Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

5. únor 2017, 15:00

Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.

Ve šťastném souběhu se při sobotním premiérovém představení sešli v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka výborní pěvci s rozumnou režijní koncepcí a současně i působivou scénografií Tomáše Pilaře, který je výraznou a novou mladou tváří opery u nás. Jsme tentokrát svědky poctivého uvedení romantické opery bez přehnaně ambiciózních a pyšně bezohledných snah o přenesení děje a ideje díla kamsi jinam, jsme účastníky střízlivého zacházení se zevšeobecňováním a se směřováním do nadčasovosti, sledujeme zdravě pokornou invenci i zvládnuté řemeslo. Brněnská inscenace reprezentuje přístup dnes v podstatě v hudebním divadle vzácnější. Režisérovo vyjádření, že se pohybujeme na pomezí snu a reality, kdesi mezi minulostí, současností a budoucností, je však přece jen trochu zavádějící. Výklad se soustřeďuje především na vlastní drama, věří jeho síle a přesvědčivosti. Benátky doby vrcholné renesance, které jsou dějištěm tohoto silného příběhu o lásce a oběti, jsou naznačeny přiměřeně a je ponechán dostatečný prostor pro fantazii. Velkou roli hraje zasazení do doby karnevalu, sboristé mají masky, dobře se pracuje s posuny kulis, se symboly, s proměnami hracího prostoru i se světlem. Trochu dekadentní a hodně temné? Ano. Snové to nicméně není. Snad jen vizuálně příjemně nekonkrétní, rozhodně ne realistické; a to je samo o sobě skvělé.

la_gioconda_2017_olbrzymekPro uvedení díla, které v Brně ještě nikdy nebylo inscenováno a které není příliš častým titulem ani v ostatních českých a moravských divadlech, dala Janáčkova opera dohromady na tuzemské poměry nadstandardní pěvecké obsazení – takové úrovně, jaká by měla být pravidlem, ale jaká se přece jen zdaleka ne vždy a všude vydaří. Zařazení Ponchielliho Giocondy do repertoáru letošní sezóny dostává právě proto smysl a opodstatnění. Stylově jde o dílo blížící se zvládnutě a zdařile typu takzvané velké opery, dílo v zápletce a pohnutkách intenzivní, dílo rozmáchlé a mohutné, se sbory a baletem. Ještě víc však než o dílo takto „francouzské“ jde přece jen o operu blízkou předchozí italské tradici. Je zajímavé uvědomovat si během představení, co je v Ponchielliho hudbě v melodiích a v celkovém zvuku jakoby „verdiovské“ a co už ve výraze hledí o něco dál, v čem je dramaturgie scén a jejich řazení a proměn podobná vrcholnému Verdimu a v čem je kontrastnější – v čem tedy případně na tohoto skladatele, Verdiho mladšího současníka, mohli o něco později inspirativně navázat mnohem drastičtější veristé.

Obsazení maďarské sopranistky Csilly Borossové do titulní role je šťastnou volbou. Má v hlase dostatek dramatické závažnosti, aniž by jakkoli přepínala, zůstává jí v něm současně všechna krása projevu o stupínek lyričtějšího. Je přesvědčivá a uvěřitelná, budí soucit i obdiv. Gioconda ne snad přímo z čistého altruismu, ale pod tíhou okolností a vlivem silného pohnutí, velmi při tom trpíc, totiž postupně pomůže své sokyni a tomu, koho sama (ovšem marně) miluje, zachránit život a vydat se vstříc svobodné a šťastné budoucnosti. Ponchielliho opera s libretem od Arriga Boita podle předlohy Victora Huga je téměř thrillerem. Setkávají se v ní motivy politické a psychologické, střetávají se protichůdné zájmy a velké emoce.

la_gioconda_2017_olbrzymek_01Méně exponovanou, ale mile pozitivní postavou – a krásně a čistě v podání Jany Hrochové vytvořenou a zazpívanou, je Laura, protihráčka titulní hrdinky. Její partner Enzo, s nímž se nakonec dočká skutečného happy-endu, je výrazná tenorová postava. Korejský pěvec Sung Kyu Park, host řady renomovaných světových scén, byl v tomto směru další ozdobou premiérového představení. Vedl si v kantilénách velmi dobře, jeho uvolněný hlas působí příjemně. Basista Jan Štáva ztvárnil pěkně plasticky sebevědomého šlechtice a vládce Alvisa, nemilovaného manžela Laury. Kdo byl však přece jen asi nejkomplexnější figurou celého hudebního dramatu, byl Svatopluk Sem v roli veskrze záporného hrdiny - intrikána a násilníka Barnaby, špicla všemocné inkvizice. Vybaven čím dál usazenějším a krásnějším hlasem i schopností opravdu hrát, přidal ke svým výborným kreacím z poslední doby, opakovaně i brněnským, postavu po hudební stránce stylově i psychologicky přesnou a bohatou a po herecké stránce velice přirozenou.

Dirigent Jaroslav Kyzlink na sebe nijak neupozorňuje, ale orchestr i výrazné a důležité sborové scény, připravené Pavlem Koňárkem, vede v kontrastech a vzepětích i v dlouhých tazích k vyjádření velkých citů, jak to k této hudbě patří. Ponchielliho Gioconda má dvě či tři árie, které patří k těm známým, uváděným i při recitálech. Obsahuje také Tanec hodin, populární orchestrální číslo, které žije v repertoáru vlastním životem a které je v této inscenaci choreograficky vyřešeno skutečně malebně. Jinak jde o operu s neschematickou a jedinečnou, opravdu neoposlouchanou hudbou; a v Brně o hudební divadlo, které je typickou italskou klasikou, a přitom neokoukanou, zajímavou, vzrušující, poutavou, dojemnou - a vlastně i napínavou. Publikum to evidentně vycítilo, první večer nového projektu měl spontánní a dlouhý ohlas.      

Pro Giocondu příběh končí tragicky: v okamžiku, kdy má splnit slib a dát se všanc Barnabovi za jeho zištnou pomoc při útěku milenců, si raději včas bere život. Pointa dramatu, vpravdě veristická, přichází potom, na samý závěr: Barnaba se jí snaží ještě pomstít krutým sdělením, že zavraždil její matku, kterou tak milovala, ale zklamaně a vztekle odchází dozadu do hloubi jeviště, když zjistí, že už ho Gioconda neslyšela.

La Gioconda/ foto NdB Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Nejčtenější

Kritika

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více