Mimořádná operní Alcina z Brna

Mimořádná operní Alcina z Brna

Uvedení opery Alcina Georga Friedricha Händela Národním divadlem Brno je mimořádné (minimálně) ze dvou důvodů – nejenže se jedná o vůbec první nastudování tohoto díla v historii brněnské opery, ale současně tvorba inscenace zavdala důvod ke spolupráci Janáčkovy opery NdB s orchestrem Collegium 1704 a sborem Collegium Vocale pod uměleckým vedením Václava Lukse. Na premiéře opery, která se uskutečnila 5. února 2022 v Janáčkově divadle, vystoupili jako sólisté Pavla Vykopalová (Alcina), Doubravka Součková j. h. (Morgana), Ray Chenez j. h. (Ruggiero), Václava Krejčí Housková (Bradamante), Andrea Široká (Oberto), Ondřej Koplík (Oronte) a Roman Hoza (Melisso). Mezi sólisty, kteří vystoupí 6. února v rámci alternace na druhé premiéře, jsou mj. světově uznávané osobnosti sopranistky Karina Gauvin, Mirella Hagen, nebo kupříkladu kontratenor Justin Kim. Režie se chopil Jiří Heřman, scénu navrhl Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař a choreografii Jan Kodet. Partnerem inscenace jsou i francouzská divadla v Caen a Versailles, kde Janáčkova opera Alcinu také uvede.

Händelova opera Alcina oplývá magií, láskou i výtečnou prací s charaktery jednotlivých postav – zatímco v původním libretu L’isola di Alcina Antonina Fanzagliho jsou osobnostní vlastnosti a motivace jednotlivých postav víceméně jasné, Händelova úprava (samotný libretista, který úpravy provedl, zůstává bohužel neznámý) vytvořila především z titulní postavy výrazně komplexnější a sympatičtější charakter. Kouzelnice Alcina, proměňující na svém ostrově ztroskotané milence, kteří ji přestanou bavit, do podoby zvířat a stromů, se totiž poprvé skutečně zamiluje. Objektem její lásky se stává rytíř Ruggiero, který však již dříve přislíbil svoji lásku rytířce Bradamante. Ta se svého Ruggiera vydává v přestrojení za rytíře Ricciarda hledat. Jednou z mnoha zásadních změn v Händelově pojetí se stalo například přidělení Bradamantiny dojemné árie Si, son quella právě Alcině, a tím obnažit nefalšovanou hloubku jejích citů k Ruggierovi. Dalšími podobnými záměnami postav a árií docílil Händel mnohem větší smysluplnosti a hloubky charakterů. A i díky tomu zůstává Alcina svěžím dílem, které na rozdíl od mnoha jiných a výrazně schematičtějších barokních oper promlouvá stejně jasně a srozumitelně i k současnému publiku. Současně tak dává i větší prostor režijnímu zpracování, které se nemusí pokoušet o násilnou aktualizaci či kontextualizaci.

Režie Jiřího Heřmana si tuto hloubku charakterů a skutečnost (stejně jako přelétavost) citů nejen uvědomuje, ale pracuje s ní jako se svého druhu hlavním aktérem díla a láska se v jeho pojetí nevyhýbá žádné ze svých podob – své právoplatné místo zde má frivolní a nestálá láska Morgany, hluboká a upřímná láska Alciny, stejně jako nešťastná, avšak nakonec vítězná láska Bradamante. Heřman si z tohoto spektra nevybírá, naopak se snaží o co nejvěrnější zachycení všech jejích podob a krás. Pozornost si zaslouží, jak samozřejmě a přirozeně kombinuje Heřman původní barokní estetiku se současným vkusem diváka 21. století. Výrazným pomocníkem je mu zde choreografie Jana Kodeta. Pavla Vykopalová v roli Alciny svou ladností pohybu a noblesou podtrhuje klidný, něžný a konečně šťastný charakter titulní postavy, naopak Morgana (Doubravka Součková) každým gestem, pohybem i výrazem akcentuje svoji rozpustilost, bezstarostnost, marnivost a bezpochyby také silnou smyslnost. Tyto výchozí stavy pochopitelně procházejí v průběhu opery výraznými změnami a stesk, vztek i bezmoc pocítí většina zúčastněných postav, nicméně preciznost propojení stavů mysli jednotlivých charakterů a jejich pohybů na scéně zůstává. Povedená byla také taneční složka, za jejíž vrchol lze pravděpodobně označit první setkání ztroskotanců Ricciarda/Bradamanty a Melissa s Alcinou a následný ples.

Také scéna (Dragan Stojčevski) a světelný design (Daniel Tesař) měly na celkové vyznění opery v uchopení Jiřího Heřmana zásadní vliv. Prolnutím realistických prvků (dům na pláži, člun, truhlice, rybářský prut etc.) a takřka snového světa uvnitř korunního sálu titulní postavy se tvůrcům podařilo docílit takřka hmatatelné magičnosti ostrova, přičemž přestavba scén, která se děla v reálném čase, nezřídka sloužila jako prostorové vyprávění sui generis. Každičký detail zde měl své opodstatnění, a tak prosté otevření okenic spolu s nasvíceným pozadím povedeně dotvářelo dojem nebývalé hloubky prostoru, který se táhne daleko do neznáma. I tímto efektem akcentovala režie dojem, že zatímco venku je svět běžný a nemagický, uvnitř Alcinina domu jsou kouzla a čáry naprostou samozřejmostí. Výrazná pochvala patří také kostýmům Alexandry Gruskové, a to především kostýmům do zvířecí podoby proměněných nápadníků. Obzvláště podoba pštrosa (stejně jako jeho představitel, který zvíře choreograficky ztvárnil nebývale povedeně) si zaslouží uznání, neboť byla nápaditá a – kupodivu – i nečekaně realistická.

Kvalitní režie, scéna i kostýmy by však byly ničím bez povedeného hudebního nastudování a výrazných pěveckých výkonů, nicméně v případě Alciny lze s radostí dodat, že úspěch zde byl prakticky stoprocentní. A to nejen z hlediska pěveckého, ale také hereckého. Ruggiero ztvárněný Rayem Chenezem byl zpočátku povýšeným, poblouzněným a bezstarostným milencem Alciny, avšak prohlédl její kouzla a rozhodl se navrátit se zpátky k Bradamante. Tato charakterová proměna se výtečně projevila také v Chenezově zpěvu, který zpočátku působil pobaveně a lehce znuděně, aby následně dal průchod mnohem vyhrocenějšímu a dramatičtějšímu zpěvu ve 2. a 3. dějství. Václava Krejčí Housková v roli Bradamante svým zpěvem přímo zosobňovala rozpor mezi bezmocným hněvem a stále přetrvávající láskou k Ruggierovi. Právě v okamžicích nevyššího emočního vypětí bylo její nastudování postavy nejsilnější. Doubravka Součková jakožto sestra Alciny Morgana byla nejen technicky vysoce kvalitní, ale také dynamicky pestrá, přesně jak to vyžadoval její přelétavý charakter. Současně je třeba ještě jednou pochválit její herecké ztvárnění rozverné Morgany. Skvělý Ondřej Koplík v roli zamilovaného a žárlivého Oronta s ní tvořil perfektní dvojici a pěvecky exceloval především v expresivnějších částech opery. Jeho absolutním vrcholem – a to jak z hlediska práce s výrazem a barvou hlasu, tak hereckým uchopením – se však stala „smířlivá“ árie v závěru 3. dějství. Pomyslným hlasem rozumu se v opeře stal Roman Hoza v roli Melissa, který se snaží zarazit Ricciarda, resp. Bradamantu od vyzrazení své pravé identity. Hozův zvučný a enormně barevný hlas se k postavě rozvážného Melissa skvěle hodil. Největší pozornost si ovšem plným právem zaslouží pěvecké uchopení Alciny Pavlou Vykopalovou – sopranistka dokázala stejně kvalitně a výrazově přesvědčivě podat jak hlubokou zamilovanost, tak bezmezný stesk, stejně jako spalující hněv a zlobu – každičkým záchvěvem hlasu v tesklivých áriích dodávala Alcině nejen skutečnou citovost, ale především ji představila posluchačům jako komplexní a veskrze tragickou, nikoli však ryze zápornou postavu. To vše pojila vybroušená technická brilance a dechberoucí práce s barvou a dynamikou.

Orchestr pod vedením Václava Lukse byl neméně důležitým dílem mozaiky – hudebníkům se podařilo dodat hudbě nebývale silný emoční náboj, který výtečně akcentoval a doplňoval zpěvní hlasy. Luks také dával bedlivý pozor, aby spojení barokního orchestru a sálu Janáčkova divadla dynamicky fungovalo, což dle mého rozhodně nemohl být jednoduchý úkol. Velkou pochvalu si zaslouží také sólisté vystupující z řad orchestru, mezi kterými lze určitě zmínit sólové housle, violoncello či harfu s theorbou. Pozornost vzbudily také perkuse a simulovaný zvuk větru a bouře.

Opera Alcina v nastudování Národního divadla Brno prokázala nejen svoji tematickou svěžest a nebývalou hloubku svých charakterů, ale současně vydařeně demonstrovala, jak citlivá inscenace barokního díla může zohlednit dobovou estetiku (nekonečná sloupoví a podobně) a přitom zůstat stále aktuální a pěvně zakotvená v operních zvyklostech 21. století. O kvalitách inscenace však možná výmluvně vypovídá skutečnost, že bych si tyto více než čtyři hodiny strávené v Janáčově divadle dal milerád ještě jednou.

Georg Friedrich Händel: Alcina

Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jiří Kodet
Dramaturgie: Patricie Částková

Alcina: Pavla Vykopalová
Morgana: Doubravka Součková j.h.
Ruggiero: Ray Chenez j.h.
Bradamante: Václava Krejčí Housková
Oberto: Andrea Široká
Oronte: Ondřej Koplík
Melisso: Roman Hoza
Kouzelník: Ladislav Mikeš j.h.
Zvířata milenci: Viktor Bukový, Patrik Földešu, Lukáš Hlavatý, Michal Heriban, Jakub Liška, Stanislav Stanek, Tomáš Tlučhoř

Collegium 1704
Collegium Vocale

Dirigent: Václav Luks

Premiéra, sobota 5. února 2022
19:00, Janáčkovo divadlo

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Nejčtenější

Kritika

Koncert s podtitulem Haydn a Šostakovič v g moll uzavřel ve čtvrtek 16. května v Besedním domě abonentní řadu Filharmonie doma. Jednalo se také o poslední koncert sezóny 2023/24 (když nepočítáme páteční reprízu), při kterém v čele Filharmonie Brno stanul její šéfdirigent Dennis Russell Davies. V druhé půli večera pak orchestr doplnili zpěváci Jana Šrejma Kačírková (soprán) a Jiří Služenko (bas). Jak už z názvu koncertu vyplývá, dramaturgie vedle sebe v rámci čtvrtečního programu postavila díla Josepha Haydna a Dimitrije Šostakoviče, která spojuje takřka výhradně pouze tónina, ve které byla napsána.  více