Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

3. prosinec 2013, 10:42

Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

Ponava (správně Ponávka) je nenápadná brněnská řeka, na kterou si ani mnozí místní automaticky nevzpomenou. Ztrácí se nejen v sousedství Svratky a Svitavy, ale především pod zemí. Do něj je svedena ve chvíli, kdy se pokouší vstoupit do města u nádraží v Králově Poli, a na povrch se prodere až v Obřanech, kde město zase opouští. Je pro nás víc součástí kanalizačního systému než řekou v pravém slova smyslu. Přesto ale dala jméno městské části, lázním, její nejednoznačnost je nejvíc patrná v městském parku Lužánky – skutečná Ponávka je vedena podzemím, zatímco samotný park zdobí její imitace v uměle vykroužených meandrech s dekorativními rybkami. „Blízké a věrné se ukrývá v hlubinách, falešné a zbabělé se na povrchu raduje,“ uzavírá Richard Wagner Zlato Rýna. Tato vážná myšlenka žene dopředu novou operu Ponava (Ztracené řeky) Ondřeje KyasePavla Drábka. Citát z Wagnera jsem si do záhlaví Ponavy vtiskl sám, autoři jej nikde nezmiňují. Wagnerovský duch se ale operou nese i mnohem niternějším způsobem než v postavách tří řek, které evokují dcery Rýna z prologu Prstenu Nibelungova – mluví se tu o současnosti skrze nově tvořený mýtus.

Nabízí se úvaha, jestli tím Ensemble Opera Diversa nějakým způsobem navazuje na Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, kde se parsifalovské téma svatého Grálu rouhačsky spojuje s kuchyňským nádobím a gesamtkunstwerkem se stává správně připravené jídlo. Ponavě ale parodický aspekt zcela chybí – všiml jsem si pouze nenápadné a k smíchu nijak nepobízející parafráze motivu z Osudové na text „jedeme dál“. Mytologické a alegorické vyjádření jde v Ponavě o hodně dál, je myšleno zcela vážně a s Wagnerem se stýká svým duchem. Mnohem užší souvislost – co se týká Drábkovy a Kyasovy tvorby – cítím především s Diversním Everymanem, který měl jevištní premiéru letos v létě v Kuksu. Alegorie Ponavy je ale nejednoznačná, nenabízí žádnou jasnou tezi, v níž je potřeba se utvrdit.

Postava Ponavy je živel i myšlenkový proud, zabíjí Krále, ale potom mu vrací život. Neliší se od ostatních řek oděvem, ale především pomalejšími, snovými pohyby. Král je ztotožněn s vládcem podzemí Plutem, světlá i temná bytost zároveň a neoddělitelně. Chová se důstojně až strnule, události jako by se ho netýkaly. Blázen je prorok jara, obnoveného života, cítí a vnímá přírodní síly. Pohání události dopředu, ale sám se jich vlastně neúčastní, jeho svěrací kazajka v šaškovských barvách je dalším vyjádřením nejednoznačnosti opery. Řeky jsou živá paměť, realistický hlas lidu, který si na chvíli zahraje i na sudičky. Podle jejich proroctví se ale může stát cokoliv a vždycky to bude pravda.

Jevišti dominovaly dvě zavěšené, neúplné mříže a průsvitný kvádr, který se spouštěl shora na zem (autorkou scény je Sylva Marková). Uzavřený prostor, v němž nebylo možné se ukrýt, sloužil zároveň jako promítací plocha pro deformovaný a mírně se proměňující obličej – ten pomáhal rozlišit mezi Králem a Plutem. Obě propojené postavy neodlišoval kostým ani gesta, jejich prolnutí bylo možná až matoucí. Na zemi se povalovala zkroucená torza odpadních rour, výrazným prvkem inscenace bylo světlo. Tomáš Studený se vyhnul doslovnému použití lákavých rekvizit jako je kostra v základech domu nebo kopí. Pracoval především s pohybem účinkujících a vytvořil živé představení na text, který je prakticky bez děje a téměř bez událostí. Akcentovaný motiv rudé ruky, která nakonec zastoupí i kopí při zabití krále, evokoval Miltonův Ztracený ráj (red right hand).

Ondřej Kyas složil hudbu posluchačsky velmi přijatelnou, ale nijak banální. Pracuje s motivy, zřetelně pointuje libreto a myslím, že vede publikum představením paradoxně srozumitelněji než text Pavla Drábka plný náznaků (a to bylo zpěvákům velmi dobře rozumět). Nebyl jsem samozřejmě u toho, když Ponava vznikala, ale je docela možné, že právě nejednoznačnost a nevyzpytatelnost textu měla vliv na jasné a srozumitelné hudební prostředky, které se tu používají. Další věc je, že text je dobře postaven dramaturgicky do navazujících, ale víceméně uzavřených čísel. Celá opera se odehrává v jednom prostředí a možná by nebylo od věci pokusit se ji uvést bez přestávky – pokud by to ovšem zpěváci vydrželi. Jejich výkony byly pěvecky i herecky výborné, s hudbou nemají problémy a s režií si umějí vyjít vstříc.

Ponava je na komorní operu poměrně dlouhá, osmdesátiminutová stopáž už si sahá na celovečerní dílo a řekl bych, že se s ní celý soubor dostává do bodu zlomu. Diversa provedla operu na hlavní scéně Reduty, a ne v provizoriu Mozartova sálu, Domu umění nebo Kabinetu múz. Orchestr byl sice ještě umístěný na boku jeviště, ale zdá se, že do orchestrální díry a ke klasickému opernímu tvaru už je jenom malý krok. Zvuku komorního orchestru dominovaly klavír a marimba, poháněly jej vpřed jako vnitřní motor. Ponava byla velmi dobře nastudovaná, Gabriela Tardonová odvedla vynikající práci a obdivuhodná byla suverenita zpěváků, kteří na ni často neviděli. Především ansámbl řek byl z tohoto hlediska výborně sezpívaný a mít dirigentku před sebou by mu určitě zjednodušilo situaci (na druhé straně je tu ovšem herecký aspekt, kdy se účinkující prostě nemůžou dívat kamsi stranou po taktovce a nic jiného než hrát do publika jim prostě nezbývá). Z představení čiší ambice proměnit kočovnou operní skupinu v komorní divadlo se stabilní scénou – krok do Reduty je logický a snad pro něj bude mít pochopení i příští vedení ND Brno včetně Jiřího Heřmana.

Ponava kromě názvu nepoužívá žádné brněnské reálie, pro brněnského diváka je ale těžké ji vnímat bez asociací. Alespoň mně se při zmínce o mrtvém těle vybavila dávná tragédie, při níž se skrz podemletou zastávku propadla na Pekařské do podzemí Marie Bartošová. Její osudné spodní vody pocházely z prasklého vodovodního potrubí, oficiálně se o této události mluvit nesmělo, tělo bylo nalezeno až v roce 1992 a identifikováno o dva roky později. Není to určitě jediný kostlivec, kterého máme ve svých podzemních skříních, Ponava Opery Diversy se je snaží pojmout všechny najednou. Tato opera není o Brně, je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.

Ondřej Kyas / Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky). Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, režie – Tomáš Studený, scéna – Sylva Marková. Ponava – Lucie Kašpárková, Král / Pluto – Aleš Janiga, Blázen – David Vonšík, Řeky – Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Premiéra 2. 12. 2013, Reduta, Brno.

Foto David Konečný

Komentáře

Reagovat
  • Ján Podracký

    3. prosinec 2013, 12:04
    Dobrá recenzia, mrzí ma, že som sa nezúčastnil. Rád by som sa opýtal či reálne spejú kroky Opery Diversy do klasického operného tvaru a teda ste v blízkom kontakte s ansámblom, kde Vám táto vízia bola predostrená alebo sa jedná iba o Váš konštrukt? Ďakujem za odpoveď.

Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více