Sen noci svatojánské zakletý do hudby

11. březen 2013, 0:00

Sen noci svatojánské zakletý do hudby

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.

Byl jsem v Janáčkově divadle po několikaměsíční pauze, která mi pomohla si od brněnského souboru i divadla trošku odpočinout a podívat se na představení s odstupem. První, co mě praštilo do uší, byla opravdu špatná akustika divadla, na kterou jsem si předtím za léta pravidelných návštěv zvykl. Zvuk orchestru letí z hluboké díry orchestřiště kamsi do stropu a pokud se jeho obsah nesnažíte zachytit a prozkoumat zcela uvědoměle, polovina vám uteče. V pátek mě to mrzelo dvakrát, protože Jakub Klecker nastudoval Brittenovu rafinovanou partituru velmi dobře.

Postavy Snu noci svatojánské jsou rozděleny do tří vrstev, které jsou charakterizovány specifickými hudebními prostředky. Svět duchů si bere stylizaci ze staré opery, kde nadpozemským bytostem náleží vysoké až nepřirozené hlasy. V našem případě Oberonovi kontratenor, jeho ženě Titanii koloraturní soprán, elfům chlapecké hlasy. Orchestr je doprovází vysokými tóny smyčců, výraznou roli hraje harfa a celesta. Vznešení lidé, tedy Hermia, Helena, Lysander, Demetrius, Hippolyta a Theseus, žijí ve světě citů, láska s nimi cloumá všemi směry, logicky k nim patří výrazové prostředky romantické opery. Řemeslníky provází kvazilidová hudba se snadno zapamatovatelnými motivy. Specifickou kapitolou je parodie na Lucii di Lammermoor v jejich závěrečné hře o Pyramovi a Thisbě (s akcentem na scénu šílenství s obligátní flétnou). A zcela samostatným světem je mluvená role Puka, který se pohybuje mezi duchy i lidmi.

Jakubu Kleckerovi se povedlo tyto hudební světy odlišit a zároveň neroztříštit, orchestr mu zněl pestře, dynamicky a nepřehlušoval pěvce. Těm šlo nastudování vůbec na ruku, ani tempa nebyla zbytečně rychlá. Sbormistrovská praxe je pro operního dirigenta určitě plus a jako první musím ocenit vynikající výkon chlapeckého sboru i čtyř dětských sólistů – zvládli svoje party výborně. Ilham Nazarov (Oberon) byl zezačátku poněkud neslyšný, ale rozezpíval se brzy (pro příště by to ale mohl udělat už v šatně). Andrea Široká (Titanie) byla výborná pěvecky i po stránce individuálního herectví, pokud k němu měla příležitost. Jana Wallingerová, Tereza M. Kyzlinková, Ondrej ŠalingRoman Janál tvořili pěvecky vyrovnanou společnost čtyř lidí bloudících v lese i vlastních citech. V posledním dějství se k nim přidali Jitka ZerhauováJiří Klecker. Mezi řemeslníky se dral dopředu zjevem i zpěvem Jevhen Šokalo, v exponovaných místech se ale pokládal do efektního ztvárnění role Klubka tak, že zapomínal intonovat. Výborný byl Kornel Maciejowski v „italské” roli Thisby. Stano Slovák byl hbitý, ale příliš ukřičený Puk, to už ale byla spíš věc režiséra.

Tím byl Roman Meluzín a s ním se dostávám k tomu horšímu, co se v divadle dělo. Inscenace na první pohled nepůsobila nijak zle, ale operu samotnou vnímala jen povrchně bez hlubších souvislostí. Ilustrovala pouze kostru příběhu a partitury ani potenciálu účinkujících si nevšímala. Ještě nejpřijatelnější byla scéna Jaroslava Milfajta, když opominu fakt, že se na začátku objevila a potom až do konce beze změny trvala. Látkové siluety obrovských stromů tvořily bludiště, jímž procházely postavy na scénu. Bylo to řešení jednoduché a funkční, ale bohužel se s ním nijak dál nepracovalo. Na plochu kmenů a na oponu se občas promítaly abstraktní pohyblivé motivy doplňující orchestrální mezihry, místy došlo i na krabičku poslední záchrany jevištní prázdnoty – myslím tím mlhu. Kostýmy Andrey Kučerové tvořily estetickou změť, ve které jsem se nemohl vyznat a nic mě nenapadá ani teď. Řemeslníci dopadli zřejmě nejlépe, byli v zásadě realističtí včetně náznaků alžbětinské módy v kostýmech pro jejich představení. Kostýmy čtveřice mladých milenců mi připomínaly styl new romantic obohacený o současné doplňky a tetování. Elfové vypadali jako z říše Petera Pana, byli spíš dětinští než dětští. V zásadě bych neměl nic proti těmto stylizacím jednotlivě, chyběl mi ale výrazný estetický názor, který by tyto tři světy sjednocoval (jejich odlišení bylo pochopitelně v pořádku). Dobře byl vyřešený kostým Puka s pláštěm použitelným z obou stran, jen ty pouťové blikačky na klobouku bych si odpustil.

Opravdovým kamenem úrazu byla režie – Roman Meluzín pouze aranžoval, o nějaké koncepci nebo skutečném vedení postav nemůže být řeč. Pěvci, kteří zrovna nebyli v akci, často nečinně postávali někde bokem nebo v pozadí a čekali, až budou zase na řadě. Zcela promarněný byl potenciál ústřední milostné scény Titanie a Klubka i ansámblových scén řemeslníků. Když byl do závěrečné Brittenovy parodie na italskou operu zařazen náznak kankánu, nemohl jsem se zbavit dojmu, že režisér vůbec neví, co vlastně dělá. Sborové výstupy elfů měly spartakiádní charakter, který vysloveně utloukal jejich křehkou hudbu. Helena je podle textu vyšší než Hermie, která na to v hádce vytrvale upozorňuje. Postavy Terezy M. Kyzlinkové a Jany Wallingerové jsou ve výrazně opačném poměru, což se režisér vůbec nepokusil vyřešit, dokonce je při jejich sporu nechal stát vedle sebe. V programu jsem se dočetl, že se na představení podílela i choreografka Hana Litterová, ale nepřišel jsem na to, co přesně v inscenaci vytvořila. Nepřišel jsem ani na to, proč nebyla v titulcích ani v programu přeložena do češtiny jména elfů a řemeslníků. Přemýšlet nad tím, co se asi děje doma u Bottomů nebo co má udělat pan Mustardseed, mi přišlo jaksi nepatřičné.

Janáčkovo divadlo bojuje kromě špatných dispozic, za které nemůže, i s inscenační nemohoucností. Je škoda, když odbytá a neinvenční režie ničí dojem z dobře zvolené i solidně nastudované opery. Jakub Klecker a vůbec všichni účinkující podali velmi dobré výkony, ale zůstali odkázaní jen na hudbu. To je sice v opeře pořád to nejdůležitější, ale na scéně by se k ní mělo dít něco aspoň trošku přijatelného.

Benjamin Britten: Sen noci svatojánské, libreto skladatel a Peter Pears. Hudební nastudování – Jakub Klecker, režie – Roman Meluzín, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová, sbormistr – Jakub Klecker, choreograf – Hana Litterová, dramaturg – Patricie Částková. Hrají a zpívají: Oberon – Ilham Nazarov, Titania – Andrea Široká, Puck – Stano Slovák, Theseus – Jiří Klecker, Hippolyta – Jitka Zerhauová, Lysander – Ondrej Šaling, Demetrius – Roman Janál, Hermia – Jana Wallingerová, Helena – Tereza Merklová Kyzlinková, Nick Bottom (Mikuláš Klubko, tkadlec, Pyramus) – Jevhen Šokalo, Peter Quince (Petr Poříz, tesař, Prolog) – David Nykl, Francis Flute (František Píšťala, opravář měchů, Thisbe) – Kornel Maciejowski, Snug (Fortel, truhlář, Lev) – Ladislav Mlejnek, Tom Snout (Tomáš Hubička, klempíř, Zeď) – Zoltán Korda, Robin Starveling (Robin Střízlík, krejčí, Měsíček) – Petr Císař. Orchestr Janáčkovy opery, chlapecký sbor. 8. 3. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 50 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více