Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

3. prosinec 2013, 10:42

Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

Ponava (správně Ponávka) je nenápadná brněnská řeka, na kterou si ani mnozí místní automaticky nevzpomenou. Ztrácí se nejen v sousedství Svratky a Svitavy, ale především pod zemí. Do něj je svedena ve chvíli, kdy se pokouší vstoupit do města u nádraží v Králově Poli, a na povrch se prodere až v Obřanech, kde město zase opouští. Je pro nás víc součástí kanalizačního systému než řekou v pravém slova smyslu. Přesto ale dala jméno městské části, lázním, její nejednoznačnost je nejvíc patrná v městském parku Lužánky – skutečná Ponávka je vedena podzemím, zatímco samotný park zdobí její imitace v uměle vykroužených meandrech s dekorativními rybkami. „Blízké a věrné se ukrývá v hlubinách, falešné a zbabělé se na povrchu raduje,“ uzavírá Richard Wagner Zlato Rýna. Tato vážná myšlenka žene dopředu novou operu Ponava (Ztracené řeky) Ondřeje KyasePavla Drábka. Citát z Wagnera jsem si do záhlaví Ponavy vtiskl sám, autoři jej nikde nezmiňují. Wagnerovský duch se ale operou nese i mnohem niternějším způsobem než v postavách tří řek, které evokují dcery Rýna z prologu Prstenu Nibelungova – mluví se tu o současnosti skrze nově tvořený mýtus.

Nabízí se úvaha, jestli tím Ensemble Opera Diversa nějakým způsobem navazuje na Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, kde se parsifalovské téma svatého Grálu rouhačsky spojuje s kuchyňským nádobím a gesamtkunstwerkem se stává správně připravené jídlo. Ponavě ale parodický aspekt zcela chybí – všiml jsem si pouze nenápadné a k smíchu nijak nepobízející parafráze motivu z Osudové na text „jedeme dál“. Mytologické a alegorické vyjádření jde v Ponavě o hodně dál, je myšleno zcela vážně a s Wagnerem se stýká svým duchem. Mnohem užší souvislost – co se týká Drábkovy a Kyasovy tvorby – cítím především s Diversním Everymanem, který měl jevištní premiéru letos v létě v Kuksu. Alegorie Ponavy je ale nejednoznačná, nenabízí žádnou jasnou tezi, v níž je potřeba se utvrdit.

Postava Ponavy je živel i myšlenkový proud, zabíjí Krále, ale potom mu vrací život. Neliší se od ostatních řek oděvem, ale především pomalejšími, snovými pohyby. Král je ztotožněn s vládcem podzemí Plutem, světlá i temná bytost zároveň a neoddělitelně. Chová se důstojně až strnule, události jako by se ho netýkaly. Blázen je prorok jara, obnoveného života, cítí a vnímá přírodní síly. Pohání události dopředu, ale sám se jich vlastně neúčastní, jeho svěrací kazajka v šaškovských barvách je dalším vyjádřením nejednoznačnosti opery. Řeky jsou živá paměť, realistický hlas lidu, který si na chvíli zahraje i na sudičky. Podle jejich proroctví se ale může stát cokoliv a vždycky to bude pravda.

Jevišti dominovaly dvě zavěšené, neúplné mříže a průsvitný kvádr, který se spouštěl shora na zem (autorkou scény je Sylva Marková). Uzavřený prostor, v němž nebylo možné se ukrýt, sloužil zároveň jako promítací plocha pro deformovaný a mírně se proměňující obličej – ten pomáhal rozlišit mezi Králem a Plutem. Obě propojené postavy neodlišoval kostým ani gesta, jejich prolnutí bylo možná až matoucí. Na zemi se povalovala zkroucená torza odpadních rour, výrazným prvkem inscenace bylo světlo. Tomáš Studený se vyhnul doslovnému použití lákavých rekvizit jako je kostra v základech domu nebo kopí. Pracoval především s pohybem účinkujících a vytvořil živé představení na text, který je prakticky bez děje a téměř bez událostí. Akcentovaný motiv rudé ruky, která nakonec zastoupí i kopí při zabití krále, evokoval Miltonův Ztracený ráj (red right hand).

Ondřej Kyas složil hudbu posluchačsky velmi přijatelnou, ale nijak banální. Pracuje s motivy, zřetelně pointuje libreto a myslím, že vede publikum představením paradoxně srozumitelněji než text Pavla Drábka plný náznaků (a to bylo zpěvákům velmi dobře rozumět). Nebyl jsem samozřejmě u toho, když Ponava vznikala, ale je docela možné, že právě nejednoznačnost a nevyzpytatelnost textu měla vliv na jasné a srozumitelné hudební prostředky, které se tu používají. Další věc je, že text je dobře postaven dramaturgicky do navazujících, ale víceméně uzavřených čísel. Celá opera se odehrává v jednom prostředí a možná by nebylo od věci pokusit se ji uvést bez přestávky – pokud by to ovšem zpěváci vydrželi. Jejich výkony byly pěvecky i herecky výborné, s hudbou nemají problémy a s režií si umějí vyjít vstříc.

Ponava je na komorní operu poměrně dlouhá, osmdesátiminutová stopáž už si sahá na celovečerní dílo a řekl bych, že se s ní celý soubor dostává do bodu zlomu. Diversa provedla operu na hlavní scéně Reduty, a ne v provizoriu Mozartova sálu, Domu umění nebo Kabinetu múz. Orchestr byl sice ještě umístěný na boku jeviště, ale zdá se, že do orchestrální díry a ke klasickému opernímu tvaru už je jenom malý krok. Zvuku komorního orchestru dominovaly klavír a marimba, poháněly jej vpřed jako vnitřní motor. Ponava byla velmi dobře nastudovaná, Gabriela Tardonová odvedla vynikající práci a obdivuhodná byla suverenita zpěváků, kteří na ni často neviděli. Především ansámbl řek byl z tohoto hlediska výborně sezpívaný a mít dirigentku před sebou by mu určitě zjednodušilo situaci (na druhé straně je tu ovšem herecký aspekt, kdy se účinkující prostě nemůžou dívat kamsi stranou po taktovce a nic jiného než hrát do publika jim prostě nezbývá). Z představení čiší ambice proměnit kočovnou operní skupinu v komorní divadlo se stabilní scénou – krok do Reduty je logický a snad pro něj bude mít pochopení i příští vedení ND Brno včetně Jiřího Heřmana.

Ponava kromě názvu nepoužívá žádné brněnské reálie, pro brněnského diváka je ale těžké ji vnímat bez asociací. Alespoň mně se při zmínce o mrtvém těle vybavila dávná tragédie, při níž se skrz podemletou zastávku propadla na Pekařské do podzemí Marie Bartošová. Její osudné spodní vody pocházely z prasklého vodovodního potrubí, oficiálně se o této události mluvit nesmělo, tělo bylo nalezeno až v roce 1992 a identifikováno o dva roky později. Není to určitě jediný kostlivec, kterého máme ve svých podzemních skříních, Ponava Opery Diversy se je snaží pojmout všechny najednou. Tato opera není o Brně, je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.

Ondřej Kyas / Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky). Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, režie – Tomáš Studený, scéna – Sylva Marková. Ponava – Lucie Kašpárková, Král / Pluto – Aleš Janiga, Blázen – David Vonšík, Řeky – Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Premiéra 2. 12. 2013, Reduta, Brno.

Foto David Konečný

Komentáře

Reagovat
  • Ján Podracký

    3. prosinec 2013, 12:04
    Dobrá recenzia, mrzí ma, že som sa nezúčastnil. Rád by som sa opýtal či reálne spejú kroky Opery Diversy do klasického operného tvaru a teda ste v blízkom kontakte s ansámblom, kde Vám táto vízia bola predostrená alebo sa jedná iba o Váš konštrukt? Ďakujem za odpoveď.

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více