Sen noci svatojánské zakletý do hudby

11. březen 2013, 0:00

Sen noci svatojánské zakletý do hudby

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.

Byl jsem v Janáčkově divadle po několikaměsíční pauze, která mi pomohla si od brněnského souboru i divadla trošku odpočinout a podívat se na představení s odstupem. První, co mě praštilo do uší, byla opravdu špatná akustika divadla, na kterou jsem si předtím za léta pravidelných návštěv zvykl. Zvuk orchestru letí z hluboké díry orchestřiště kamsi do stropu a pokud se jeho obsah nesnažíte zachytit a prozkoumat zcela uvědoměle, polovina vám uteče. V pátek mě to mrzelo dvakrát, protože Jakub Klecker nastudoval Brittenovu rafinovanou partituru velmi dobře.

Postavy Snu noci svatojánské jsou rozděleny do tří vrstev, které jsou charakterizovány specifickými hudebními prostředky. Svět duchů si bere stylizaci ze staré opery, kde nadpozemským bytostem náleží vysoké až nepřirozené hlasy. V našem případě Oberonovi kontratenor, jeho ženě Titanii koloraturní soprán, elfům chlapecké hlasy. Orchestr je doprovází vysokými tóny smyčců, výraznou roli hraje harfa a celesta. Vznešení lidé, tedy Hermia, Helena, Lysander, Demetrius, Hippolyta a Theseus, žijí ve světě citů, láska s nimi cloumá všemi směry, logicky k nim patří výrazové prostředky romantické opery. Řemeslníky provází kvazilidová hudba se snadno zapamatovatelnými motivy. Specifickou kapitolou je parodie na Lucii di Lammermoor v jejich závěrečné hře o Pyramovi a Thisbě (s akcentem na scénu šílenství s obligátní flétnou). A zcela samostatným světem je mluvená role Puka, který se pohybuje mezi duchy i lidmi.

Jakubu Kleckerovi se povedlo tyto hudební světy odlišit a zároveň neroztříštit, orchestr mu zněl pestře, dynamicky a nepřehlušoval pěvce. Těm šlo nastudování vůbec na ruku, ani tempa nebyla zbytečně rychlá. Sbormistrovská praxe je pro operního dirigenta určitě plus a jako první musím ocenit vynikající výkon chlapeckého sboru i čtyř dětských sólistů – zvládli svoje party výborně. Ilham Nazarov (Oberon) byl zezačátku poněkud neslyšný, ale rozezpíval se brzy (pro příště by to ale mohl udělat už v šatně). Andrea Široká (Titanie) byla výborná pěvecky i po stránce individuálního herectví, pokud k němu měla příležitost. Jana Wallingerová, Tereza M. Kyzlinková, Ondrej ŠalingRoman Janál tvořili pěvecky vyrovnanou společnost čtyř lidí bloudících v lese i vlastních citech. V posledním dějství se k nim přidali Jitka ZerhauováJiří Klecker. Mezi řemeslníky se dral dopředu zjevem i zpěvem Jevhen Šokalo, v exponovaných místech se ale pokládal do efektního ztvárnění role Klubka tak, že zapomínal intonovat. Výborný byl Kornel Maciejowski v „italské” roli Thisby. Stano Slovák byl hbitý, ale příliš ukřičený Puk, to už ale byla spíš věc režiséra.

Tím byl Roman Meluzín a s ním se dostávám k tomu horšímu, co se v divadle dělo. Inscenace na první pohled nepůsobila nijak zle, ale operu samotnou vnímala jen povrchně bez hlubších souvislostí. Ilustrovala pouze kostru příběhu a partitury ani potenciálu účinkujících si nevšímala. Ještě nejpřijatelnější byla scéna Jaroslava Milfajta, když opominu fakt, že se na začátku objevila a potom až do konce beze změny trvala. Látkové siluety obrovských stromů tvořily bludiště, jímž procházely postavy na scénu. Bylo to řešení jednoduché a funkční, ale bohužel se s ním nijak dál nepracovalo. Na plochu kmenů a na oponu se občas promítaly abstraktní pohyblivé motivy doplňující orchestrální mezihry, místy došlo i na krabičku poslední záchrany jevištní prázdnoty – myslím tím mlhu. Kostýmy Andrey Kučerové tvořily estetickou změť, ve které jsem se nemohl vyznat a nic mě nenapadá ani teď. Řemeslníci dopadli zřejmě nejlépe, byli v zásadě realističtí včetně náznaků alžbětinské módy v kostýmech pro jejich představení. Kostýmy čtveřice mladých milenců mi připomínaly styl new romantic obohacený o současné doplňky a tetování. Elfové vypadali jako z říše Petera Pana, byli spíš dětinští než dětští. V zásadě bych neměl nic proti těmto stylizacím jednotlivě, chyběl mi ale výrazný estetický názor, který by tyto tři světy sjednocoval (jejich odlišení bylo pochopitelně v pořádku). Dobře byl vyřešený kostým Puka s pláštěm použitelným z obou stran, jen ty pouťové blikačky na klobouku bych si odpustil.

Opravdovým kamenem úrazu byla režie – Roman Meluzín pouze aranžoval, o nějaké koncepci nebo skutečném vedení postav nemůže být řeč. Pěvci, kteří zrovna nebyli v akci, často nečinně postávali někde bokem nebo v pozadí a čekali, až budou zase na řadě. Zcela promarněný byl potenciál ústřední milostné scény Titanie a Klubka i ansámblových scén řemeslníků. Když byl do závěrečné Brittenovy parodie na italskou operu zařazen náznak kankánu, nemohl jsem se zbavit dojmu, že režisér vůbec neví, co vlastně dělá. Sborové výstupy elfů měly spartakiádní charakter, který vysloveně utloukal jejich křehkou hudbu. Helena je podle textu vyšší než Hermie, která na to v hádce vytrvale upozorňuje. Postavy Terezy M. Kyzlinkové a Jany Wallingerové jsou ve výrazně opačném poměru, což se režisér vůbec nepokusil vyřešit, dokonce je při jejich sporu nechal stát vedle sebe. V programu jsem se dočetl, že se na představení podílela i choreografka Hana Litterová, ale nepřišel jsem na to, co přesně v inscenaci vytvořila. Nepřišel jsem ani na to, proč nebyla v titulcích ani v programu přeložena do češtiny jména elfů a řemeslníků. Přemýšlet nad tím, co se asi děje doma u Bottomů nebo co má udělat pan Mustardseed, mi přišlo jaksi nepatřičné.

Janáčkovo divadlo bojuje kromě špatných dispozic, za které nemůže, i s inscenační nemohoucností. Je škoda, když odbytá a neinvenční režie ničí dojem z dobře zvolené i solidně nastudované opery. Jakub Klecker a vůbec všichni účinkující podali velmi dobré výkony, ale zůstali odkázaní jen na hudbu. To je sice v opeře pořád to nejdůležitější, ale na scéně by se k ní mělo dít něco aspoň trošku přijatelného.

Benjamin Britten: Sen noci svatojánské, libreto skladatel a Peter Pears. Hudební nastudování – Jakub Klecker, režie – Roman Meluzín, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová, sbormistr – Jakub Klecker, choreograf – Hana Litterová, dramaturg – Patricie Částková. Hrají a zpívají: Oberon – Ilham Nazarov, Titania – Andrea Široká, Puck – Stano Slovák, Theseus – Jiří Klecker, Hippolyta – Jitka Zerhauová, Lysander – Ondrej Šaling, Demetrius – Roman Janál, Hermia – Jana Wallingerová, Helena – Tereza Merklová Kyzlinková, Nick Bottom (Mikuláš Klubko, tkadlec, Pyramus) – Jevhen Šokalo, Peter Quince (Petr Poříz, tesař, Prolog) – David Nykl, Francis Flute (František Píšťala, opravář měchů, Thisbe) – Kornel Maciejowski, Snug (Fortel, truhlář, Lev) – Ladislav Mlejnek, Tom Snout (Tomáš Hubička, klempíř, Zeď) – Zoltán Korda, Robin Starveling (Robin Střízlík, krejčí, Měsíček) – Petr Císař. Orchestr Janáčkovy opery, chlapecký sbor. 8. 3. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 50 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dina e Mel je chorvatské hudební duo, které tvoří zpěvačka Dina Bušić a kytaristka Melita Ivković. Obě klasicky vzdělané hudebnice se soustavně věnují písním etnické menšiny Arbenešů, etnických Albánců, kteří v minulosti migrovali do chorvatského Zadaru. Duo Dina e Mel vystoupí v srpnu 2024 na festivalu Maraton hudby Brno v rámci programu Balkan Soirée.  více

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl zmapovat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V letošním roce se projekt věnuje folklorním souborům. Vyvrcholením Roku folklorních souborů bude společný happening, který proběhne 6. června v odpoledních hodinách a zaplní celé historické centrum Brna. Pro tuto příležitost se projekt propojí s již tradiční akcí Brněnsko tančí a zpívá, která se dlouhodobě snaží o prezentaci lidové kultury etnografické oblasti Brněnska.  více

Po roce a půl se do Brna vrátila legenda současného instrumentálního jazz rocku (fusion) Snarky Puppy. V devítičlenné sestavě vystoupili 1. května v rámci Jazz Festu Brno ve vyprodaném Sono Centru. Během více než hodinu a půl dlouhé show zahráli jak několik skladeb z nejnovějšího alba Empire Central, tak výběr z přechozích nahrávek.  více

Brno – město hudby UNESCO v loňském roce zahájilo víceletý projekt, který si klade za cíl prozkoumat a zviditelnit brněnskou amatérskou hudební scénu. V minulém roce se zaměřil na pěvecké sbory, letošní ročník je věnován folklorním souborům a dalším tělesům, které mají jako svůj hlavní inspirační zdroj lidovou píseň.  více

Exkurz do hudby tří, částečně ovšem čtyř století připravila divákům Filharmonie Brno při pátém koncertu abonentní řady Filharmonie doma. Ve čtvrtek 25. dubna v Besedním domě provedla pod vedením dirigenta Takeshiho Moriuchiho skladby Maurice Ravela, Roberta Schumanna, Johna Adamse a Wolfganga Amadea Mozarta. Při interpretaci Schumannova písňového cyklu Láska a život ženy, který dal celému koncertu název, orchestr doplnila mezzosopranistka Markéta Cukrovávíce

Koncert tělesa Brno Contemporary Orchestra v čele s vedoucím a dirigentem Pavlem Šnajdrem uskutečněný ve čtvrtek 18. dubna v netradičních prostorách kavárny Pole Rebelbean nesl podtitul Vyprávění o hudbě, která neumí kalkulovat. Dramaturgicky se večer inspiroval dvěmi literárními díly – My od Jevgenije Zamjatina a Paříž ve dvacátém století od Julese Verna – utopicky líčící budoucnost lidstva, ale i hudby. Kromě orchestru se publiku představili také mezzosopranistka Marie Kopecká-VerhoevenDominique Defontaines a francouzský ansámbl Rés(O)nances věnující se prolínání výtvarného umění s hudbou.  více

Stávající šéfdirigent Filharmonie Brno – Dennis Russell Davies oslavil v úterý 16. dubna osmdesáté narozeniny. U této příležitosti připravila filharmonie koncert s názvem Smetana 200 &Davies 80, na kterém zazněl cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Ve čtvrtek 18. dubna se tak v Besedním domě symbolicky propojilo Smetanovo a Daviesovo jubileum. Má vlast ovšem nezazněla v tradiční orchestrální verzi, ale v transkripci pro čtyřruční klavír, kterou vytvořil sám autor bezprostředně po dokončení cyklu. Dennise Russella Daviese, který se tentokrát nepředstavil jako dirigent, ale jako klavírista, doplnila jeho životní i umělecká partnerka Maki Namekawa. Celý koncert pak doprovodily vizualizace Cori O’Lana a umělecký přednes Michala Bumbálkavíce

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Nejčtenější

Kritika

Koncertem s názvem Epilogy zakončila Filharmonie Brno abonentní řadu Filharmonie v divadle I s podtitulem Oslavná. Pod taktovkou Tomáše Netopila provedla 9. května program složený ze skladeb Sergeje Rachmaninova, Gustava Mahlera a Alfreda Schnittkeho, které svým způsobem, více či méně, epilogy jsou.  více