Mušketýři, kteří tasí kordy i ukulele

19. červen 2018, 14:00
Mušketýři, kteří tasí kordy i ukulele

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…

Zastavme se nejdříve u scénáře. V roce 1934 oslovila dramaturgie Vinohradského divadla tehdy čtyřiatřicetiletého básníka Vítězslava Nezvala, aby pro tuto známou scénu připravil dramatizaci slavného Dumasova románu. Neméně slavný tuzemský básník (tehdy stále ještě okouzlený poetismem a surrealismem) slavnou předlohu tehdy přetavil do zvučných, vynalézavých, krásu i rytmické možnosti češtiny plně využívajících veršů. Nezval zdařile použil dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) rýmovaný verš tedy alexandrín. Jen s malou nadsázkou se dá říci, že příběh slavné čtveřice rekovných mušketýrů už takto zaklel do hudby a taktů poezie. V roce 1953 – to zase na objednávku divadla v Karlíně – ke svým veršům Nezval navrch dopsal písničky a dokonce i hudbu k nim. Nynější brněnská inscenace Igora Ondříčka využívá Nezvalova originálu včetně písňových textů, jen muziku si nechali Brněnští ušít zcela novou od Davida Rottera.

tri_musketyri_2018_mdb_03

Výsledný tvar Ondříčkovy inscenace ponejvíce určil génius loci a specifická atmosféra Biskupského dvora, který se ukázal jako ideální místo právě pro tuto látku. I když se adaptovaný první díl Nezvalových divadelních Tří mušketýrů odehrává v první polovině 17. století, je renesanční podloubí a zdejší jednopatrová arkádová lodžie ideální kulisou. Toho si byl vědomý zřejmě i scénograf Tomáš Rusín, který renesanční architekturu překryl její divadelní replikou. Zkrátka před originální arkády postavil bezmála navlas stejné s mohutným schodištěm po levé straně, čímž rozlehlý prostor jeviště zmenšil a zkomornil. Navíc je v této hře zapotřebí bytu se stropním přístupem, čemuž se tato dvouúrovňová výprava ideálně hodí. Výsledné scénografické řešení Tomáše Rusína zčásti upomíná na mansionové divadlo, a tak je škoda, že režie po čase až monotónně naráz otevírá oponky v jednotlivých arkádách a nevyhrála si s jejich možným jednotlivým střídáním.

To jsou ale vcelku marginální věci. Důležité je, že Ondříček z velké části našel ideální balanc mezi romantickým patosem předlohy a jejím humorem. Zkrátka, že si tady užijete odlehčené zábavy či přímo ironické nadsázky, stejně jako vzletných dialogů a citů. Dvorskou pompu tady obstarávají ve zlatých odstínech řešené šaty dam, z blyštivých šperků královny až bolí oči a vévoda Buckingham v dobových šatkách a plášti symbolizuje majestát kombinací královské modré a stříbra. Výpravnost této hudební komedie je jednou z jejích kvalit.  

Vedle oblečků je to však zejména humor tady v podobě zveličování a nadsázky. A tak se lehce stane, že proradní kardinálovi žoldáci (při dělání křoví svému lídrovi) berou do ruky rumba koule, jindy se zase kordy promění a vás čeká pánské cvičení s černou stuhou nebo si mušketýři berou do rukou namísto zbraní ukulele. Tyto originální vtípky dávají ději švih, odstup i nadhled nad ním. Protože oné romantizující vznešenosti je ke konci možná i o vous více než je třeba a lze si představit ještě důslednější stylizování děje do romantické hyperboly. I když je pravda, že dialogy roztoužené královny Anny a tokajícího vévody z Buckinghamu by asi nebylo účelné pojednávat jako grotesku. Naopak groteskní používání zvuků při bitkách a úderech do jednotlivých částí těla nebo moment, kdy chrabrý mušketýr naráz odhodí celou hromadu nepřátel, jsou zdařilou ukázkou, jak se na romanticky pocukrovanou látku dívat dnes.   

tri_musketyri_2018_mdb_02

Čeho si na výsledku, který je opravdu ukázkovým příkladem zábavného letního divadla pod širým nebem, cením možná nejvíce, je režijní i herecká práce s Nezvalovými verši. Dokonalé zvládnutí alexandrínu nebývá v tuzemsku u jiných klasiků zdaleka tak samozřejmé. A čeština se tady v takto pečlivě pronášeném básnickém slovu třpytí daleko více ne ony diamantové královniny přívěsky, o které se tady hraje intrikánská kardinálova hra.  Pečlivě zvládnutá mluva dává této přece jen poněkud dlouhé inscenace potřebný plynulý a ideální rytmus, který tady doplňují songy.

Zalidněná inscenace pulsuje osmnácti písničkami. Rotterova nová muzika nemá charakter líbivých hitů, ale je spíše náladotvornou ilustrací či hudebním popisem songů zpívaných tady na half-playback.  Ať už jde o sborovou ouverturu a uvedení do děje, písně milostné (královna, vévoda Buckingham), pijácké (Porthos) či řekněme politikařící (kardinál, kancléř). Jak už bylo řečeno, nejde o muzikál, ale o hru se zpěvy, které děj neposunují, ale obtahují ráz a povahu jasně rozvržených charakterů.  Rotterova muzika využívá těchto nuancí a zní v ní ponejvíce akordeon. Tahací harmonika (či chcete-li dršťky nebo zednický klavír) zní logicky v lidovějších číslech, milostné songy nejvyšší aristokracie mají pochopitelně blíže ke sladkým muzikálovým áriím. Hudební výbava inscenace je příjemným a ústrojným doplněním večera, je dobře, že tyto Mušketýry nehrají v první verzi bez písniček. Hudba podtrhuje zábavný a odpočinkový charakter kusu.

Psát o jednotlivých výkonech v inscenaci o čtyřiapadesáti účinkujících je téměř nemožné. A tak pochvalme jen ty nejvýraznější jako je tklivě odezpívaná, ale nepřeslazená Královna Anna v podání Lucie Bergerové, jemně a nenuceně karikovaný D´Artagnan Jana Brožka, předpisový intrikán a vemlouvající se kardinálský zloduch Jiří Mach či zajímavá, hubatá, cudná i láskou planoucí služtička a švadlenka Elišky Skálové.

Inscenace Tři mušketýři je ukázkou zdařilého hudebního divadla, které zná a naplno ukazuje svoje možnosti i meze. Ve zpěvném titulu nezaniká krása Nezvalova básnického slova, s nímž se tady zdařile herecky šermuje. A to je devíza větší než zachráněná čest královny Anny…

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce