Rozjímavá lyrika před závěrem Velikonočního festivalu duchovní hudby

Rozjímavá lyrika před závěrem Velikonočního festivalu duchovní hudby

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra.

Jako první zazněly Zpěvy k Bílé sobotě pro dva soprány, varhany a komorní orchestr Pavla Zemka Nováka. Původně zamýšlenému liturgickém provedení odpovídají i názvy jednotlivých části: Úvod, Před evangeliem, K obětování a Viděl jsem pramen vody. Aleluja. Zpěvy k Bílé sobotě začínají takřka „útržkovitě“ – úvodu vévodí kratičké úseky melodií a barev, které jsou akcentovány výrazným využitím různorodých perkusí. Instrumentace Zemka Nováka je průzračná, přesto výrazně hudebně pestrá a stavící na juxtapozici různých orchestrálních barev. S trochou nadsázky by se dalo říci, že většina Zpěvů k Bílé sobotě staví v prvé řadě na barvě. Příkladem mohou být obě sopránové linky v interpretaci Anety Podracké Bendové a Jany Vondrů, které se navzájem různě proplétaly a společně se zbytkem hudby tvořily určitou impresionistickou – myšleno v původním výtvarném, nikoliv hudebním slova smyslu – „skvrnu“. Samotné provedení bylo výtečné a spojení Anety Podracké Bendové a Jany Vondrů bylo i vzhledem k barvám jejich hlasů a způsobům přednesu vhodně zvolené. Pro někoho z publika – a to především v závislosti na sezení ve všech lavicích – mohla být konkrétní slova zpěvaček nesrozumitelná a přesná melodická linka hůře dešifrovatelná. Vzhledem ke skvělému barevnému působení obou sopránů v rámci sazby si však myslím, že se ve skutečnosti nejednalo o výraznou vadu na kráse Zpěvů k Bílé sobotě. Jedinou drobnou – ryze osobní a v rámci celé skladby zanedbatelnou – výtku bych měl k mírně nadužívaným perkusím v závěru díla, které dle mého mírně snižovaly jinak vysokou estetickou hodnotu kompozice částečným (a tohle zní mnohem hůře, než má autor textu skutečně na mysli, avšak bohužel nepřichází s lepším slovem) kýčem. Lze samozřejmě chápat, že se s největší pravděpodobností jedná o ony „navrácené zvony z Říma“, přesto se nabízí otázka, zda jich nebylo vzhledem k předchozímu charakteru skladby na samotném konci již příliš mnoho.

kantilena_2024_VFDH_foto_jakub_joch_02

Dvouvěté Aleluja Petera Grahama nastoupilo hned po Zpěvech k Bílé sobotě tak, jak se oba skladatelé před více než třiceti lety domluvili. Úvod skladby je založen na částečně imitačních nástupech zpěvaček na slově Aleluja a pozvolném rozrůstání a zhutňování sazby. Zde snad ještě více vyniklo výtečné a harmonické propojení hlasů a výrazů obou sopranistek, jejichž hlasy se později neméně povedeně setkávaly také s dětským sborem Kantiléna. Ačkoliv většina hudebního jazyka odpovídala více méně tonálnímu cítění a chápání, občasné disonantní koření se objevovalo především ve skvělých varhanních vložkách Petra Koláře, které tu a tam pročísly jinak lyrickou fakturu. Výrazným kontrastem se stala druhá část skladby, která se hudebně blížila minimalismu a která účelně a s vlastní estetikou využívala prvky raného baroka – samotný začátek této plochy tak zněl (s notnou dávkou nadsázky), jako osobitá kombinace úvodních slavnostních fanfár Monteverdiho Orfea a výběru ze skladeb Steva Reicha. Skladba tak získala slavnostnější ráz, ale současně si uchovala soudobé kompoziční ostří. Zásadní pochvalu si zaslouží dětský sbor Kantiléna pod vedením Michala Jančíka, který se skvěle vypořádal s nelehkou skladbou a dokázal si udržet velmi dobrou intonační, dynamickou i rytmickou jednotu. Jediná případná – a opět poměrně malicherná – výtka směřuje podobně jako v předchozím případě ku konci skladby, který sice nebyl příliš rozcinkán perkusemi jako Zpěvy k Bílé sobotě, zato působil až nezvykle staticky, homogenně a blokově. Toto vše umocňovala bohatá sazba, které v tomto kontextu s největší pravděpodobností příliš nevyhovoval ani akustický prostor kostela. Podobně jako u předchozího díla se však jedná o drobné poznámky, které jsou toliko námětem k případnému zamyšlení.

Závěr večera patřil třívětému Te Deum laudamus Františka Gregora Emmerta pro sóla, dětský sbor a komorní orchestr. Byť v obou předcházejících skladbách zazníval rovněž i jakýsi teskný podtón, hlavní hudební sdělení bylo bezpochyby hřejivé a místy až slavnostní – Emmertovo Te Deum laudamus, které původně vzniklo na objednávku Ivana Sedláčka, zakladatele a dlouhodobého sbormistra Kantilény, je spíše křehké, intimní a introvertní a je spíše osobní modlitbou než chvalozpěvem.

kantilena_2024_VFDH_foto_jakub_joch_03

Vzhledem ke vzniku skladby je pochopitelné, že výrazný prostor dostává právě sbor, který se víceméně střídá s plochami orchestru, který Emmert mistrně využívá ke kratičkým, ale nesmírně sugestivním hudebním obrazům. Obzvláště druhá věta Te gloriosus Apostolorum chorus přináší nápadité instrumentální kombinace a současně využívá efektní prostupování hlasů sboru a sólistek. Zajímavým prvkem je také účel sboru, který vždy klidní vyhrocenější a dramatičtější úseky a občasné šarvátky – především v závěrečné větě Tu Rex gloriae – mezi žesťovou a smyčcovou sekcí. Hudba sama tak akcentuje, že skutečné těžiště (nejen) této modlitby a oslavy neleží v pyšných trubkách, ale v pokorných a ztišených lidských hlasech. Ani v tomto případě nelze nastudování a provedení cokoliv vytknout – dirigent Pavel Šnajdr dokázal s instrumentalisty Brno Contemporary Orchestra vhodně volenou dynamikou i jemnými tempovými změnami intuitivně podpořit inherentní zvukovou barevnost díla a současně dbal na tolik zásadní intimní a lyrické vyznění díla. Dětský sbor Kantiléna pod vedením Michala Jančíka byl nicméně oprávněně hlavní hvězdou skladby. Také zde se s nesnadnou kompozicí vypořádal bez sebemenších problémů a s intonační, rytmickou, dynamickou i výrazovou jednotou.

Čtvrteční koncert nabídl současná duchovní díla, která ke svým posluchačům hovoří vstřícným a laskavým hudebním jazykem. Zůstává tedy s podivem, že původnímu provedení zabránila – z dnešního úhlu pohledu snad již i úsměvná domněnka, že tyto skladby Pavla Zemka Nováka a Petera Grahama byly „jako v pekle“ a že by se farníkům nelíbily. O tom, zda se hudební vnímání posluchačů proměnilo, ať již vlivem přirozeného vývoje, nebo souvislým vzděláváním ze strany Velikonočního festivalu duchovní hudby, si nedovoluji spekulovat. S jistotou však tvrdím, že 4. dubna v kostele sv. Janů zazněla výtečná hudba ve skvělém provedení, která rozjímavě a lyricky ozdobila 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby.

Pavel Zemek Novák: Zpěvy k Bílé sobotě pro dva soprány, varhany a komorní orchestr

Peter Graham: Aleluja pro dva soprány, dětský sbor, varhany a komorní orchestr

František Gregor Emmert: Te Deum laudamus

Aneta Podracká Bendová, Jana Vondrů soprán

Kantiléna, sbormistr Michal Jančík

Brno Contemporary Orchestra, dirigent Pavel Šnajdr

čtvrtek, 4. 4. 2024

kostel sv. Janů

Foto Jakub Joch

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více