Příležitost dělá zloděje, VCHOD operní herce

9. leden 2013, 17:56
Příležitost dělá zloděje, VCHOD operní herce

“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD, což je Výzkumné centrum operního/hudebního divadla v rámci JAMU. Projekt je zaměřený na skloubení pěveckých i hereckých schopností v opeře a pokud mohu soudit z toho, co jsem viděl, výzkum se týká toho, kam až lze při spojování těchto dvou aspektů operního účinkování zajít. Ačkoliv se jedná o studentský, nebo lépe řečeno studijní projekt, je velmi dobře připravený, stojí za pozornost a občas mi během představení Rossiniho komické jednoaktovky Příležitost dělá zloděje bleskla hlavou i obecnější myšlenka. Poprvé to bylo vlastně ještě před začátkem, když jsem si četl program a v něm větu, kterou cituji na začátku odstavce. Je neuvěřitelné, jak je v nás zakořeněná, byť často zcela nevědomě, potřeba zdůrazňovat samozřejmosti – kdo nemá vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu, ten nemá co pohledávat na JAMU a v operním divadle už vůbec ne.

Ale pojďme k samotné inscenaci a začnu z gruntu, jímž je samotná volba titulu. Ta byla podle mého názoru v podstatě dokonalá po všech stránkách. Rossini rozuměl lidskému hlasu, sám uměl zpívat a uměl psát pro zpěváky. Ne snad, že by jeho rané opery byly jednoduché, ale zpívají se dobře, role jsou vesměs lyrické a pro mladé hlasy vhodné. Nevázaná komika frašky postavené na záměně zavazadel a posléze i osob také snese lecjakou hudebně-dramaturgickou nedůslednost i inscenační neplechu (přidaná role Kupida), střídání afektů přímo vybízí k režii po jednotlivých číslech bez výrazné zastřešující koncepce. Tomáš Studený a celý VCHOD tuto volnost využili v hojné míře, ale nepřehnali to, představení drželo pohromadě a tvořilo souvislý celek.

Pěstovat v operních pěvcích i herecké schopnosti je mi velmi sympatické a inscenace mimo jiné ukázala, co všechno je možné, když je splněno několik podmínek, které bych rád viděl i v našich velkých divadlech jaksi automaticky. Mám tím na mysli třeba to, že režisér je dobře připravený, dílo zná a ví, co chce. Pracuje s jedním obsazením a ne se dvěma až třemi alternacemi, takže může pilovat detaily s konkrétními lidmi, místo aby začínal to samé pořád znovu. Pěvci s ním navíc spolupracují a zdá se, že dokonce i s chutí a vnášejí do věci vlastní impulsy (Tomáš Studený inscenoval Příležitost společně s Markem Mokošem, připsán je i “kolektiv”). Příležitost dělá zloděje je klasická číslová opera a Tomáš Studený ji zrežíroval jako sled provázaných hereckých etud, na nichž bylo znát, že si s účinkujícími chtěl vyzkoušet pokud možno všechno, čeho je možné dosáhnout čistě hereckými prostředky, divadelní technika byla zcela v pozadí. Jednotlivá čísla byla výborně vystavěná i vypointovaná – lyrické okamžiky nebyly zesměšňované, ale ani sentimentálně trapné, výborně fungovaly ansámbly Tomáš Studený je opravdu umí), rvačky byly realistické a uvěřitelné i zblízka. Úvodní bouře posílená realistickými zvuky z reproduktorů a přibíhající Matěj – v originále Parmenio – mi připomínaly parodii na Siegmundův úprk v úvodu Valkýry.

 Hudební stránku věci si VCHOD přece jen zjednodušuje. Provedení s klavírem je sice v rámci takového projektu zcela pochopitelné, ale uzpívat normální divadlo přes orchestr je něco úplně jiného. To není výčitka, spíš upozornění nadšencům z publika, kteří by snad měli pocit, že by se s inscenací okamžitě mohlo jít na velkou scénu. V rámci výzkumnictví pokládám za pochopitelné, že herectví jde někdy až do konfliktu se zpěvem – v divočejších scénách bylo patrné, že se účinkujícím nedostává dechu na závěrečný tón. Byli v těchto kratičkých momentech vlastně nuceni se rozhodnout, jestli dokončí hereckou akci, nebo naplno dozpívají. Vítězilo herectví, takže se několikrát stalo, že místo efektního závěru zazněl napůl polknutý nebo jen krátce a nekultivovaně vyražený tón – to se v opravdové inscenaci nesmí stávat (účinkující měli ale svoje party zvládnuté celkově velmi slušně). Za opravdovou chybu ale pokládám mluvené dialogy namísto původních recitativů – jejich perfektní interpretace je hnacím motorem číslové opery. Fousatý bonmot praví, že na áriích se pozná hlas a na recitativech inteligence – co by bez nich byla třeba Figarova svatba? Chci tím především říci, že pokud chce VCHOD zkoumat možnosti a hranice operního herectví a vynechá z Rossiniho recitativy, nezkoumá ty hranice dostatečně. Respektive vybírá si z nich tu efektnější a svým způsobem schůdnější část.

Uvedení opery v českém překladu Tomáše Studeného přispělo k lepší interakci mezi účinkujícími a bezprostředně reagujícím publikem. Jasně se ale projevilo, že je potřeba mít při psaní překladu neustále na paměti zvukovou stránku textu, u italské opery možná víc než u kterékoliv jiné. “I když je to volovina, hlavně že to dobře zní,” zpívalo se v závěrečném ansámblu a kromě toho, že bych tento verš s klidem přilepil na závěr nejedné opery, je dobré si uvědomit, že je na tom i kus pravdy (a celá pravda Trubadúra například). Mimo jiné se třeba i na tomto verši ukázalo, že při zvukové adekvátnosti snese dvě stě let stará hudba velmi dobře i současné hovorové obraty, jindy i mírně škobrtající rýmy (i když třeba šlupka – pepka už je přece jen trochu moc), nehezky ale znějí nespisovné koncovky ("to je hloupý" místo "to je hloupé" apod.). Tady je potřeba u všech zúčastněných pochválit výslovnost, rozumět jim bylo bez námahy prakticky všechno. Potěšila mě vtipně a přiléhavě citovaná Prodaná nevěsta.

Provedení Rossiniho taškařice bylo opravdu zábavné, mělo spád i jiskru a já jsem teď především zvědavý na to, jak si VCHOD poradí s Hubičkou, která je v plánu na letošní červen. Především proto, že tady už to s úpravami a zjednodušujícími zásahy zdaleka tak bezbolestné nebude.

Gioachino Rossini: Příležitost dělá zloděje (L’occasione fa il ladro). Předloha Eugene Scribe, libreto Luigi Prividali, překlad a úprava Tomáš Studený. Hudební nastudování – Ema Mikešková, režie – Tomáš Studený, Marek Mokoš a kolektiv, klavírní spolupráce – Kostiantyn Tyshko, produkce – Pavla Hrubšová. Klementina (Klementina) – Lucie Kašpárková, Matyáš (Alberto) – Lukáš Hacek, Matěj (Parmenio) – Roman Hoza, Ernestina (Ernestina) – Aneta Petrasová, Bonifác (Martino) – Aleš Procházka, Eugenio (Eusebio) – Tomáš Studený, Kupido – Marek Mokoš. Inscenace vznikla v rámci projektu specifického výzkumu VCHOD realizovaného na Hudební fakultě JAMU. 25. 1. 2013, Divadlo na Orlí, Brno (premiéra 26. 6. 2012).

autor: Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více