Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

5. únor 2017, 15:00

Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.

Ve šťastném souběhu se při sobotním premiérovém představení sešli v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka výborní pěvci s rozumnou režijní koncepcí a současně i působivou scénografií Tomáše Pilaře, který je výraznou a novou mladou tváří opery u nás. Jsme tentokrát svědky poctivého uvedení romantické opery bez přehnaně ambiciózních a pyšně bezohledných snah o přenesení děje a ideje díla kamsi jinam, jsme účastníky střízlivého zacházení se zevšeobecňováním a se směřováním do nadčasovosti, sledujeme zdravě pokornou invenci i zvládnuté řemeslo. Brněnská inscenace reprezentuje přístup dnes v podstatě v hudebním divadle vzácnější. Režisérovo vyjádření, že se pohybujeme na pomezí snu a reality, kdesi mezi minulostí, současností a budoucností, je však přece jen trochu zavádějící. Výklad se soustřeďuje především na vlastní drama, věří jeho síle a přesvědčivosti. Benátky doby vrcholné renesance, které jsou dějištěm tohoto silného příběhu o lásce a oběti, jsou naznačeny přiměřeně a je ponechán dostatečný prostor pro fantazii. Velkou roli hraje zasazení do doby karnevalu, sboristé mají masky, dobře se pracuje s posuny kulis, se symboly, s proměnami hracího prostoru i se světlem. Trochu dekadentní a hodně temné? Ano. Snové to nicméně není. Snad jen vizuálně příjemně nekonkrétní, rozhodně ne realistické; a to je samo o sobě skvělé.

la_gioconda_2017_olbrzymekPro uvedení díla, které v Brně ještě nikdy nebylo inscenováno a které není příliš častým titulem ani v ostatních českých a moravských divadlech, dala Janáčkova opera dohromady na tuzemské poměry nadstandardní pěvecké obsazení – takové úrovně, jaká by měla být pravidlem, ale jaká se přece jen zdaleka ne vždy a všude vydaří. Zařazení Ponchielliho Giocondy do repertoáru letošní sezóny dostává právě proto smysl a opodstatnění. Stylově jde o dílo blížící se zvládnutě a zdařile typu takzvané velké opery, dílo v zápletce a pohnutkách intenzivní, dílo rozmáchlé a mohutné, se sbory a baletem. Ještě víc však než o dílo takto „francouzské“ jde přece jen o operu blízkou předchozí italské tradici. Je zajímavé uvědomovat si během představení, co je v Ponchielliho hudbě v melodiích a v celkovém zvuku jakoby „verdiovské“ a co už ve výraze hledí o něco dál, v čem je dramaturgie scén a jejich řazení a proměn podobná vrcholnému Verdimu a v čem je kontrastnější – v čem tedy případně na tohoto skladatele, Verdiho mladšího současníka, mohli o něco později inspirativně navázat mnohem drastičtější veristé.

Obsazení maďarské sopranistky Csilly Borossové do titulní role je šťastnou volbou. Má v hlase dostatek dramatické závažnosti, aniž by jakkoli přepínala, zůstává jí v něm současně všechna krása projevu o stupínek lyričtějšího. Je přesvědčivá a uvěřitelná, budí soucit i obdiv. Gioconda ne snad přímo z čistého altruismu, ale pod tíhou okolností a vlivem silného pohnutí, velmi při tom trpíc, totiž postupně pomůže své sokyni a tomu, koho sama (ovšem marně) miluje, zachránit život a vydat se vstříc svobodné a šťastné budoucnosti. Ponchielliho opera s libretem od Arriga Boita podle předlohy Victora Huga je téměř thrillerem. Setkávají se v ní motivy politické a psychologické, střetávají se protichůdné zájmy a velké emoce.

la_gioconda_2017_olbrzymek_01Méně exponovanou, ale mile pozitivní postavou – a krásně a čistě v podání Jany Hrochové vytvořenou a zazpívanou, je Laura, protihráčka titulní hrdinky. Její partner Enzo, s nímž se nakonec dočká skutečného happy-endu, je výrazná tenorová postava. Korejský pěvec Sung Kyu Park, host řady renomovaných světových scén, byl v tomto směru další ozdobou premiérového představení. Vedl si v kantilénách velmi dobře, jeho uvolněný hlas působí příjemně. Basista Jan Štáva ztvárnil pěkně plasticky sebevědomého šlechtice a vládce Alvisa, nemilovaného manžela Laury. Kdo byl však přece jen asi nejkomplexnější figurou celého hudebního dramatu, byl Svatopluk Sem v roli veskrze záporného hrdiny - intrikána a násilníka Barnaby, špicla všemocné inkvizice. Vybaven čím dál usazenějším a krásnějším hlasem i schopností opravdu hrát, přidal ke svým výborným kreacím z poslední doby, opakovaně i brněnským, postavu po hudební stránce stylově i psychologicky přesnou a bohatou a po herecké stránce velice přirozenou.

Dirigent Jaroslav Kyzlink na sebe nijak neupozorňuje, ale orchestr i výrazné a důležité sborové scény, připravené Pavlem Koňárkem, vede v kontrastech a vzepětích i v dlouhých tazích k vyjádření velkých citů, jak to k této hudbě patří. Ponchielliho Gioconda má dvě či tři árie, které patří k těm známým, uváděným i při recitálech. Obsahuje také Tanec hodin, populární orchestrální číslo, které žije v repertoáru vlastním životem a které je v této inscenaci choreograficky vyřešeno skutečně malebně. Jinak jde o operu s neschematickou a jedinečnou, opravdu neoposlouchanou hudbou; a v Brně o hudební divadlo, které je typickou italskou klasikou, a přitom neokoukanou, zajímavou, vzrušující, poutavou, dojemnou - a vlastně i napínavou. Publikum to evidentně vycítilo, první večer nového projektu měl spontánní a dlouhý ohlas.      

Pro Giocondu příběh končí tragicky: v okamžiku, kdy má splnit slib a dát se všanc Barnabovi za jeho zištnou pomoc při útěku milenců, si raději včas bere život. Pointa dramatu, vpravdě veristická, přichází potom, na samý závěr: Barnaba se jí snaží ještě pomstít krutým sdělením, že zavraždil její matku, kterou tak milovala, ale zklamaně a vztekle odchází dozadu do hloubi jeviště, když zjistí, že už ho Gioconda neslyšela.

La Gioconda/ foto NdB Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více