Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.
Před začátkem koncertu nabídla Filharmonie Brno osobní setkání ještě s dalšími významnými rodáky z Nové Říše. Kulturní historii tohoto moravského městyse ležícího nedaleko Telče a s ní i zázemí, ze kterého skladatelské osobnosti večera, přestože je dělí několik staletí, společně vzešly, představil muzikolog Stanislav Tesař. Ten se také dlouhodobě věnuje péči nejen o odkaz bratrů Vranických. Pěvec Richard Novák, bratranec skladatele Jana Nováka, se pak podělil o osobní, humorné i poučné okamžiky strávené s Janem Novákem, přiblížil jeho celoživotní přesvědčení a umělecké hodnoty.
Večer započal energicky temperamentní skladbou Jana Nováka (1921–1984) Elegantiæ tripudiorum, symphonia minore neboli Elegance valčíků. Deset částí valčíkové suity, určené původně pro klavír a dodatečně instrumentované pro velký orchestr, přináší deset různých podob i vývojových stádií tohoto třídobého tance. Jan Novák pracoval s hudebním materiálem i instrumentací velmi důsledně a s nepopiratelným hudebním humorem. Jednotlivé části jsou charakterově kontrastní, jako miniatury větších kompozic vykazují jasnou vnitřní formu (nejčastěji ABA) a občas svojí melodií leccos připomenou. Vymykala se snad jen „novákovsky“ nejčistší, poslední X. Lento non troppo, hůře uchopitelná a s velkou rolí Novákova „rodného“ klavíru. Důležitou roli měly expozice jednotlivých nástrojů, v nichž vynikly například dialog hoboje a houslí (V. Lento), fagot (VI. Allegretto), svižná flétna (VII. Allegro agitato), ale především violoncellové sólo Pavla Šabackého (VIII. Andante) s opakující – a přednesově zlepšující – se dojímavou melodií. Nelehkou roli měl klavír (Libuše Pančochová), který musel velmi precizně nastupovat v efektních částech na něm stojících. S odpovídající elegancí orchestr řídil Robert Kružík nepřehnanými minimalistickými gesty umírněně, dynamicky vyváženě a s nadhledem.
Bratři Vraničtí byli ve své době důležitými hudebními osobnosti středoevropského prostoru. Starší Pavel Vranický (1756–1808, jinde známý pod pravopisem Paul Wranitzky) vstoupil závěrem 19. století do služeb hraběte Johanna Nepomuka Esterházyho, byl vyhledávaným skladatelem i váženou vídeňskou osobností. Jeho bratr Antonín (1761–1820) se stal taktéž ve Vídni mimo jiné žákem W. A. Mozarta a J. Haydna, houslovým virtuosem nebo ředitelem dvorní opery a Divadla na Vídeňce. Stejně jako Jan Novák studovali oba skladatelé v mládí na jezuitských školách.
Houslový koncert C dur, op. 11 (1804) Antonína Vranického představil sólistu večera Milana Paľu, který repertoárově velmi neobvyklou a virtuosní skladbu nastudoval, jak poznamenal dramaturg Vítězslav Mikeš, jen za několik málo hodin. Spojení klasicistního koncertu a běžného, velmi progresivního repertoáru Milana Paľy by při první vágní myšlence mohlo slibovat zajímavý výsledek – a virtuozita i výraz znatelně z jiného století v kombinaci s přísně klasicistním a umírněným doprovodem opravdu přinesly nevšední hudební dojem. Přestože orchestr vycházel v nejvyšší míře sólistovi vstříc, jednalo se o aktualizaci hudebního materiálu, který zní obyčejně v jiné stylizaci – ale to nijak neubralo na autenticitě či míře umělecké výpovědi. Paľa se i nyní neustále pohyboval na hranici nejen technické náročnosti, slyšitelnosti a kondenzovaného výrazu a vyvolával pocit stálého pnutí, a tedy plné, koncentrované přítomnosti na pódiu i v hudbě. Po efektním robustním závěru publikum tuto interpretaci a houslistovo nasazení přijalo a náležitě ocenilo.
Druhou půli koncertu vyplnila Velká charakteristická symfonie za mír s Francouzskou republikou c moll, op. 31 (1797) Pavla Vranického, v jejíž hudební řeči zněly nepřeslechnutelně vlivy Vranického vídeňských současníků a středoevropského klasicismu (srov. životní data Mozartova). Svojí skladbou Vranický ironicky a odvážně komentuje soudobé politické dění a nabízí se zde srovnání s provokativností Novákovou. Přiléhavý přívlastek „charakteristická“ potvrdila skladba svojí jistou programovostí, své místo měly i zde romantizující zvukomalba a stylizace. A přestože se do výmalby například válečné vřavy nepustil skladatel s takovou odvahou jako tvůrci ještě barokní, zásluhou dirigenta Roberta Kružíka byla část Tumulte d’une bataille: Allegro výrazovým vrcholem celé symfonie. Dirigent ponechával po celý koncert hráčům poměrně mnoho prostoru a do důsledku (předepsaného výrazu) dovedl každé dvojtaktí.
Jan Novák svojí dravou, vtipnou a v plném slova smyslu articifiální hudbou je pro koncertní programy jistou a vděčnou volbou. Představením díla bratrů Vranických pak Filharmonie Brno uvedla české skladatele, kteří se stále netěší přílišné pozornosti, ale skrze které je možné přiblížit si hudbu dané doby v širším a plnějším kontextu. S osobností sólového interpreta přinesl recenzovaný koncert neočekávané ozvláštnění, a i zájem publika potvrdil skvělou volbu funkční a očividně dobře rezonující dramaturgie.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..