Jubilejní desátý ročník hudebního festivalu Olomoucké barokní slavnosti do svého letošního programu zařadil ve dnech 18. a 19. srpna jedinečnou dramaturgickou lahůdku – jednu z historicky nejdůležitějších českých zpěvoher, která se však na pódiích operních domů či hudebních sálů příliš neobjevuje. Řeč je o Dráteníkovi, první původní české opeře zkomponované Františkem Škroupem na libreto z pera Josefa Krasoslava Chmelenského. V režii Kateřiny Křivánkové, s kostýmy a scénou Sylvy Markové a v hudebním nastudování Marka Čermáka ji provedlo těleso Volantes Orchestra, rezidenční soubor festivalu. Pěveckých rolí se chopili Matúš Šimko (Dráteník/Škroup), Lenka Cafourková Ďuricová (Růžena), Vincenc Ignác Novotný (Vojtěch), Zuzana Badárová (Liduška), Aleš Janiga (Květenský), Jiří Miroslav Procházka (Lána) a Martin Vodrážka (Kůl). Ryze činoherní roli Chmelenského – výše zmíněného autora libreta – a drába Hranatého ztvárnil Martin Mihál. Recenzent navštívil premiérové představení.
Přestože velké 200. výročí prvního provedení Dráteníka připadá až na rok 2026, připomnělo nejnovější nastudování v olomouckém Domě u parku také jiné jubileum. Letos je tomu přesně 160 let, co František Škroup, autor hudby, zemřel v Rotterdamu. Jelikož první česky hranou operou (v překladu Simeona Karla Macháčka) se stal až singspiel Rodina švýcarská (Die Schweizer Familie) skladatele Josepha Weigla z roku 1823 – který shodou okolností nastudoval právě Škroup – cítili čeští vlastenci touhu po vlastní opeře na původní české libreto. Jedním z vhodných kandidátů se stal básník Josef Krasoslav Chmelenský, který překládal cizí operní předlohy do českého jazyka. Slovo dalo slovo a Chmelenský se Škroupem začali práci na první české zpěvohře, kterou dokončili na konci roku 1825.
Singspiel v zásadě kombinuje hudební čísla vyjadřující pocity a přesvědčení postav s mluveným slovem, které dál posouvá děj. Z dnešního pohledu by pravděpodobně dobový jazyk připadal mnoha posluchačům nejen náročný na porozumění, ale také (s trochou nadsázky) cizí. Režisérka Kateřina Křivánková tak celé představení koncipovala jako divadlo na divadle a opatřila jej na mnoha místech vlastními replikami. Chmelenský (Martin Mihál) i Škroup (Matúš Šimko) se stali postavami, které připravují představení Dráteníka, schází jim však zpěvák titulní role. Škroup se tedy rozhodne, že Dráteníka ztvární sám a Chmelenský se ujme postavy drába Hranatého. Právě tímto modelem divadla na divadle se režisérce uvolnily ruce k převyprávění zpěvohry dle vlastních pravidel, aniž by reálně musela více zasahovat do podoby a kontextu díla. K tomuto konceptu se také hodily kostýmy a scénografie Sylvy Markové, která se držela spíše historizující linky a nesnažila se o zbytečnou aktualizaci nad rámec režijního zasazení.
Zde je na místě zaměřit se na postavy Škroupa a Chmelenského – zatímco Škroup je v inscenaci spíše poklidný a málomluvný, Chmelenský je pravý excentrický básník plný ideálů a nadšení. Martin Mihál, který postavu libretisty ztvárnil, předvedl fantastický výkon v každém ohledu. Nejenže dokázal výtečně pracovat s komickým aspektem své postavy, ale výraznou pochvalu si zaslouží i za dikci a nastudování extrémně náročného textu, který podal bez sebemenšího škobrtnutí. Také ostatní role, kterých se zhostili zpěváci (Chmelenský i dráb Hranatý byli ryze činoherními postavami) byly přesvědčivé, avšak nebyly na ně kladeny stejné nároky na herecké nuance jako na Mihála.
I pěvecké obsazení se podařilo výtečně zvolit. Postava Květenského, jež chce provdat svoji dceru Růženu, byla s pevnou otcovskou autoritou provedena Alešem Janigou. Obzvláště interpretačně zdařilá byla jeho árie Každé zboží chová se snáze než holčina mladá, ve které vyniknul Janigův mohutný, avšak příjemně měkký a barevně v celém pěveckém rozsahu vyrovnaný baryton. Panem Lánem – otcem ženicha, z něhož se nakonec k radosti všech vyklube Vojtěch, kterého Růžena tajně miluje – se stal zpěvák Jiří Miroslav Procházka. Ten i přes relativně malé zastoupení v díle podal taktéž velmi povedený pěvecký i herecký výkon. Jeho energický bas v kombinaci s rozšafným uchopením přiopilého pana Lána byl ideálním kontrastem k vážnému Květenskému. Postavy Růženy se chopila Lenka Cafourková Ďuricová, která famózně zužitkovala svůj cit pro jemnou lyriku. Zpěvaččina povedená a účelná práce s výrazem, barvou tónu a dynamikou vytvořila křehkou hrdinku, která však oplývá vnitřní silou. Její milý Vojtěch v nastudování Vincence Ignáce Novotného je zde aktivním prvkem. A bylo to patrné i z Novotného uchopení postavy: výraznější dynamické skoky, ostřejší změny v hlasovém témbru a jakási stěží popsatelná plamennost jeho herectví. Pomineme-li humorné vložky, kde mu do interpretace mluví Chmelenský, vytváří vhodný protipól k Růženě. Dvojice poddaných (panská Liduška a sluha Kůl) v provedení Zuzany Badárové a Martina Vodrážky byla taktéž povedeně vybraná. Zatímco Kůl působil vychytrale a neoblomně a trochu neotesaně, Liduška byla veselá, rozpustilá a pomáhala Růženě v její mladické lásce k Vojtěchovi. Vodrážka zpíval v ansámblech, kde neměl takovou možnost vyniknout, přesto bylo zřejmé, že je výrazově vyrovnaný a intonačně přesný. Z hlediska pěveckých čísel byl Škroup k Lidušce štědřejší, neboť jí zkomponoval duet s Růženou Mne on miluje – radosti blahá! Právě zde vynikly odlišné, avšak výjimečně kompatibilní barvy hlasů obou zpěvaček – lehká a roztomile rozpustilá Badárová svým jasným a svěžím témbrem skvěle doplňovala sladký a lyrický zpěv Cafourkové Ďuricové. Nejkrásnější árie však nadělil skladatel postavě Dráteníka, kterého se chopil Matúš Šimko. Jeho sametově měkká barva hlasu se výtečně hodila k něžným a básnivým áriím, ve kterých vzpomíná na svoji otčinu i drahou Haničku, kterou si hodlá vzít, až se navrátí domů. Šimko svým nastudováním bezchybně vystihl prostotu a dobrosrdečnost Dráteníka, stejně jako čistotu jeho citů. Jeho interpretace byla něžná a mírná, avšak ani v nejmenším patetická.
Orchestr byl zpěvákům pevnou oporou a až na místy drobné nedostatky v intonaci žesťových nástrojů byl celkový výkon na velmi vysoké úrovni. Dirigent Marek Čermák měl navíc velmi promyšlenou koncepci dynamických i tempových změn, které na vybraných místech dodávaly hudbě lehkost i emocionalitu. Zvláštní pozornost si zaslouží těsné sepětí dirigenta – a tedy i orchestru – se zpěváky. Interpretačně nesmírně povedený byl také sólový výstup koncertního mistra Daniela Rumlera, jehož práce s tónem, frázováním, vibratem i dynamikou byla v lyrické árii naprosto příkladná a skvěle akcentovala její křehkost. Zdařilým bylo také violoncellové sólo Věry Kousalíkové, které však – dost možná i vlivem horka v sále, jež mohlo ovlivnit intonaci – nemělo natolik uspokojivý závěr. Přesto se jednalo o jinak kvalitní a interpretačně promyšlené nastudování, které vhodně umocnilo vyznění samotné árie.
Přestože je mnohými Dráteník považován spíše za historický mezník na cestě k české opeře smetanovského střihu, jeho olomoucké provedení dokázalo, že se jedná o zcela plnohodnotné hudebně dramatické dílo. A tak zatímco v době vzniku Prodané nevěsty se Škroupova zpěvohra mohla jevit jako koncepčně a formálně zastaralé dílko, z pohledu dnešního posluchače se jedná o melodicky nesmírně bohatou operu s osobitým půvabem a lehkostí. Není ostatně žádnou novinkou, že až čas dokáže odhalit pravou hodnotu věcí. Zatímco se čeští vlastenci naléhavě, a tak trochu na koleně pokoušeli nalézt v singspielu či francouzské opéra-comique předobraz české opery, stvořili zcela jedinečné a hudebně pestré dílo, které si ani v nejmenším nezaslouží přehlížení, jak se mu dostává. Nezbývá než doufat, že velké 200. výročí premiéry Dráteníka přinese zájem o Škroupovu tvorbu i mezi další orchestry a festivaly.
Dráteník: Matúš Šimko
Růžena: Lenka Cafourková Ďuricová
Vojtěch: Vincenc Ignác Novotný
Liduška: Zuzana Badárová
Květenský: Aleš Janiga
Lána: Jiří Miroslav Procházka
Kůl: Martin Vodrážka
Hranatý/Chmelenský: Martin Mihál
Volantes Orchestra
Marek Čermák – hudební nastudování
Kateřina Křivánková – režie
Sylva Marková – kostýmy, scéna
Dům u parku, Olomouc
18. srpna 2022, 19:30
Zatím nebyl přidán žádný komentář..