Operní Ferda Mravenec, co všechno umí a všechno zná

Operní Ferda Mravenec, co všechno umí a všechno zná

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.

Zámečníkova „hra na operu pro velké i malé“, jak ji autor sám označoval, nezačíná v lese samotným příběhem Ferdy Mravence a patáliemi Brouka Pytlíka. Než se za deštivé noci náš protagonista setká s nerudným hlemýžděm, uvedou jednotlivé postavy – v tuto chvíli stále ještě nadšení divadelníci připravující představení – některé z typických prvků operního představení. První árie, dueta, kvarteta či plochy demonstrující pestré barevné možnosti orchestru jsou určeny především mladším návštěvníkům, ale pobavit svojí nadsázkou a uvědomělou komikou dokážou i jejich rodiče. Avšak až s příchodem deště a malovaných papírových kulis s výtečným světelným designem se prostory tělocvičny proměňují v temný lesní porost lomozící a hemžící se všemožnými plošticemi, pavoučky, čmeláky, kovaříky, roháči a jinými zástupci živočišných druhů bohaté hmyzí říše.

Jakmile se děj opery přesune do lesa, začíná režisérka Magdalena Švecová, scénograf David Janoška, kostymérka Zuzana Přidalová a světelná designérka Pavla Beranová naplno rozvíjet své vyprávění. Švecová zvolila relativně tradiční přístup prostý experimentálních prvků a zůstala věrna původní, ryze pohádkové koncepci díla. Toto pojetí bylo umocněno nejen kouzelnou scénou s bující zelení (která svým rozestavením obzvláště v posledním dějství evokovala inscenační postupy barokních divadel) či obří krabičkou od sirek (sloužící Ferdovi jako obydlí i dílna), ale také výraznými kostýmy. Přestože si zachovávaly střihy a prvky tradičních lidských oděvů (kabátky, sukně, čepice a jiné), dokázaly svým vzhledem, barvou a převážně doplňky zcela přirozeně evokovat konkrétní živočichy z Ferdových dobrodružství. Krovky, křídla či dlouhá tykadla pak jednotlivá zvířata jednoznačně definovala. Jediným tvorem, který potřeboval výraznější kostým/rekvizitu, byl hlemýžď. Avšak to pouze do chvíle než vylezl z ulity a promenádoval se v průhledným igelitem ztvárněném hlenu a v červených lodičkách k tomu. Celou podívanou povýšil světelný design, který dokázal vyznění scény v mžiku proměnit a fungoval nezřídka jako pomyslné „mávnutí kouzelného proutku“, kdy se rutinní operní nácvik změnil ve velké umění.

Ačkoliv byla vizuální složka skutečnou pastvou pro oko, ne vždy dokázala režisérka množství roztodivných brouků, včel a ploštiček nějak rozumně využít. Nezřídka se tak hmyz pouze zdržoval bezcílně na scéně a staticky ji zaplňoval. Jako fotografie z lesa by to bylo zcela v pořádku; jako demonstrace hemžícího se hmyzího společenství už tolik ne. Jindy však byla choreografie zdařilá: což byl případ působivých a do lesního ekosystému zapadajících baletních vložek, a především kreací pavoučic proplétajících se na zavěšených látkách.

Pěvecké výkony rozhodně nezůstaly zdařilé vizuální složce nic dlužny – výtečná Andrea Široká v roli rozmarné Berušky dokázala okouzlit sladkými, pečlivě vyartikulovanými koloraturami a rovněž Václava Krejčí Housková nastavila laťku vysoko hned v prvním líbezném duetu s neméně kvalitním Petrem Levíčkem. Hlavním sólistou večera však byl Tomáš Kořínek v roli Ferdy Mravence, kterému nebylo prakticky co vytknout – výborná dikce, jasná barva hlasu, bezchybná intonace. Je pouze škoda, že dílo dává sólistovy pěvecké kvality na odiv až takřka v samém závěru při posledním refrénu „Já jsem Ferda Mravenec a všechno umím a všechno znám“, kde transponovaný hudební motiv zazní vší silou jako finální stvrzení Ferdova osobního vítězství. Mým osobním favoritem však byl Brouk Pytlík v nastudování Romana Hozy. Barytonista předvedl nejen neuvěřitelně fluidní projev, který byl v každé situaci originální – tu vesele bodrý, tam naparující se a poučující – a přitom stále interpretačně vybroušený. Zmínku si zaslouží také překvapivě přirozené Hozovo herectví v úvodních scénách opery. Ačkoliv jeho postava záměrně přehrává, v Hozově podání nepůsobilo chválení divadla a opery křečovitě a uměle, ale zapáleně a doopravdy upřímně. Také sboristé předvedli kvalitní výkony a ve svých výstupech dodali opeře potřebný lesk.

Orchestr pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera byl jednotný, rytmicky stabilní a s přehledem se vypořádal s pestrobarevnou a často zvukomalebnou partiturou. Dirigent docílil nejen úsečné komiky – tam, kde to bylo třeba – ale i laskavé lyriky. Obzvláště expresivně citové sólové housle (nejen) při Ferdově vyznání Berušce byly nečekaným odklonem od jinak rozšafného lomozu bicích nástrojů a (skvělé!) žesťové sekce.

Ferda Mravenec je bezpochyby povedenou inscenací pro velké i malé. Je silná tam, kde každé dobré operní provedení musí mít pevné pilíře čili v režii, scénografii, zpěvu i orchestru. Je ale i pravda, že opera samotná, pravděpodobně z důvodu lepšího porozumění sólistům, nepatří k melodicky nejklenutějším dílům hudební historie. Některé části – glorifikace organizovaných ranních rozcviček, šikanování hlemýždě za to, že si trochu přispal, či takřka budovatelská fascinace traktorem – patří spíše do minulosti. Převážná část Ferdy Mravence však udělá radost dětem i dospělým. Bylo vidět i slyšet, že Národní divadlo Brno umí odkazu Evžena Zámečníka vzdát adekvátní úctu.

Premiéra 22. srpna 2020 v Janáčkově divadle

autor: Evžen Zámečník
libreto: Rudolf Žák
hudební nastudování: Jakub Klecker
dirigent: Jakub Klecker
režie: Magdalena Švecová
scéna: David Janošek
kostýmy: Zuzana Přidalová
světelný design: Pavla Beranová
choreografie: Martin Pacek
dramaturgie: Patricie Částková
sbormistr: Zuzana Kadlčíková Pirnerová, Valeria Maťašová
asistent dirigenta: Patrik Červák, Ľubomír Zelenák
asistent sbormistra: Klára Složilová Roztočilová
asistent režie: Otakar Blaha

Osoby a obsazení 22. 8. 2020

FERDA MRAVENEC: Tomáš Kořínek j. h.
BERUŠKA SEDMITEČNÁ: Andrea Široká
BROUK PYTLÍK: Roman Hoza
PLOŠTICE RŮMĚNICE: Václava Krejčí Housková
CVRČEK: Petr Levíček
PAVOUČEK: Michael Robotka j. h.
ČMELÁK HELIGONISTA / SOUDCE NOSATÝ BROUK: Jan Šťáva
1. KOVAŘÍK: Robert Musialek
2. KOVAŘÍK: Kornel Mikecz, Petr Karas
HLEMÝŽĎ: Tadeáš Hoza j. h.
ROHÁČ: Jiří Miroslav Procházka j. h.
1. ŠKVOR: Pavel Valenta
2. ŠKVOR: Ivo Musil
ZLATOHLÁVEK: Lukáš Hlavatý
PLOŠTIČKA: Sára Benešová
KVAPNÍK: Vojtěch Orenič
PŘÍSEDÍCÍ: Milan Řihák
 

Foto Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce