Návrat k první původní české opeře Dráteník

Návrat k první původní české opeře Dráteník

Jubilejní desátý ročník hudebního festivalu Olomoucké barokní slavnosti do svého letošního programu zařadil ve dnech 18. a 19. srpna jedinečnou dramaturgickou lahůdku – jednu z historicky nejdůležitějších českých zpěvoher, která se však na pódiích operních domů či hudebních sálů příliš neobjevuje. Řeč je o Dráteníkovi, první původní české opeře zkomponované Františkem Škroupem na libreto z pera Josefa Krasoslava Chmelenského. V režii Kateřiny Křivánkové, s kostýmy a scénou Sylvy Markové a v hudebním nastudování Marka Čermáka ji provedlo těleso Volantes Orchestra, rezidenční soubor festivalu. Pěveckých rolí se chopili Matúš Šimko (Dráteník/Škroup), Lenka Cafourková Ďuricová (Růžena), Vincenc Ignác Novotný (Vojtěch), Zuzana Badárová (Liduška), Aleš Janiga (Květenský), Jiří Miroslav Procházka (Lána) a Martin Vodrážka (Kůl). Ryze činoherní roli Chmelenského – výše zmíněného autora libreta – a drába Hranatého ztvárnil Martin Mihál. Recenzent navštívil premiérové představení.

Přestože velké 200. výročí prvního provedení Dráteníka připadá až na rok 2026, připomnělo nejnovější nastudování v olomouckém Domě u parku také jiné jubileum. Letos je tomu přesně 160 let, co František Škroup, autor hudby, zemřel v Rotterdamu. Jelikož první česky hranou operou (v překladu Simeona Karla Macháčka) se stal až singspiel Rodina švýcarská (Die Schweizer Familie) skladatele Josepha Weigla z roku 1823 – který shodou okolností nastudoval právě Škroup – cítili čeští vlastenci touhu po vlastní opeře na původní české libreto. Jedním z vhodných kandidátů se stal básník Josef Krasoslav Chmelenský, který překládal cizí operní předlohy do českého jazyka. Slovo dalo slovo a Chmelenský se Škroupem začali práci na první české zpěvohře, kterou dokončili na konci roku 1825.

Singspiel v zásadě kombinuje hudební čísla vyjadřující pocity a přesvědčení postav s mluveným slovem, které dál posouvá děj. Z dnešního pohledu by pravděpodobně dobový jazyk připadal mnoha posluchačům nejen náročný na porozumění, ale také (s trochou nadsázky) cizí. Režisérka Kateřina Křivánková tak celé představení koncipovala jako divadlo na divadle a opatřila jej na mnoha místech vlastními replikami. Chmelenský (Martin Mihál) i Škroup (Matúš Šimko) se stali postavami, které připravují představení Dráteníka, schází jim však zpěvák titulní role. Škroup se tedy rozhodne, že Dráteníka ztvární sám a Chmelenský se ujme postavy drába Hranatého. Právě tímto modelem divadla na divadle se režisérce uvolnily ruce k převyprávění zpěvohry dle vlastních pravidel, aniž by reálně musela více zasahovat do podoby a kontextu díla. K tomuto konceptu se také hodily kostýmy a scénografie Sylvy Markové, která se držela spíše historizující linky a nesnažila se o zbytečnou aktualizaci nad rámec režijního zasazení.

Zde je na místě zaměřit se na postavy Škroupa a Chmelenského – zatímco Škroup je v inscenaci spíše poklidný a málomluvný, Chmelenský je pravý excentrický básník plný ideálů a nadšení. Martin Mihál, který postavu libretisty ztvárnil, předvedl fantastický výkon v každém ohledu. Nejenže dokázal výtečně pracovat s komickým aspektem své postavy, ale výraznou pochvalu si zaslouží i za dikci a nastudování extrémně náročného textu, který podal bez sebemenšího škobrtnutí. Také ostatní role, kterých se zhostili zpěváci (Chmelenský i dráb Hranatý byli ryze činoherními postavami) byly přesvědčivé, avšak nebyly na ně kladeny stejné nároky na herecké nuance jako na Mihála.

I pěvecké obsazení se podařilo výtečně zvolit. Postava Květenského, jež chce provdat svoji dceru Růženu, byla s pevnou otcovskou autoritou provedena Alešem Janigou. Obzvláště interpretačně zdařilá byla jeho árie Každé zboží chová se snáze než holčina mladá, ve které vyniknul Janigův mohutný, avšak příjemně měkký a barevně v celém pěveckém rozsahu vyrovnaný baryton. Panem Lánem – otcem ženicha, z něhož se nakonec k radosti všech vyklube Vojtěch, kterého Růžena tajně miluje – se stal zpěvák Jiří Miroslav Procházka. Ten i přes relativně malé zastoupení v díle podal taktéž velmi povedený pěvecký i herecký výkon. Jeho energický bas v kombinaci s rozšafným uchopením přiopilého pana Lána byl ideálním kontrastem k vážnému Květenskému. Postavy Růženy se chopila Lenka Cafourková Ďuricová, která famózně zužitkovala svůj cit pro jemnou lyriku. Zpěvaččina povedená a účelná práce s výrazem, barvou tónu a dynamikou vytvořila křehkou hrdinku, která však oplývá vnitřní silou. Její milý Vojtěch v nastudování Vincence Ignáce Novotného je zde aktivním prvkem. A bylo to patrné i z Novotného uchopení postavy: výraznější dynamické skoky, ostřejší změny v hlasovém témbru a jakási stěží popsatelná plamennost jeho herectví. Pomineme-li humorné vložky, kde mu do interpretace mluví Chmelenský, vytváří vhodný protipól k Růženě. Dvojice poddaných (panská Liduška a sluha Kůl) v provedení Zuzany Badárové a Martina Vodrážky byla taktéž povedeně vybraná. Zatímco Kůl působil vychytrale a neoblomně a trochu neotesaně, Liduška byla veselá, rozpustilá a pomáhala Růženě v její mladické lásce k Vojtěchovi. Vodrážka zpíval v ansámblech, kde neměl takovou možnost vyniknout, přesto bylo zřejmé, že je výrazově vyrovnaný a intonačně přesný. Z hlediska pěveckých čísel byl Škroup k Lidušce štědřejší, neboť jí zkomponoval duet s Růženou Mne on miluje – radosti blahá! Právě zde vynikly odlišné, avšak výjimečně kompatibilní barvy hlasů obou zpěvaček – lehká a roztomile rozpustilá Badárová svým jasným a svěžím témbrem skvěle doplňovala sladký a lyrický zpěv Cafourkové Ďuricové. Nejkrásnější árie však nadělil skladatel postavě Dráteníka, kterého se chopil Matúš Šimko. Jeho sametově měkká barva hlasu se výtečně hodila k něžným a básnivým áriím, ve kterých vzpomíná na svoji otčinu i drahou Haničku, kterou si hodlá vzít, až se navrátí domů. Šimko svým nastudováním bezchybně vystihl prostotu a dobrosrdečnost Dráteníka, stejně jako čistotu jeho citů. Jeho interpretace byla něžná a mírná, avšak ani v nejmenším patetická.

Orchestr byl zpěvákům pevnou oporou a až na místy drobné nedostatky v intonaci žesťových nástrojů byl celkový výkon na velmi vysoké úrovni. Dirigent Marek Čermák měl navíc velmi promyšlenou koncepci dynamických i tempových změn, které na vybraných místech dodávaly hudbě lehkost i emocionalitu. Zvláštní pozornost si zaslouží těsné sepětí dirigenta – a tedy i orchestru – se zpěváky. Interpretačně nesmírně povedený byl také sólový výstup koncertního mistra Daniela Rumlera, jehož práce s tónem, frázováním, vibratem i dynamikou byla v lyrické árii naprosto příkladná a skvěle akcentovala její křehkost. Zdařilým bylo také violoncellové sólo Věry Kousalíkové, které však – dost možná i vlivem horka v sále, jež mohlo ovlivnit intonaci – nemělo natolik uspokojivý závěr. Přesto se jednalo o jinak kvalitní a interpretačně promyšlené nastudování, které vhodně umocnilo vyznění samotné árie.

Přestože je mnohými Dráteník považován spíše za historický mezník na cestě k české opeře smetanovského střihu, jeho olomoucké provedení dokázalo, že se jedná o zcela plnohodnotné hudebně dramatické dílo. A tak zatímco v době vzniku Prodané nevěsty se Škroupova zpěvohra mohla jevit jako koncepčně a formálně zastaralé dílko, z pohledu dnešního posluchače se jedná o melodicky nesmírně bohatou operu s osobitým půvabem a lehkostí. Není ostatně žádnou novinkou, že až čas dokáže odhalit pravou hodnotu věcí. Zatímco se čeští vlastenci naléhavě, a tak trochu na koleně pokoušeli nalézt v singspielu či francouzské opéra-comique předobraz české opery, stvořili zcela jedinečné a hudebně pestré dílo, které si ani v nejmenším nezaslouží přehlížení, jak se mu dostává. Nezbývá než doufat, že velké 200. výročí premiéry Dráteníka přinese zájem o Škroupovu tvorbu i mezi další orchestry a festivaly.

Dráteník: Matúš Šimko

Růžena: Lenka Cafourková Ďuricová

Vojtěch: Vincenc Ignác Novotný

Liduška: Zuzana Badárová

Květenský: Aleš Janiga

Lána: Jiří Miroslav Procházka

Kůl: Martin Vodrážka

Hranatý/Chmelenský: Martin Mihál

Volantes Orchestra

Marek Čermák – hudební nastudování

Kateřina Křivánková – režie

Sylva Marková – kostýmy, scéna

Dům u parku, Olomouc

18. srpna 2022, 19:30

Panda foto

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více