Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka Součková, Ivana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanović.
Radok chápe ve svém pojetí Dvořákovu operu především jako symbolickou a svým způsobem archetypální látku o dospívání a konfrontaci s iluzemi mládí. Vodník a Čarodějnice určitým způsobem zpodobňují rodiče – a tady neidylický lidský svazek. Ubohá Rusalka bledá je zase jejich ratolest toužící po iluzorním a vysněném světě. Radok se zcela záměrně odklonil od vizuální i narativní pohádkovosti. Místo toho akcentoval lidský a emoční náboj opery, který je s dílem rovněž neoddělitelně a zcela inherentně spjat. Radok si však z Rusalky neudělal žádné „své dílo“. Byť zprávy, že nová operní inscenace má být přístupna pouze ve věku 15+, vyděsila nemalé množství potenciálních návštěvníků a zavdala důvody k debatám, co režisér zase dělá s milovanou národní operou. Žádné prznění národní klasiky se opravdu nekoná. Na rozdíl od mnoha diskutabilních realizací Rusalky v Brně i mimo něj se Radokova inscenace nesnaží nalézt v Dvořákově originále něco, co v něm ve skutečnosti není. A již vůbec nelze říci, že by snad režisér s předlohou nakládal neuctivě – žádné přesuny příběhu o vodní žínce do psychiatrické léčebny či nevěstince se nekonají.
Jako předobraz brněnské inscenace zvolil Radok Rusalku uvedenou roku 2012 v Göteborgu se scénografií Larse-Ake Thessmana. Scéna se sice mírně proměnila, ale prakticky všechny vizuální i funkční prvky zůstaly totožné – prostory i lávky nadále lemuje rákosí, Rusalka symbolicky noří ruce do akvária. Jedná se o povedený, přehledný, oku lahodící a přesto vizuálně čistý a snadno čitelný prostor, který určitými drobnostmi navíc naznačuje ještě jiné mimohudební konotace. Příkladem by mohlo být okno směrem k Měsíci, které Rusalka v průběhu opery neustále otevírá, zatímco Ježibaba – která je v Radokově verzi spíše přísná, uzavřená a minulostí viditelně zkroušená žena částečně připomínající Janáčkovu Kostelničku než pohádkově zlá (tento dojem ostatně umocňuje také vynechání Čury mury fuk) – jej soustavně zavírá. V samém závěru však toto okno zavírá i Rusalka a nabízí se otázka, zda Ježibabu nevedl k uzavřenosti a vnějšímu chladu podobný osud. Každopádně zavřením oken se i Rusalka dobrovolně uzavírá nejen před vnějším světem, ale také před svými ideály a nadějemi. Z hlediska scény je třeba pochválit také otevření prostoru při scéně s Cizí kněžnou a tanečníky, která výtečně pracuje se světlem i pozadím.
Kostýmy Zuzany Ježkové byly funkční a spíše neokázalé, což vhodně ladilo s charakterem inscenace. Současně dobře akcentovaly a propojovaly typy jednotlivých postav. Chápání Ježibaby jako matky a Vodníka jako otce tak bylo umocněno částečně i stylem a barvami oděvů. Pozornost si zaslouží také výtečně zvolené šaty žínek a Rusalky inspirované antickým chitonem, resp. jeho novou podobou vycházející z delfského nálezu bronzové sochy. Šaty jsou lehké, vzdušné a svojí jemně zvlněnou, plisovanou texturou dávají intuitivně vzpomenout na vodní živel či na vlnky na hladinách vod. Současně působí étericky a jasně tak odlišují žínky od lidí. Ale stejně jako Rusalčina tvář i její šatník zrcadlil proměnu a ztrátu iluzí – na zámku ji zdobily bílé (v kontrastu s tmavými oděvy dvořanů) šaty, ve kterých se však neuměla pohybovat. Ke konci měla pouhou halenu, jejíž barva se blížila oděvu Ježibaby.
Nová brněnská Rusalka nicméně není povedena jen z hlediska režie, scény a kostýmů, ale především z hlediska obsazení a pěveckých výkonů. Vysokou laťku nasadil hned z počátku opery rozpustilý zpěv žínek Doubravky Součkové, Ivany Pavlů a Moniky Jägerové. Zpěvačky měly lehký a vzdušný přednes, byly intonačně i dynamicky skvěle sladěné a rovněž herecky byly přesvědčivé a jejich interakce mezi sebou a posléze i s Vodníkem také dobře fungovaly. Jan Šťáva byl rovněž dobrou volbou pro Vodníka – tedy postavy s určitou dávkou hrubiánství a výrazné gestiky jsou bezpochyby zpěvákovou silnou stránkou. Kvalitní herecké ztvárnění navíc podepřel patřičně dramatickým a dobře zvládnutým pěveckým výkonem s širokým penzem hlasových poloh, které dávaly Vodníkovi poměrně komplexní charakterový profil. Eliška Gattringerová jako Cizí kněžna postavila svůj herecký i pěvecký projev na zvláštní, ale výborně fungující kombinaci svůdnosti a krutosti – kněžna Prince sice sladce svádí, ale dává mu rovněž velmi rázně najevo, že jím svým způsobem opovrhuje a že je Princ pouze lapenou muškou v erotické síti této svůdkyně. Její zpěv byl výrazově patřičně pestrý, sladký i ostrý, svůdný i odmítavý, laskavý i výsměšný. Z hlediska práce s charakterem byla dle mého bezpochyby nejzajímavější Ježibaba v interpretaci Václavy Krejčí Houskové – přísná, uzavřená a odměřená, přesto je v ní však patrný hluboký bol a trýzeň. Z tradičně zlé postavy vytvořil Radok oběť, která svým tichým utrpením a lidským vyhořením vyvolává upřímný soucit. Její mytí (či spíše drhnutí) rukou dává tušit, že toho pro lidi i rusalky v minulosti pravděpodobně vykonala více než by sama chtěla. Tuto herecky nelehkou roli zvládla s naprostou bravurou a ještě ji korunovala fenomenálním pěveckým výkonem, ve kterém byly všechny výše zmíněné zklamání a nesplněné tužby takřka hmatatelné.
Ústřední dvojice v podání Jany Šrejmy Kačírkové a Petera Bergera výčet výborných výkonů stejně jako postav na scéně uzavírají. (Tradičně skvělý Tadeáš Hoza, který zpíval drobnou roli Lovce zůstal po celou dobu opery za scénou.) Ohnivý a vášnivý princ v podání Petera Bergera a křehká, něžná a naivní Rusalka v interpretaci Jany Šrejmy Kačírkové by jen stěží našli lepší obsazení. Bergerův projev byl až násilně živočišný, avšak jeho závěrečná pokora a lítost byly rovněž uvěřitelné. Rusalčina proslulá árie Měsíčku na nebi hlubokém byla v porovnání s mnoha jinými interpretacemi podstatně tesknější a místo naděje z ní sálal spíše tklivý smutek. Také ve vyhrocenějších a dramatičtějších okamžicích byla Jana Šrejma Kačírková bez jakékoliv nadsázky bezchybná – fantastická práce s výrazem, pevná intonace… nic zde nechybělo. Orchestr pod vedením Marka Ivanoviće byl vyvážený, dynamicky skvěle odstupňovaný a barevně pestrý. I na něj se tragika a smutek režijního nastudování přenesla a Dvořákova, již tak plně lyrická, hudba získala místy ještě tesknější obrysy. Stejná slova platí také pro sbor a jedinou drobnou výtkou může být, že v jedné části při zpěvu za scénou, byla srozumitelnost a dynamika sboru již příliš nízká.
Brno získává do svého repertoáru enormně povedenou operu, která přináší nový a velmi funkční pohled na proslulé Dvořákovo dílo. Ačkoliv se nepochybně někteří návštěvníci s novou podobou Rusalky nesžijí a dali by raději přednost tradičnější a pohádkovější podobě. Tato Rusalka však umožňuje na příběh o princi a zamilované vodní žínce nahlédnout novýma očima, které místo pohádkových bytostí a paláců a princů vidí skutečné lidi, jejich touhy, trápení a zklamání. A to je velmi důležitý pohled.
Antonín Dvořák: Autor
Jaroslav Kvapil: Libreto
Marko Ivanović: Hudební nastudování, dirigent
Patricie Částková: Dramaturg
David Radok: Režie, scéna
Zuzana Ježková: Kostýmy
Přemysl Janda: Světelný design
Andrea Miltnerová: Choreografie
Pavel Koňárek: Sbormistr
Jana Šrejma Kačírková: Rusalka
Peter Berger, j.h.: Princ
Jan Šťáva: Vodník
Eliška Gattringerová, j.h.: Cizí kněžna
Václava Krejčí Housková: Ježibaba
Doubravka Součková, j.h.: 1. žínka
Ivana Pavlů, j.h.: 2. žínka
Monika Jägerová, j.h.: 3. žínka
Tadeáš Hoza: Lovec
Kristýna Vébr: Stín Rusalky
Janáčkovo divadlo premiéra 5. 4. 2024, 19:00
Zatím nebyl přidán žádný komentář..