Už v roce 1999 se režisér a ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša se svým inscenačním týmem rozhodl upravit slavný muzikál My Fair Lady přímo pro brněnské prostředí. Namísto londýnského nářečí cockney použil brněnský hantec, děj zasadil do současnosti a vznikla divácky velmi vyhledávaná inscenace My Fair Lady (ze Zelňáku). Nyní se s odstupem bezmála čtvrtstoletí k oblíbenému titulu brněnské divadlo vrací znovu. A režisérem i autorem úpravy je opět Stanislav Moša, který se nyní rozhodl děj posunout do počátku 20. století. A secesní háv tomuto staronovému titulu sluší.
Nyní však nejde o klasický remake nebo chcete-li repliku inscenace jako tomu bylo nedávno u Mošova Cyrana z Bergeracu. Diváka čeká zcela jiná výprava a tvůrci přiznávají, že ani užitý hantec není identický s tím původně použitým, protože se tato brněnská mluva v čase neustále vyvíjí a mění výrazivo. A další výraznou změnou představuje i samo jeviště; dříve Líza řádila na menší činoherní scéně, nyní útočí na publikum z velkého prostoru hudebních muzikálových produkcí.
Využití brněnského hantecu byla nápaditá záležitost a zcela legitimní postup. I v českém překladu Oty Ornesta se využívá slang žižkovských Pepíků. A někdejších úctyhodných 340 repríz potvrdilo, že diváci na divadle milují lokální reálie, že se jim líbí, když děj na jevišti prosakuje okolním prostředím, které tak důvěrně znají. A scénograf Jaroslav Milfajt tomuto pocitu vyšel plně vstříc. Na hudební scéně stojí kulisy, v nichž poznáte kašnu Parnas či divadlo Reduta na Zelném trhu; jindy uvidíte siluetu Petrova či připomínku proslulého brněnského velkoprůmyslníka a obchodníka s kávou Huberta Lamploty. Secesní střihy, citující kostýmy Andrey Kučerové, jsou hlavně u dam (a nejen v černobílé verzi) holdem nejen době, kdy slavná komediální předloha muzikálu, a tedy Shawův Pygmalion – vznikla, stejně jako proslulému filmovému zpracování. Snoubí se s užitými secesními portály a dodnes tolik přitažlivým dekorem rafinovaně propletených křivek. Výsledkem je jakási přitažlivá retro podívaná, kterou docení nejen Brněnští.
Může za to také opravdu kvalitní hudební nastudování Karla Cóna, přehledná Mošova režie, která se obejde bez samoúčelných excesů, a dále sborové i sólistické výkony. „Dokonalý muzikál“ My Fair Lady, jak je dílo dvojice Frederick Loewe a Alan Jay Lerner často označováno, totiž v této brněnské verzi není žádnou pokrouceninou originálu. Za horizontální oponou skrytý orchestr svižně naservíruje všechny tolik známé hity a radost z této hudby umí posunout do hlediště, které i při menším počtu skrytých muzikantů v tomto soundu pocítí košatost původní partitury.
Moša zase jako zkušený muzikálový režisér umí namíchat kolektivní čísla s individuálními vystoupeními. Díky využívání pojízdných jevištních stolů tady nepůsobí rušivě ani přestavby. Výsledkem je jakoby programově starosvětské, ale divácky přehledné a vstřícné klasické divadlo, které publikum miluje, jak o tom svědčí všech deset vyprodaných popremiérových repríz.
Přirozeným těžištěm i tohoto kusu, který při svém uvedení způsobil rozruch neslýchaným šťavnatým zaklením „bloody ass“ z úst hlavní hrdinky (doslova zatracená prdel), zůstávají logicky protagonisté. Eliška Skálová jako Líza Ďulínková zaujme pečlivě rozvrženou architekturou své role, v níž se přesvědčivě jazykově i mentální přerodí z pouliční holky v krásnou, dobře vychovanou dámu. Moc se mi líbila její intonační práce s hantecem, stejně jako fakt, že svoji proměněnou Lízu ve finále příliš herecky nepřecukrovává. Její protějšek profesor Hradský v podání Petra Štěpána je esencí opravdu výtečného a taktéž přesně dávkovaného komediálního herectví, bravurního zpěvu a vyhrávání detailu. Štěpán přitom Skálovou nijak nepřetlačuje, dává účinný a naplno využitý prostor Janu Mazákovi, který představuje plukovníka Špičku. Lízin otec Alférd Ďulínek je v podání Alana Novotného speciálním komediálním těžištěm inscenace. Pochvalu také zaslouží nejen za pěvecký výkon na kolečkových bruslích Jan Brožek coby Bedřich Škoda-Vrchovský.
Nejsem velkým advokátem divadelních návratů, ale v tomto balení a této vizuální i herecké podobě lze My Fair lady (ze Zelňáku) i napodruhé věštit opět velkou budoucnost.
Frederick Loewe, Alan Jay Lerner
My Fair Lady (ze Zelňáku)
Hudební komedie podle podle hry G. B. Shawa Pygmalion
Režie a úprava: Stanislav Moša
Překlad do češtiny: Ota Ornest
Překlad do hantecu: Stanislav Moša
Hudební nastudování a dirigenti: Karel Cón, Tony Marko
Úprava hudebního aranžmá: Karel Cón
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Andrea Kučerová
Choreografie: Aneta Majerová
Zatím nebyl přidán žádný komentář..