Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra.
Jako první zazněly Zpěvy k Bílé sobotě pro dva soprány, varhany a komorní orchestr Pavla Zemka Nováka. Původně zamýšlenému liturgickém provedení odpovídají i názvy jednotlivých části: Úvod, Před evangeliem, K obětování a Viděl jsem pramen vody. Aleluja. Zpěvy k Bílé sobotě začínají takřka „útržkovitě“ – úvodu vévodí kratičké úseky melodií a barev, které jsou akcentovány výrazným využitím různorodých perkusí. Instrumentace Zemka Nováka je průzračná, přesto výrazně hudebně pestrá a stavící na juxtapozici různých orchestrálních barev. S trochou nadsázky by se dalo říci, že většina Zpěvů k Bílé sobotě staví v prvé řadě na barvě. Příkladem mohou být obě sopránové linky v interpretaci Anety Podracké Bendové a Jany Vondrů, které se navzájem různě proplétaly a společně se zbytkem hudby tvořily určitou impresionistickou – myšleno v původním výtvarném, nikoliv hudebním slova smyslu – „skvrnu“. Samotné provedení bylo výtečné a spojení Anety Podracké Bendové a Jany Vondrů bylo i vzhledem k barvám jejich hlasů a způsobům přednesu vhodně zvolené. Pro někoho z publika – a to především v závislosti na sezení ve všech lavicích – mohla být konkrétní slova zpěvaček nesrozumitelná a přesná melodická linka hůře dešifrovatelná. Vzhledem ke skvělému barevnému působení obou sopránů v rámci sazby si však myslím, že se ve skutečnosti nejednalo o výraznou vadu na kráse Zpěvů k Bílé sobotě. Jedinou drobnou – ryze osobní a v rámci celé skladby zanedbatelnou – výtku bych měl k mírně nadužívaným perkusím v závěru díla, které dle mého mírně snižovaly jinak vysokou estetickou hodnotu kompozice částečným (a tohle zní mnohem hůře, než má autor textu skutečně na mysli, avšak bohužel nepřichází s lepším slovem) kýčem. Lze samozřejmě chápat, že se s největší pravděpodobností jedná o ony „navrácené zvony z Říma“, přesto se nabízí otázka, zda jich nebylo vzhledem k předchozímu charakteru skladby na samotném konci již příliš mnoho.
Dvouvěté Aleluja Petera Grahama nastoupilo hned po Zpěvech k Bílé sobotě tak, jak se oba skladatelé před více než třiceti lety domluvili. Úvod skladby je založen na částečně imitačních nástupech zpěvaček na slově Aleluja a pozvolném rozrůstání a zhutňování sazby. Zde snad ještě více vyniklo výtečné a harmonické propojení hlasů a výrazů obou sopranistek, jejichž hlasy se později neméně povedeně setkávaly také s dětským sborem Kantiléna. Ačkoliv většina hudebního jazyka odpovídala více méně tonálnímu cítění a chápání, občasné disonantní koření se objevovalo především ve skvělých varhanních vložkách Petra Koláře, které tu a tam pročísly jinak lyrickou fakturu. Výrazným kontrastem se stala druhá část skladby, která se hudebně blížila minimalismu a která účelně a s vlastní estetikou využívala prvky raného baroka – samotný začátek této plochy tak zněl (s notnou dávkou nadsázky), jako osobitá kombinace úvodních slavnostních fanfár Monteverdiho Orfea a výběru ze skladeb Steva Reicha. Skladba tak získala slavnostnější ráz, ale současně si uchovala soudobé kompoziční ostří. Zásadní pochvalu si zaslouží dětský sbor Kantiléna pod vedením Michala Jančíka, který se skvěle vypořádal s nelehkou skladbou a dokázal si udržet velmi dobrou intonační, dynamickou i rytmickou jednotu. Jediná případná – a opět poměrně malicherná – výtka směřuje podobně jako v předchozím případě ku konci skladby, který sice nebyl příliš rozcinkán perkusemi jako Zpěvy k Bílé sobotě, zato působil až nezvykle staticky, homogenně a blokově. Toto vše umocňovala bohatá sazba, které v tomto kontextu s největší pravděpodobností příliš nevyhovoval ani akustický prostor kostela. Podobně jako u předchozího díla se však jedná o drobné poznámky, které jsou toliko námětem k případnému zamyšlení.
Závěr večera patřil třívětému Te Deum laudamus Františka Gregora Emmerta pro sóla, dětský sbor a komorní orchestr. Byť v obou předcházejících skladbách zazníval rovněž i jakýsi teskný podtón, hlavní hudební sdělení bylo bezpochyby hřejivé a místy až slavnostní – Emmertovo Te Deum laudamus, které původně vzniklo na objednávku Ivana Sedláčka, zakladatele a dlouhodobého sbormistra Kantilény, je spíše křehké, intimní a introvertní a je spíše osobní modlitbou než chvalozpěvem.
Vzhledem ke vzniku skladby je pochopitelné, že výrazný prostor dostává právě sbor, který se víceméně střídá s plochami orchestru, který Emmert mistrně využívá ke kratičkým, ale nesmírně sugestivním hudebním obrazům. Obzvláště druhá věta Te gloriosus Apostolorum chorus přináší nápadité instrumentální kombinace a současně využívá efektní prostupování hlasů sboru a sólistek. Zajímavým prvkem je také účel sboru, který vždy klidní vyhrocenější a dramatičtější úseky a občasné šarvátky – především v závěrečné větě Tu Rex gloriae – mezi žesťovou a smyčcovou sekcí. Hudba sama tak akcentuje, že skutečné těžiště (nejen) této modlitby a oslavy neleží v pyšných trubkách, ale v pokorných a ztišených lidských hlasech. Ani v tomto případě nelze nastudování a provedení cokoliv vytknout – dirigent Pavel Šnajdr dokázal s instrumentalisty Brno Contemporary Orchestra vhodně volenou dynamikou i jemnými tempovými změnami intuitivně podpořit inherentní zvukovou barevnost díla a současně dbal na tolik zásadní intimní a lyrické vyznění díla. Dětský sbor Kantiléna pod vedením Michala Jančíka byl nicméně oprávněně hlavní hvězdou skladby. Také zde se s nesnadnou kompozicí vypořádal bez sebemenších problémů a s intonační, rytmickou, dynamickou i výrazovou jednotou.
Čtvrteční koncert nabídl současná duchovní díla, která ke svým posluchačům hovoří vstřícným a laskavým hudebním jazykem. Zůstává tedy s podivem, že původnímu provedení zabránila – z dnešního úhlu pohledu snad již i úsměvná domněnka, že tyto skladby Pavla Zemka Nováka a Petera Grahama byly „jako v pekle“ a že by se farníkům nelíbily. O tom, zda se hudební vnímání posluchačů proměnilo, ať již vlivem přirozeného vývoje, nebo souvislým vzděláváním ze strany Velikonočního festivalu duchovní hudby, si nedovoluji spekulovat. S jistotou však tvrdím, že 4. dubna v kostele sv. Janů zazněla výtečná hudba ve skvělém provedení, která rozjímavě a lyricky ozdobila 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby.
Pavel Zemek Novák: Zpěvy k Bílé sobotě pro dva soprány, varhany a komorní orchestr
Peter Graham: Aleluja pro dva soprány, dětský sbor, varhany a komorní orchestr
František Gregor Emmert: Te Deum laudamus
Aneta Podracká Bendová, Jana Vondrů soprán
Kantiléna, sbormistr Michal Jančík
Brno Contemporary Orchestra, dirigent Pavel Šnajdr
čtvrtek, 4. 4. 2024
kostel sv. Janů
Zatím nebyl přidán žádný komentář..