Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

3. prosinec 2013, 10:42

Ponava – nový mýtus o podzemních proudech

Ponava (správně Ponávka) je nenápadná brněnská řeka, na kterou si ani mnozí místní automaticky nevzpomenou. Ztrácí se nejen v sousedství Svratky a Svitavy, ale především pod zemí. Do něj je svedena ve chvíli, kdy se pokouší vstoupit do města u nádraží v Králově Poli, a na povrch se prodere až v Obřanech, kde město zase opouští. Je pro nás víc součástí kanalizačního systému než řekou v pravém slova smyslu. Přesto ale dala jméno městské části, lázním, její nejednoznačnost je nejvíc patrná v městském parku Lužánky – skutečná Ponávka je vedena podzemím, zatímco samotný park zdobí její imitace v uměle vykroužených meandrech s dekorativními rybkami. „Blízké a věrné se ukrývá v hlubinách, falešné a zbabělé se na povrchu raduje,“ uzavírá Richard Wagner Zlato Rýna. Tato vážná myšlenka žene dopředu novou operu Ponava (Ztracené řeky) Ondřeje KyasePavla Drábka. Citát z Wagnera jsem si do záhlaví Ponavy vtiskl sám, autoři jej nikde nezmiňují. Wagnerovský duch se ale operou nese i mnohem niternějším způsobem než v postavách tří řek, které evokují dcery Rýna z prologu Prstenu Nibelungova – mluví se tu o současnosti skrze nově tvořený mýtus.

Nabízí se úvaha, jestli tím Ensemble Opera Diversa nějakým způsobem navazuje na Dýňového démona ve vegetariánské restauraci, kde se parsifalovské téma svatého Grálu rouhačsky spojuje s kuchyňským nádobím a gesamtkunstwerkem se stává správně připravené jídlo. Ponavě ale parodický aspekt zcela chybí – všiml jsem si pouze nenápadné a k smíchu nijak nepobízející parafráze motivu z Osudové na text „jedeme dál“. Mytologické a alegorické vyjádření jde v Ponavě o hodně dál, je myšleno zcela vážně a s Wagnerem se stýká svým duchem. Mnohem užší souvislost – co se týká Drábkovy a Kyasovy tvorby – cítím především s Diversním Everymanem, který měl jevištní premiéru letos v létě v Kuksu. Alegorie Ponavy je ale nejednoznačná, nenabízí žádnou jasnou tezi, v níž je potřeba se utvrdit.

Postava Ponavy je živel i myšlenkový proud, zabíjí Krále, ale potom mu vrací život. Neliší se od ostatních řek oděvem, ale především pomalejšími, snovými pohyby. Král je ztotožněn s vládcem podzemí Plutem, světlá i temná bytost zároveň a neoddělitelně. Chová se důstojně až strnule, události jako by se ho netýkaly. Blázen je prorok jara, obnoveného života, cítí a vnímá přírodní síly. Pohání události dopředu, ale sám se jich vlastně neúčastní, jeho svěrací kazajka v šaškovských barvách je dalším vyjádřením nejednoznačnosti opery. Řeky jsou živá paměť, realistický hlas lidu, který si na chvíli zahraje i na sudičky. Podle jejich proroctví se ale může stát cokoliv a vždycky to bude pravda.

Jevišti dominovaly dvě zavěšené, neúplné mříže a průsvitný kvádr, který se spouštěl shora na zem (autorkou scény je Sylva Marková). Uzavřený prostor, v němž nebylo možné se ukrýt, sloužil zároveň jako promítací plocha pro deformovaný a mírně se proměňující obličej – ten pomáhal rozlišit mezi Králem a Plutem. Obě propojené postavy neodlišoval kostým ani gesta, jejich prolnutí bylo možná až matoucí. Na zemi se povalovala zkroucená torza odpadních rour, výrazným prvkem inscenace bylo světlo. Tomáš Studený se vyhnul doslovnému použití lákavých rekvizit jako je kostra v základech domu nebo kopí. Pracoval především s pohybem účinkujících a vytvořil živé představení na text, který je prakticky bez děje a téměř bez událostí. Akcentovaný motiv rudé ruky, která nakonec zastoupí i kopí při zabití krále, evokoval Miltonův Ztracený ráj (red right hand).

Ondřej Kyas složil hudbu posluchačsky velmi přijatelnou, ale nijak banální. Pracuje s motivy, zřetelně pointuje libreto a myslím, že vede publikum představením paradoxně srozumitelněji než text Pavla Drábka plný náznaků (a to bylo zpěvákům velmi dobře rozumět). Nebyl jsem samozřejmě u toho, když Ponava vznikala, ale je docela možné, že právě nejednoznačnost a nevyzpytatelnost textu měla vliv na jasné a srozumitelné hudební prostředky, které se tu používají. Další věc je, že text je dobře postaven dramaturgicky do navazujících, ale víceméně uzavřených čísel. Celá opera se odehrává v jednom prostředí a možná by nebylo od věci pokusit se ji uvést bez přestávky – pokud by to ovšem zpěváci vydrželi. Jejich výkony byly pěvecky i herecky výborné, s hudbou nemají problémy a s režií si umějí vyjít vstříc.

Ponava je na komorní operu poměrně dlouhá, osmdesátiminutová stopáž už si sahá na celovečerní dílo a řekl bych, že se s ní celý soubor dostává do bodu zlomu. Diversa provedla operu na hlavní scéně Reduty, a ne v provizoriu Mozartova sálu, Domu umění nebo Kabinetu múz. Orchestr byl sice ještě umístěný na boku jeviště, ale zdá se, že do orchestrální díry a ke klasickému opernímu tvaru už je jenom malý krok. Zvuku komorního orchestru dominovaly klavír a marimba, poháněly jej vpřed jako vnitřní motor. Ponava byla velmi dobře nastudovaná, Gabriela Tardonová odvedla vynikající práci a obdivuhodná byla suverenita zpěváků, kteří na ni často neviděli. Především ansámbl řek byl z tohoto hlediska výborně sezpívaný a mít dirigentku před sebou by mu určitě zjednodušilo situaci (na druhé straně je tu ovšem herecký aspekt, kdy se účinkující prostě nemůžou dívat kamsi stranou po taktovce a nic jiného než hrát do publika jim prostě nezbývá). Z představení čiší ambice proměnit kočovnou operní skupinu v komorní divadlo se stabilní scénou – krok do Reduty je logický a snad pro něj bude mít pochopení i příští vedení ND Brno včetně Jiřího Heřmana.

Ponava kromě názvu nepoužívá žádné brněnské reálie, pro brněnského diváka je ale těžké ji vnímat bez asociací. Alespoň mně se při zmínce o mrtvém těle vybavila dávná tragédie, při níž se skrz podemletou zastávku propadla na Pekařské do podzemí Marie Bartošová. Její osudné spodní vody pocházely z prasklého vodovodního potrubí, oficiálně se o této události mluvit nesmělo, tělo bylo nalezeno až v roce 1992 a identifikováno o dva roky později. Není to určitě jediný kostlivec, kterého máme ve svých podzemních skříních, Ponava Opery Diversy se je snaží pojmout všechny najednou. Tato opera není o Brně, je o světě a spodních proudech, které jsou neviditelné, ale věrné a stále nablízku.

Ondřej Kyas / Pavel Drábek: Ponava (Zmizelé řeky). Hudební nastudování – Gabriela Tardonová, režie – Tomáš Studený, scéna – Sylva Marková. Ponava – Lucie Kašpárková, Král / Pluto – Aleš Janiga, Blázen – David Vonšík, Řeky – Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová. Orchestr Ensemble Opera Diversa. Premiéra 2. 12. 2013, Reduta, Brno.

Foto David Konečný

Komentáře

Reagovat
  • Ján Podracký

    3. prosinec 2013, 12:04
    Dobrá recenzia, mrzí ma, že som sa nezúčastnil. Rád by som sa opýtal či reálne spejú kroky Opery Diversy do klasického operného tvaru a teda ste v blízkom kontakte s ansámblom, kde Vám táto vízia bola predostrená alebo sa jedná iba o Váš konštrukt? Ďakujem za odpoveď.

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více

Letos v únoru se Filharmonie Brno vydala na nesmírně úspěšné americké turné; na programu měla výběr základních českých klasiků a současnou americkou hudbu. Orchestr vystoupil v legendární Carnegie Hall, v Ann Arbor, poté následovaly tři koncerty v Kalifornii a dále v Kansas City a v texaském Lubbocku. Na koncertech se představili někteří z vůdčích sólistů dnešní doby, jmenovitě Angélique KidjoLaurie Anderson a Christian Schmitt. To vše se odehrálo pod taktovkou šéfdirigenta a uměleckého ředitele Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. Strávil jsem s ním několik fascinujících minut, během nichž mi o tomto velkém mezinárodním úspěchu vyprávěl.  více

Původně mělo jít o dvojalbum, na kterém Druhá tráva pracovala s britským producentem Eddiem Stevensem a které mělo přinést převzaté i autorské skladby. Vinou epidemie covidu vznikly obě části odděleně: Díl první vyšel v roce 2020 a obsahoval především coververze. Díl druhý se na trhu objevil v roce 2022 a převažují na něm skladby původní. Osoba producenta, jinak špičkového odborníka na indiepop a elektronickou hudbu, je u obou částí stejná. Přístup a způsob nahrávání se však liší a to, co kapela se Stevensem na prvním albu pouze naznačila, na „dvojce“ vyzrálo do intenzivnějších barev, zvuků a vůní.  více

Oslavy stopadesátí let brněnského Besedního domu, které se konají nejen v jeho prostorách, vynikají zajímavou dramaturgií. Ta dokáže posluchače přenést do počátků existence tohoto koncertního prostoru. Dva koncerty, které se odehrály 4. a 5. května, nesly název Janáček a Horňácká muzika. Já jsem se zúčastnila toho prvního a šlo o skutečně povedený zážitek, který mi Filharmonie Brna a Horňácká muzika Petra Mičky připravila. Páteční reprízu koncertu přenášela Česká televize. Oba večery byly vyprodané a do prodeje se dokonce přidávaly vstupenky na stání.  více

Sídlo Filharmonie Brno a jedna z nejdůležitějších historických i kulturních dominant Brna – tedy Besední dům – letos slaví 150. roků od svého vzniku. Přesně 3. dubnu 1873, kdy byla slavnostně otevřena dvorana (velký sál) budovy od architekta Theophila von Hansena, autora mj. proslulého vídeňského Musikvereinu, se tento honosný objekt stal středobodem brněnské kultury a zdejšího osobitého uměleckého života. O půldruhého století později – v pondělí 1. května 2023 – zahájila odpolední sešlost a následný koncert s podtitulem Když Smetana v Brně poprvé hrál… sérii koncertů, které vzdají hold jedinečným milníkům v kulturní historii města.  více

Písničkářka Martina Trchová, držitelka Anděla za album Holobyt, nedávno rozpustila svou kapelu a nově vystupuje především jako sólistka. Pomalu pracuje na novém albu a věnuje se také výtvarnému umění. Brzy vyjde její nová kniha s názvem Babi a také se bude konat další ročník festiválku, který pořádá v brněnské čtvrti Obřany.  více

Slyšet a vnímat hudbu v nejrůznějších interaktivních paralelách bylo možné na koncertě Brno Contemporary Orchestra v čele se svým dirigentem Pavlem Šnajdrem, který se odehrál v pondělí v brněnském vědeckém zábavném centru Vida. Večer věnovaný zvuku a interakcím ve vědě nezůstal pouze u pokusů na stanovištích, ale přetavil vědu do uměleckého hudebního zážitku, který byl také propojen s tlumočením do znakového jazyka v podání Hands Dancevíce

Na velké Hudební scéně Městského divadla Brno se včera odehrála česká premiéra broadwayského muzikálu Velká ryba (Big Fish). Druhé obsazení velké a technicky náročné produkce se odehraje dnes. Dílo scenáristy Johna Augusta vypráví příběh o komplikovaném vztahu otce a syna, o světě fantazie, lásky a magie. Hudbu složil Andrew Lippa, autor muzikálu Adamsova rodina. Muzikál vychází ze stejnojmenné prózy Daniela Wallise s podtitulem Román mytických rozměrů a z oceňovaného filmu Tima Burtona. Na newyorskou Broadway se muzikál poprvé dostal před deseti lety, a ještě o deset let dříve vznikl vzpomínaný film slavného režiséra.  více

Ze spolupráce hudebního souboru Ensemble Opera Diversa a houslového virtuóze Milana Paľy vznikla již celá řada nahrávek i nezapomenutelných hudebních večerů. Na loňský komorní diptych světových premiér pro sólové housle od Adriána Demoče a Jany Kmiťové navázal v pondělí 17. dubna v sále Místodržitelského paláce v Brně další koncert s celovečerní sólovou kompozicí. Také Dandelion (Pampeliška) kanadsko-americké skladatelky Lindy Catlin Smith zazněl v sídle Moravské galerie v Brně ve světové premiéře. Dílo navíc vzniklo speciálně z podnětu Milana Paľy.  více

Už sedmým koncertem pokračoval Velikonoční festival duchovní hudby, který se takto překlenul do poslední třetiny. Včerejší večer se uskutečnil v Českobratrském evangelickém chrámu J. A. Komenského (známý také pod názvem Červený kostel). Pro jubilejní 30. ročník festivalu vznikly dvě skladby. První od Slavomíra Hořínky diváci slyšeli zkraje minulého týdne. Druhou premiérovanou kompozici s názvem Mysterium paschale od brněnského skladatele a varhaníka Františka Fialy představil recenzovaný koncert nazvaný veršem Zajásejte již, zástupy. Velikonoční oratorium v sobě skrývá rafinovanost v podobě práce s prostorem chrámu, kombinování české a latinské verze zhudebněných textů a vložených recitací.  více

O jubilejním 20. ročníku hudebního cyklu Barbara Maria Willi uvádí…, také o historicky poučené interpretaci a dalších plánech jsem na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění hovořil s děkankou Hudební fakulty JAMU, dramaturgyní, pedagožkou, popularizátorkou klasické hudby, cembalistkou, varhanicí a specialistkou na kladívkový klavír Barbarou Marií Willi. O tom, jak nabitý program tato žena má, vypovídá nejlépe fakt, že těsně před začátkem našeho povídání aktivně vyučovala zahraničního studenta.  více

Velikonoční festival duchovní hudby možná nejvýrazněji reflektuje svátky ze svého názvu v tzv. tenebrae (temných hodinkách). Jedná se o tři večery od Škaredé středy po Velký pátek, během nichž posluchači mají možnost si vyslechnout rozmanitá zhudebnění lamentací (nářků) z knihy Pláč nebo také responzorií věnovaných Kristovu utrpení. Ke zpěvům původně náležely obřady, ze kterých se při koncertech zachovává symbolické zhasínání svící.  více

Zpěváka, herce, scenáristu Ondřeje Havelku brněnské publikum dobře zná i v roli režiséra. V opeře Národního divadla Brno vytvořil inscenace na díla Bedřicha Smetany (2006), Giacoma Pucciniho (2008) nebo Johanna Strausse mladšího (2010). V této sezóně se do Brna opět navrací s letošní druhou operní premiérou Falstaff od Giuseppe Verdiho. Uskutečnila se 5. dubna 2023 za účasti režiséra.  více

Protnutí staré a nové hudby přinesl třetí koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál 4. dubna v brněnském kostele sv. Janů. Večer s podtitulem Hlásám milost patřil komornímu orchestru L´Armonia Terrena fungujícího pod vedením kmenového dirigenta Zdeňka Klaudy. Basového partu v jediné vokálně-instrumentální skladbě se ujal sólista Jan Martiník. Koncert z hlediska dramaturgie byl nápaditě orámovaný dílem Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) v instrumentačně novodobém hávu.  více

Velikonoční festival duchovní hudby letos slaví třicet let své existence. Tradičně je jeho program rozčleněn do dvou velikonočních týdnů. Letos se festival koná mezi 2.–16. Dubnem. Jak sám dramaturg Vladimír Maňas zmiňuje, jubilejní ročník vnímá jako „příležitost k vykročení a hledání nových horizontů“. Myšlenku zrcadlí také festivalové téma, kterým je přetváření – hledání zapomenutých skladeb, střet staré a nové hudby či uvádění hudby soudobé. Kromě provádění duchovní děl minulých staletí i současnosti se program festivalu dramaturgicky opírá o liturgii velikonočních svátků. Rozdělen je do devíti koncertů konajících se v šesti brněnských chrámech, z nichž dva vyčnívají svým nákladných vokálně–instrumentálním aparátem.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae přináší již dvacátým osmým rokem dramaturgicky pestré a interpretačně vybroušené večery, které navíc zasazuje nejen do koncertních sálů, ale rovněž na nádvoří či do zámeckých salónů, hradních sálů, bazilik, kostelů či synagog. Letošní 28. ročník zastřešuje téma Mezi Kroměříží a Vídní. Kulturní centrum Evropy tedy Vídeň sloužila jako sídelní město habsburských císařů a Kroměříž zase byla domovem olomouckých arcibiskupů. Na dramaturgii letošního ročníku se podílela trojice respektovaných odborníků: děkanka Hudební fakulty JAMU, cembalistka, varhanice a muzikoložka Barbara Maria Willi, historik, muzikolog a sbormistr Vladimír Maňas a Otto Biba, rakouský hudební vědec a dlouholetý ředitel vídeňského archivu Gesellschaft der Musikfreunde.  více