářský prut etc.) a takřka snového světa uvnitř korunního sálu titulní postavy se tvůrcům podařilo docílit takřka hmatatelné magičnosti ostrova, přičemž přestavba scén, která se děla v reálném čase, nezřídka sloužila jako prostorové vyprávění sui generis. Každičký detail zde měl své opodstatnění, a tak prosté otevření okenic spolu s nasvíceným pozadím povedeně dotvářelo dojem nebývalé hloubky prostoru, který se táhne daleko do neznáma. I tímto efektem akcentovala režie dojem, že zatímco venku je svět běžný a nemagický, uvnitř Alcinina domu jsou kouzla a čáry naprostou samozřejmostí. Výrazná pochvala patří také kostýmům Alexandry Gruskové, a to především kostýmům do zvířecí podoby proměněných nápadníků. Obzvláště podoba pštrosa (stejně jako jeho představitel, který zvíře choreograficky ztvárnil nebývale povedeně) si zaslouží uznání, neboť byla nápaditá a – kupodivu – i nečekaně realistická.

Kvalitní režie, scéna i kostýmy by však byly ničím bez povedeného hudebního nastudování a výrazných pěveckých výkonů, nicméně v případě Alciny lze s radostí dodat, že úspěch zde byl prakticky stoprocentní. A to nejen z hlediska pěveckého, ale také hereckého. Ruggiero ztvárněný Rayem Chenezem byl zpočátku povýšeným, poblouzněným a bezstarostným milencem Alciny, avšak prohlédl její kouzla a rozhodl se navrátit se zpátky k Bradamante. Tato charakterová proměna se výtečně projevila také v Chenezově zpěvu, který zpočátku působil pobaveně a lehce znuděně, aby následně dal průchod mnohem vyhrocenějšímu a dramatičtějšímu zpěvu ve 2. a 3. dějství. Václava Krejčí Housková v roli Bradamante svým zpěvem přímo zosobňovala rozpor mezi bezmocným hněvem a stále přetrvávající láskou k Ruggierovi. Právě v okamžicích nevyššího emočního vypětí bylo její nastudování postavy nejsilnější. Doubravka Součková jakožto sestra Alciny Morgana byla nejen technicky vysoce kvalitní, ale také dynamicky pestrá, přesně jak to vyžadoval její přelétavý charakter. Současně je třeba ještě jednou pochválit její herecké ztvárnění rozverné Morgany. Skvělý Ondřej Koplík v roli zamilovaného a žárlivého Oronta s ní tvořil perfektní dvojici a pěvecky exceloval především v expresivnějších částech opery. Jeho absolutním vrcholem – a to jak z hlediska práce s výrazem a barvou hlasu, tak hereckým uchopením – se však stala „smířlivá“ árie v závěru 3. dějství. Pomyslným hlasem rozumu se v opeře stal Roman Hoza v roli Melissa, který se snaží zarazit Ricciarda, resp. Bradamantu od vyzrazení své pravé identity. Hozův zvučný a enormně barevný hlas se k postavě rozvážného Melissa skvěle hodil. Největší pozornost si ovšem plným právem zaslouží pěvecké uchopení Alciny Pavlou Vykopalovou – sopranistka dokázala stejně kvalitně a výrazově přesvědčivě podat jak hlubokou zamilovanost, tak bezmezný stesk, stejně jako spalující hněv a zlobu – každičkým záchvěvem hlasu v tesklivých áriích dodávala Alcině nejen skutečnou citovost, ale především ji představila posluchačům jako komplexní a veskrze tragickou, nikoli však ryze zápornou postavu. To vše pojila vybroušená technická brilance a dechberoucí práce s barvou a dynamikou.

Orchestr pod vedením Václava Lukse byl neméně důležitým dílem mozaiky – hudebníkům se podařilo dodat hudbě nebývale silný emoční náboj, který výtečně akcentoval a doplňoval zpěvní hlasy. Luks také dával bedlivý pozor, aby spojení barokního orchestru a sálu Janáčkova divadla dynamicky fungovalo, což dle mého rozhodně nemohl být jednoduchý úkol. Velkou pochvalu si zaslouží také sólisté vystupující z řad orchestru, mezi kterými lze určitě zmínit sólové housle, violoncello či harfu s theorbou. Pozornost vzbudily také perkuse a simulovaný zvuk větru a bouře.

Opera Alcina v nastudování Národního divadla Brno prokázala nejen svoji tematickou svěžest a nebývalou hloubku svých charakterů, ale současně vydařeně demonstrovala, jak citlivá inscenace barokního díla může zohlednit dobovou estetiku (nekonečná sloupoví a podobně) a přitom zůstat stále aktuální a pěvně zakotvená v operních zvyklostech 21. století. O kvalitách inscenace však možná výmluvně vypovídá skutečnost, že bych si tyto více než čtyři hodiny strávené v Janáčově divadle dal milerád ještě jednou.

Georg Friedrich Händel: Alcina

Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jiří Kodet
Dramaturgie: Patricie Částková

Alcina: Pavla Vykopalová
Morgana: Doubravka Součková j.h.
Ruggiero: Ray Chenez j.h.
Bradamante: Václava Krejčí Housková
Oberto: Andrea Široká
Oronte: Ondřej Koplík
Melisso: Roman Hoza
Kouzelník: Ladislav Mikeš j.h.
Zvířata milenci: Viktor Bukový, Patrik Földešu, Lukáš Hlavatý, Michal Heriban, Jakub Liška, Stanislav Stanek, Tomáš Tlučhoř

Collegium 1704
Collegium Vocale

Dirigent: Václav Luks

Premiéra, sobota 5. února 2022
19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Ve Svatém týdnu Velikonoční festival duchovní hudby každý rok připravuje tzv. temné hodinky – zpěvy lamentací a responsorií prováděných za tmy v předvečer daného svátku. Po souborném uvedení například Zelenkových či Gesualdových zpěvů se soubor Ensemble Versus rozhodl pro letošní ročník nastudovat chorální repertoár českého původu. Další novinkou je také přesunutí hodinek z chrámového prostoru do tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, kde se každý večer uskuteční tři asi čtyřiceti minutové koncerty. Diváci si tak mohou vybrat danou hodinu, která jim nejvíce vyhovuje. Recenze se zabývá prvními z hodinek konanými na Škaredou středu 16. dubna ve vodojemu č. 2.  více

Zahajovací koncert 32. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby uskutečněný včera v nově zrekonstruovaném kostele sv. Jakuba nabídl více než hodinové rozjímání s dílem Janovy pašije od soudobého, estonského skladatele a letošního jubilanta Arvo Pärta (*1935). Dílo zaznělo v podání vokálního souboru Martinů Voices s uměleckým vedoucím Lukášem Vasilkem, sólisty Jiřím BrückleremOndřejem HolubemAlenou HellerovouJanou KuželovouOndřejem Benekem a Martinem Kalivodou za doprovodu komorního ansámblu: Daniela Valtová Kosinová (varhany), Pavla Tesařová (housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Vladislav Borovka (hoboj), Martin Petrák (fagot).  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš se v premiéře nového pořadu Karpatami vydal tanečním krokem přes vršky a doliny Karpatského oblouku. Novinka profesionální části souboru se odehrála na jevišti brněnského divadla Radost. A radostné bylo i sledování tohoto nového počinu. Soubor v něm na chvíli opouští velkolepé choreografie a vrací se blíže k původnímu lidovému materiálu, aniž by se vzdal vlastního výrazu.  více

Jarní koncert tělesa Diversa Quartet po delší době nabídl díla ryze tuzemských autorů. Večer konaný v pondělí 7. dubna v prostorách vily Löw-Beer nesl podtitul Tempus est iocundum podle milostné písně z rukopisu Carmina Burana. Píseň se svou rozverností stala inspirací pro dramaturgii koncertu, kterým provázelo těleso ve složení Barbara Tolarová (1. housle), Jan Bělohlávek (2. housle), David Křivský (viola) a Iva Wiesnerová (violoncello).  více

Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.  více

Po měsíci se do prostoru Janáčkova divadla vrátila Filharmonie Brno, která pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla ve čtvrtek 27. března díla Roberta Schumanna a Dimitrije Šostakoviče. V první polovině orchestr doplnil věhlasný britský violoncellista Steven Isserlisvíce

Po prosincovém uvedení Händelova Mesiášev instrumentaci W. A. Mozarta, provedla Filharmonie Brno další oratorium, tentokrát Die Schöpfung(Stvoření) Josepha Haydna (1732–1809). Ve čtvrtek 13. března se v Besedním domě do čela orchestru postavil dirigent Petr Altrichter, sborových pasáží se ujal Petrem Fialou vedený Český filharmonický sbor Brno, a sól se zhostili sopranistka Jana Sibera, tenorista Petr Nekoranec, a basista Peter Mikulášvíce

Další z jazzových večerů, které jsou pravidelně pořádány Filharmonií Brno, byl věnován duu Will Vinson (altsaxofon) a Aaron Parks (klavír). Tito hudebníci se spolu v různých formacích potkávají už dvacet let. Proto se rozhodli, že nastal čas, aby si vyzkoušeli to nejintimnější a podle mnohých i to nejtěžší – formát pouhého dua. V podání těchto muzikantů střední jazzové generace zazněl v pondělí 10. března v Besedním domě jak výběr z klasického jazzového materiálu, tak několik vlastních kompozic.  více

Pátý koncert z cyklu Auskultace, ve kterém se Brno Contemporary Orchestra postupně věnuje různým částem lidského těla, byl zaměřený na sluch. Nesl příznačný název Audio, přičemž byl především zdůrazněn rozdíl mezi pouhým slyšením a posloucháním. V pondělí 3. března (datum Mezinárodního dne sluchu) provedl soubor pod taktovkou Pavla Šnajdra v obřadní síni Ústředního hřbitova díla Petera Grahama, Petra Bakly, Jürga Freye a Iana Mikysky, který ve své skladbě orchestr doplnil tóny mikrotonální kytary. Jako klavírní sólista se představil Miroslav Beinhauervíce

V duchu romantických děl známých i méně známých autorů, která nejsou často zahrnována do repertoáru orchestrů, se nesl včerejší koncert v Janáčkově divadle. Filharmonie Brno s hostujícím dirigentem Robertem Kružíkem zde představila poutavý program pojmenovaný Skryté poklady romantismu, při kterém se publiku představil i tuzemský houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodičkavíce

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více