Sen noci svatojánské zakletý do hudby

11. březen 2013, 0:00

Sen noci svatojánské zakletý do hudby

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.

Byl jsem v Janáčkově divadle po několikaměsíční pauze, která mi pomohla si od brněnského souboru i divadla trošku odpočinout a podívat se na představení s odstupem. První, co mě praštilo do uší, byla opravdu špatná akustika divadla, na kterou jsem si předtím za léta pravidelných návštěv zvykl. Zvuk orchestru letí z hluboké díry orchestřiště kamsi do stropu a pokud se jeho obsah nesnažíte zachytit a prozkoumat zcela uvědoměle, polovina vám uteče. V pátek mě to mrzelo dvakrát, protože Jakub Klecker nastudoval Brittenovu rafinovanou partituru velmi dobře.

Postavy Snu noci svatojánské jsou rozděleny do tří vrstev, které jsou charakterizovány specifickými hudebními prostředky. Svět duchů si bere stylizaci ze staré opery, kde nadpozemským bytostem náleží vysoké až nepřirozené hlasy. V našem případě Oberonovi kontratenor, jeho ženě Titanii koloraturní soprán, elfům chlapecké hlasy. Orchestr je doprovází vysokými tóny smyčců, výraznou roli hraje harfa a celesta. Vznešení lidé, tedy Hermia, Helena, Lysander, Demetrius, Hippolyta a Theseus, žijí ve světě citů, láska s nimi cloumá všemi směry, logicky k nim patří výrazové prostředky romantické opery. Řemeslníky provází kvazilidová hudba se snadno zapamatovatelnými motivy. Specifickou kapitolou je parodie na Lucii di Lammermoor v jejich závěrečné hře o Pyramovi a Thisbě (s akcentem na scénu šílenství s obligátní flétnou). A zcela samostatným světem je mluvená role Puka, který se pohybuje mezi duchy i lidmi.

Jakubu Kleckerovi se povedlo tyto hudební světy odlišit a zároveň neroztříštit, orchestr mu zněl pestře, dynamicky a nepřehlušoval pěvce. Těm šlo nastudování vůbec na ruku, ani tempa nebyla zbytečně rychlá. Sbormistrovská praxe je pro operního dirigenta určitě plus a jako první musím ocenit vynikající výkon chlapeckého sboru i čtyř dětských sólistů – zvládli svoje party výborně. Ilham Nazarov (Oberon) byl zezačátku poněkud neslyšný, ale rozezpíval se brzy (pro příště by to ale mohl udělat už v šatně). Andrea Široká (Titanie) byla výborná pěvecky i po stránce individuálního herectví, pokud k němu měla příležitost. Jana Wallingerová, Tereza M. Kyzlinková, Ondrej ŠalingRoman Janál tvořili pěvecky vyrovnanou společnost čtyř lidí bloudících v lese i vlastních citech. V posledním dějství se k nim přidali Jitka ZerhauováJiří Klecker. Mezi řemeslníky se dral dopředu zjevem i zpěvem Jevhen Šokalo, v exponovaných místech se ale pokládal do efektního ztvárnění role Klubka tak, že zapomínal intonovat. Výborný byl Kornel Maciejowski v „italské” roli Thisby. Stano Slovák byl hbitý, ale příliš ukřičený Puk, to už ale byla spíš věc režiséra.

Tím byl Roman Meluzín a s ním se dostávám k tomu horšímu, co se v divadle dělo. Inscenace na první pohled nepůsobila nijak zle, ale operu samotnou vnímala jen povrchně bez hlubších souvislostí. Ilustrovala pouze kostru příběhu a partitury ani potenciálu účinkujících si nevšímala. Ještě nejpřijatelnější byla scéna Jaroslava Milfajta, když opominu fakt, že se na začátku objevila a potom až do konce beze změny trvala. Látkové siluety obrovských stromů tvořily bludiště, jímž procházely postavy na scénu. Bylo to řešení jednoduché a funkční, ale bohužel se s ním nijak dál nepracovalo. Na plochu kmenů a na oponu se občas promítaly abstraktní pohyblivé motivy doplňující orchestrální mezihry, místy došlo i na krabičku poslední záchrany jevištní prázdnoty – myslím tím mlhu. Kostýmy Andrey Kučerové tvořily estetickou změť, ve které jsem se nemohl vyznat a nic mě nenapadá ani teď. Řemeslníci dopadli zřejmě nejlépe, byli v zásadě realističtí včetně náznaků alžbětinské módy v kostýmech pro jejich představení. Kostýmy čtveřice mladých milenců mi připomínaly styl new romantic obohacený o současné doplňky a tetování. Elfové vypadali jako z říše Petera Pana, byli spíš dětinští než dětští. V zásadě bych neměl nic proti těmto stylizacím jednotlivě, chyběl mi ale výrazný estetický názor, který by tyto tři světy sjednocoval (jejich odlišení bylo pochopitelně v pořádku). Dobře byl vyřešený kostým Puka s pláštěm použitelným z obou stran, jen ty pouťové blikačky na klobouku bych si odpustil.

Opravdovým kamenem úrazu byla režie – Roman Meluzín pouze aranžoval, o nějaké koncepci nebo skutečném vedení postav nemůže být řeč. Pěvci, kteří zrovna nebyli v akci, často nečinně postávali někde bokem nebo v pozadí a čekali, až budou zase na řadě. Zcela promarněný byl potenciál ústřední milostné scény Titanie a Klubka i ansámblových scén řemeslníků. Když byl do závěrečné Brittenovy parodie na italskou operu zařazen náznak kankánu, nemohl jsem se zbavit dojmu, že režisér vůbec neví, co vlastně dělá. Sborové výstupy elfů měly spartakiádní charakter, který vysloveně utloukal jejich křehkou hudbu. Helena je podle textu vyšší než Hermie, která na to v hádce vytrvale upozorňuje. Postavy Terezy M. Kyzlinkové a Jany Wallingerové jsou ve výrazně opačném poměru, což se režisér vůbec nepokusil vyřešit, dokonce je při jejich sporu nechal stát vedle sebe. V programu jsem se dočetl, že se na představení podílela i choreografka Hana Litterová, ale nepřišel jsem na to, co přesně v inscenaci vytvořila. Nepřišel jsem ani na to, proč nebyla v titulcích ani v programu přeložena do češtiny jména elfů a řemeslníků. Přemýšlet nad tím, co se asi děje doma u Bottomů nebo co má udělat pan Mustardseed, mi přišlo jaksi nepatřičné.

Janáčkovo divadlo bojuje kromě špatných dispozic, za které nemůže, i s inscenační nemohoucností. Je škoda, když odbytá a neinvenční režie ničí dojem z dobře zvolené i solidně nastudované opery. Jakub Klecker a vůbec všichni účinkující podali velmi dobré výkony, ale zůstali odkázaní jen na hudbu. To je sice v opeře pořád to nejdůležitější, ale na scéně by se k ní mělo dít něco aspoň trošku přijatelného.

Benjamin Britten: Sen noci svatojánské, libreto skladatel a Peter Pears. Hudební nastudování – Jakub Klecker, režie – Roman Meluzín, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová, sbormistr – Jakub Klecker, choreograf – Hana Litterová, dramaturg – Patricie Částková. Hrají a zpívají: Oberon – Ilham Nazarov, Titania – Andrea Široká, Puck – Stano Slovák, Theseus – Jiří Klecker, Hippolyta – Jitka Zerhauová, Lysander – Ondrej Šaling, Demetrius – Roman Janál, Hermia – Jana Wallingerová, Helena – Tereza Merklová Kyzlinková, Nick Bottom (Mikuláš Klubko, tkadlec, Pyramus) – Jevhen Šokalo, Peter Quince (Petr Poříz, tesař, Prolog) – David Nykl, Francis Flute (František Píšťala, opravář měchů, Thisbe) – Kornel Maciejowski, Snug (Fortel, truhlář, Lev) – Ladislav Mlejnek, Tom Snout (Tomáš Hubička, klempíř, Zeď) – Zoltán Korda, Robin Starveling (Robin Střízlík, krejčí, Měsíček) – Petr Císař. Orchestr Janáčkovy opery, chlapecký sbor. 8. 3. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 50 %

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Venkovní scéna Národního divadla hostila v úterý slovenský umělecký soubor Lúčnica. Pro milovníky folkloru to bylo už ve druhém pandemickém létě bezmála zjevení. Bylo odzbrojující po dvou letech bez festivalu ve Strážnici a bez většiny dalších pravidelných folklorních akcí, sedět s dalšími asi sedmi sty diváky v hledišti a pozorovat více než dvacet tanečníků a muzikantů v plné kráse. Navíc v opravdu reprezentativních a příjemných kulisách Biskupského dvora.  více

Po dlouhé těžké nemoci zemřela včera ve věku 78 let straňanská zpěvačka lidových písní, obdivovaná interpretka balad a milostných písní, dlouholetá sólistka Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů Vlasta Grycová. Odešla skutečná zpěvácká legenda, navíc moc hodný, příjemný a obětavý člověk, který přibývající léta a s nimi přicházející neduhy nesl s pochopením a nadhledem. I když už veřejně vystupovala jen výjimečně, její krásný barevný alt vždy dokázal pohladit i rozplakat.  více

Jak je náročné prosadit se jako skladatel v dnešní v době? A je k tomu zapotřebí i něco víc, než jen hudební znalost a talent? Bavili jsme se s uznávaným skladatelem mnoha žánrů, klavíristou a svým způsobem komikem. Takový je totiž Zdeněk Král, rodák z Nového Boru, dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Celkem na něm vystoupil už třikrát, letos nově si ke svému vystoupení přidal i celou dramaturgii jedné scény s názvem Humor v hudbě. Jak sám říká, „chci ukázat, že i v oblasti tzv. vážné hudby může být prostor pro humor a komiku, dosáhnout toho lze několika způsoby.“  více

Novodobé premiéry zapomenutých či méně známých hudebních děl se většinou těší velké pozornosti posluchačů, publicistů i muzikologů. Nezřídka se stává, že badatelé či umělečtí vedoucí ansámblů objeví ztracený klenot, který plným právem patří i na současná jeviště. Někdy však – a to je případ komické opery Gusman skladatele Antonína Rejchy – k dobovému provedení ani nedošlo. A tak na Olomouckých barokních slavnostech ve čtvrtek 15. července na nádvoří Tereziánské zbrojnice v provedení Volantes Orchestra pod taktovkou Jakuba Kydlíčka zazněla poctivá a tradiční světová premiéra. Dochovaná podoba Rejchovy opery neumožňovala její kompletní scénické provedení a bylo tedy nutno sáhnout k rozsáhlým rekonstrukcím, kterých se ujaly muzikoložka Jana Franková a umělecká vedoucí orchestru Veronika Manová. Vzhledem k absenci původního libreta tak olomoucká premiéra vycházela z úpravy libreta Eugèna Scribe a Jeana-Henryho Dupin. Oba jmenovaní původní jednoaktový text přepracovali do podoby dvouaktové vaudevillové komedie, která měla premiéru 22. října 1816 v pařížském divadle Théâtre du Vaudeville. Scházející árie byly doplněny a přetextovány z Rejchových dobových komických oper Cagliostro ou les Illuminés (1810) a Bégri ou le chanteur à Constantinople (ca 1816). V titulní roli vystoupil Roman Hoza, jeho společníka Pedrilla ztvárnil Tadeáš Hoza, Bertranda – chamtivého zlatníka a strýce Guzmána – pak Václav Barth a Lucii, Guzmánovu milou a Bertrandovu neteř, Dagmar Šašková. Postavy hospodského Cuistadora se ujal Michal Marhold a ženicha Lucie Cobarda Michael Robotka. Tetu Ragondu zpívala Kamila Zbořilová a tetu Clorindu Barbora Garzinová. Operu režíroval Tomáš Studený a kostýmy a scénu navrhla Sylva Marková.  více

Třicet jedna let. Přesně tak dlouho je to od založení brněnského vydavatelství Indies, které za dobu svého působení vydalo přes stovky alb domácí tvorby. O promo jednoho ze současných pokračovatelů, labelu Indies Scope, se stará PR manažer Přemysl Štěpánek. Kromě současného stavu labelu jsme debatovali i o způsobu propagace českých umělců, jeho dramaturgickém plánu na festivalu Maraton hudby Brno nebo zastupování maďarského festivalu Sziget v Čechách a na Slovensku.  více

Když se řekne pojem „world music“, většina lidí si pravděpodobně vzpomene na indickou hudbu z Bollywoodu nebo africké rytmy. Do žánru ale spadá i hudba z Evropy. Povídal jsem si o ní s Milanem Tesařem, vedoucím hudební redakce Rádia Proglas a nově i sekretářem hudebního žebříčku World Music Charts Europe. Zajímavé interprety z Evropy zve nově na world music scénu na hudební festival Maraton hudby Brno. Kromě toho jsme se bavili o Proglasu, jeho práci odborného garanta v Cenách Anděl a kvalitě české hudby i zkušenostech s dramaturgií.  více

Duduk je arménský dvouplátkový nástroj, příbuzný hoboje, zapsaný na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Vyrábí se nejčastěji z meruňkového dřeva a mezi dřevěnými dechovými nástroji patří k nejdynamičtějším. Mladý virtuóz na tento nástroj Arsen Petrosyan na své aktuální album Hokin Janapar zařadil jedenáct písní a dalších melodií z různých částí Arménie. Arsen Petrosyan vystoupí se svým Quartetem v pondělí 26. července na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Jeho noční koncert se bude konat od 23.00 v náměšťské Staré tkalcovně.  více

Závěrečné koncerty festivalů bývají zpravidla jejich dramaturgickým i interpretačním vyvrcholením – okamžikem, v němž se prolnou nejlepší aspekty z celého festivalového běhu a udělají tečku za aktuálním ročníkem. V knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou proběhl ve čtvrtek 24. června závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae, který představil sopranistku Raquel Andueza s ansámblem Private Musicke v sestavě Pierre Pitzl (barokní kytara), Hugh Sandilands (barokní kytara), Jesús Fernández Baena (theorba), Richard Myron (violon) a David Mayoral (perkuse) ve skladbách renesančních a barokních autorů. Nemělo však jít o tradiční nastudování hudebních klasiků – webový program sliboval dokonce ukulele, banjo či elektrické kytary, a ačkoliv program tištěný nic takového explicitně neavizoval, programový text v něm od Ondřeje Maňoura s ukulele či elektrickou kytaru evidentně počítal. Posléze však začalo být zřejmé, že posluchače čekají oproti původním plánům jisté změny; ukulele, banjo ani elektrická kytara v hudbě renesančních a barokních skladatelů prostor nedostaly. Dalším drobným rozdílem pak bylo, že online program zmiňoval skladby Johna Dowlanda, ten tištěný však již ne. (A žádné ani nezazněly.) Lze tedy předpokládat, že původní podoba koncertu měla být – minimálně z hlediska nástrojového obsazení a přinejmenším některých skladeb – alespoň částečně jiná. Za normální situace by mohlo být důvodů pro podobné změny doslova přehršel, ale myslím, že tentokrát nad viníkem není třeba nikterak dlouze přemýšlet.  více

Hudební festival Concentus Moraviae se mezižánrovým přesahům nebrání. O tom se posluchači přesvědčili již mnohokrát. Naposledy tomu tak bylo včera při příležitosti koncertu tělesa La Cosmologie de la Poire – Kosmologie hrušky. Na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou předvedla houslistka/flétnistka Anna Fusek, trumpetista Nicolas Cambon, akordeonista Gabriel Levasseur a violoncellista/kytarista Karsten Hochapfel, jak chutný (hruškový?) koktej lze namíchat, setká-li se klasická hudba, brazilské choro, jazz a world music v rukou zkušených hudebníků-skladatelů.  více

V barokní hudbě měla improvizace nezastupitelné místo – melodické ozdoby i způsoby akordické hry byly plně v režii hudebníků. Hráč schopný pohotové a invenční improvizace byl náležitě uznáván. Většinou se improvizace týkala nástrojů bassa continua, které tvořily harmonickou složku skladeb a nad těmito nástroji plynula již (do větší části) neimprovizovaná hudba v podání houslí, flétny a dalších dobových nástrojů. Jenže! Co se stane, když se sejde theorbista a cembalista (tradiční continuové nástroje) a rozhodnou se, že si melodickou i harmonickou část skladeb rozdělí rovným dílem? Vznikne barokní podoba jazzové jam session v provedení theorbisty Thomase Dunforda a cembalisty Jeana Rondeau. Návštěvníci festivalu Concentus Moraviae tak 15. června v tišnovském kostele sv. Václava mohli vyslechnout díla Roberta de Viséeho, Marina Maraise, François Couperina, Jeana-Henryho d'Angleberta a Antoina Forqueraye v podobě, v jaké je nejspíše ještě neslyšeli.  více

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Nejčtenější

Kritika

Novodobé premiéry zapomenutých či méně známých hudebních děl se většinou těší velké pozornosti posluchačů, publicistů i muzikologů. Nezřídka se stává, že badatelé či umělečtí vedoucí ansámblů objeví ztracený klenot, který plným právem patří i na současná jeviště. Někdy však – a to je případ komické opery Gusman skladatele Antonína Rejchy – k dobovému provedení ani nedošlo. A tak na Olomouckých barokních slavnostech ve čtvrtek 15. července na nádvoří Tereziánské zbrojnice v provedení Volantes Orchestra pod taktovkou Jakuba Kydlíčka zazněla poctivá a tradiční světová premiéra. Dochovaná podoba Rejchovy opery neumožňovala její kompletní scénické provedení a bylo tedy nutno sáhnout k rozsáhlým rekonstrukcím, kterých se ujaly muzikoložka Jana Franková a umělecká vedoucí orchestru Veronika Manová. Vzhledem k absenci původního libreta tak olomoucká premiéra vycházela z úpravy libreta Eugèna Scribe a Jeana-Henryho Dupin. Oba jmenovaní původní jednoaktový text přepracovali do podoby dvouaktové vaudevillové komedie, která měla premiéru 22. října 1816 v pařížském divadle Théâtre du Vaudeville. Scházející árie byly doplněny a přetextovány z Rejchových dobových komických oper Cagliostro ou les Illuminés (1810) a Bégri ou le chanteur à Constantinople (ca 1816). V titulní roli vystoupil Roman Hoza, jeho společníka Pedrilla ztvárnil Tadeáš Hoza, Bertranda – chamtivého zlatníka a strýce Guzmána – pak Václav Barth a Lucii, Guzmánovu milou a Bertrandovu neteř, Dagmar Šašková. Postavy hospodského Cuistadora se ujal Michal Marhold a ženicha Lucie Cobarda Michael Robotka. Tetu Ragondu zpívala Kamila Zbořilová a tetu Clorindu Barbora Garzinová. Operu režíroval Tomáš Studený a kostýmy a scénu navrhla Sylva Marková.  více