Rozporuplná tvář hudební moderny s Ivou Bittovou a Filharmonií Brno

Rozporuplná tvář hudební moderny s Ivou Bittovou a Filharmonií Brno

Ačkoliv soudobá tvorba zaujímá v brněnském hudebním životě pevné místo – což je patrné z úctyhodného počtu premiérovaných děl za poslední léta – moderní tvorba stále představuje černou ovci nejen brněnské, ale obecně české hudební produkce vůbec. Soudobá díla se se svým odlišným hudebním jazykem mohou jevit jako stěží docenitelná, zbytečně úsečná, nemelodická, hrubá, a především jako troufalá snaha žijících skladatelů o vyrovnání se s odkazy Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta nebo třeba Johannesa Brahmse. Koncert Filharmonie Brno s názvem Lidové písně však prezentoval nezvykle vlídnou tvář současné hudební tvorby a ukázal posluchačům, že nejsou pouhé dva póly artificiální hudby – ryze libozvučný starý styl a agresivní, disonantní styl nový. V chodbách Besedního domu tedy konečně zavál čerstvý vzduch.

Těžištěm večera byly Lidové písně skladatele Luciana Beria v podání mezzosopranistky Ivy Bittové. Zdánlivě moderní dílo však dramaturgové obalili měkkými polštáři skladeb prověřených léty. Program otevřela symfonická báseň Leoše Janáčka Šumařovo dítě, po které následovalo právě oněch jedenáct písní cyklu Folk Songs inspirovaných lidovou tvorbou různých končin světa. Symfonie č. 2 C dur Roberta Schumanna pak hudební večer uzavřela. Orchestr Filharmonie Brno řídil Case Scaglione.

 lidove_pisne_bittova_FB_2018_jelinek_03

Z výčtu skladeb, které při koncertu zazněly, je zřejmé, že zatímco se dramaturgové snaží nabídnout posluchačům díla nová a svěží, myslí stále na početnější skupinu milovníků starší hudby. Vzhledem ke koncepci večera není v tomto pohledu co vytknout. Je ale více než smutné, že i když měl koncert vysoké aspirace (o čemž vypovídá mj. i zájem celostátních médií), výsledek zůstal daleko za očekáváním.

lidove_pisne_bittova_FB_2018_jelinek_02

Orchestr jako by se neustále nebyl schopen dohodnout, kdy přesně má začátek hudební fráze přijít. Nástupy hudebníků byly často natolik laxní, intonačně a rytmicky nepřesné. Člověk až žasnul, že se dílo vůbec vykutálelo ze startovní čáry. Unavená tremola, letargicky se valící jedno přes druhé, problematická intonace náročnějších částí skladeb, nejednotná pizzicata s nechtěnou ozvěnou nebo nezamýšlená polyfonní ritardanda, která nezřídka působila jako sled okamžitých imitací – to vše se bilo s často brilantními závěry frází, skvělou dynamikou, nebo u sólových nástrojů s nezřídka zajímavým a promyšleným výrazem interpretace. Ani o jednom z děl se bohužel nedalo prohlásit, že by se jej interpretační nešvary netýkaly. Pokud se však stejná chyba objevila vícekrát za sebou – jako se tomu stalo například u velmi delikátního a jemného melodického zdvihu ve třetí části (Adagio espressivo) Schumannovy symfonie – jen stěží se může hráč odvolávat na nenadálý kiks nástroje. Ačkoliv většinou první housle tvoří páteř Filharmonie Brno, v tomto případě se v sekci objevilo nejvíce chyb, nedostatků a přešlapů. Dokonce i jinak výtečný koncertní mistr – houslista Pavel Wallinger – se tu a tam nevyhnul nechtěnému poskakování smyčce nebo nežádoucímu třesu. Pokud bychom měli dát povedené a ty méně podařené části koncertu na pomyslnou váhu, Filharmonie Brno by bezpochyby vyšla jako vítěz, s výsledkem by však těleso takového věhlasu a možností spokojeno být nemělo. Je třeba ovšem kostatovat, že dirigent Case Scaglione vedl orchestr velmi důkladně a jeho energické uchopení Schumannovy symfonie, kterou navíc řídil zcela bez notového materiálu, bylo příkladné.

Hlavním lákadlem večera však byla bezesporu Iva Bittová a její interpretace tvorby skladatele 20. století Luciana Berii. O poznání intimnější díla, která častokrát využívala orchestr pouze jako drobnou kulisu v pozadí hudební sazby, dokázala, že hudba 20. století dovede být současně svěží a moderní, a přitom melodická i srozumitelná. Velkou měrou je to způsobeno koncepcí skladeb a Beriovou snahou o propojení dvou odlišných hudebních světů. Lidové písně totiž nejsou pouhou stylizací, ale vycházejí přímo ze skutečných písní širého světa. A někdy jimi i jsou.

lidove_pisne_bittova_FB_2018_jelinek_01

Povedlo se tedy Ivě Bittové oslovit posluchače dílem, které se na hudebních pódiích nevyskytuje v rámci staré, avšak ani nové hudby? Bittová výtečně pracuje s výrazem, dynamikou a celkovou náladou projevu. Více než v Besedním domě by však zpěvaččin projev - oscilující mezi brilantním uchopením záměru skladatele a neřízenou hysterií - fungoval v intimnějším prostředí menšího hudebního sálu. Bittová dokázala bezpochyby zaujmout velmi jemným, takřka šeptaným hlasovým projevem a mocně rozvibrovanými pasážemi a to vše nanejvýš přirozeně a v nečekaném, okamžitém kontrastu. Jen škoda, že posluchači v zadních řadách nebo na balkonech nejspíše přišli o značnou část zpěvaččina projevu. Navíc osobní kontakt s posluchači se zdá být motorem zpěvaččina výkonu, a tak by intimnější prostředí patrně vyhovovalo více oběma stranám. Z hlediska samotné interpretace však není Bittové co vytknout – plynulé přecházení mezi anglickým, italským nebo francouzským jazykem dokázala zpěvačka vždy okořenit zcela odlišným pojetím zpěvu. Interpretace se tak pohupovala od uměřené anglické, přes živelnou italskou až po horkokrevnou kočovnou melodiku zpěvu. Nešlo také přehlédnout, že zpěvačka užívala noty pouze jako nezbytné opory a většina hudebního projevu tryskala přímo z jejího zanícení.

Koncert Filharmonie Brno svým lidovým a bezmála až kabaretním uchopením určitě nebyl určen každému. Navzdory všem interpretačním nedostatkům se jednalo o svěží a konečně netradiční příspěvek v hudebním kalendáři Brna.

Leoš Janáček: Šumařovo dítě; Luciano Berio: Folk Songs; Robert Schumann: Symfonie č. 2 C dur; mezzosoprán Iva Bittová; dirigent Case Scaglione; Filharmonie Brno.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.  více

Rozhovor s Martou Kovářovou, kapelnicí skupiny Budoár staré dámy, je škoda číst. Marta je totiž tak osobitá vypravěčka, že je lepší ji poslouchat. Nebo se přitom na ni i dívat. Jenže na druhou stranu, jak se dozvíte v rozhovoru, který vznikl u příležitosti dvaceti let kapely, dobrá píseň by měla obstát i bez obrazového doprovodu. A dobré vyprávění snad zaujme i v písemné formě.  více

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.  více

Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.  více

Devatenáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk zahájil ambiciózní projekt lotyšské akordeonistky Ksenije Sidorové uvádějící podmanivé a smyslné melodie Bizetovy opery Carmen v netradiční a populární či jazzovou hudbou ovlivněné interpretaci. Stěžejní část programu tvořily skladby z alba Carmen, které akordeonistka natočila a vydala jako svůj debut roku 2016. Na pódiu stanuli po boku Ksenije Sidorové také houslista Alejandro Loguercio, klavírista Claudio Constantini, kontrabasista Roberto Koch, kytarista Reentko Dirks a perkusista David Kuckhermann, v několika skladbách doprovodil hudebníky orchestr Filharmonie Brno pod vedením Marka Ivanoviće. Kromě upravených čísel z Bizetova díla zazněla také skladba Malagueña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Pojítko mezi jednotlivými hudebními čísly tvořily částečně improvizované sólové výstupy jednotlivých hudebníků. Přitažlivý program koncertu pod širým nebem tedy sliboval oslovit nejen milovníky vážné hudby, ale také posluchače, kteří jinak zařazují tento druh hudby do svého kulturního vyžití spíše sporadicky. Lákavý příslib uhrančivých melodií pod letní hvězdnou oblohou však narazil na zásadní nedostatek – kvalitu zvuku.  více

Během čtyř dnů nabídl Maraton hudby Brno na 150 koncertů v podání více než 500 účinkujících. Na festivalu se potkali místní umělci i hosté ze zahraničí. Jazzový večer v Sono centru zahájili brněnští Marek Kotača Trio, po kterých následoval Yaron Herman z Izraele a Kenny Garrett z USA, na pódiu na hradě Špilberk dostala publikum do varu domácí hip-hopová legenda Chaozz i crossoveroví a světoví Dog Eat Dog. O rockový večer na Flédě se postarali The Adicts z Anglie spolu s pražským uskupením The Fialky, v Sono centru zase holandští Physical Graffiti vzdali poctu skupině Led Zeppelin. Rocku byla v Brně spousta, v neděli večer vystoupili i britští alt-J.  více

Brněnská „all-stars“ sestava Pozdní sběr přichází po čtyřech letech s novým albem. Tentokrát nezdůrazňuje na obalu osobu svého zakladatele a kapelníka Jiřího Pařeza, který sice zůstává hlavním autorem i sólovým zpěvákem, ale album jako celek je ještě více než minulá deska Pohlednice z Paříže (2014) výsledkem spolupráce sehrané sestavy. V ní se sešli muzikanti jako Michael Vašíček, Emil Formánek, Jiří Meisner nebo David Velčovský, tedy hráči, v jejich životopisech najdeme položky jako Vlasta Redl & Každý den jinak, Kamelot nebo Druhá tráva. Velkou posilou a výrazným oživením sestavy od minulého alba je Radim Zenkl, špičkový mandolinista, působící ve Spojených státech a nyní opět i na Moravě. Vedle mandolíny na album přispěl i irskou flétnou, ale na albu najdeme i další zajímavé barvy – tubu v závěrečné písni Na pivu (v níž se mimochodem vystřídá rekordní počet zpěváků v historii skupiny), dechovou sekci v úvodním Amsterdamu nebo čtveřici lesních rohů ve Smířenívíce

12. srpna 2018 si připomeneme 90. výročí úmrtí skladatele Leoše Janáčka. Zemřel ve věku 74 let na vrcholu tvůrčích sil a jeho náhlá smrt všechny zaskočila. Koncem července 1928 odjel na letní pobyt do rodných Hukvald, kam za ním přijela Kamila Stösslová se synem Ottou. Vzal si s sebou opis partitury své poslední opery Z mrtvého domu, aby provedl korektury a doplňky, práci však nestihl dokončit. Ze silného nachlazení se rozvinul zápal plic, se kterým byl skladatel převezen do Kleinova sanatoria v blízké Ostravě. Zemřel v neděli 12. srpna 1928 v deset hodin dopoledne. Pohřeb se konal o tři dny později v Brně. Janáček je pochován na brněnském Ústředním hřbitově v tzv. čestném kruhu, autorem náhrobku je výtvarník Eduard Milén (tentýž, který navrhl scénu a kostýmy ke světové premiéře opery Příhody lišky Bystroušky).  více

Kdo jezdí do Náměště nad Oslavou na Folkové prázdniny pravidelně, dobře zná strukturu tohoto sympatického festivalu, která se ani letos od předchozích ročníků nelišila: úvodní sobotní koncert jedné kapely (letos Frigg z Finska), následovaný nadstandardním rautem na zámku pro sponzory a podporovatele festivalu, a dalších sedm dní nabitých nejen špičkovou hudbou z celého světa, ale také tvůrčími dílnami, odbornými i odlehčenými přednáškami a rozpravami, výstavami, tancem, společným zpíváním a formálním i neformálním setkáváním. To vše se každý rok točí kolem jednoho základního tématu, které letos bylo „O paměti“. Celých těch osm dnů se v Náměšti vzpomínalo, upamatovávalo, paměti bylo dokonce věnováno i dvoudenní odborné kolokvium v podkroví náměšťské nové radnice. A přitom se po večerech v zámeckém parku odehrávala svěží, naprosto současná hudební dobrodružství.  více

V neděli zakončený XIV. ročník Hudebního festivalu Znojmo nesl podtitul Svár duše s tělem. Jihomoravské město vítá na svých prknech už řádku let renomované interprety od rezidenčního Czech Ensemble Baroque po sólisty zvučných jmen. Na závěr letošního ročníku sliboval nejpůsobivější zážitek tohoto léta – pozvání totiž přijal cenami ověnčený soubor Il Giardino Armonico, který se pod vedením Giovanniho Antoniniho orientuje na interpretaci děl 17. a 18. století. Spolu s věhlasnou sopranistkou Annou Prohaska se v jízdárně Louckého kláštera zastavili v neděli při turné k novému CD Serpent & Fire.  více

Netradiční koncert vokálního tělesa Czech Ensemble Baroque Quintet včera na Hudebním festivalu Znojmo představil tvorbu skladatele Matea Flechy (1481–1553). V běžně nepřístupných prostorách sálu konventu Louckého kláštera zazněly tzv. ensalady tedy polyfonní skladby míchající pro komický efekt dialekty, jazyky a často zcela nesmyslná slova či citoslovce. Mezi zhudebňovanými slovy se tak objevují výrazy jako „bum bum“, „tif tof“, „tra la la la“ nebo třeba „badum dům“. Mateo Flecha byl jedním ze skladatelů, kteří pomohli žánr jako takový ustanovit a etablovat. Samotný termín je znám především z publikace Las Ensaladas de Flecha Prague (1581), kterou vydal Flechův synovec, jménem taktéž Mateo Flecha. Tento Flecha junior vydal ve zmíněné sbírce ensalady právě Matea Flechy staršího. Vokální ansámbl doplnili ještě flétnistka Michaela Koudelková, theorbista Karel Fleischlinger a Emil Machain s Ester Švábkovou na bicí nástroje.  více

Nejčtenější

Kritika

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více