Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.
Program večera zahájila předehra k opeře Čarostřelec od Carla Maria von Webera. Pominu-li nejednotné nástupy žesťových nástrojů a fakt, že samotná předehra není nejzajímavější částí opery, lze být s provedením spokojen. Zařazení Čarostřelce je pochopitelné vzhledem k tématu, ale neslaná, nemastná a až líbezně nudná předehra nenastolila romantickou pohádkovou atmosféry. Jistě mnozí k Weberovu dílu zaujímají podstatně vřelejší postoj než já. Z hlediska samotného provedení není příliš co vytknout než zmíněné. Snad jen dynamické odstupňování mohlo být závažnější a mohutnější. Předmětem kritiky tedy není nekvalitní interpretace, ale dramaturgie. Přiznávám, že tato otázka je navíc velmi subjektivní.
Klarinetový koncert č. 3 B dur skladatele Antonia Casimira Cartellieriho navázal na Weberovu předehru. Dílo i osobu skladatele postihlo téměř úplné zapomnění a byl takto doslova vytažen ze zaprášených polic archivů Pražské konzervatoře a Českého muzea hudby. Revize a spartace, kterou Emil Drápela (sólový klarinetista Filharmonie Brno) provedl, je bezpochyby záslužná. Nejedná se o první dílo, které Drápela pro orchestr takto připravil. Přes melodickou svěžest, hravost a nezpochybnitelnou virtuozitu se však hudební dílo nevyhnulo typické dobové plytkosti. Orchestr je zde redukován na pouhý doprovodný prvek, který po většinu času nevystupuje do popředí hudební faktury. Pakliže se tak skutečně stane, jde vždy o pár kratičkých taktů vyplněných základními harmonickými funkcemi a sloužících pouze k uvedení nebo uzavření další fráze sólového klarinetu. Tento přístup se bohužel nijak zásadně nemění v žádné ze čtyř vět koncertu. Violoncella hrají většinou alespoň půlové noty, housle a violy podobny metronomu tepou osminková staccata, a tak to jde stále dál a dál až skladba skončí. Jedinou příjemnou změnou byla krátká plocha s pizzicatem. A nad tím vším se vznáší sólový klarinet. O interpretačních kvalitách pana Drápely není třeba pochybovat – pravidelně bývá obsazován v náročných partech a na kontě má nemálo nahrávek. Jeho výkon byl i nyní chvályhodný. Pouze před reprízou s úvodním tématem se v záplavě rychlých běhů a figurací ozval nezamýšlený tón. Nebýt pouze symbolického doprovodu orchestru, možná by se ztratil v hudební faktuře úplně. Může mi být vytýkáno, že koncerty takto koncipovány bývají, nicméně málokterý skladatel konce 18. a 19. století zcela rezignoval na snahu o alespoň částečně invenční doprovod, jako se tomu bohužel stalo v tomto případě.
Mohlo by se zdát, že se program již nepodaří zachránit, že navzdory snaživé práci dirigenta Roberta Kružíka a dobře nastudovanému hudebnímu materiálu bude celý koncert pouze průměrným zpestřením středečního večera. A ejhle! Dílo Infantčiny narozeniny skladatele Franze Schrekera představovalo tolik vytoužený šťastný konec pohádky. A zároveň onen kýžený kontrast k předcházející ne tolik zajímavé první polovině večera. Baletní pantomima na motivy pohádky Oscara Wildea přestavovala dílo, na které mohlo publikum čekat. Orchestr se pustil do díla s vervou a dirigent Robert Kružík se zdál více ve svém živlu. Skladba samotná byla pojata energicky, s ostrými dynamickými kontrasty. Ostatně dílo je plné náhlých změn rytmů, nálad a přízvuků. K vrcholům večera tuto část přiřadilo samotné baletní provedení, kterého se ujala skupina ProART Company. Její umělecký vedoucí Martina Dvořáka ztvárnil také postavu Smrti-Zrcadla a ujal se režie i choreografie. Postavu Infantky hrála Kristýna Křemenáková, Růži-Lásku tančila Irene Bauer a trpaslíka Lukáš Lepold. V představení účinkovali také žáci Taneční konzervatoře Brno – Amálie Malinová, Bianca Tesařová, Ondřej Knápek a Jaroslav Vitula. Bylo působivé sledovat, jak je relativně malý prostor pódia Besedního domu schopen pojmout orchestr a nemalé množství tanečníků. I za toto si zaslouží toto číslo pochvalu. Vrcholem skutečným však byla sama choreografie. Jemná, symbolická, působivá a všeříkající gestika dokázala s minimem prostředků zaujmout právoplatné místo po boku hudby. Povznesené a elegantní pohyby tanečnic v kontrastu s až zvířeckým vířením trpaslíka byly překonány pouze postavou Smrti-Zrcadla, která v závěru skladby zaháněla prohlédnuvšího trpaslíka do úzkých a s jistým cynismem napodobovala každičký jeho pohyb. Diametrálně odlišné typy tance charakterizovaly každou postavu zvlášť a dodávaly inscenaci živost.
Po nepříliš přesvědčivém nastolení úvodní atmosféry a následném odpočinkovém času pro orchestr se tak celý večer uzavřel ve velkém stylu a poslední představení právoplatně sklidilo největší potlesk. Dnes (25. ledna) a zítra zazní reprízy, osobně návštěvu určitě doporučuji, i kdyby jen kvůli Infantčiným narozeninám. Filharmonie Brno totiž dokázala, že její Romantické pohádky mají šťastný konec.
CARL MARIA von WEBER Čarostřelec, předehra, ANTONIO CARTELLIERI Klarinetový koncert č. 3 B dur (novodobá premiéra), FRANZ SCHREKER Infantčiny narozeniny, taneční pantomima podle pohádky Oscara Wilda
klarinet Emil Drápela, ProART Company, umělecký vedoucí, režie, choreografie Martin Dvořák, kostýmy Jindra Rychlá, rekvizity Jana Jano
účinkují: Irene Bauer (Růže/Láska), Martin Dvořák (Smrt/Zrcadlo), Kristýna Křemenáková (Infantka), Lukáš Lepold (Skřítek), žáci Taneční konzervatoře Brno v alternaci: Alžběta Janíčková, Amálie Malinová, Bianca Tesařová, Ondřej Knápek a Jaroslav Vitola
Filharmonie Brno, dirigent Robert Kružík
Zatím nebyl přidán žádný komentář..