Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

5. únor 2017, 15:00

Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.

Ve šťastném souběhu se při sobotním premiérovém představení sešli v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka výborní pěvci s rozumnou režijní koncepcí a současně i působivou scénografií Tomáše Pilaře, který je výraznou a novou mladou tváří opery u nás. Jsme tentokrát svědky poctivého uvedení romantické opery bez přehnaně ambiciózních a pyšně bezohledných snah o přenesení děje a ideje díla kamsi jinam, jsme účastníky střízlivého zacházení se zevšeobecňováním a se směřováním do nadčasovosti, sledujeme zdravě pokornou invenci i zvládnuté řemeslo. Brněnská inscenace reprezentuje přístup dnes v podstatě v hudebním divadle vzácnější. Režisérovo vyjádření, že se pohybujeme na pomezí snu a reality, kdesi mezi minulostí, současností a budoucností, je však přece jen trochu zavádějící. Výklad se soustřeďuje především na vlastní drama, věří jeho síle a přesvědčivosti. Benátky doby vrcholné renesance, které jsou dějištěm tohoto silného příběhu o lásce a oběti, jsou naznačeny přiměřeně a je ponechán dostatečný prostor pro fantazii. Velkou roli hraje zasazení do doby karnevalu, sboristé mají masky, dobře se pracuje s posuny kulis, se symboly, s proměnami hracího prostoru i se světlem. Trochu dekadentní a hodně temné? Ano. Snové to nicméně není. Snad jen vizuálně příjemně nekonkrétní, rozhodně ne realistické; a to je samo o sobě skvělé.

la_gioconda_2017_olbrzymekPro uvedení díla, které v Brně ještě nikdy nebylo inscenováno a které není příliš častým titulem ani v ostatních českých a moravských divadlech, dala Janáčkova opera dohromady na tuzemské poměry nadstandardní pěvecké obsazení – takové úrovně, jaká by měla být pravidlem, ale jaká se přece jen zdaleka ne vždy a všude vydaří. Zařazení Ponchielliho Giocondy do repertoáru letošní sezóny dostává právě proto smysl a opodstatnění. Stylově jde o dílo blížící se zvládnutě a zdařile typu takzvané velké opery, dílo v zápletce a pohnutkách intenzivní, dílo rozmáchlé a mohutné, se sbory a baletem. Ještě víc však než o dílo takto „francouzské“ jde přece jen o operu blízkou předchozí italské tradici. Je zajímavé uvědomovat si během představení, co je v Ponchielliho hudbě v melodiích a v celkovém zvuku jakoby „verdiovské“ a co už ve výraze hledí o něco dál, v čem je dramaturgie scén a jejich řazení a proměn podobná vrcholnému Verdimu a v čem je kontrastnější – v čem tedy případně na tohoto skladatele, Verdiho mladšího současníka, mohli o něco později inspirativně navázat mnohem drastičtější veristé.

Obsazení maďarské sopranistky Csilly Borossové do titulní role je šťastnou volbou. Má v hlase dostatek dramatické závažnosti, aniž by jakkoli přepínala, zůstává jí v něm současně všechna krása projevu o stupínek lyričtějšího. Je přesvědčivá a uvěřitelná, budí soucit i obdiv. Gioconda ne snad přímo z čistého altruismu, ale pod tíhou okolností a vlivem silného pohnutí, velmi při tom trpíc, totiž postupně pomůže své sokyni a tomu, koho sama (ovšem marně) miluje, zachránit život a vydat se vstříc svobodné a šťastné budoucnosti. Ponchielliho opera s libretem od Arriga Boita podle předlohy Victora Huga je téměř thrillerem. Setkávají se v ní motivy politické a psychologické, střetávají se protichůdné zájmy a velké emoce.

la_gioconda_2017_olbrzymek_01Méně exponovanou, ale mile pozitivní postavou – a krásně a čistě v podání Jany Hrochové vytvořenou a zazpívanou, je Laura, protihráčka titulní hrdinky. Její partner Enzo, s nímž se nakonec dočká skutečného happy-endu, je výrazná tenorová postava. Korejský pěvec Sung Kyu Park, host řady renomovaných světových scén, byl v tomto směru další ozdobou premiérového představení. Vedl si v kantilénách velmi dobře, jeho uvolněný hlas působí příjemně. Basista Jan Štáva ztvárnil pěkně plasticky sebevědomého šlechtice a vládce Alvisa, nemilovaného manžela Laury. Kdo byl však přece jen asi nejkomplexnější figurou celého hudebního dramatu, byl Svatopluk Sem v roli veskrze záporného hrdiny - intrikána a násilníka Barnaby, špicla všemocné inkvizice. Vybaven čím dál usazenějším a krásnějším hlasem i schopností opravdu hrát, přidal ke svým výborným kreacím z poslední doby, opakovaně i brněnským, postavu po hudební stránce stylově i psychologicky přesnou a bohatou a po herecké stránce velice přirozenou.

Dirigent Jaroslav Kyzlink na sebe nijak neupozorňuje, ale orchestr i výrazné a důležité sborové scény, připravené Pavlem Koňárkem, vede v kontrastech a vzepětích i v dlouhých tazích k vyjádření velkých citů, jak to k této hudbě patří. Ponchielliho Gioconda má dvě či tři árie, které patří k těm známým, uváděným i při recitálech. Obsahuje také Tanec hodin, populární orchestrální číslo, které žije v repertoáru vlastním životem a které je v této inscenaci choreograficky vyřešeno skutečně malebně. Jinak jde o operu s neschematickou a jedinečnou, opravdu neoposlouchanou hudbou; a v Brně o hudební divadlo, které je typickou italskou klasikou, a přitom neokoukanou, zajímavou, vzrušující, poutavou, dojemnou - a vlastně i napínavou. Publikum to evidentně vycítilo, první večer nového projektu měl spontánní a dlouhý ohlas.      

Pro Giocondu příběh končí tragicky: v okamžiku, kdy má splnit slib a dát se všanc Barnabovi za jeho zištnou pomoc při útěku milenců, si raději včas bere život. Pointa dramatu, vpravdě veristická, přichází potom, na samý závěr: Barnaba se jí snaží ještě pomstít krutým sdělením, že zavraždil její matku, kterou tak milovala, ale zklamaně a vztekle odchází dozadu do hloubi jeviště, když zjistí, že už ho Gioconda neslyšela.

La Gioconda/ foto NdB Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více

V evropské premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno muzikál Chaplin. Na tuzemské jeviště se tak dostal hudební příběh o jednom z nejslavnějších filmových tvůrců minulého století a v inscenaci režiséra Stanislava Moši velmi výpravná, poněkud natahovaná a hudebně spíše prostřední show s několika mimořádnými výkony.  více

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.  více

Svěží čerstvý vítr přinesla na brněnskou scénu svým debutovým albem slovensko-česká skupina Carpet Cabinet. Sedmičlenná formace působí v jihomoravské metropoli od roku 2013 a spolu s několika zajímavými hosty přináší ve dvanácti skladbách profesionálně zahranou a nahranou směs moderních i tradičních žánrů, smršť rytmů a kaleidoskop barev. V oficiální tiskové zprávě hudebníci hovoří o inspiraci „od hiphopu po soul a R&B až k například drum’n’bassu a elektru“, ale pod všemi těmito žánry a jejich kombinacemi zurčí a bublá jazzový základ. Carpet Cabinet sice není čistě jazzová skupina, ale svou tvorbou ukazuje na jednu z cest, kterými se dnes jazz ve světě ubírá. Podobně jako Robert Glasper se svým nadžánrovým elektro-koktejlem loni zazářil na festivalu JazzFestBrno, září Carpet Cabinet na domácí scéně. Září pochopitelně zatím skromněji, ale k jakýmkoli náznakům provinčnosti má jejich album daleko.  více

Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.  více

Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.  více

Pro Martina Kyšperského byl závěr roku 2016 velmi plodný. V době, kdy připravuje novou desku s novou sestavou kapely Květy, vyšly hned tři tituly, na kterých se výrazně podílel – sólové koncepční album Vlakem, sbírka surrealistických básní Marťanské lodě a také debutové album projektu Prune. Prune je nová hudební identita písničkářky Lucie Krpalové, nicméně Martin Kyšperský jí album Kruhy aranžoval, produkoval a nahrál. Je to tedy z velké části i jeho dílo a Lucie mu za to, „že tohle dobrodružství nastartoval a z velké části pomohl zhmotnit“, v bookletu CD děkuje.  více

Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.  více