Operní Ferda Mravenec, co všechno umí a všechno zná

Operní Ferda Mravenec, co všechno umí a všechno zná

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.

Zámečníkova „hra na operu pro velké i malé“, jak ji autor sám označoval, nezačíná v lese samotným příběhem Ferdy Mravence a patáliemi Brouka Pytlíka. Než se za deštivé noci náš protagonista setká s nerudným hlemýžděm, uvedou jednotlivé postavy – v tuto chvíli stále ještě nadšení divadelníci připravující představení – některé z typických prvků operního představení. První árie, dueta, kvarteta či plochy demonstrující pestré barevné možnosti orchestru jsou určeny především mladším návštěvníkům, ale pobavit svojí nadsázkou a uvědomělou komikou dokážou i jejich rodiče. Avšak až s příchodem deště a malovaných papírových kulis s výtečným světelným designem se prostory tělocvičny proměňují v temný lesní porost lomozící a hemžící se všemožnými plošticemi, pavoučky, čmeláky, kovaříky, roháči a jinými zástupci živočišných druhů bohaté hmyzí říše.

Jakmile se děj opery přesune do lesa, začíná režisérka Magdalena Švecová, scénograf David Janoška, kostymérka Zuzana Přidalová a světelná designérka Pavla Beranová naplno rozvíjet své vyprávění. Švecová zvolila relativně tradiční přístup prostý experimentálních prvků a zůstala věrna původní, ryze pohádkové koncepci díla. Toto pojetí bylo umocněno nejen kouzelnou scénou s bující zelení (která svým rozestavením obzvláště v posledním dějství evokovala inscenační postupy barokních divadel) či obří krabičkou od sirek (sloužící Ferdovi jako obydlí i dílna), ale také výraznými kostýmy. Přestože si zachovávaly střihy a prvky tradičních lidských oděvů (kabátky, sukně, čepice a jiné), dokázaly svým vzhledem, barvou a převážně doplňky zcela přirozeně evokovat konkrétní živočichy z Ferdových dobrodružství. Krovky, křídla či dlouhá tykadla pak jednotlivá zvířata jednoznačně definovala. Jediným tvorem, který potřeboval výraznější kostým/rekvizitu, byl hlemýžď. Avšak to pouze do chvíle než vylezl z ulity a promenádoval se v průhledným igelitem ztvárněném hlenu a v červených lodičkách k tomu. Celou podívanou povýšil světelný design, který dokázal vyznění scény v mžiku proměnit a fungoval nezřídka jako pomyslné „mávnutí kouzelného proutku“, kdy se rutinní operní nácvik změnil ve velké umění.

Ačkoliv byla vizuální složka skutečnou pastvou pro oko, ne vždy dokázala režisérka množství roztodivných brouků, včel a ploštiček nějak rozumně využít. Nezřídka se tak hmyz pouze zdržoval bezcílně na scéně a staticky ji zaplňoval. Jako fotografie z lesa by to bylo zcela v pořádku; jako demonstrace hemžícího se hmyzího společenství už tolik ne. Jindy však byla choreografie zdařilá: což byl případ působivých a do lesního ekosystému zapadajících baletních vložek, a především kreací pavoučic proplétajících se na zavěšených látkách.

Pěvecké výkony rozhodně nezůstaly zdařilé vizuální složce nic dlužny – výtečná Andrea Široká v roli rozmarné Berušky dokázala okouzlit sladkými, pečlivě vyartikulovanými koloraturami a rovněž Václava Krejčí Housková nastavila laťku vysoko hned v prvním líbezném duetu s neméně kvalitním Petrem Levíčkem. Hlavním sólistou večera však byl Tomáš Kořínek v roli Ferdy Mravence, kterému nebylo prakticky co vytknout – výborná dikce, jasná barva hlasu, bezchybná intonace. Je pouze škoda, že dílo dává sólistovy pěvecké kvality na odiv až takřka v samém závěru při posledním refrénu „Já jsem Ferda Mravenec a všechno umím a všechno znám“, kde transponovaný hudební motiv zazní vší silou jako finální stvrzení Ferdova osobního vítězství. Mým osobním favoritem však byl Brouk Pytlík v nastudování Romana Hozy. Barytonista předvedl nejen neuvěřitelně fluidní projev, který byl v každé situaci originální – tu vesele bodrý, tam naparující se a poučující – a přitom stále interpretačně vybroušený. Zmínku si zaslouží také překvapivě přirozené Hozovo herectví v úvodních scénách opery. Ačkoliv jeho postava záměrně přehrává, v Hozově podání nepůsobilo chválení divadla a opery křečovitě a uměle, ale zapáleně a doopravdy upřímně. Také sboristé předvedli kvalitní výkony a ve svých výstupech dodali opeře potřebný lesk.

Orchestr pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera byl jednotný, rytmicky stabilní a s přehledem se vypořádal s pestrobarevnou a často zvukomalebnou partiturou. Dirigent docílil nejen úsečné komiky – tam, kde to bylo třeba – ale i laskavé lyriky. Obzvláště expresivně citové sólové housle (nejen) při Ferdově vyznání Berušce byly nečekaným odklonem od jinak rozšafného lomozu bicích nástrojů a (skvělé!) žesťové sekce.

Ferda Mravenec je bezpochyby povedenou inscenací pro velké i malé. Je silná tam, kde každé dobré operní provedení musí mít pevné pilíře čili v režii, scénografii, zpěvu i orchestru. Je ale i pravda, že opera samotná, pravděpodobně z důvodu lepšího porozumění sólistům, nepatří k melodicky nejklenutějším dílům hudební historie. Některé části – glorifikace organizovaných ranních rozcviček, šikanování hlemýždě za to, že si trochu přispal, či takřka budovatelská fascinace traktorem – patří spíše do minulosti. Převážná část Ferdy Mravence však udělá radost dětem i dospělým. Bylo vidět i slyšet, že Národní divadlo Brno umí odkazu Evžena Zámečníka vzdát adekvátní úctu.

Premiéra 22. srpna 2020 v Janáčkově divadle

autor: Evžen Zámečník
libreto: Rudolf Žák
hudební nastudování: Jakub Klecker
dirigent: Jakub Klecker
režie: Magdalena Švecová
scéna: David Janošek
kostýmy: Zuzana Přidalová
světelný design: Pavla Beranová
choreografie: Martin Pacek
dramaturgie: Patricie Částková
sbormistr: Zuzana Kadlčíková Pirnerová, Valeria Maťašová
asistent dirigenta: Patrik Červák, Ľubomír Zelenák
asistent sbormistra: Klára Složilová Roztočilová
asistent režie: Otakar Blaha

Osoby a obsazení 22. 8. 2020

FERDA MRAVENEC: Tomáš Kořínek j. h.
BERUŠKA SEDMITEČNÁ: Andrea Široká
BROUK PYTLÍK: Roman Hoza
PLOŠTICE RŮMĚNICE: Václava Krejčí Housková
CVRČEK: Petr Levíček
PAVOUČEK: Michael Robotka j. h.
ČMELÁK HELIGONISTA / SOUDCE NOSATÝ BROUK: Jan Šťáva
1. KOVAŘÍK: Robert Musialek
2. KOVAŘÍK: Kornel Mikecz, Petr Karas
HLEMÝŽĎ: Tadeáš Hoza j. h.
ROHÁČ: Jiří Miroslav Procházka j. h.
1. ŠKVOR: Pavel Valenta
2. ŠKVOR: Ivo Musil
ZLATOHLÁVEK: Lukáš Hlavatý
PLOŠTIČKA: Sára Benešová
KVAPNÍK: Vojtěch Orenič
PŘÍSEDÍCÍ: Milan Řihák
 

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více