Sen noci svatojánské zakletý do hudby

11. březen 2013, 0:00

Sen noci svatojánské zakletý do hudby

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.

Byl jsem v Janáčkově divadle po několikaměsíční pauze, která mi pomohla si od brněnského souboru i divadla trošku odpočinout a podívat se na představení s odstupem. První, co mě praštilo do uší, byla opravdu špatná akustika divadla, na kterou jsem si předtím za léta pravidelných návštěv zvykl. Zvuk orchestru letí z hluboké díry orchestřiště kamsi do stropu a pokud se jeho obsah nesnažíte zachytit a prozkoumat zcela uvědoměle, polovina vám uteče. V pátek mě to mrzelo dvakrát, protože Jakub Klecker nastudoval Brittenovu rafinovanou partituru velmi dobře.

Postavy Snu noci svatojánské jsou rozděleny do tří vrstev, které jsou charakterizovány specifickými hudebními prostředky. Svět duchů si bere stylizaci ze staré opery, kde nadpozemským bytostem náleží vysoké až nepřirozené hlasy. V našem případě Oberonovi kontratenor, jeho ženě Titanii koloraturní soprán, elfům chlapecké hlasy. Orchestr je doprovází vysokými tóny smyčců, výraznou roli hraje harfa a celesta. Vznešení lidé, tedy Hermia, Helena, Lysander, Demetrius, Hippolyta a Theseus, žijí ve světě citů, láska s nimi cloumá všemi směry, logicky k nim patří výrazové prostředky romantické opery. Řemeslníky provází kvazilidová hudba se snadno zapamatovatelnými motivy. Specifickou kapitolou je parodie na Lucii di Lammermoor v jejich závěrečné hře o Pyramovi a Thisbě (s akcentem na scénu šílenství s obligátní flétnou). A zcela samostatným světem je mluvená role Puka, který se pohybuje mezi duchy i lidmi.

Jakubu Kleckerovi se povedlo tyto hudební světy odlišit a zároveň neroztříštit, orchestr mu zněl pestře, dynamicky a nepřehlušoval pěvce. Těm šlo nastudování vůbec na ruku, ani tempa nebyla zbytečně rychlá. Sbormistrovská praxe je pro operního dirigenta určitě plus a jako první musím ocenit vynikající výkon chlapeckého sboru i čtyř dětských sólistů – zvládli svoje party výborně. Ilham Nazarov (Oberon) byl zezačátku poněkud neslyšný, ale rozezpíval se brzy (pro příště by to ale mohl udělat už v šatně). Andrea Široká (Titanie) byla výborná pěvecky i po stránce individuálního herectví, pokud k němu měla příležitost. Jana Wallingerová, Tereza M. Kyzlinková, Ondrej ŠalingRoman Janál tvořili pěvecky vyrovnanou společnost čtyř lidí bloudících v lese i vlastních citech. V posledním dějství se k nim přidali Jitka ZerhauováJiří Klecker. Mezi řemeslníky se dral dopředu zjevem i zpěvem Jevhen Šokalo, v exponovaných místech se ale pokládal do efektního ztvárnění role Klubka tak, že zapomínal intonovat. Výborný byl Kornel Maciejowski v „italské” roli Thisby. Stano Slovák byl hbitý, ale příliš ukřičený Puk, to už ale byla spíš věc režiséra.

Tím byl Roman Meluzín a s ním se dostávám k tomu horšímu, co se v divadle dělo. Inscenace na první pohled nepůsobila nijak zle, ale operu samotnou vnímala jen povrchně bez hlubších souvislostí. Ilustrovala pouze kostru příběhu a partitury ani potenciálu účinkujících si nevšímala. Ještě nejpřijatelnější byla scéna Jaroslava Milfajta, když opominu fakt, že se na začátku objevila a potom až do konce beze změny trvala. Látkové siluety obrovských stromů tvořily bludiště, jímž procházely postavy na scénu. Bylo to řešení jednoduché a funkční, ale bohužel se s ním nijak dál nepracovalo. Na plochu kmenů a na oponu se občas promítaly abstraktní pohyblivé motivy doplňující orchestrální mezihry, místy došlo i na krabičku poslední záchrany jevištní prázdnoty – myslím tím mlhu. Kostýmy Andrey Kučerové tvořily estetickou změť, ve které jsem se nemohl vyznat a nic mě nenapadá ani teď. Řemeslníci dopadli zřejmě nejlépe, byli v zásadě realističtí včetně náznaků alžbětinské módy v kostýmech pro jejich představení. Kostýmy čtveřice mladých milenců mi připomínaly styl new romantic obohacený o současné doplňky a tetování. Elfové vypadali jako z říše Petera Pana, byli spíš dětinští než dětští. V zásadě bych neměl nic proti těmto stylizacím jednotlivě, chyběl mi ale výrazný estetický názor, který by tyto tři světy sjednocoval (jejich odlišení bylo pochopitelně v pořádku). Dobře byl vyřešený kostým Puka s pláštěm použitelným z obou stran, jen ty pouťové blikačky na klobouku bych si odpustil.

Opravdovým kamenem úrazu byla režie – Roman Meluzín pouze aranžoval, o nějaké koncepci nebo skutečném vedení postav nemůže být řeč. Pěvci, kteří zrovna nebyli v akci, často nečinně postávali někde bokem nebo v pozadí a čekali, až budou zase na řadě. Zcela promarněný byl potenciál ústřední milostné scény Titanie a Klubka i ansámblových scén řemeslníků. Když byl do závěrečné Brittenovy parodie na italskou operu zařazen náznak kankánu, nemohl jsem se zbavit dojmu, že režisér vůbec neví, co vlastně dělá. Sborové výstupy elfů měly spartakiádní charakter, který vysloveně utloukal jejich křehkou hudbu. Helena je podle textu vyšší než Hermie, která na to v hádce vytrvale upozorňuje. Postavy Terezy M. Kyzlinkové a Jany Wallingerové jsou ve výrazně opačném poměru, což se režisér vůbec nepokusil vyřešit, dokonce je při jejich sporu nechal stát vedle sebe. V programu jsem se dočetl, že se na představení podílela i choreografka Hana Litterová, ale nepřišel jsem na to, co přesně v inscenaci vytvořila. Nepřišel jsem ani na to, proč nebyla v titulcích ani v programu přeložena do češtiny jména elfů a řemeslníků. Přemýšlet nad tím, co se asi děje doma u Bottomů nebo co má udělat pan Mustardseed, mi přišlo jaksi nepatřičné.

Janáčkovo divadlo bojuje kromě špatných dispozic, za které nemůže, i s inscenační nemohoucností. Je škoda, když odbytá a neinvenční režie ničí dojem z dobře zvolené i solidně nastudované opery. Jakub Klecker a vůbec všichni účinkující podali velmi dobré výkony, ale zůstali odkázaní jen na hudbu. To je sice v opeře pořád to nejdůležitější, ale na scéně by se k ní mělo dít něco aspoň trošku přijatelného.

Benjamin Britten: Sen noci svatojánské, libreto skladatel a Peter Pears. Hudební nastudování – Jakub Klecker, režie – Roman Meluzín, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová, sbormistr – Jakub Klecker, choreograf – Hana Litterová, dramaturg – Patricie Částková. Hrají a zpívají: Oberon – Ilham Nazarov, Titania – Andrea Široká, Puck – Stano Slovák, Theseus – Jiří Klecker, Hippolyta – Jitka Zerhauová, Lysander – Ondrej Šaling, Demetrius – Roman Janál, Hermia – Jana Wallingerová, Helena – Tereza Merklová Kyzlinková, Nick Bottom (Mikuláš Klubko, tkadlec, Pyramus) – Jevhen Šokalo, Peter Quince (Petr Poříz, tesař, Prolog) – David Nykl, Francis Flute (František Píšťala, opravář měchů, Thisbe) – Kornel Maciejowski, Snug (Fortel, truhlář, Lev) – Ladislav Mlejnek, Tom Snout (Tomáš Hubička, klempíř, Zeď) – Zoltán Korda, Robin Starveling (Robin Střízlík, krejčí, Měsíček) – Petr Císař. Orchestr Janáčkovy opery, chlapecký sbor. 8. 3. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 50 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

S kvartetní tvorbou mistrů evropské hudby se návštěvníci koncertů setkávají poměrně často. Haydnovy smyčcové kvartety tvoří stálici v repertoáru nejednoho tělesa a vzrůstající pozornost je věnována také dílům soudobých evropských skladatelů. Pouze výjimečně však mají posluchači možnost nahlédnout do hudební kuchyně asijských nebo jihoamerických národů. Právě s tímto mankem se rozhodl bojovat ansámbl Cuarteto Q-Arte věnující se tvorbě latinskoamerických autorů. Program, který včera představili na zámku ve Slavkově u Brna, sestával z děl Silvestra Revueltase, Alberta Ginastery a Astora Piazzolly. Všichni tři skladatelé spojují ve svém díle prvky domácí kultury s evropským školením a vlivy či impulzy různých žánrů.  více

Proč být jednou z mnoha průměrných kapel, když můžeme být kapelou jedinečnou? Do tohoto hesla by se dala zhustit desetiletá historie brněnské skupiny Kupodivu. V roce 2009 se saxofonista Jaroslav Pilný a hráč na klávesy a Petr Šašinka poprvé bavili o založení kapely. V roce 2019 Kupodivu vydávají své první dlouhohrající album. Přesně v polovině tohoto desetiletého období, v roce 2014, proběhla důležitá změna, kdy se původní folková kapela přetransformovala do zajímavého tvaru s klávesami, saxofonem a baskytarou, zato bez kytary. Sestava, která skladbou barev připomíná spíše jazzové kapely, v posledních letech zabodovala na mnoha folkových festivalech. Kupodivu získali autorskou Portu, cenu Rady Notování, vyhráli Moravského vrabce, byli druzí na Mohelnickém dostavníku. Tam všude předvedli hudbu, která se více než k táborovým ohňům hodí do městských klubů, a to zdaleka nejen folkových. Album Živočišné pudy dosavadní tvorbu kapely shrnuje důstojným způsobem, podtrženým kvalitním zvukem ze zlínského studia V.  více

Izraelské těleso Jerusalem Quartet patří po dlouhá léta k předním světovým interpretům kvartetní tvorby a v současné době se jedná o jeden z nejcitovanějších ansámblů komorní hudby. Na festivalu Concentus Moraviae vystoupili houslisté Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, violista Ori Kam a violoncellista Kyril Zlotnikov včera ve velkém zámeckém sále mikulovského zámku s programem časově se rozprostírajícím od Josepha Haydna až po Bélu Bartóka. Záštitu koncertu udělil velvyslanec Izraele v České republice J. E. Daniel Meron.  více

Nejen vážnou hudbou živ je člověk, jak o tom už dvacet let přesvědčuje hudební těleso Epoque Quartet sestávající z houslistů Davida Pokorného, Vladimíra Klánského, violisty Vladimíra Kroupy a violoncellisty Víta Petráška. Pro sobotní koncert v rámci festivalu Concentus Moraviae, který se odehrál ve foyer třebíčského divadla Pasáž, si hudebníci přizvali ještě basklarinetistu Petra Valáška, klavíristu Karla Košárka a perkusistu Olega Sokolova. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných autorů koketujících ve svých skladbách nejen s hudebními minimalismem, ale také jazzem a dalšími populárními žánry.  více

Koncert hudebního tělesa Miloslav Ištvan Quartett, který zazněl v jídelně zámku ve Velkém Meziříčí v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, sliboval v krátké videopozvánce zveřejněné na stránkách kvarteta dramaturgii připomínající let balistické střely. Odpal večera iniciovalo Adagio a fuga c moll Wolfganga Amadea Mozarta následované Smyčcovým kvartetem č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka. Zbylé kinetické energie využil ansámbl k interpretaci dnes již ikonického 1. smyčcového kvartetu Miloslava Ištvana. Ladné přistání v podobě Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka uzavřelo nejen večer, ale také jedenáctiletou a úspěchy nabitou kariéru samotného smyčcového kvarteta. Milovníci komorní tvorby tak měli poslední příležitost vyslechnout si průřez hudební historií ve společném podání houslistů Milana Paľy, Jana Bělohlávka, violisty Stanislava Vacka a violoncellisty Štěpána Filípka.  více

Název alba klame. I když skupina Šarivary používá český fonetický přepis francouzských výrazů charivari a mélange, netvoří ji ani jeden Čech. V čele kvarteta, které se dalo dohromady v Brně, stojí francouzská zpěvačka, flétnistka a akordeonistka Aude Martin a americký kytarista a zpěvák Chris Coleman. Spolu s nimi kapelu tvoří švédský trumpetista Christopher Strandh a slovenský baskytarista Tomáš Ulahel. Podobně jako je pestré národnostní složení skupiny, je barevná i její hudba.  více

Poslední květnový den ožilo Dominikánské náměstí v Brně hudbou, zpěvem i tancem. O půl třetí odpoledne začal program celostátního happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open pod patronátem Nadačního fondu Magdaleny Kožené vyhlášením výsledků soutěže TO JE talent. Účastnici si nepřišli pouze vyzvednout ceny. Dokázalo to hned několik z oceněných zpěváků a hudebníků. Rozšiřující se dav posluchačů přitáhla například Lucie Sedláčková s písní Ewy Farné Měls mě vůbec rád nebo zpěvačka a klavíristka Veronika Vávrová s baladou Million reasons od Lady Gaga.  více

Program letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae představuje nevídaný průřez více než dvaceti českými a zahraničními smyčcovými kvartety. Vyjímečného houslistu, skladatele, profesora The Royal Northern College of Music v anglickém Manchesteru a dlouholetého primária Škampova kvarteta Pavla Fischera oslovil publicista Lukáš Pavlica.   více

Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.  více

Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.  více

Filmový festival ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity přinesl ve dnech 17.- 19. Května neobyčejně zajímavé projekce, připomínající významné osobnosti z univerzitní historie. Hned první z nich měla kromě vztahu k přírodním vědám i zásluhy o studium lidové písně. Profesora Vladimíra Úlehlu (1888 – 1947) připomněla v pátek 17. května působivým vystoupením jeho pravnučka Julia Ulehla.  více

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Nejčtenější

Kritika

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více