Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

5. únor 2017, 15:00

Ponchielliho Gioconda je neokoukaný operní thriller

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.

Ve šťastném souběhu se při sobotním premiérovém představení sešli v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka výborní pěvci s rozumnou režijní koncepcí a současně i působivou scénografií Tomáše Pilaře, který je výraznou a novou mladou tváří opery u nás. Jsme tentokrát svědky poctivého uvedení romantické opery bez přehnaně ambiciózních a pyšně bezohledných snah o přenesení děje a ideje díla kamsi jinam, jsme účastníky střízlivého zacházení se zevšeobecňováním a se směřováním do nadčasovosti, sledujeme zdravě pokornou invenci i zvládnuté řemeslo. Brněnská inscenace reprezentuje přístup dnes v podstatě v hudebním divadle vzácnější. Režisérovo vyjádření, že se pohybujeme na pomezí snu a reality, kdesi mezi minulostí, současností a budoucností, je však přece jen trochu zavádějící. Výklad se soustřeďuje především na vlastní drama, věří jeho síle a přesvědčivosti. Benátky doby vrcholné renesance, které jsou dějištěm tohoto silného příběhu o lásce a oběti, jsou naznačeny přiměřeně a je ponechán dostatečný prostor pro fantazii. Velkou roli hraje zasazení do doby karnevalu, sboristé mají masky, dobře se pracuje s posuny kulis, se symboly, s proměnami hracího prostoru i se světlem. Trochu dekadentní a hodně temné? Ano. Snové to nicméně není. Snad jen vizuálně příjemně nekonkrétní, rozhodně ne realistické; a to je samo o sobě skvělé.

la_gioconda_2017_olbrzymekPro uvedení díla, které v Brně ještě nikdy nebylo inscenováno a které není příliš častým titulem ani v ostatních českých a moravských divadlech, dala Janáčkova opera dohromady na tuzemské poměry nadstandardní pěvecké obsazení – takové úrovně, jaká by měla být pravidlem, ale jaká se přece jen zdaleka ne vždy a všude vydaří. Zařazení Ponchielliho Giocondy do repertoáru letošní sezóny dostává právě proto smysl a opodstatnění. Stylově jde o dílo blížící se zvládnutě a zdařile typu takzvané velké opery, dílo v zápletce a pohnutkách intenzivní, dílo rozmáchlé a mohutné, se sbory a baletem. Ještě víc však než o dílo takto „francouzské“ jde přece jen o operu blízkou předchozí italské tradici. Je zajímavé uvědomovat si během představení, co je v Ponchielliho hudbě v melodiích a v celkovém zvuku jakoby „verdiovské“ a co už ve výraze hledí o něco dál, v čem je dramaturgie scén a jejich řazení a proměn podobná vrcholnému Verdimu a v čem je kontrastnější – v čem tedy případně na tohoto skladatele, Verdiho mladšího současníka, mohli o něco později inspirativně navázat mnohem drastičtější veristé.

Obsazení maďarské sopranistky Csilly Borossové do titulní role je šťastnou volbou. Má v hlase dostatek dramatické závažnosti, aniž by jakkoli přepínala, zůstává jí v něm současně všechna krása projevu o stupínek lyričtějšího. Je přesvědčivá a uvěřitelná, budí soucit i obdiv. Gioconda ne snad přímo z čistého altruismu, ale pod tíhou okolností a vlivem silného pohnutí, velmi při tom trpíc, totiž postupně pomůže své sokyni a tomu, koho sama (ovšem marně) miluje, zachránit život a vydat se vstříc svobodné a šťastné budoucnosti. Ponchielliho opera s libretem od Arriga Boita podle předlohy Victora Huga je téměř thrillerem. Setkávají se v ní motivy politické a psychologické, střetávají se protichůdné zájmy a velké emoce.

la_gioconda_2017_olbrzymek_01Méně exponovanou, ale mile pozitivní postavou – a krásně a čistě v podání Jany Hrochové vytvořenou a zazpívanou, je Laura, protihráčka titulní hrdinky. Její partner Enzo, s nímž se nakonec dočká skutečného happy-endu, je výrazná tenorová postava. Korejský pěvec Sung Kyu Park, host řady renomovaných světových scén, byl v tomto směru další ozdobou premiérového představení. Vedl si v kantilénách velmi dobře, jeho uvolněný hlas působí příjemně. Basista Jan Štáva ztvárnil pěkně plasticky sebevědomého šlechtice a vládce Alvisa, nemilovaného manžela Laury. Kdo byl však přece jen asi nejkomplexnější figurou celého hudebního dramatu, byl Svatopluk Sem v roli veskrze záporného hrdiny - intrikána a násilníka Barnaby, špicla všemocné inkvizice. Vybaven čím dál usazenějším a krásnějším hlasem i schopností opravdu hrát, přidal ke svým výborným kreacím z poslední doby, opakovaně i brněnským, postavu po hudební stránce stylově i psychologicky přesnou a bohatou a po herecké stránce velice přirozenou.

Dirigent Jaroslav Kyzlink na sebe nijak neupozorňuje, ale orchestr i výrazné a důležité sborové scény, připravené Pavlem Koňárkem, vede v kontrastech a vzepětích i v dlouhých tazích k vyjádření velkých citů, jak to k této hudbě patří. Ponchielliho Gioconda má dvě či tři árie, které patří k těm známým, uváděným i při recitálech. Obsahuje také Tanec hodin, populární orchestrální číslo, které žije v repertoáru vlastním životem a které je v této inscenaci choreograficky vyřešeno skutečně malebně. Jinak jde o operu s neschematickou a jedinečnou, opravdu neoposlouchanou hudbou; a v Brně o hudební divadlo, které je typickou italskou klasikou, a přitom neokoukanou, zajímavou, vzrušující, poutavou, dojemnou - a vlastně i napínavou. Publikum to evidentně vycítilo, první večer nového projektu měl spontánní a dlouhý ohlas.      

Pro Giocondu příběh končí tragicky: v okamžiku, kdy má splnit slib a dát se všanc Barnabovi za jeho zištnou pomoc při útěku milenců, si raději včas bere život. Pointa dramatu, vpravdě veristická, přichází potom, na samý závěr: Barnaba se jí snaží ještě pomstít krutým sdělením, že zavraždil její matku, kterou tak milovala, ale zklamaně a vztekle odchází dozadu do hloubi jeviště, když zjistí, že už ho Gioconda neslyšela.

La Gioconda/ foto NdB Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více