Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.
Průřez arménskou orchestrální hudbou skladatelů 20. století zahájila česká premiéra violového koncertu „…and then I was in time again“ Tigrana Mansurjana inspirovaného románem Hluk a vřava (The Sound and the Fury) amerického prozaika a básníka Williama Faulknera. Skladatel v rozhovoru z bookletu albu Monodia , které obsahuje i zmíněnou skladbu, nicméně dodává, že hudba vychází spíše z filozofického pozadí díla, nikoliv z přesného popisu děje samotného. Podobně jako u jiných Mansurjanových děl lze i v jeho violovém koncertu nalézt hlubokou intimitu, melancholii a snad až jakousi tesknotu, která je však na míle vzdálena patetičnosti či pouhé prázdné stylizaci. Drobný orchestr zahajuje dílo zneklidňující plochou v tiché dynamice, kterou následně střídá rázný violový vstup a výrazným rytmickým motivem předznamenává, kam se bude dílo dále ubírat. Ačkoliv Mansurjan uplatňuje řadu náročných technických prvků, vždy se jedná o logické vyústění hudební fráze, nikoliv o virtuozitu samu pro sebe. Luca Ranieri předvedl kvalitní nastudování interpretačně nesnadného díla, ačkoliv v porovnání s Kim Kashkashian, pro kterou Mansurjan dílo původně zkomponoval, uchopil violový part první věty Allegro, quasi recitando přece jen o poznání méně expresivně. Naopak ve druhé větě Lento, cantando se violistovo umírněnější a v dobrém slova smyslu „chladnější“ uchopení skladby padlo na živnou půdu.
Zcela odlišným kompozičním jazykem – ostatně záměrem večera bylo představit různé tváře arménské hudební kultury – hovořila k posluchačům Symfonie č. 3 Aveta Terterjana: mohutný orchestrální aparát s výrazným zastoupením bicích nástrojů a tradičních nástrojů arménské hudby. Zatímco Mansurjanův violový koncert otvírala křehká a zneklidňující hudební plocha, Terterjanovu symfonii zahajuje rázný vstup bicích nástrojů, který v duchu buddhistické tradice připravuje přítomné k nastalému tichu a (hudební) meditaci. Následná glissanda trombónů – posléze také s dusítky – předznamenávají zcela odlišný hudební svět. Čas jako by ztrácel na své důležitosti a dlouhé tóny spolu s víceméně prázdnou hudební fakturou tento pocit jen prohlubují. Jenže Terterjanova symfonie stojí do velké míry na extrémně příkrých kontrastech – z bezčasí buddhistické meditace vytrhává posluchače ostrý zvuk zurny, ke které se následně přidávají lesní rohy a záhy i další nástroje – hudba dostává ostrý rytmický pulz a částečně minimalistický charakter. Dlužno dodat, že dirigent Eduard Topčjan si účely různých ploch Terterjanovy symfonie dobře uvědomoval a umně akcentoval kontrastní aspekty skladatelovy hudby. Když se totiž ve druhé větě dostaly ke slovu truchlivé duduky, dbal na to, aby bicí nástroje, které tu a tam vstupovaly do jejich duetu, pouze jemně barevně ozvláštňovaly křehkou a zvolna se linoucí melodii. Naopak ve třetí větě dohnal orchestr až k bezmála ohlušujícímu forte fortissimo, a přesto dynamiku vyvážil tak, že žádné nástroje nezanikaly v bohaté sazbě.
Závěrečným dílem večera se stala Symfonie č. 2 e moll Arama Chačaturjana. Zatímco obě předcházející skladby těží spíše z moderního kompozičního jazyka, Chačaturjanova symfonie hovoří k posluchačům převážně tradičními hudebními postupy. To jí však neubírá na uhrančivosti a troufám si tvrdit, že lepší dramaturgické uzavření pozoruhodného celovečerního programu, „aby jeden pohledal“. Neboť ačkoliv sovětská estetika upřednostňovala vlastní ideál, podařilo se Chačaturjanovi implementovat do svých děl výrazné prvky arménské hudby, které jsou mj. stěžejní také v této symfonii. Orchestr pod vedením Eduarda Topčjana dokázal nejen vdechnout dramatické skladbě jasnou a živelnou energii, ale také v jemných a ryze lyrických pasážích se projevil dirigentův cit pro vedení hudebních frází, které navíc podepřel různorodou dynamikou.
Závěrečný koncert Moravského podzimu byl monumentálním průřezem arménskou hudbou a současně přehledem různých skladatelských přístupů a způsobů, jakými se umělci vypořádávají s hudbě nepřejícím režimem. Více než stovka hudebníků zde navíc oslavila nejen hudbu svých skladatelů, ale také 30. výročí své nezávislosti. A toto poselství nasadilo poslednímu večeru 51. ročníku festivalu Moravský podzim pomyslnou korunu.
TIGRAN MANSURJAN
„…and then I was in time again“, violový koncert
AVET TERTERJAN
Symfonie č. 3
ARAM CHAČATURJAN
Symfonie č. 2 e moll
Luca Ranieri viola
Arménská filharmonie
dirigent Eduard Topčjan
17. října 2021, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..