Návrat k první původní české opeře Dráteník

Návrat k první původní české opeře Dráteník

Jubilejní desátý ročník hudebního festivalu Olomoucké barokní slavnosti do svého letošního programu zařadil ve dnech 18. a 19. srpna jedinečnou dramaturgickou lahůdku – jednu z historicky nejdůležitějších českých zpěvoher, která se však na pódiích operních domů či hudebních sálů příliš neobjevuje. Řeč je o Dráteníkovi, první původní české opeře zkomponované Františkem Škroupem na libreto z pera Josefa Krasoslava Chmelenského. V režii Kateřiny Křivánkové, s kostýmy a scénou Sylvy Markové a v hudebním nastudování Marka Čermáka ji provedlo těleso Volantes Orchestra, rezidenční soubor festivalu. Pěveckých rolí se chopili Matúš Šimko (Dráteník/Škroup), Lenka Cafourková Ďuricová (Růžena), Vincenc Ignác Novotný (Vojtěch), Zuzana Badárová (Liduška), Aleš Janiga (Květenský), Jiří Miroslav Procházka (Lána) a Martin Vodrážka (Kůl). Ryze činoherní roli Chmelenského – výše zmíněného autora libreta – a drába Hranatého ztvárnil Martin Mihál. Recenzent navštívil premiérové představení.

Přestože velké 200. výročí prvního provedení Dráteníka připadá až na rok 2026, připomnělo nejnovější nastudování v olomouckém Domě u parku také jiné jubileum. Letos je tomu přesně 160 let, co František Škroup, autor hudby, zemřel v Rotterdamu. Jelikož první česky hranou operou (v překladu Simeona Karla Macháčka) se stal až singspiel Rodina švýcarská (Die Schweizer Familie) skladatele Josepha Weigla z roku 1823 – který shodou okolností nastudoval právě Škroup – cítili čeští vlastenci touhu po vlastní opeře na původní české libreto. Jedním z vhodných kandidátů se stal básník Josef Krasoslav Chmelenský, který překládal cizí operní předlohy do českého jazyka. Slovo dalo slovo a Chmelenský se Škroupem začali práci na první české zpěvohře, kterou dokončili na konci roku 1825.

Singspiel v zásadě kombinuje hudební čísla vyjadřující pocity a přesvědčení postav s mluveným slovem, které dál posouvá děj. Z dnešního pohledu by pravděpodobně dobový jazyk připadal mnoha posluchačům nejen náročný na porozumění, ale také (s trochou nadsázky) cizí. Režisérka Kateřina Křivánková tak celé představení koncipovala jako divadlo na divadle a opatřila jej na mnoha místech vlastními replikami. Chmelenský (Martin Mihál) i Škroup (Matúš Šimko) se stali postavami, které připravují představení Dráteníka, schází jim však zpěvák titulní role. Škroup se tedy rozhodne, že Dráteníka ztvární sám a Chmelenský se ujme postavy drába Hranatého. Právě tímto modelem divadla na divadle se režisérce uvolnily ruce k převyprávění zpěvohry dle vlastních pravidel, aniž by reálně musela více zasahovat do podoby a kontextu díla. K tomuto konceptu se také hodily kostýmy a scénografie Sylvy Markové, která se držela spíše historizující linky a nesnažila se o zbytečnou aktualizaci nad rámec režijního zasazení.

Zde je na místě zaměřit se na postavy Škroupa a Chmelenského – zatímco Škroup je v inscenaci spíše poklidný a málomluvný, Chmelenský je pravý excentrický básník plný ideálů a nadšení. Martin Mihál, který postavu libretisty ztvárnil, předvedl fantastický výkon v každém ohledu. Nejenže dokázal výtečně pracovat s komickým aspektem své postavy, ale výraznou pochvalu si zaslouží i za dikci a nastudování extrémně náročného textu, který podal bez sebemenšího škobrtnutí. Také ostatní role, kterých se zhostili zpěváci (Chmelenský i dráb Hranatý byli ryze činoherními postavami) byly přesvědčivé, avšak nebyly na ně kladeny stejné nároky na herecké nuance jako na Mihála.

I pěvecké obsazení se podařilo výtečně zvolit. Postava Květenského, jež chce provdat svoji dceru Růženu, byla s pevnou otcovskou autoritou provedena Alešem Janigou. Obzvláště interpretačně zdařilá byla jeho árie Každé zboží chová se snáze než holčina mladá, ve které vyniknul Janigův mohutný, avšak příjemně měkký a barevně v celém pěveckém rozsahu vyrovnaný baryton. Panem Lánem – otcem ženicha, z něhož se nakonec k radosti všech vyklube Vojtěch, kterého Růžena tajně miluje – se stal zpěvák Jiří Miroslav Procházka. Ten i přes relativně malé zastoupení v díle podal taktéž velmi povedený pěvecký i herecký výkon. Jeho energický bas v kombinaci s rozšafným uchopením přiopilého pana Lána byl ideálním kontrastem k vážnému Květenskému. Postavy Růženy se chopila Lenka Cafourková Ďuricová, která famózně zužitkovala svůj cit pro jemnou lyriku. Zpěvaččina povedená a účelná práce s výrazem, barvou tónu a dynamikou vytvořila křehkou hrdinku, která však oplývá vnitřní silou. Její milý Vojtěch v nastudování Vincence Ignáce Novotného je zde aktivním prvkem. A bylo to patrné i z Novotného uchopení postavy: výraznější dynamické skoky, ostřejší změny v hlasovém témbru a jakási stěží popsatelná plamennost jeho herectví. Pomineme-li humorné vložky, kde mu do interpretace mluví Chmelenský, vytváří vhodný protipól k Růženě. Dvojice poddaných (panská Liduška a sluha Kůl) v provedení Zuzany Badárové a Martina Vodrážky byla taktéž povedeně vybraná. Zatímco Kůl působil vychytrale a neoblomně a trochu neotesaně, Liduška byla veselá, rozpustilá a pomáhala Růženě v její mladické lásce k Vojtěchovi. Vodrážka zpíval v ansámblech, kde neměl takovou možnost vyniknout, přesto bylo zřejmé, že je výrazově vyrovnaný a intonačně přesný. Z hlediska pěveckých čísel byl Škroup k Lidušce štědřejší, neboť jí zkomponoval duet s Růženou Mne on miluje – radosti blahá! Právě zde vynikly odlišné, avšak výjimečně kompatibilní barvy hlasů obou zpěvaček – lehká a roztomile rozpustilá Badárová svým jasným a svěžím témbrem skvěle doplňovala sladký a lyrický zpěv Cafourkové Ďuricové. Nejkrásnější árie však nadělil skladatel postavě Dráteníka, kterého se chopil Matúš Šimko. Jeho sametově měkká barva hlasu se výtečně hodila k něžným a básnivým áriím, ve kterých vzpomíná na svoji otčinu i drahou Haničku, kterou si hodlá vzít, až se navrátí domů. Šimko svým nastudováním bezchybně vystihl prostotu a dobrosrdečnost Dráteníka, stejně jako čistotu jeho citů. Jeho interpretace byla něžná a mírná, avšak ani v nejmenším patetická.

Orchestr byl zpěvákům pevnou oporou a až na místy drobné nedostatky v intonaci žesťových nástrojů byl celkový výkon na velmi vysoké úrovni. Dirigent Marek Čermák měl navíc velmi promyšlenou koncepci dynamických i tempových změn, které na vybraných místech dodávaly hudbě lehkost i emocionalitu. Zvláštní pozornost si zaslouží těsné sepětí dirigenta – a tedy i orchestru – se zpěváky. Interpretačně nesmírně povedený byl také sólový výstup koncertního mistra Daniela Rumlera, jehož práce s tónem, frázováním, vibratem i dynamikou byla v lyrické árii naprosto příkladná a skvěle akcentovala její křehkost. Zdařilým bylo také violoncellové sólo Věry Kousalíkové, které však – dost možná i vlivem horka v sále, jež mohlo ovlivnit intonaci – nemělo natolik uspokojivý závěr. Přesto se jednalo o jinak kvalitní a interpretačně promyšlené nastudování, které vhodně umocnilo vyznění samotné árie.

Přestože je mnohými Dráteník považován spíše za historický mezník na cestě k české opeře smetanovského střihu, jeho olomoucké provedení dokázalo, že se jedná o zcela plnohodnotné hudebně dramatické dílo. A tak zatímco v době vzniku Prodané nevěsty se Škroupova zpěvohra mohla jevit jako koncepčně a formálně zastaralé dílko, z pohledu dnešního posluchače se jedná o melodicky nesmírně bohatou operu s osobitým půvabem a lehkostí. Není ostatně žádnou novinkou, že až čas dokáže odhalit pravou hodnotu věcí. Zatímco se čeští vlastenci naléhavě, a tak trochu na koleně pokoušeli nalézt v singspielu či francouzské opéra-comique předobraz české opery, stvořili zcela jedinečné a hudebně pestré dílo, které si ani v nejmenším nezaslouží přehlížení, jak se mu dostává. Nezbývá než doufat, že velké 200. výročí premiéry Dráteníka přinese zájem o Škroupovu tvorbu i mezi další orchestry a festivaly.

Dráteník: Matúš Šimko

Růžena: Lenka Cafourková Ďuricová

Vojtěch: Vincenc Ignác Novotný

Liduška: Zuzana Badárová

Květenský: Aleš Janiga

Lána: Jiří Miroslav Procházka

Kůl: Martin Vodrážka

Hranatý/Chmelenský: Martin Mihál

Volantes Orchestra

Marek Čermák – hudební nastudování

Kateřina Křivánková – režie

Sylva Marková – kostýmy, scéna

Dům u parku, Olomouc

18. srpna 2022, 19:30

Panda foto

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více