Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

3. prosinec 2013, 10:42

Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

Ponava (správně Ponávka) je nenápadná brněnská řeka, na kterou si ani mnozí místní automaticky nevzpomenou. Ztrácí se nejen v sousedství Svratky a Svitavy, ale především pod zemí. Do něj je svedena ve chvíli, kdy se pokouší vstoupit do města u nádraží v Králově Poli, a na povrch se prodere až v Obřanech, kde město zase opouští. Je pro nás víc součástí kanalizačního systému než řekou v pravém slova smyslu. Přesto ale dala jméno městské části, lázním, její nejednoznačnost je nejvíc patrná v městském parku Lužánky – skutečná Ponávka je vedena podzemím, zatímco samotný park zdobí její imitace v uměle vykroužených meandrech s dekorativními rybkami. „Blízké a věrné se ukrývá v hlubinách, falešné a zbabělé se na povrchu raduje,“ uzavírá Richard Wagner Zlato Rýna. Tato vážná myšlenka žene dopředu novou operu Ponava (Ztracené řeky) Ondřeje KyasePavla Drábka. Citát z Wagnera jsem si do záhlaví Ponavy vtiskl sám, autoři jej nikde nezmiňují. Wagnerovský duch se ale operou nese i mnohem niternějším způsobem než v postavách tří řek, které evokují dcery Rýna z prologu Prstenu Nibelungova – mluví se tu o současnosti skrze nově tvořený mýtus.

Nabízí se úvaha, jestli tím Ensemble Opera Diversa nějakým způsobem navazuje na Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, kde se parsifalovské téma svatého Grálu rouhačsky spojuje s kuchyňským nádobím a gesamtkunstwerkem se stává správně připravené jídlo. Ponavě ale parodický aspekt zcela chybí – všiml jsem si pouze nenápadné a k smíchu nijak nepobízející parafráze motivu z Osudové na text „jedeme dál“. Mytologické a alegorické vyjádření jde v Ponavě o hodně dál, je myšleno zcela vážně a s Wagnerem se stýká svým duchem. Mnohem užší souvislost – co se týká Drábkovy a Kyasovy tvorby – cítím především s Diversním Everymanem, který měl jevištní premiéru letos v létě v Kuksu. Alegorie Ponavy je ale nejednoznačná, nenabízí žádnou jasnou tezi, v níž je potřeba se utvrdit.

Postava Ponavy je živel i myšlenkový proud, zabíjí Krále, ale potom mu vrací život. Neliší se od ostatních řek oděvem, ale především pomalejšími, snovými pohyby. Král je ztotožněn s vládcem podzemí Plutem, světlá i temná bytost zároveň a neoddělitelně. Chová se důstojně až strnule, události jako by se ho netýkaly. Blázen je prorok jara, obnoveného života, cítí a vnímá přírodní síly. Pohání události dopředu, ale sám se jich vlastně neúčastní, jeho svěrací kazajka v šaškovských barvách je dalším vyjádřením nejednoznačnosti opery. Řeky jsou živá paměť, realistický hlas lidu, který si na chvíli zahraje i na sudičky. Podle jejich proroctví se ale může stát cokoliv a vždycky to bude pravda.

Jevišti dominovaly dvě zavěšené, neúplné mříže a průsvitný kvádr, který se spouštěl shora na zem (autorkou scény je Sylva Marková). Uzavřený prostor, v němž nebylo možné se ukrýt, sloužil zároveň jako promítací plocha pro deformovaný a mírně se proměňující obličej – ten pomáhal rozlišit mezi Králem a Plutem. Obě propojené postavy neodlišoval kostým ani gesta, jejich prolnutí bylo možná až matoucí. Na zemi se povalovala zkroucená torza odpadních rour, výrazným prvkem inscenace bylo světlo. Tomáš Studený se vyhnul doslovnému použití lákavých rekvizit jako je kostra v základech domu nebo kopí. Pracoval především s pohybem účinkujících a vytvořil živé představení na text, který je prakticky bez děje a téměř bez událostí. Akcentovaný motiv rudé ruky, která nakonec zastoupí i kopí při zabití krále, evokoval Miltonův Ztracený ráj (red right hand).

Ondřej Kyas složil hudbu posluchačsky velmi přijatelnou, ale nijak banální. Pracuje s motivy, zřetelně pointuje libreto a myslím, že vede publikum představením paradoxně srozumitelněji než text Pavla Drábka plný náznaků (a to bylo zpěvákům velmi dobře rozumět). Nebyl jsem samozřejmě u toho, když Ponava vznikala, ale je docela možné, že právě nejednoznačnost a nevyzpytatelnost textu měla vliv na jasné a srozumitelné hudební prostředky, které se tu používají. Další věc je, že text je dobře postaven dramaturgicky do navazujících, ale víceméně uzavřených čísel. Celá opera se odehrává v jednom prostředí a možná by nebylo od věci pokusit se ji uvést bez přestávky – pokud by to ovšem zpěváci vydrželi. Jejich výkony byly pěvecky i herecky výborné, s hudbou nemají problémy a s režií si umějí vyjít vstříc.

Ponava je na komorní operu poměrně dlouhá, osmdesátiminutová stopáž už si sahá na celovečerní dílo a řekl bych, že se s ní celý soubor dostává do bodu zlomu. Diversa provedla operu na hlavní scéně Reduty, a ne v provizoriu Mozartova sálu, Domu umění nebo Kabinetu múz. Orchestr byl sice ještě umístěný na boku jeviště, ale zdá se, že do orchestrální díry a ke klasickému opernímu tvaru už je jenom malý krok. Zvuku komorního orchestru dominovaly klavír a marimba, poháněly jej vpřed jako vnitřní motor. Ponava byla velmi dobře nastudovaná, Gabriela Tardonová odvedla vynikající práci a obdivuhodná byla suverenita zpěváků, kteří na ni často neviděli. Především ansámbl řek byl z tohoto hlediska výborně sezpívaný a mít dirigentku před sebou by mu určitě zjednodušilo situaci (na druhé straně je tu ovšem herecký aspekt, kdy se účinkující prostě nemůžou dívat kamsi stranou po taktovce a nic jiného než hrát do publika jim prostě nezbývá). Z představení čiší ambice proměnit kočovnou operní skupinu v komorní divadlo se stabilní scénou – krok do Reduty je logický a snad pro něj bude mít pochopení i příští vedení ND Brno včetně Jiřího Heřmana.

Ponava kromě názvu nepoužívá žádné brněnské reálie, pro brněnského diváka je ale těžké ji vnímat bez asociací. Alespoň mně se při zmínce o mrtvém těle vybavila dávná tragédie, při níž se skrz podemletou zastávku propadla na Pekařské do podzemí Marie Bartošová. Její osudné spodní vody pocházely z prasklého vodovodního potrubí, oficiálně se o této události mluvit nesmělo, tělo bylo nalezeno až v roce 1992 a identifikováno o dva roky později. Není to určitě jediný kostlivec, kterého máme ve svých podzemních skříních, Ponava Opery Diversy se je snaží pojmout všechny najednou. Tato opera není o Brně, je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.

Ondřej Kyas / Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky). Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, režie – Tomáš Studený, scéna – Sylva Marková. Ponava – Lucie Kašpárková, Král / Pluto – Aleš Janiga, Blázen – David Vonšík, Řeky – Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Premiéra 2. 12. 2013, Reduta, Brno.

Foto David Konečný

Komentáře

Reagovat
  • Ján Podracký

    3. prosinec 2013, 12:04
    Dobrá recenzia, mrzí ma, že som sa nezúčastnil. Rád by som sa opýtal či reálne spejú kroky Opery Diversy do klasického operného tvaru a teda ste v blízkom kontakte s ansámblom, kde Vám táto vízia bola predostrená alebo sa jedná iba o Váš konštrukt? Ďakujem za odpoveď.

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více